Běda! Jsem tak malý, slabý,
že mě upír zardousí…
„Vylíhl se,“ řekl klidně Roman s pohledem upřeným na strop.
„Kdo?“ Byl jsem otřesen, ten výkřik patřil ženě.
„Gustavillův upír,“ řekl Roman. „Přesněji kadáver.“
„A proč křičela ženská?“
„Hned uvidíš,“ řekl Roman.
Vzal mě za ruku, nadskočil a vznesli jsme se vzhůru. Proráželi jsme stropy, vnikali jsme do podlah jako nůž do ztuhlého másla, potom jsme s mlaskavými zvuky znovu vnikali do ovzduší a zase se nořili do stropů. Mezi stropem a podlahou vyššího patra bylo tma, před námi tu uskakovali s poděšeným pištěním maličcí permoníci a myši, v laboratořích a kabinetech, kterými jsme prolétali, se spolupracovníci s ustaranými výrazy v obličejích dívali vzhůru.
V „porodnici“ jsme se protlačili zástupem zvědavců a spatřili u laboratorního stolu úplně nahého profesora Gustavilla. Jeho namodrale bílá kůže se mokře leskla, mokrá brada mu klínovitě splihla dolů, mokré vlasy olepily nízké čelo, na němž ohnivě plál velký uher. Prázdné průzračné oči nesmyslně bloudily po místnosti.
Profesor Gustavillo jedl. Na stole před ním se kouřilo z velké vaničky, jaké používají fotografové na vývojku. Byla naplněná spařenými otrubami. Profesor nevěnoval nikomu pozornost, širokou dlaní nabíral otruby, mnul je v prstech jako pilaf a vytvořenou kuličku si házel do úst, přičemž mu na plnovous padaly hojné drobty. Přitom skřípěl zuby, mlaskal, chrochtal, frkal, skláněl hlav na stranu a mhouřil oči, jako by mu to bůhvíjak chutnalo. Čas od času, aniž přestal hltat a zalykat se, se najednou vzrušil, popadl za okraj káď s otrubami a vědra s odstředěným mlékem, které stály vedle něho na podlaze, a přitahoval si je stále blíž a blíž. Na opačném konci stolu mladičká čarodějka, praktikantka Stella s čistýma růžovýma ouškama, bledá a uplakaná, s roztřesenými rtíky, krájela bochníky chleba na velikánské krajíce a s odvráceným obličejem je v napřažených rukou podávala Gustavillovi. Střední autokláv byl otevřen, převržen a kolem něho se rozlézala široká nazelenalá kaluž.
Gustavillo najednou nesrozumitelně zamumlal:
„Hele, holka… to… dej sem mlíko! Nalej to, prostě tento… přímo sem, do těch otrub… Tento… silvuplé…“
Stella chvatně popadla vědro a vyšplíchla do vaničky mléko.
„Ech!“ vykřikl profesor Gustavillo. „Ta nádoba je prostě tento, malá! Hele, holka, jak oni ti tento, říkají… víš co? Nalej to rovnou do kádě. Budeme jaksi tento, jíst přímo z kádě…“
Stella začala nalévat do kádě s otrubami jedno vědro mléka po druhém, profesor popadl vaničku jako lžíci, začal nabírat otruby a házet si je do tlamy, která se najednou roztáhla do neuvěřitelné šířky.
„Tak už mu zavolejte!“ vykřikla Stella úpěnlivě. „Vždyť on to bude mít za chvíli všecko v sobě!“
„Už jsme volali,“ ozvalo se ze zástupu. „Radši jdi od něho pro jistotu kousek dál. Pojď sem.“
„No a co, přijde? Přijde?“
„Říkal, že už vyráží. Už si jaksi tento, obouvá galoše a odchází. Jdi od něho kousek dál, neslyšela jsi?“
Konečně jsem pochopil, co se děje. Tohle nebyl profesor Gustavillo. To byl novorozený kadáver, model člověka neuspokojeného gastricky. Zaplať pánbůh, už jsem si myslel, že se profesor zbláznil. V důsledku usilovného studia.
Stella obezřetně poodešla. Popadli ji za ramena a vtáhli mezi ostatní. Schovala se za mými zády, zaťala mi ruce do lokte a já okamžitě vypjal prsa, ačkoli jsem ještě nechápal, co se děje a čeho se Stella tolik bojí. Kadáver žral. V laboratoři plné lidí panovalo otřesné ticho a bylo slyšet, jen jak novorozenec funí a mlaská a jak škrábe fotografickou vaničkou po stěnách kádě. Sledovali jsme ho. Slezl ze židle a vnořil hlavu do kádě. Ženy se odvrátily. Lilečce Novosměchovové se udělalo špatně, a tak ji vyvedli na chodbu. Potom pronesl zřetelný hlas Ecťilca Ampérjana:
„Dobře. Držme se logiky. Teď vymlaskne otruby a pustí se do chleba. Ale co dál?“
V prvních řadách vznikl rozruch a pohyb. Zástup ucouvl ke dveřím. Už jsem to začínal chápat. Stella pronesla chabým hláskem:
„Máme ještě slanečkové hlavy…“
„Hodně?“
„Dvě tuny.“
„Hm — m,“ protáhl Edik. „A kde jsou?“
„Mají se sem přisunovat dopravníkem,“ řekla Stella. „Zkoušela jsem to, ale transportér je polámaný…“
„Mimochodem,“ řekl Roman nahlas, „já už se ho dvě minuty pokouším sugescí pasivizovat, ale marně…“
„Já taky,“ připojil se Edik.
„Proto by bylo výborné,“ pokračoval Roman, „kdyby se někdo podíval na ten dopravník a opravil ho. Jakožto prozatímní opatření. Je tu ještě někdo z magistrů? Edika vidím. Ještě někdo? Kornějev! Viktore Pavloviči, jsi tady?“
„Není tu. Nemáme skočit pro Fjodora Simeonoviče?“
„Myslím, že ho nemusíme znepokojovat. Nějak to zvládneme. Ediku, dáme se do toho spolu. Soustředěně.“
„V jakém režimu?“
„V brzdicím. Až do strnutí. Mládenci, pomáhejte všichni, kteří to umíte.“
„Okamžíček,“ řekl Edik. „A co když ho poškodíme?“
„Tak — tak — tak,“ řekl jsem. „Radši to nezkoušejte. Radši ať sežere mě.“
„Neměj strach, neměj strach. My budeme opatrní. Ediku, zkusíme to kontaktní metodou! Na jeden dotek!“
„Tak jedeme,“ řekl Edik.
Rozhostilo se ještě větší ticho. Kadáver se vrtěl v kádi, za zdí si povídali a poklepávali dobrovolníci opravující transportér. Uplynula minuta. Kadáver vylezl z kádě, otřel si bradu, ospale na nás pohlédl a najednou obratným pohybem vymrštil ruku neuvěřitelně daleko, shrábl poslední bochníček chleba a slupl ho. Pak si dunivě odříhl, opřel se o opěradlo židle a zkřížil ruce na obrovitém vzdutém břiše. Po obličeji se mu rozlil výraz blaženosti. Funěl a nesmyslně se usmíval. Byl bezpochyby šťasten, jako bývá šťasten k smrti unavený člověk, když se konečně dostane do vytoužené postele.
„Zdá se, že to zapůsobilo,“ pronesl kdosi v zástupu s úlevným vydechnutím.
Roman pochybovačně našpulil rty.
„Já ten dojem nemám,“ řekl Edik zdvořile.
„Co když už došel?“ řekl jsem s nadějí.
Stella oznámila lítostivě:
„Tohle je prostě relaxace… Paroxysmus spokojenosti. On se zase za chvíli probudí.“
„Jste žabaři, páni magistři,“ ozval se statečný hlas. „Pusťte mě, já půjdu zavolat Fjodora Simeonoviče.“
Všichni si vyměňovali pohledy a nejistě se usmívali. Roman si zamyšleně pohrával s umkleidetem a převaloval ho po dlani. Stella se třásla a šeptala: „Co z toho bude? Já se bojím, Sašo!“ Pokud jde o mě, já vypínal hruď, vraštil obočí a přemáhal nesmírnou touhu zavolat Modestu Matvejevičovi. Hrozně jsem toužil shodit ze sebe odpovědnost. Byla to slabost, ale já proti ní byl bezmocný. Modest Matvejevič se mi teď jevil v naprosto jiném světle. Byl jsem přesvědčen, že by stačilo, aby se tu Modest Matvejevič objevil, zařval na upíra: „Heleďte, tohle si nechte, soudruhu Gustavillo!“ a upír by si to okamžitě nechal.
„Romane,“ pravil jsem ledabyle, „doufám, že v krajním případě jsi schopen ho dematerializovat.“
Roman se zasmál a poplácal mě po rameni.
„Neboj se,“ řekl. „Tohle všechno jsou hračičky.
Akorát nemám chuť dostat se s Gustavillem do konfliktu… Tohohle se neboj, boj se tamhletoho!“ ukázal na druhý autokláv, který jemně pobublával v koutě.
Mezitím se kadáver znovu neklidně rozhýbal. Stella potichoučku vypískla a přitiskla se ke mně. Oči kadávera se otevřely. Nejdříve se sehnul a nahlédl do kádě. Potom zarachotil prázdnými vědry. Potom znehybněl a nějakou dobu seděl bez hnutí. Výraz spokojenosti byl na jeho obličeji vystřídán výrazem trpké křivdy. Pozvedl se, rychle očichal pohyblivým nosem desku stolu, vyplázl dlouhý červený jazyk a slízl drobty.
„Pozor, mládenci, teď to začne,“ ozvalo se v houfu.
Kadáver vstrčil ruku do kádě, vytáhl fotografickou vaničku, ze všech stran si ji prohlédl a opatrně si ukousl. Jeho obočí se trpitelsky vyklenulo. Ukousl si znovu a v zubech mu zachrastělo. Obličej mu zmodral jako při vrcholném podráždění, oči zvlhly, ale kadáver ukusoval dál a dál, dokud celou vaničku nesežvýkal. Chvíli zamyšleně seděl, prstem si ohmatával zuby, pak pomalu přejel pohledem po ztuhlých přítomných. Byl to nedobrý pohled, jako by hodnotil, vybíral… Voloďa Počkin bezděky zamumlal: „No, no, jen pomalu, ty…“ A tu se prázdné průzračné oči upřely na Stellu a ta zaječela tak srdceryvně, až to přecházelo do ultrazvuku, stejně, jak už jsme ji s Romanem slyšeli v ředitelově předpokoji o čtyři poschodí níž. Trhl jsem sebou. Kadávera to rovněž zarazilo — sklopil oči a nervózně zabubnoval prsty po stole.
U dveří se ozval šum, všechno se rozhýbalo, davem se prodíral Amvrosij Ambroisovič Gustavillo, lokty si klestil cestu a vytrhával si ledové střechýlky z plnovousu. Pravý Gustavillo. Vanula z něho vodka, pach selského kabátu a mráz.
„Drahouši!“ vykřikl. „Copak je to, no? Kel situasjón!*[7] Stello, copak že tento, koukáš? Kde jsou slanečci? Vždyť on má své potřeby! A ty pořád rostou… Měla bys víc číst mé práce!“
Přiblížil se ke kadáverovi a ten ho začal ihned dychtivě očichávat. Gustavillo mu věnoval svůj selský kabát.
„Potřeby se mají uspokojovat!“ prohlásil a rychle cvakl přepínači na ovládacím panelu dopravníku. „Proč jsi mu nedala hned? Ach, tyhle le fam, le fam!*[8] Kdo řekl, že je polámaný? Vůbec není polámaný, ale začarovaný. Aby tento… aby ho nemohl používat kdekdo, protože tento… potřeby mají všichni, ale slanečky mám jenom pro svůj model.“
Ve stěně se otevřelo malé okénko, dopravní pás zarachotil a přímo na podlahu začal dopadat proud libovonných hlav od slanečků. Oči kadávera zajiskřily. Svezl se na všechny čtyři, drobným cvalem odhopkal k okénku a pustil se do díla. Gustavillo stál vedle něho, nadšeně tleskal, radostně vykřikoval a čas od času z přebytku něhy šimral kadávera za uchem.
Přítomní s úlevou vydechovali a pomalu se zbavovali strnulosti. Ukázalo se, že Gustavillo s sebou přivedl dva reportéry z oblastního listu. Byli to známí novináři G. Fištroněnko a B. Snažilcov. I z nich byla cítit vodka. Vyšlehávaly blesky fotoaparátů, reportéři fotografovali a dělali si poznámky. G., Fištroněnko a B. Snažilcov se specializovali na vědu. G. Fištroněnko se proslavil větou: „Oort první vzhlédl k hvězdnému nebi a všiml si, že se galaxie otáčí.“ Z jeho pera dále vyšlo literární zachycení Merlinova vyprávění o cestě s předsedou okresního výboru a dále interview, pořízené (z negramotnosti) s dublem Ojry — Ojry. Jmenovalo se Člověk s velkým Č a začínalo slovy: „Jako každý skutečný vědec byl málomluvný…“ B. Snažilcov se přiživoval na Gustavillovi. Jeho bojovné články o obuvi, která se sama obouvá, o mrkvi, která se sama vyorává a sama nakládá na automobily, jakož i o dalších Gustavillových projektech byly v celé oblasti dobře známé a stať Čaroděj ze Solovce se objevila dokonce v jednom z ústředních časopisů.
Když u kadávera nastal další paroxysmus spokojenosti a on upadl do dřímoty, přiběhli Gustavillovi laboranti, násilím odtržení od silvestrovských stolů a tudíž velice nerudní, chvatně ho oblékli do černého obleku a podstrčili pod něho židli. Reportéři postavili Gustavilla vedle něho, položili mu ruce na kadáverova ramena, namířili své objektivy a požádali ho, aby pokračoval.
„Hlavní je co?“ zahlaholil Gustavillo ochotně. „Hlavní je, aby byl člověk šťasten. V závorkách připomínám — štěstí je pojem lidský. A co je tedy člověk, vzato filozoficky? Člověk, soudruzi, je homo sapiens, který může a chce. Může tento… všechno, co chce, a chce všechno, co může. Nes pa, soudruzi? Jestliže on, tedy člověk, může všechno, co chce, a chce všechno, co může, v tom případě je šťasten. A z toho budeme vycházet. Tady před sebou, soudruzi, máme co? Máme tu před sebou model. Ale tento model, soudruzi, tento model, chce, a už to je výborné. Abych tak řekl — excelán, ekski, šarmán.*[9] A ještě něco, soudruzi. Vidíte sami, že taky může. A to je ještě výbornější, protože za těchto okolností je jaksi to… šťastný. Existuje metafyzický přechod od neštěstí ke štěstí, ale to nás neudivuje, protože šťastným se nikdo nerodí, šťastným se teprve tento… stává. Pozor, ono se to právě probouzí… Ono to chce. A proto je to zatím nešťastné. Ale ono navíc může, takže prostřednictvím tohoto ‘může’ dochází k dialektickému skoku. No, no! Dívejte se! Viděli jste jak může? Pojď sem, ty můj drahouši, ty moje radosti… No, no! Prosím, dívejte se, jak krásně může! Takových deset patnáct minut to může. Soudruhu Snažilcove, odložte fotografický aparát a vemte si kameru, protože tohle je proces… tady u nás je všechno v pohybu! Klid je u nás, ostatně zcela zákonitě, něco relativního, zatímco pohyb je u nás absolutní. No! Ono teď mohlo a dialekticky přechází ke štěstí. Tedy ke spokojenosti. Vidíte, zavřelo oči. Vychutnává. Je mu dobře. S plnou vědeckou odpovědností vám tvrdím, že bych byl ochoten si to s nim vyměnit. Pochopitelně, v tuto chvíli… A vy, soudruhu Fištroněnko, zapisujte všechno, co říkám, potom mi to dáte, já to vybrousím a doplním odkazy… Ono nyní dřímá, ale to ještě není všechno. Potřeby se u nás musejí nejen prohlubovat, ale i rozlišovat. Potom jaksi… to bude jedině správný proces. On dý k*[10] Gustavillo je prý proti duchovnímu světu. To je nálepka, soudruzi. My, soudruzi, bychom měli už dávno vymýtit z našich vědeckých diskusí takové manýry. Všichni víme, že všechno materiální kráčí vpředu, zatímco všechno duchovní kráčí vzadu. Plenus venter, jak známo, non studet libenter.*[11] Což bychom s ohledem na náš konkrétní případ mohli přeložit asi takto: Hladový stále myslí na chleba.“
„Naopak,“ poznamenal Ojra — Ojra.
Gustavillo na něho chvíli bezmyšlenkovitě zíral a potom řekl:
„Tuto repliku ze sálu, soudruzi, hned pobouřeně odmítneme. Jakožto neústrojnou. Nebudeme odbíhat od hlavního, od praxe. Pokračuji a přecházím k dalšímu stupni experimentu. Malé vysvětlení pro zástupce tisku. Vycházejíce z materialistické myšlenky, že došlo k dočasnému uspokojení materiálních potřeb, můžeme přejít k uspokojování potřeb duchovních. Tedy zhlédnout film, televizní program, poslechnout si lidovou hudbu nebo si sám zazpívat, dokonce si případně přečíst nějakou knihu, řekněme Ohníček nebo třeba noviny… My nezapomínáme, soudruzi, že k tomu všemu je třeba mít schopnosti, zatímco uspokojování potřeb materiálních žádné schopnosti nevyžaduje, ty jsou každému dány, neboť sama příroda vychází z materialismu. Ohledně duševních schopností tohoto konkrétního modelu zatím nemůžeme říci nic, protože jeho racionálním jádrem je gastrická neuspokojenost. Ale my si tyto duchovní schopnosti hned zjistíme.“
Zachmuření laboranti rozestavěli po stolech magnetofon, rádio, promítačku a malou přenosnou knihovnu. Kadáver přejel tyto kulturní přístroje lhostejným pohledem a ochutnal kousek magnetofonového pásku. Bylo jasné, že spontánně se duševní schopnosti modelu neprojeví. A tu Gustavillo nařídil zahájit, jak se vyjádřil, násilné vštěpování kulturních návyků. Magnetofon sladce zanotoval: Když jsme se s milým loučili, lásku jsme sobě slíbili… Rádio zahvízdalo a zarachotilo. Promítačka začala pouštět na zeď kreslený film Vlk a sedm kůzlátek. Dva laboranti s časopisy v rukou se postavili každý z jedné strany kadávera a jeden přes druhého mu začali nahlas předčítat…
Jak se dalo čekat, gastrický model zůstal ke všemu tomu hluku naprosto lhostejný. Dokud chtěl dlabat, kašlal na svůj duševní svět, protože chtěl dlabat a taky dlabal. A když se nasytil, tak svůj duševní svět ignoroval, protože zmalátnět a pro tuto chvíli už si nic dalšího nepřál. Pozorný Gustavillo však přece jen postřehl nezvratnou spojitost mezi bušením bubnu (z rádia) a reflexívním pocukáváním dolních končetin modelu. Tyto trhavé pohyby v něm vyvolaly nadšení.
„Nohu!“ vykřikl a chytil B. Snažilcova za rukáv. „Filmujte tu nohu! A v detailu! La vibrasjón sa mol goš e tyn grán siň!*[12] Tahle noha rozmetá všechny intriky a strhne všechny nálepky, kterými mě označují! Ui san dut,*[13] člověk, který není odborník, se podiví, že té noze věnuji tolik pozornosti. Ale všechny významné věci, soudruzi, se projevuji v drobnostech, a já jsem nucen připomenout, že tento model je modelem omezených potřeb, konkrétně řečeno — pouze jedné potřeby, a máme-li nazývat věci pravými jmény, na rovinu, po našem, bez všelijakých kliček a vytáček — tedy model potřeby gastrické. Proto u něho existuje stejná omezenost i v potřebách duševních. My však tvrdíme, že pouze rozmanitost potřeb materiálních může zabezpečit rozmanitost potřeb duchovních. Vysvětlím to pro zástupce tisku na příkladu, který jim bude dostupný. Kdyby se u našeho modelu vyvinula dejme tomu potřeba tohoto konkrétního magnetofonu Astra–7 v ceně sto čtyřiceti rublů, kteroužto potřebu bychom byli nuceni chápat jako potřebu materiální, a kdyby náš model tento magnetofon získal, pak by na magnetofon taky hrál, protože, jak sami chápete, co taky jiného se s magnetofonem dá dělat? A kdyby na něj hrál, tak co jiného, než hudbu, a když zní hudba, je třeba ji poslouchat nebo při ní tancovat… A teď, soudruzi, co to je naslouchání hudbě, ať už s tancem nebo bez něho? To je uspokojování duchovních potřeb! Komprené vú?*[14]“
Už dávno jsem si všiml, že se chování kadávera podstatně změnilo. Buď se v něm něco porouchalo, nebo to tak správně mělo být, ale doba relaxací se u něho neustále zkracovala, takže ke konci Gustaviliova proslovu od transportéru vůbec neodcházel. Ale je taky docela dobře možné, že už mu pohyb činil potíže.
„Dovolte mi otázku,“ řekl Edik zdvořile. „Čím vysvětlíte, že už nedochází k paroxysmům spokojenosti?“
Gustavillo umlkl a zadíval se na kadávera. Ten žral: Gustavillo se zahleděl na Edika.
„Odpovídám,“ pronesl samolibě. „Otázka, soudruzi, je oprávněná. Dokonce bych řekl, že je moudrá, soudruzi. Máme před sebou konkrétní: model nepřetržitě vzrůstajících materiálních potřeb. A jedině povrchnímu pozorovateli se může zdát, že už k paroxysmům spokojenosti údajně nedochází. Ve skutečnosti však dialekticky přešly do nové kvality. Tyto paroxysmy, soudruzi, se rozšířily na samotný proces uspokojování potřeb. Modelu už nestačí být sytý. Jeho potřeby vzrostly, takže potřebuje neustále jíst. Zdokonalil sám sebe a ví, že samo žvýkání je taky krásné. Rozumíte, soudruhu Ampérjane?“
Zadíval jsem se na Edika. Zdvořile se usmíval. Vedle něho stáli zavěšeni do sebe dublové Fjodora Simeonoviče a Cristobala Joséviče. Jejich hlavy odstávajícíma ušima se pomalu točily kolem své osy jako radiolokátory na letišti.
„Smím položit ještě jednu otázku?“ otázal se Roman.
„Prosím,“ řekl Gustavillo s výrazem shovívavé únavy.
„Amvrosiji Ambroisoviči,“ řekl Roman, „co se stane, až model všechno zkonzumuje?“
Gustavillo se zatvářil zlostně.
„Prosím všechny přítomné, aby věnovali pozornost této provokativní otázce, z níž na dálku čiší malthusiánství, novomalthusiánství, pragmatismus, existenconia… cinoa… nalismus a rovněž, soudruzi, nevíra v nevyčerpatelnou sílu lidstva. Co chcete touto otázkou říci, soudruhu Ojro — Ojro? Že v činnosti našeho vědeckého ústavu může nastat moment, krize, regrese, kdy naši spotřebitelé budou mít nedostatek předmětů své spotřeby? To není hezké, soudruhu Ojro — Ojro! Tohle jste nedomyslel! A my nesmíme dopusit, aby někdo naši práci označoval nálepkami a zpochybňoval ji. A také to, soudruzi, nedopustíme!“
Vytáhl kapesník a otřel si bradku. G. Fištroněnko, celý svraštělý duševní námahou, položil tuto otázku:
„Já pochopitelně nejsem odborník. Ale jakou budoucnost má tento model? Chápu, že experiment probíhá úspěšně. Ale model konzumuje nějak příliš aktivně.“
Gustavillo se trpce usmál.
„No prosím, soudruhu Ojro — Ojro,“ prohlásil. „Právě takhle vznikají nezdravé senzace. Vy jste bez náležité uvážlivosti položil otázku. A už se vaší vinou jeden řadový soudruh nezorientoval správně. Dívá se na špatný ideál. Díváte se na špatný ideál, soudruhu Fištroněnko!“ obrátil se přímo na reportéra. „Tento model už je překonaná etapa! Tamhle je ideál, na který se musíme dívat!“ Přistoupil ke druhému autoklávu a položil ruku porostlou rezavými chloupky na leštěný bok. Bradka se mu hrdě vztyčila. „Tady je náš ideál!“ vyhlásil. „Nebo přesněji řečeno model našeho společného ideálu. Máme tu univerzálního spotřebitele, který chce všechno a tudíž i všechno může. Jsou do něho vloženy všechny potřeby, jaké jen se na světě vyskytují. A všechny tyto potřeby on může uspokojit. S pomocí naší vědy, pochopitelně. Vysvětlím pro zástupce tisku. Model univerzálního spotřebitele, uzavřený v tomto autoklávu, neboli podle naší terminologie v samouzávěru, má přání neomezená. Proti němu, soudruzi, jsme při vší své úctě k sobě naprostí břídilové. Protože model chce takové věci, o kterých nemáme ani potuchy. A nebude čekat na milosti od přírody. Vezme si od přírody všechno, co bude potřebovat k plnému štěstí, tedy k uspokojení. Materiálně magické síly samy odčerpají z okolní přírody všechno, co model potřebuje. Štěstí tohoto modelu je nepopsatelné. Nepozná hlad ani žízeň, bolest zubů ani osobní nepříjemnosti. Všechny jeho potřeby se budou uspokojovat okamžitě, jakmile vzniknou.“
„Promiňte,“ řekl Edik zdvořile. „A to budou všechny jeho potřeby materiální?“
„No ovšem!“ vykřikl Gustavillo. „Duchovní potřeby se vyvinou v návaznosti! Už jsem podtrhl, že čím víc materiálních potřeb, tím rozmanitější budou potřeby duchovní. Tohle bude velikán ducha a koryfej!“
Rozhlédl jsem se po lidech kolem. Mnozí byli ohromeni. Reportéři usilovně psali. Někteří přítomní, jak jsem si všiml, s podivným výrazem přejížděli očima z autoklávu na nepřetržitě hltajícího kadávera a zpět. Stella se mi čelem zabořila do ramene, vzlykala a šeptala: „Já půjdu pryč, já už nemůžu, odejdu…“ Asi už jsem se taky začal domýšlet, čeho se Ojra — Ojra obává. Představil jsem si obrovskou otevřenou tlamu, do níž magická síla vrhá zvířata, lidi, města, kontinenty, planety a slunce.
„Amvrosiji Ambroisoviči,“ řekl Ojra — Ojra. „Může univerzální spotřebitel vytvořit kámen, který by potom sám ani při největší snaze nedokázal zvednout?“
„To není materiální potřeba,“ odpověděl. „To je vrtoch. Nevytvářím své dubly proto, aby se zabývali jaksi tento… vrtochy.“
„Vrtoch se také může stát potřebou,“ namítl Ojra — Ojra.
„Nebudeme se zabývat scholastikou a kasuistikou,“ navrhl Gustavillo. „A nebudeme používat náboženskomystických analogií.“
„Nebudeme,“ souhlasil Ojra — Ojra.
B. Snažilcov po něm zlostně střelil očima a znovu se obrátil ke Gustavillovi.
„Kdy a kde bude probíhat předvádění univerzálního modelu, Amvrosiji Ambroisoviči?“
„Odpovídám,“ řekl Gustavillo. „Předvádění se bude konat tady v mé laboratoři. O termínu bude tisk informován dodatečně.“
„Ale bude to v nejbližších dnech?“
„Panuje názor, že k tomu dojde v nejbližších hodinách. Takže bude nejlepší, když zástupci tisku zůstanou a počkají si.“
V tom okamžiku se dublové Fjodora Simeonoviče a Cristobala Joséviče jako na povel otočili a odešli. Ojra — Ojra řekl:
„Nezdá se vám, Amvrosiji Abroisoviči, že konat takové předvádění v uzavřené místnosti a navíc v centru města je nebezpečné?“
„My se nemáme čeho bát,“ prohlásil Gustavillo důrazně. „Ať se bojí naši tento… nepřátelé.“
„Vzpomínáte si, jak jsem vám říkal, že může dojít…“
„Vy, soudruhu Ojro — Ojro, jste nedostatečně tento… kovaný. Musíte rozlišovat, soudruhu Ojro — Ojro, možnost od skutečnosti, náhodu od nevyhnutelnosti, musíte rozlišovat teorii od praxe a vůbec…“
„Ale stejně, třeba někde na střelnici…“
„Nezkouším žádnou bombu,“ prohlásil Gustavillo povýšeně. „Já zkouším model ideálního člověka. Jsou ještě nějaké otázky?“
Jakýsi chytrák z oddělení Absolutního Vědění se začal vyptávat na režim práce autoklávu. Gustavillo se ochotně pustil do vysvětlování. Zachmuření laboranti zase ukládali svou techniku na uspokojování duchovních potřeb. Kadáver žral. Černý oblek na něm praskal ve švech. Ojra — Ojra ho zkoumavě sledoval. Potom najednou řekl nahlas:
„Mám návrh. Všichni, kteří nejsou osobně zainteresováni, okamžitě opustí laboratoř.“
Všichni se k němu otočili.
„Za chvilku tu bude strašně moc špíny,“ vysvětlil Ojra — Ojra. „Nepředstavitelná špína.“
„To je provokace,“ řekl Gustavillo důstojně. Roman mě popadl za rukáv a odtáhl ke dveřím. Já za sebou odtáhl Stellu. Za námi zamířili ostatní přihlížející. Romanovi se v ústavu věřilo, Gustavillovi ne. Z přizvaných zůstali v laboratoři jen reportéři, my jsme se shlukli na chodbě.
„Co se děje?“ pršely na Romana otázky. „Co se stane? Proč bude špína?“
„Za chviličku pukne,“ odpověděl Roman a nespouštěl pohled ze dveří.
„Kdo pukne? Gustavillo?“
„Je mi líto těch reportérů,“ řekl Edik. „Poslyš, Sašo, funguje nám dneska sprcha?“
Dveře laboratoře se otevřely a vyšli z nich dva laboranti vláčející káď s prázdnými vědry. Třetí laborant se točil kolem nich, bázlivě se ohlížel a neustále mumlal: „Ukažte mládenci, ukažte, já vám pomůžu, máte to těžký…“
„Zavřete dveře,“ poradil jim Roman.
Poskakující laborant spěšně přibouchl dveře, přistoupil k nám a vytáhl cigarety. Oči měl vyvalené, roztěkané.
„No, teď to nastane,“ řekl. „Fištroněnko je idiot, já na něho mrkal… Teda ten žere! To je k zbláznění, jak on žere!“
„Teď máme za pět minut půl třetí…,“ nakousl Roman.
A tu se ozval rachot. Zařinčelo rozbité sklo. Dveře laboratoře se otřásly a utrhly z pantů. Vzniklým otvorem vyletěl fotoaparát a čísi kravata. Odskočili jsme, Stella znovu zaječela.
„Klid,“ řekl Roman. „Už je po všem. Na zemi je o jednoho spotřebitele míň.“
Laborant, bílý jako křída, lačně kouřil. Z laboratoře se ozývalo čvachtání, kašel, nesrozumitelné kleni. Zavanul odporný puch. Nejistě jsem zamumlal:
„Měli bychom se tam podívat, ne…“
Nikdo neodpověděl. Všichni se na mě soucitně dívali. Stella tiše plakala a držela mě za bundu. Kdosi komusi šeptem vysvětloval: „On má dneska službu, chápeš? Někdo by je přece jenom měl jít vyhrabat.“
Učinil jsem pár nejistých kroků ke dveřím, ale tu z laboratoře, opírajíce se jeden o druhého, vyšli reportéři a Gustavillo.
Bože, ti vypadali!
Když jsem se vzpamatoval, vytáhl jsem z kapsy platinovou píšťalku a zahvízdal jsem. Mezi shluklými spolupracovníky se ke mně začala prodírat havarijní četa skřítků asanizátorů.
To je ale situace!
Ty ženy, ty ženy!
Skvělé, báječné, nádherné.
Říká se, že…
Plný žaludek nerad se snaží.
Chvění jeho levého lýtka je veliké znamení!
Bezpochyby
Rozumíte?