Věřte mi, byla to nejstrašnější
podívaná na světě.
Nejvíce mě ohromilo, že Gustavillo nebyl ani trochu zdeptán tím, co se stalo. Zatímco ho skřítkové očišťovali, polévali absorbenty a mazali vonnými mastmi, rozhlašoval falsetem:
„No vidíte, soudruzi Ojro — Ojro a Ampérjane, vy jste se pořád báli. Co bude dál a jak ho tento… zastavit… Ve vás je, soudruzi, jakýsi nezdravý to… skepticismus. Řekl bych, jistá nedůvěra v přírodní síly a v lidské možnosti. A kde je vaše nedůvěra teď? Praskla! Praskla, soudruzi, a to před očima široké veřejnosti a potřísnila mě a také soudruhy od tisku…“
Tisk rozpačitě mlčel a odevzdaně nastavoval boky syčícím proudům absorpčních prostředků. G. Fištroněnko se celý klepal. B. Snažilcov pohazoval hlavou a bezděčně se olizoval.
Když skřítkové uklidili laboratoř z první vody, nahlédl jsem dovnitř. Havarijní četa svědomitě zasklívala okna a pálila v muflové peci pozůstatky gastrického modelu. Těch pozůstatků nebylo moc — hromádka knoflíků s nápisem „for gentlemen“, rukáv saka, neuvěřitelně roztažené šle a falešné zuby, připomínající čelist vykopaného gigantopitéka. Ostatní se zřejmě rozletělo na prach. Gustavillo prohlédl druhý autokláv neboli samouzávěr, a prohlásil, že je všechno v pořádku. „Tisk prosím, aby tu zůstal,“ řekl. „Ostatním navrhuji, aby se vrátili ke svým bezprostředním úkolům.“ Tisk vytáhl zápisníky, všichni tři usedli ke stolu a pustili se do vybrušování detailů v reportážní črtě Zrod objevu a v informativním článku Profesor Gustavillo hovoří.
Diváci se rozešli. Odešel Ojra — Ojra, když si předtím ode mne vzal klíče od sejfu Januse Poluektoviče. Odešla zoufalá Stella, kterou Gustavillo odmítl uvolnit do jiného oddělení. Odešli viditelně rozveselení laboranti. Odešel Edik obklopený houfem teoretiků a cestou zpaměti vypočítával minimální možný tlak v žaludku puknuvšího kadávera. I já jsem se vydal na svoje stanoviště, ovšem předem jsem se ujistil, že ke zkoušce druhého kadáveru nedojde dřív než v osm hodin ráno.
Experiment na mě zapůsobil tíživě, a když jsem se uvelebil v pohodlném křesle v předpokoji, uvažoval jsem nějaký čas o tom, je-li Gustavillo idiot, nebo naopak chytrý demagog a šarlatán. Vědecká hodnota všech jeho kadáverů se zřejmě rovnala nule. Modely na základě vlastních dublů dokázal vytvářet každý náš spolupracovník, který obhájil disertaci magistra a ukončil speciální dvouletý kurs nelineární transgrese. Vybavovat tyto modely magickými vlastnostmi bylo také strašně jednoduché, protože existovaly příručky, tabulky a učebnice pro mágy aspiranty. Tyto modely samy o sobě nikdy nic nedokazovaly a z vědeckého hlediska neměly větši cenu než manipulace s kartami nebo polykání mečů. Samozřejmě bylo možné pochopit všechny ty takzvané reportéry, kteří se na Gustavilla lepili jako mouchy na med. Protože z hlediska laika bylo všechno tohle neobyčejně efektní, vyvolávalo uctivé rozechvění a nejasné pocity nedozírných možností. Obtížnější už bylo pochopit Gustavilla s jeho chorobnou vášní pořádat cirkusová představení a veřejné výbuchy pro uspokojení zvědavců, kteří nemají chuť (ani snahu) vyznat se v podstatě problému. Nepočítáme-li dva nebo tři pracovníky Absolutního Vědění zmožené služebními cestami, kteří rádi poskytovali interview o stavu věcí v nekonečnu, nikdo v ústavu nezneužíval styku s tiskem. To se považovalo za projev nevkusu a mělo to své hluboké vnitřní příčiny.
Jde totiž o to, že nejzajímavější a nejpozoruhodnější vědecké výsledky mají vlastnosti vypadat před nezasvěcencem strašně nepochopitelné a zoufale nesrozumitelné. Lidé, kteří nemají s vědou nic společného, čekají od ní v dnešní době zázraky a zase jenom zázraky, ale prakticky nejsou schopni rozlišit skutečný vědecký zázrak od triku nebo nějakého intelektuálského hokuspokusu. Věda o čarodějnictví a kouzelnictví není výjimkou. Uspořádat v televizním studiu konferenci proslulých přízraků nebo provrtat pohledem díru v půlmetrové betonové zdi dokáže leckdo. Je to sice k ničemu, ale uvádí to v nadšení ctihodné publikum, které si nedokáže uvědomit, do jaké míry věda propojila a promíchala pojmy pohádka a skutečnost. A zkuste teď najít hlubokou vnitřní spojitost mezi vrtací schopností pohledu a filologickými vlastnostmi slova beton, pokuste se řešit tento malý vedlejší problém známý pod názvem Velký problém Auersův! Rozřešil ho Ojra — Ojra, když vytvořil teorii fantastické jednoty a položil tím základ nové disciplíně matematické magie. Ovšem o Ojrovi — Ojrovi skoro nikdo neslyšel, zato profesora Gustavilla všichni velice dobře znají. („Cože, vy pracujete ve VÚČAKO? Co dělá profesor Gustavillo? Co nového zas stvořil?“) To je tím, že myšlenky Ojry — Ojry jsou schopny pochopit pouhé dvě či tři stovky lidí na celé zeměkouli, a mezi těmito dvěma či třemi stovkami je sice poměrně hodně členů korespodentů Akademie, ale bohužel žádný korespondent od novin. Takže klasická práce profesora Gustavilla Základy technologie výroby samoobouvající se obuvi, plná demagogických žvástů, způsobila svého času zásluhou B. Snažilcova značný rozruch. (Později se zjistilo, že střevíce přijdou dráž než motocykl a že jsou choulostivé na prach a vlhkost.)
Schylovalo se k ránu. Byl jsem notně unaven, a aniž jsem si to sám uvědomil, usnul jsem. Zdálo se mi o nějaké havěti — o gigantických komárech se spoustou noh a bradkou jako Gustavillo; o mluvících vědrech s odstředěným mlékem, o kádi na krátkých nožičkách pobíhající po schodech. Občas do mého snu nakoukl jakýsi opovážlivý skřítek, ale jakmile spatřil tolik hrůzy, poděšeně vycouval. Probudil jsem se bolestí a uviděl jsem vedle sebe zamračeného komára s bradkou, který se pokoušel zabodnout sosák tlustý jako plnící pero do mého lýtka.
„Jedeš!“ zařval jsem a praštil ho pěstí do vyvaleného oka.
Komár uraženě zabrumlal a odběhl stranou. Byl veliký jako pes, celý rezatý, se světlými skvrnami. Patrně jsem ve spánku mimovolně pronesl zaklínací formuli materializace a bezděky jsem vyvolal v život tohoto zarputilého živočicha. Zahnat ho zpátky do nebytí se mi nepodařilo. Vyzbrojil jsem se tedy svazkem Rovnic z matematické magie, otevřel jsem větrací okno a vyhnal komára na mráz. Vánice se ho ihned zmocnila a zmizel v temnotě. No prosím, právě takhle vznikají nezdravé senzace, proletělo mi hlavou.
Bylo šest hodin ráno. Zaposlouchal jsem se. V ústavu panovalo ticho. Buď všichni svědomitě pracovali, nebo už se rozešli do svých domovů. Zbývalo mi vykonat ještě jednu obchůzku, ale nikam se mi nechtělo, měl jsem hlad, protože naposledy jsem jedl před osmnácti hodinami. A tak jsem se rozhodl, že místo sebe pošlu svého dubla.
Zatím jsem ještě poměrně slabý mág. Nezkušený. Kdyby mě někdo pozoroval, rozhodně bych si netroufl předvádět svoji neschopnost. Ale byl jsem sám, a tak jsem se odhodlal to zkusit a zároveň se tím trochu pocvičit v praxi. V Rovnicích z matematické magie jsem si vyhledal obecný vzorec, dosadil do něho svoje parametry, vykonal všechny potřebné manipulace a pronesl všechny nezbytné výrazy ve staré chaldejštině. Skutečně na tom něco bude, že trpělivost přináší růže. Poprvé v životě mi vyšel pořádný dubl. Měl všechno na svém místě, dokonce se mi i trochu podobal, jen levé oko se mu nevímproč neotvíralo a na rukou měl po šesti prstech. Vysvětlit jsem mu úkol, on přikývl, nemotorně se uklonil a vrávoravě se odpotácel. Víckrát jsem se s ním neviděl. Třeba ho osud zanesl do bunkru k Dr. Gorynyčovi, snad se vydal na nekonečnou cestu po obruči Kola Štěstěny — nevím, opravdu nevím. Já totiž na něho brzy zapomněl, protože jsem se rozhodl stvořit si snídani.
Jsem člověk nenáročný. Nepotřeboval jsem nic víc než namazaný chléb s uherským salámem a šálek černé kávy. Nechápu, jak se to mohlo stát, ale nejdřív se na stole objevil doloman, plášť uherských husarů, silně namazaný máslem. Když přešel první záchvat přirozeného údivu, pozorně jsem si plášť prohlédl. Zjistil jsem, že to, čím je namazaný, není máslo, dokonce ani rostlinný tuk. Měl jsem ihned plášť zničit a začít všechno od začátku. Ale byl jsem naplněn odpornou domýšlivostí, připadal jsem si jako Stvořitel, a tak jsem se vydal cestou postupných transformací. Vedle pláště se objevila láhev s černou tekutinou a plášť se po chvilkovém váhání začal na krajích zakulacovat. Chvatně jsem upřesnil svoje představy a obzvlášť jsem kladl důraz na obraz hrnku a oslího masa. Láhev se změnila v hrnek, tekutina se nezměnila, jeden rukáv pláště se scukl, protáhl, zbarvil se na šedivo a začal sebou pocukávat. Strachy celý zpocený jsem zjistil, že je to oslí ocas. Vstal jsem z křesla a odešel do kouta. Po ocasu už nevzniklo nic, ale podívaná to byla i tak děsivá. Učinil jsem ještě jeden pokus — a na konci ocasu se vytvořila štětička. Usilovně jsem se soustředil, přimhouřil oči a s maximální přesností jsem si v duchu představil krajíc chleba, obyčejného žitného, jak je odkrajován od bochánku; mazán máslem — čajovým máslem z křišťálové máselničky — a zdoben kolečky salámu. Čert to vzal, nemusí to být zrovna uherák, stačil by obyčejný polský. S kávou jsem se rozhodl zatím počkat. Když jsem opatrně otevřel oči, ležel na uherském dolomanu velký kus křišťálového skla a v jeho útrobách se cosi černalo. Zvedl jsem křišťál, s nímž se táhl i plášť záhadně k němu přirostlý, a uvnitř krystalu jsem rozeznal vytoužený krajíc namazaného chleba, velice připomínajíci opravdový chléb. Zasténal jsem a pokusil se v myšlenkách krystal rozbít. Pokryl se hustou sítí trhlinek, takže mi krajíc téměř zmizel z dohledu. „Idiote,“ pronesl jsem na svou adresu, „snědl jsi už tisíce namazaných chlebů a přitom nejsi schopen si je aspoň trochu jasně představit. Nebuď nervózní, nikdo tu není, nikdo tě nevidí. Tohle není zápočet, seminární práce ani zkouška. Zkus to ještě jednou.“ A tak jsem to zkusil. Radši jsem to neměl dělat. Moje fantazie se nevím proč roznítila; v mozku mi vyskakovaly a zase pohasínaly nejneočekávanější asociace, a čím víc jsem zkoušel, tím víc se předpokoj zaplňoval podivnými předměty. Mnohé z nich vyplynuly bezpochyby z podvědomí, z neproniknutelné džungle dědičné paměti, z prvobytných strachů dávno potlačených vyšším vzděláním. Předměty měly okončetiny a v jednom kuse se pohybovaly, vydávaly odporné zvuky, chovaly se neslušně, byly agresivní a neustále se praly. Zoufale jsem se rozhlížel. Všechno mi to živě připomínalo stařičké rytiny zobrazující scény pokušení svatého Antonína. Obzvlášť nepříjemná byla oválná mísa na pavoučích nohách, porostlá na okrajích tvrdou srstí. Nevím, co ode mne chtěla, ale vždycky odešla do vzdáleného kouta, rozběhla se a vší silou mě nakopla do šimpánu, dokud jsem ji nepřimáčkl křeslem ke zdi. Část předmětů se mi nakonec podařilo odstranit, ostatní se rozutíkaly po koutech a poschovávaly se. Zbyly tu: mísa, plášť s krystalem a hrnek s černou tekutinou, který se mezi tím rozrostl do rozměrů džbánu. Zvedl jsem ho oběma rukama a přičichl si. Podle mého to byl černý inkoust do plnicích per. Mísa za křeslem se vrtěla, škrábala drápy po barevném linoleu a hnusně syčela. Cítil jsem se prachmizerně.
V chodbě se ozvaly kroky a hlasy, dveře se otevřely a na prahu se objevil Janus Poluektovič a jako vždy pronesl: „Ta — ak.“ Začal jsem pobíhat. Janus Poluektovič zašel do své pracovny, cestou jediným univerzálním pohybem obočí zlikvidoval všechny ty rarity, které jsem stvořil. Za ním prošli Fjodor Simeonovič, Cristobal Junta s tlustým, černým doutníkem v koutku úst, nasupený Gustavillo a energický Roman Ojra — Ojra. Všichni byli soustředění, velice pospíchali a mě si vůbec nevšímali. Dveře do pracovny zůstaly otevřené. S úlevným vydechnutím jsem usedl zpátky na svoje místo a najednou jsem zjistil, že tu na mne čeká velký porcelánový koflík s kouřící kávou a talíř s namazanými chleby. Kterýsi z našich titánů se o mě přece jen postaral, ani nevím kdo. Pustil jsem se do snídaně a naslouchal hlasům z pracovny.
„Začneme tím,“ říkal Cristobal Josévič s chladnou opovržlivostí, „že vaše, s odpuštěním, porodnice je přesně pod mými laboratořemi. Už jednou jste způsobil výbuch a v důsledku toho jsem byl nucen deset minut čekat, než mi v laboratoři znovu zasklí vyražené okenní tabule. Silně pochybuji, že byste pochopil argumenty obecnějšího charakteru, proto vycházím z čistě egoistických hledisek…“
„Můj milý, to je moje věc, čím se zabývám ve své laboratoři,“ odpověděl Gustavillo falzetem. „Já vám do vašeho poschodí nemluvím, ačkoli u vás poslední dobou neustále protéká živá voda. Promáčela mi celý strop, líhnou se z ní štěnice. Já vám do vašeho poschodí nemluvím, tak mi vy nemluvte do mého.“
„H — holoubku,“ zavrkal Fjodor Simeonovič. „Amvrosiji Ambroisoviči! Musíme p — přihlížet k možným k — komplikacím… Nikdo přece nechová d — draka v budově, i když máme k dispozici h — hasicí p — přístroje, a…“
„Já nemám žádného draka, já mám šťastného člověka! Velikána ducha! Uvažujete nějak podivně, soudruhu Kivrine, používáte trochu zvláštních analogií — srovnávat model ideálního člověka s nějakým beztřídním drakem chrlícím oheň…“
„H — holoubku, vůbec nejde o to, že je b — beztřídní, ale že m — může založit požár…“
„No vida, už zase! Ideální člověk prý může založit požár! To jste nedomyslel, soudruhu Fjodore Simeonoviči!“
„J — já mluvím o d — drakovi…“
„A já mluvím o vaší nesprávné orientaci! Stíráte podstatu, Fjodore Simeonoviči, všemožně ji zakrýváte! My samozřejmě taky stíráme, ale rozdíly… mezi fyzickou a duševní prací… mezi městem a venkovem… a vlastně i mezi mužem a ženou… Ale zakrývat propast vám nedovolíme, Fjodore Simeonoviči!“
„J — jakou p — propast? Co je to za b — blábol, Romane? P — povězte mi to? Vy jste mu to vysvětloval už přede mnou. Já říkám, Amvrosiji Ambroisoviči, že váš experiment je nebezpečný, r — rozumíte? Mohlo by se p — poškodit město, r — rozumíte?“
„Moc dobře tomu rozumím. A nedovolím, aby se ideální člověk musel líhnout někde ve větru na holé pláni.“
„Amvrosiji Ambroisoviči,“ řekl Roman, „mohu ještě jednou zopakovat své argumenty. Experiment je nebezpečný proto…“
„Už dlouho vás sleduju, Romane Petroviči, a pořád nechápu, jak můžete používat takových výrazů, když jde o ideál člověka. No vida, jemu je Ideální člověk nebezpečný!“
Tady Roman, zřejmě vlivem mládí, ztratil trpělivost.
„Ale houby ideální člověk!“ vybuchl. „Váš geniální spotřebitel!“
Rozhostilo se zlověstné mlčení.
„Jak jste to řekl?“ zeptal se Gustavillo hrozivým hlasem. „Opakujte to. Jak jste nazval ideálního člověka?“
„Janusi P — poluektoviči,“ řekl Fjodor Simeonovič, „příteli, takhle to přece nejde…“
„To tedy nejde!“ vykřikl Gustavillo. „Správně, soudruhu Kivrine, nejde! Děláme experiment světového významu! Velikán ducha se musí objevit tady, ve stěnách našeho ústavu! Je to symbolické! Soudruh Ojra — Ojra se svou pragmatickou úchylkou přistupuje k problému úzce prakticky. I soudruh Junta ho vidí omezeně! Nedívejte se na mě, soudruhu Junto! Carští četníci mě nezastrašili, nezastrašíte mě ani vy. Copak je v naší povaze, soudruzi, bát se experimentu? No prosím, soudruhu Juntovi, jakožto bývalému cizinci a církevnímu zaměstnanci je možné prominout, že se občas zmýlí, ale vy, soudruhu Ojro — Ojro, a vy, Fjodore Simeonoviči, vy jste přece prostí ruští lidé!“
„Nechte tu d — demagogii!“ vybuchl konečně i Fjodor Simeonovič. „Ž—že se nestydíte b — blábolit takové n — nesmysly? Jaký já jsem u vás p — prostý člověk? C — co to je za s — slovo — p — prostý? Naši d — dublové, ti jsou p — prostí…“
„Já mohu prohlásit pouze jediné,“ oznámil Cristobal Josévič lhostejně. „Já jsem prostý bývalý Veliký Inkvizitor a uzavřu přístup k vašemu autoklávu do té doby, než dostanu záruky, že se experiment bude provádět na střelnici…“
„Nejméně p — pět kilometrů od města,“ dodal Fjodor Simeonovič. „N — nebo radši d — deset.“
Gustavillovi se zřejmě ani trochu nechtělo táhnout svou aparaturu a sebe samotného na střelnici, kde se prohání vichr a kde je špatné osvětlení pro filmový týdeník.
„Tak,“ řekl, „rozumím. Distancujete naši vědu od lidu. V tom případě snad ne deset kilometrů, ale už radši deset tisíc kilometrů, ne, Fjodore Simeonoviči? Někam do tramtárie. Třeba na Aljašku, Cristobale Joséviči, nebo odkud vlastně pocházíte! Tak to řekněte rovnou. A my to zapíšeme.“
Znovu se rozhostilo mlčení a bylo slyšet, jak hrozivě funí Fjodor Simeonovič, který ztratil dar řeči.
„Před třemi sty lety,“ pronesl Junta chladně, „bych vás za taková slova pozval na procházku za město, tam bych vám vyčistil špínu z uší a probodl hlavu skrz naskrz.“
„Žádný strach, žádný strach,“ řekl Gustavillo. „Tady nejsme v Portugalsku. Nemáte rád kritiku. Před třemi sty lety bych se s tebou taky moc nepáral, ty flanďáku neobřezaná!“
Byl jsem vzteky bez sebe. Proč mlčí Janus? Jak dlouho to bude trpět? V tichu se ozvaly kroky, do předpokoje vstoupil bledý Roman s vyceněnými zuby a lusknutím prstů stvořil Gustavillova dubla. Potom s požitkem popadl dubla za klopy, zacloumal jím, chytil ho za bradku a několikrát mu s ní škodolibě zaškubal, uklidnil se, odstranil dubla a vrátil se do kabinetu.
„Vás by se vlastně p — patřilo v — vypráskat, Gustavillo,“ pronesl Fjodor Simeonovič nečekaně tichým hlasem. „Jste p — protivný chlap.“
„Nemáte rádi kritiku, nesnášíte ji,“ odpověděl funivě Gustavillo.
A pak konečně promluvil Janus Poluektovič. Hlas měl dunivý, klidný jako zkušení mořští vlci.
„Experiment bude na žádost Amvrosije Ambroisoviče proveden dnes v deset nula nula. Vzhledem k tomu, že bude provázen značnými ničivými účinky, které si málem vyžádají oběti na lidských životech, určuji za místo provedení odlehlý úsek střelnice, patnáct kilometrů od hranic města. Využívám této příležitosti, abych předem poděkoval Romanu Petrovičovi za jeho vynalézavost a odvahu.“
Nějakou dobu zřejmě všichni nad tímto rozhodnutím uvažovali. Já aspoň ano. Janus Poluektovič měl každopádně zvláštní způsob, jak vyjadřovat své myšlenky. Ale všichni věřili, že on do všeho vidí líp. Ostatně takové případy jsme zažili.
„Půjdu zajistit vozidlo,“ řekl najednou Roman a nejspíš prošel stěnou, protože v předpokoji se neobjevil.
Fjodor Simeonovič a Junta patrně souhlasně přikyvovali a Gustavillo, který se mezitím vzpamatoval, vykřikoval:
„Správné rozhodnutí, Janusi Poluektoviči! V pravou chvíli jste nám připomněl ochabnutí naší bdělosti. Jen dál, co nejdál od cizích očí. Jedině budu potřebovat nakladače. Autokláv je těžký, přece jenom váží tento… pět tun…“
„No ovšem,“ řekl Janus. „Vydejte pokyny.“
V kabinetu se rozlehlo šoupání židlí a já rychle dopil kávu.
Celou příští hodinu jsem společně s těmi, co ještě zůstali v ústavu, stál u vchodu a pozoroval, jak nakládají autokláv, periskopické dalekohledy, pancéřové kryty a kabáty — pro všechny případy. Vichřice ustala, bylo mrazivé, jasné ráno.
Roman přijel s náklaďákem na housenkových pásech. Upír Alfréd přivedl nakladače, hekatoncheiry. Kottos a Gyés šli ochotně, živě hlaholili osmdesáti hrdly a v chůzi si vyhrnovali nespočetné rukávy, zatímco Briareós se táhl za nimi, ohnutý prst držel ve výši a fňukal, že ho to bolí, že se mu točí několik hlav a že celou noc nespal. Kottos popadl autokláv, Gyés všechno ostatní. Když Briareós viděl, že na něho už nic nezbylo, začal vydávat pokyny a rady. Vybíhal dopředu, otevíral a přidržoval dveře, co chvíli usedal na bobek, díval se zdola a vykřikoval: „Dobrý! Dobrý!“ nebo „Víc doprava! Chytneš za futro!“ Nakonec mu šlápli na ruku a přimáčkli ho mezi autokláv a zeď. Briareós se rozvzlykal a Alfréd ho radši zavedl zpátky do vivária.
Do vozidla se vměstnala spousta lidí. Gustavillo zalezl k řidičovi do kabiny. Byl velice rozrušen a každého se vyptával, kolik je hodin. Náklaďák odjel, ale za pět minut se vrátil, protože se zjistilo, že zapomněli na reportéry. Zatímco je hledali, usmyslili si Kottos a Gyés, že se budou koulovat, aby se zahřáli, a přitom vyrazili dvě okna. Potom se Gyés pustil do rvačky s jakýmsi ranním opilcem, který vykřikoval: „Tolik si vás troufne na jednoho, že jo?“ Gyése odtrhli a nacpali zpátky na korbu. Koulel očima a výhrůžně nadával starou řečtinou. Nakonec se objevili G. Fištroněnko a B. Snažilcov, roztřesení spánkem, a auto se konečně vydalo na cestu.
Ústav se vyprázdnil. Bylo půl deváté. Celé město spalo. Měl jsem velikou chuť vypravit se s ostatními na střelnici, ale nedalo se nic dělat, nesměl jsem. Vzdychl jsem si a pustil se do druhé obchůzky.
Se zíváním jsem procházel chodbami a všude zhasínal, až jsem došel do laboratoře Víťky Kornějeva. Víťku Gustavillovy pokusy nezajímaly. Říkal, že lidi typu Gustavilla by bylo třeba nemilosrdně odevzdávat Juntovi jako pokusná zvířata aby na nich zjišťoval, nejsou-li to letální mutanti. Proto Víťka nikam nejel, ale seděl na pohovce — translatéru, kouřil cigaretu a pomalu rozprávěl s Edikem Ampérjanem. Edik ležel vedle něho, líně se díval do stropu a cucal cukrátko. Na stole ve vaničce svižně plaval okoun.
„Šťastný a veselý nový rok,“ řekl jsem.
„Šťastný a veselý,“ odpověděl Edik vlídně.
„Ať ti to řekne tadyhle Saška,“ vyzval mě Kornějev. „Sašo, existuje nebílkovinný život?“
„Nevím,“ odpověděl jsem. „Nic takového jsem neviděl. Proč?“
„Co to znamená — neviděl? M — pole jsi taky nikdy neviděl, a přitom vypočítáváš jeho napětí.“
„No a co?“ zeptal jsem se. Díval jsem se na okouna ve vaničce. Plaval při jejím obvodu, zatáčky vybíral svižným nakláněním, a v takových okamžicích bylo vidět, že je vykuchaný. „Víťko,“ řekl jsem, „tak přece jenom se to podařilo?“
„Saša nechce mluvit o nebílkovinném světě,“ poznamenal Edik. „A dobře dělá.“
„Bez bílkoviny se žít dá,“ řekl jsem, „ale jak tenhle žije bez vnitřností?“
„Tady například soudruh Ampérjan říká, že bez bílkoviny se žít nedá,“ řekl Víťa a donutil proud vyfouknutého tabákového kouře, aby se stočil do spirály, poletoval po místnosti a vyhýbal se pevným předmětům.
„Tvrdím, že život — to je bílkovina,“ namítl Edik.
„Nevidím v tom žádný rozdíl,“ řekl Víťka. „Ty říkáš, že není-li bílkovina, není život.“
„Přesně tak!“
„No a co je tohle?“ zeptal se Víťka. Lehce mávl rukou.
Na stole vedle vaničky se objevil odporný živočich, připomínající současně ježka i pavouka. Edik se pozvedl a koukl na stůl.
„A — a,“ protáhl a znovu si lehl. „Tohle není život. To je nadpřirozené. Copak Kostěj Nesmrtelný je nějaká nebílkovinná bytost?“
„Co ještě chceš?“ zeptal se Kornějev. „Hýbá se? Hýbá. Žere. Může se i rozmnožovat. Jestli chceš, rozmnoží se hned teď.“
Edik se znovu pozvedl a nakoukl na stůl. Ježkopavouk nemotorně přešlapoval na místě. Vypadalo to, jako by chtěl vyrazit na všechny čtyři strany najednou.
„Nadpřirozená bytost — to pořád není život.“ řekl Edik. „Ta existuje jen potud, pokud existuje rozumný život. Dá se to říct ještě přesněji — dokud existujou mágové. Nadpřirozené bytosti jsou odpadovým produktem činnosti mágů.“
„Dobře,“ řekl Víťka.
Ježkopavouk zmizel. Místo něho se na stole objevil malinký Víťka Kornějev, přesná kopie skutečného, ale velký jako ruka. Luskl maličkými prsty a stvořil mikrodubla ještě menší velikostí. Ten taky luskl prsty. Objevil se dubl velký jako plnicí pero. Pak jako krabička zápalek. Potom — jako náprstek.
„Stačí?“ zeptal se Víťka. „Každý z nich je mág. A v žádném z nich není ani molekula bílkoviny.“
„To je nevhodný příklad,“ řekl Edik s lítostí. „Tak za prvé, ani v nejmenším se principiálně neodlišují od soustruhu s programovým řízením. Za druhé nejsou produktem vývoje, ale tvého bílkovinného mistrovství. A nebudeme se asi hádat o to, jestli je evoluce schopná vyvinout samočinně se rozmnožující soustruhy s programovým řízením.“
„Ty toho tak víš o evoluci,“ poznamenal krobián Kornějev. „Ty náš Darwine! Je v tom nějaký rozdíl, jestli chemický proces nebo uvědomělá činnost? Ty taky nemáš všecky předky bílkovinné. Tvoje prapramateř byla poměrně složitou, to uznávám, ale nikoli však bílkovinnou molekulou. A je možné, že naše takzvaná uvědomělá činnost je taky určitý druh evoluce. Jak můžeme vědět, že cílem přírody je stvořit soudruha Ampérjana? Třeba je cílem přírody vytvořit nadpřirozené bytosti rukama soudruha Ampérjana. Je docela možné…“
„Dobře, dobře. Nejdřív protovirus, potom bílkovina, potom soudruh Ampérjan a potom celá planeta osídlená nadpřirozenými bytostmi.“
„No právě,“ přitakal Víťka.
„A my všichni vymřeme, protože nás nebude zapotřebí.“
„A proč ne?“ řekl Víťka.
„Mám jednoho známého,“ řekl Edik, „který tvrdí, že člověk je jen přechodný článek, jenž příroda potřebuje k tomu, aby stvořila vrchol své tvorby — štamprli koňaku s plátkem citrónu.“
„Koneckonců — proč ne?“
„Protože se mi nechce,“ odpověděl Edik. „Příroda může mít svoje cíle, ale já mám taky svoje.“
„Antropocentristo,“ procedil Víťka s opovržením.
„Ano,“ přiznal se Edik hrdě.
„S antropocentristy nemám chuť se bavit,“ prohlásil krobián Kornějev.
„V tom případě si budeme vyprávět vtipy.“
Víťkovi dublové na stole pokračovali v práci. Nejmenší z nich byl asi jako mravenec. Zatímco jsem poslouchal spor antropocentristy s kosmocentristou, dostal jsem nápad.
„Mládenci,“ pronesl jsem s hranou oživeností. „Copak že jste nešli na střelnici?“
„A proč taky?“ zeptal se Edik.
„No, může to být zajímavé…“
„Do cirkusu nikdy nechodím,“ prohlásil Edik.
„A kromě toho — ubi nil vales, ibi nil velis.“*[15]
„To říkáš o sobě?“ zeptal se Víťka.
„Ne. To říkám o Gustavillovi.“
„Mládenci,“ pokračoval jsem, „já cirkus zbožňuju. A vám je jedno, kde si vykládáte vtipy.“
„A co dál?“ zeptal se Víťka.
„Vemte za mě službu a já si skočím na střelnici.“
„Zima,“ připomněl Víťka. „Mráz. Gustavillo.“
„Když já bych tolik chtěl,“ řekl jsem. „Je to všechno tak tajemné.“
„Pustíme chlapečka?“ zeptal se Víťka Edika.
Edik pokýval.
„Jděte, Privalove,“ řekl Víťka. „Přijde vás to na čtyři hodiny práce počítacího stroje.“
„Dvě,“ řekl jsem rychle. Něco podobného jsem čekal.
„Pět,“ pravil Víťka drze.
„No tak tři,“ souhlasil jsem. „Celou dobu stejně pracuju na tebe.“
„Šest,“ prohlásil Víťka chladnokrevně.
„Víťo,“ řekl Edik, „vyrostou ti na uších chlupy.“
„Rezaté,“ dodal jsem škodolibě. „Možná trošku nazelenalé.“
„Tak dobře,“ řekl Víťka. „Jdi zadarmo. Dvě hodiny mi budou stačit.“
Zašli jsme společně do předpokoje. Magistři se cestou dostali do sporu o nějakou cyklotaci a já je musel přerušit prosbou, aby mě transgresovali na střelnici. Už jsem jim zřejmě lezl na nervy a chtěli se mě zbavit, protože provedli transgresi s takovou energií, že jsem se ani nestačil obléknout a vletěl jsem mezi diváky pozpátku.
Na střelnici už bylo všechno připraveno. Obecenstvo se schovávalo za pancéřové štíty. Gustavillo vyčuhoval z čerstvě vykopaného zákopu a chrabře hleděl do velkého periskopického dalekohledu. Fjodor Simeonovič a Cristobal Junta s čtyřicetkrát přibližujícími binokraty v rukou si tiše povídali latinsky. Janus Poluektovič stál v dlouhém kožichu opodál a čmáral hůlkou do sněhu. B. Snažilcov seděl na bobku vedle zákopu s otevřeným zápisníkem a připraveným plnicím perem. G. Fištroněnko, ověšený fotoaparáty a kamerami, si třel omrzlé tváře, hekal za jeho zády a kopal se jednou nohou do druhé.
Nebe bylo jasné, úplněk se skláněl k západu. Kalné šípy polární záře se třaslavě objevovaly mezi hvězdami a zase mizely. Na planině se blyštěl sníh a velký kulatý válec autoklávu byl dobře vidět asi sto metrů od nás.
Gustavillo se odtrhl od periskopického dalekohledu, odkašlal si a řekl:
„Soudruzi! Sou — dru — zi! Co vidíme tímto periskopickým dalekohledem? Soudruzi! Zachváceni složitými pocity, překypujíce nedočkavostí, vidíme tímto periskopickým dalekohledem, jak se ochranný poklop začíná systematicky odšroubovávat… Pište, pište,“ řekl B. Snažilcovovi. „A pište co nejpřesněji… Automaticky tento… odšroubovávat. Za několik minut zažijeme objevení ideálního člověka… ševalijé… tento… san pör e san reproš…“ *[16]
Viděl jsem i prostým okem, jak se odšrouboval poklop autoklávu a nezvučně dopadl do sněhu. Z autoklávu vytryskl dlouhý proud páry až ke hvězdám.
„Vysvětluji pro zástupce tisku…,“ začal Gustavillo, ale v tu chvíli se rozlehl strašlivý rachot.
Země se zahoupala a otřásla. Vyšlehl obrovský sněžný mrak. Všichni padali jeden přes druhého, i já jsem upadl a kutálel se. Rachot se neustále stupňoval, a když jsem s námahou, zachytávaje se housenkových pásů vozidla, povstal, spatřil jsem, jak se v mrtvém svitu měsíce děsivě zvedá a zakulacuje okraj obzoru do gigantického poháru, jak hrozivě se kymácejí ochranné pancéřové štíty a jak se všemi směry rozbíhají, padají a znovu se zvedají diváci vyválení ve sněhu. Viděl jsem, jak Fjodor Simeonovič a Cristobal Junta, přikrytí duhovými poklopy ochranného pole, couvají pod tlakem uragánu, jak se se zvednutýma rukama snaží roztáhnout ochranu nad všechny ostatní, ale vichřice ji rve na cucky, tyto cucky se vznášejí nad planinou jako obrovské mýdlové bubliny a pukají na hvězdné obloze. Spatřil jsem Januse Poluektoviče se zdviženým límcem. Stál otočen zády k vichru, pevně opřen hůlkou o holou zem a díval se na hodinky. Tam, kde byl autokláv, vířil hustý oblak páry zevnitř rudě ozářený, obzor se stále rychleji a prudčeji ohýbal a vypadalo to, že jsme všichni na dně jakéhosi obrovitého džbánu. Potom se najednou v těsné blízkosti epicentra této kosmické nepřístojnosti objevil Roman ve svém zeleném kabátě vlajícím mu na ramenou. Široce se rozmáchl, mrštil do řvoucí páry cosi velikého, co se zalesklo jako láhev, a hned nato zalehl na břicho a přikryl si hlavu rukama. Z oblaku se vynořil odporný obličej džina zkřivený zuřivostí. Vzteky koulel očima. Otevíral dokořán tlamu v nezvučném chechtotu, potom zamával širokýma chlupatýma ušima, zavanula spálenina, nad metelicí se vztyčily přízračné zdi velkolepého paláce, zatřásly se a zase se zhroutily, a džin proměnivší se v dlouhý jazyk oranžového plamene zmizel v nebi. Několik okamžiků bylo ticho. Potom obzor s těžkým rachotem zase klesl na své místo. Neznámá síla mě vyhodila vysoko do vzduchu, a když jsem přišel k sobě, zjistil jsem, že sedím opřen rukama o zem kousek od nákladního aulomobilu. Sníh zmizel. Celé prostranství kolem dokola bylo černé. Tam, kde před chvíli stál autokláv, zela hluboká jáma. Stoupal z ní úzký proužek bílého dýmu, páchla spálenina.
Diváci se začínali zvedat. Všichni měli obličeje zamazané a zkřivené. Mnozí ztratili hlas, kašlali, odplivovali si a potichu hekali. Začali se očišťovat a teprve nyní se zjistilo, že jsou někteří svlečeni do prádla. Ozvalo se mumlání, potom výkřiky:
„Kde mám kalhoty? Jak to, že jsem bez kalhot? Vždyť jsem přece měl kalhoty!“
„Soudruzi, neviděl jste někdo moje hodinky?“
„A moje!“
„Mně se taky ztratily!“
„Mně chybí zub, platinový! Teprve v létě jsem si ho dal udělat.“
„Och, a mně se ztratil prstýnek… A náramek!“
„Kde je Gustavillo? Co je to za lumpárnu? Co to má všechno znamenat?“
„Čert je vzal, hodinky i zuby! Hlavně jestli jsou všichni lidi v pořádku? Kolik nás bylo?“
„Co se to vlastně stalo? Nějaký výbuch… Džin… A kde je ten gigant ducha?“
„Kde je spotřebitel?“
„A kde je ten Gustavillo, hrome?“
„Viděls ten obzor? Víš, co to připomínalo?“
„Zakřivení prostoru, tyhle kousky já znám…“
„Mně je v tričku zima, dejte mi něco…“
„K — de je ten Gu — Gustavillo? Kde je ten p — pitomec?“
Země se pohnula a z okopu vylezl Gustavillo. Neměl válenky.
„Vysvětluji pro zástupce tisku,“ pronesl sípavě.
Ale nenechali ho nic vysvětlovat. Magnus Fjodorovič Reďkin, který sem přišel speciálně proto, aby se konečně dověděl, co to je pravé štěstí, k němu přiskočil, šermoval pěstmi ve vzduchu a hulákal:
„To je šarlatánství! Tohle si zodpovíte! Cirkus! Kde mám beranici? Kde mám kožich? Budu si na vás stěžovat! Kde mám beranici, ptám se!“
„V naprostém souladu s programem…,“ mumlal Gustavillo a rozhlížel se. „Náš drahý gigant…“
„Vy, náš d — drahý, zakopáváte svůj t — talent do země. Měl b — byste p — posílit oddělení Obranné M — magie. V — vaše ideální lidi by b — bylo t — třeba shazovat na n — nepřátelské základny. Na z — zastrašení agresora.“
Gustavillo zacouval a chránil se rukávem kabátu. Přistoupil k němu Cristobal Josévič, mlčky ho přeměřil pohledem, mrštil mu pod nohy zamazané rukavičky a vzdálil se. Gian Giacomo, který si narychlo vytvářel kopii elegantního obleku, z dálky vykřikl:
„To je fenomenální, seňorové! Vždycky jsem k němu choval určitou antipatii, ale něco podobného bych si v životě nedokázal představit…“
Tu se konečně zorientovali v situaci i G. Fištroněnko a B. Snažilcov. Až dosud se s křečovitým úsměvem dívali každému na ústa a doufali, že aspoň něco pochopí. Pak si uvědomili, že asi není zdaleka všechno v pořádku. G. Fištroněnko se tvrdým krokem přiblížil ke Gustavillovi, poklepal mu na rameno a kovovým hlasem pronesl:
„Soudruhu profesore, kde mohu dostat zpátky svoje aparáty? Tři fotografické a jednu kameru?“
„A já svůj snubní prstýnek?“ přidal se B. Snažilcov.
„Pardon,“ řekl Gustavillo důstojně. „On vú demandera ka on ora bezoan d vú. *[17] Počkejte si na vysvětlení.“
Reportéři schlípli. Gustavillo se otočil a vykročil k jámě. Nad ní už stál Roman.
„No ne, tady je věcí,“ řekl už z dálky.
Gigant spotřebitel v jámě nebyl. Zato tam bylo všechno ostatní a ještě mnoho věcí navíc. Byly tam fotografické aparáty i kamery, náprsní tašky, kožichy, prsteny, náhrdelníky, kalhoty i platinový zub. Byly tam Gustavillovy válenky i beranice Magnuse Fjodoroviče. Byla tam i moje platinová píšťalka na přivolávání havarijní čety. Kromě toho jsme tam našli dva moskviče, tři volhy, dvě basy vodky, karton žigulevského piva, ocelový sejf s pečetěmi místní spořitelny, velký kus pečeného masa a železnou postel s niklovanými koulemi.
Gustavillo si obul válenky a se shovívavým úsměvem prohlásil, že nyní je možné zahájit diskusi. „Můžete klást otázky,“ řekl. Ale diskuse se nekonala. Rozzuřený Magnus Fjodorovič zavolal Bezpečnost. Na gaziku přijel mladý strážmistr Kovalev. Všichni jsme se museli přihlásit jako svědkové. Strážmistr Kovalev chodil kolem jámy a hledal stopy pachatele. Našel obrovský umělý chrup a hluboce se zamyslel. Reportéři, kteří dostali zpátky svoje aparáty, čímž najednou viděli celou záležitost v jiném světle, pozorně naslouchali Gustavillovi. Ten zase vytruboval jakési demagogické žvásty o neomezených a rozmanitých potřebách. Začínal jsem se nudit, záblo mě.
„Půjdeme domů,“ řekl Roman.
„Jdeme,“ souhlasil jsem. „Kde jsi vzal džina?“
„Včera jsem ho vyzvedl ze skladu. Kvůli něčemu úplně jinému.“
„A co se vlastně stalo? Tenhle se taky přežral?“
„Ne. Prostě Gustavillo je blbec,“ řekl Roman.
„To je známo,“ řekl jsem. „Ale proč ten výbuch?“
„Z téhož důvodu,“ řekl Roman. „Tisíckrát jsem mu říkal: Vy programujete standardního superegocentristu. Shrábne všechny materiální hodnoty, na které dosáhne, potom zakřiví prostor, zakuklí se a zastaví čas… Jenže Gustavillo pořád nemůže pochopit, že skutečný velikán ducha toho tak moc nespotřebuje, zato spíš myslí a cítí… Tohle všechno je hlušina,“ pokračoval, když jsme přiletěli k ústavu. „To ví každý. Radši mi řekni, odkud se U — Janus dověděl, že to dopadne takhle a ne jinak? On to všechno předvídal. I ty ničivé účinky i to, že já přijdu na to, jak obra zničit už v zárodku.“
„Opravdu,“ řekl jsem. „On ti dokonce i poděkoval. Dopředu.“
„Zvláštní, viď?“ řekl Roman. „Měli bychom to pečlivě promyslet.“
A tak jsme začali pečlivě promýšlet. Trvalo nám to hodně dlouho. Teprve zjara, a to ještě náhodou, se nám podařilo přijít tomu na kloub.
Ale to už je docela jiná historie.
Kde nic nedokážeš, tam nic nechtěj.
Rytíře bez bázně a hany.
Až bude třeba, budete vyzváni.