Ten ubohý starý nevinný ptáček
nadává jako tisíc čertů, ale nechápe,
co říká.
Nazítří jsem se však musel hned od rána věnovat svým bezprostředním povinnostem. Aldan byl spraven a připraven k boji, a když jsem po snídani přišel do elektronického sálu, stála už u dveří menší fronta dublů, kteří drželi lístky s žádanými úkoly. Začal jsem tím, že jsem pomstychtivě vyhnal dubla Cristobala Junty, na jehož lístek jsem napsal, že nemohu rozluštit písmo. (Cristobal Junta měl písmo skutečně nečitelné, psal ruštinu švabachem.) Dubl Fjodora Simeonoviče přinesl program, který sestavil Fjodor Simeonovič osobně. Byl to první program, který sestavil sám Fjodor Simeonovič bez rad, náznaků a pokynů z mé strany. Podrobně jsem program prohlédl a s potěšením jsem konstatoval, že je sestaven logicky, úsporně a s jistým vtipem. Opravil jsem některé nepodstatné chyby a předal program svým děvčatům. Potom jsem si všiml, že ve frontě přešlapuje bledý a vyděšený účetní z rybího kombinátu. Bylo vidět, že je mu trapně, že se i bojí, a tak jsem ho přijal bez čekání.
„Víte, mně je to nepříjemné,“ mumlal a pošilhával po dublech. „Tamhle soudruzi čekají, přišli dřív než já…“
„Nevadí, to nejsou soudruzi,“ uklidnil jsem ho.
„Tak občané…“
„Ani občané.“
Účetní zbledl jako stěna, nahnul se ke mně a zajíkavým šeptem pronesl:
„No právě, koukám — a oni nemrkají… A tamhleten v tom modrém, ten podle mého ani nedýchá…“
Už jsem měl odbavenou polovinu fronty, když zatelefonoval Roman.
„Saša?“
„Ano.“
„Papoušek není.“
„Jak to — není?“
„Jednoduše není.“
„Vyhodila ho uklízečka?“
„Ptal jsem se jí. Nejen nevyhodila, ani ho neviděla.“
„Není to lumpárna domácích skřítků?“
„V ředitelově laboratoři? To sotva.“
„No jo,“ připustil jsem. „Nebo sám Janus?“
„Janus ještě nepřišel. A vůbec, vypadá to, že se ještě nevrátil z Moskvy.“
„Tak jak tomu všemu mám rozumět?“
„Nevím. Uvidíme.“
Odmlčeli jsme se.
„Zavoláš mě, kdyby bylo něco zajímavého?“ zeptal jsem se.
„Samozřejmě. Určitě. Tak zatím ahoj, kamaráde.“
Donutil jsem se nemyslet na papouška, do kterého mi upřímně řečeno nic nebylo. Propustil jsem všechny dubly, zkontroloval všechny programy a pustil se do odporného úkolu, který mi už dávno visel na krku. Tento úkol mi dali naši absolutisté. Nejprve jsem jim řekl, že úloha nemá smysl ani řešení, jako ostatně většina jejich úkolů. Ale pak jsem se poradil s Juntou, který se v podobných věcech velice dobře vyznal, a ten mi dal několik povzbudivých rad. Mnohokrát jsem se k tomuto úkolu vracel a znovu jej odkládal, až dnes jsem ho konečně dořešil. Vyšlo mi to neobyčejně krásně. Právě ve chvíli, kdy jsem končil a s blaženým pocitem se opřel zády, abych si řešení prohlédl z dálky, vstoupil dovnitř Junta brunátný zlostí. Zahleděn na moje nohy se informoval suchým a nepříjemným hlasem, od které doby se mi jeví jeho písmo nečitelné. A oznámil mi, že mu to nápadně připomíná sabotáž.
Díval jsem se na něho dojatě.
„Cristobale Joséviči,“ řekl jsem. „Tak jsem ho přece jenom vyřešil. Měl jste plnou pravdu. Prostor zaklínání se skutečně dá zakřivit podle všech čtyř proměnných.“
Konečně pozvedl oči a podíval se na mě. Musel jsem zřejmě vypadat neobyčejně šťastně, protože zvlídněl a pronesl:
„Ukažte, já se podívám.“
Podal jsem mu lístky, Junta si sedl vedle mě a společně jsme probrali celý úkol od začátku do konce a požitkářsky jsme vychutnávali dvě půvabné transformace, z nichž jednu mi naznačil on a na druhou jsem přišel já sám.
„My dva nemáme zrovna hloupé hlavy, Alejandro,“ řekl nakonec Junta. „Umíme umělecky myslet. Nezdá se vám?“
„Podle mého jsme kanóni,“ řekl jsem upřímně.
„Taky si myslím,“ přisvědčil Junta. „Tohle zveřejníme. Za něco takového se nikdo nemusí stydět. To nejsou autostopové galoše nebo neviditelné kalhoty.“
Dostali jsme se do výborné nálady a začali jsme rozebírat nový Juntův úkol. Cristobal Josévič prohlásil, že dřív považoval sám sebe za pobreqiuto, a o tom, že já jsem matematický nedouk, se přesvědčil hned při naší první schůzce. Horlivě jsem s ním souhlasil a vyslovil jsem domněnku, že už asi brzy půjde do penze, zatímco mě by se patřilo svinským krokem vyhnat z ústavu nakládat dříví, protože se k ničemu jinému nehodím. Nesouhlasil se mnou. Prohlásil, že o nějaké penzi nemůže být ani řeči, že s ním by bylo načase pohnojit zem, zatímco mě by neměli ani na kilometr pouštět blízko k žádnému zpracovávání dřeva, protože i tam je třeba aspoň minimální intelektuální úrovně, kdežto mě by měli přidělit jako učně k pomocníkovi čerpače při odvozu žump z cholerových baráků. Seděli jsme s podepřenými bradami a oddávali se představám vlastního sebezničení, když do sálu nakoukl Fjodor Simeonovič. Jak jsem vyrozuměl, byl neobyčejně zvědav na můj názor na program, který sestavil:
„Program!“ pronesl Junta a jízlivě se ušklíbl. „Neviděl jsem tvůj program, Theodore, ale jsem přesvědčen, že je geniální ve srovnání s tímhle…“ Štítivě vzal do dvou prstů lístek se svým úkolem a podal ho Fjodoru Simeonoviči. „Pokochej se, tady je vzor ubohosti a nicoty.“
„M — mládenci,“ pronesl Fjodor Simeonovič ohromeně, když se zorientoval v písmu. „Vždyť to je p — problém rabína Löwa. Cagliostro p — přece dokázal, že n — nemá řešení.“
„To my taky víme, že nemá řešení,“ řekl Junta a okamžitě se naštětil. „Chceme vědět, jak ho řešit.“
„U — uvažuješ nějak p — podivně, Kristo… Jak se d — dá hledat řešení, k — když neexistuje? To je n — nesmysl…“
„Nezlob se, Theodore, ale podivně uvažuješ ty. Nesmysl je hledat řešení, když stejně existuje. Tady jde o to, co dělat s úkolem, který řešení nemá. To je hluboce zásadní otázka, která, jak vidím, není tobě, praktikovi, bohužel dostupná. Zřejmě jsem se s tebou vůbec neměl pouštět do takové debaty.“
Tón Cristobala Joséviče byl neobyčejně urážlivý a Fjodor Simeonovič se rozzlobil.
„Tak p — podívej, m — milánku,“ pronesl. „Já s t — tebou nemůžu mluvit t — tímto tónem p — před mladíkem. Já ž—žasnu. Tohle je ne — nep — pedagogické. Chceš-li p — pokračovat, rač se mnou laskavě vyjít na ch — chodbu.“
„Ráčím,“ odpověděl Junta, narovnal se jako péro a křečovitě zašátral při boku po jílci neexistujícího meče.
Obřadně vyšli s hlavami hrdě vztyčenými a jeden na druhého se ani nepodívali. Děvčata se hihňala. Ani mě to moc nepoděsilo. Usedl jsem, opřel si hlavu do dlaní, zadíval jsem se na zapomenutý lístek papíru a přitom jsem napůl ucha poslouchal, jak na chodbě mohutně duní bas Fjodora Simeonoviče, protkaný suchými zlostnými výkřiky Cristobala Joséviče. Potom Fjodor Simeonovič zahlaholil: „Račte mě následovat do mého kabinetu!“ — „Ráčím!“ zaskřehotal Junta. Teď už si vykali. A hlasy se vzdálily. „Souboj! Souboj!“ zaštěbetala děvčata. Junta byl opředen pověstí statečného duelanta a rváče. Říkalo se, že si vždycky zavede protivníka do své laboratoře, nechá ho zvolit fleuret, kord či halapartnu a pak začne á la Jean Marais skákat po stolech a porážet skříně. Ale o Fjodora Simeonoviče nemusel mít nikdo strach. Bylo jasné, že v jeho kabinetě budou nejdřív půl hodiny mlčet každý na jednom konci stolu, potom si Fjodor Simeonovič těžce vzdychne, otevře dřevěný cestovní kufřík a nalije dvě odlivky elixíru Blaženosti. Junta zavětří nosem, nakroutí si knír a odlivku vypije. Fjodor Simeonovič bez prodlení nalije novou a křikne do laboratoře: „Přineste okurčičky!“
Tou dobou zatelefonoval Roman a podivným hlasem řekl, abych k němu okamžitě zašel. Vyběhl jsem po schodech nahoru.
V laboratoři byli Roman, Víťka a Edik. Kromě nich byl v laboratoři ještě zelený papoušek. Živý. Seděl jako včera na vahadle laboratorních vah, prohlížel si jednoho po druhém hned jedním, hned druhým okem, prohraboval se zobákem v peří a cítil se zřejmě výborně. Vědci na rozdíl od něho moc dobře nevypadali. Roman stál zachmuřeně nad papouškem a čas od času přerývaně vzdychal. Bledý Edik si opatrně masíroval spánky s trpitelským výrazem ve tváři, jako by ho trápila migréna. A Víťka, sedící na obrácené židli, se kolébal jako malý kluk na houpacím koni, nesrozumitelně mumlal a horečnatě vyvaloval oči.
„Zase on?“ zeptal jsem se polohlasně.
„Zase.“
„Foton?“ Už mi taky začínalo být všelijak.
„A číslo souhlasí?“
Roman neodpověděl. Edik řekl přiškrceně:
„Kdybychom věděli, kolik per mají papouškové v ocasu, mohli bychom je spočítat a přihlédnout k tomu, které ztratil předevčírem.“
„Nemám skočit pro Brehma?“ nabídl jsem se.
„Kde je nebožtík?“ zeptal se Roman. „Tím musíme začít. Poslouchejte, detektivové, kde je mrtvola?“
„Mr — mrtvola!“ zachrčet papoušek. „Cer — remonie! Mr — mrtvola přes hr — hrazení! R — rubidium!“
„Čert aby se vyznal, co to mele,“ vyhrkl Roman od plic.
„Mrtvola přes hrazení, to je typický pirátský obrat,“ vysvětlil Edik.
„A co rubidium?“
„R — rubidium! R — rezerva! Obr — rovská!“ řekl papoušek.
„Rezervy rubidia jsou obrovské,“ tlumočil Edik. „Ještě by bylo zajímavé vědět kde.“
Nahnul jsem se a začal si prohlížet kroužek.
„Třeba to přeci jenom není tamten.“
„A kde je tamten?“ zeptal se Roman.
„No, to už je jiná věc,“ řekl jsem. „Ale ta by se dala vysvětlit snáz.“
„Tak vysvětluj,“ vybídl mě Roman.
„Počkej,“ řekl jsem. „Nejdřív vyřešíme otázku, jestli je to tamten, nebo ne.“
„Já myslím, že to je tamten,“ pravil Edik.
„A já myslím, že ne,“ řekl jsem. „Tady na kroužku je škrábanec, jak je ta trojka…“
„Tr — trojka!“ pronesl papoušek. „Tr — rojka! Vprravo! Zabr — rat! Ur — ragán! Ur — ragán!“
Víťka sebou najednou trhl.
„Mám nápad!“ prohlásil.
„Jaký?“
„Asociativní výslech.“
„Jak to vypadá?“
„Počkejte. Všichni si sedněte, mlčte a nerušte. Romane, máš magnetofon?“
„Diktafon.“
„Dej ho sem. Hlavně všichni mlčte. Já se mu teď dostanu na kobylku, prevítovi. Všecko mi vyklopí.“
Víťka si přitáhl židli, usedl s diktafonem v ruce proti papouškovi, načepýřil se, zašilhal po ptákovi jedním okem a zachrčet:
„R — rubidium!“
Papoušek se lekl a div nespadl z vah. Zamával křídly, aby obnovil rovnováhu, a odpověděl:
„R — rezerva! Kr — ráter R — ricciho!“
Koukli jsme po sobě.
„R — rezerva!“ zaryčel Víťka.
„Obr — rovská! Hr — roudy! Hr — roudy! R — ricci má pr — ravdu! R — ricci má pr — ravdu! R — roboti!“
„Roboti!“
„Kr — rach! Požár — r! Atmosfér — ra! Požár — r! Pr — ryč! Dr — ramba! Pr — ryč!“
„Dramba!“
„R — rubidium! R — rezerva!“
„Rubidium!“
„R — rezerva! Kr — ráter R — ricciho!“
„Konec,“ poznamenal Roman. „Uzavřený kruh.“
„Počkej, počkej,“ mumlal Víťka. „Hned budu pokračovat…“
„Zkus něco z jiné oblasti,“ poradil mu Edik.
„Janus!“ prohlásil Víťka.
Papoušek otevřel zobák a kýchl.
„Ja — nus!“ opakoval Víťka přísně.
Papoušek se zamyšleně díval z okna.
„Není v tom er,“ řekl jsem.
„To je možné,“ řekl Víťka. „Tak takhle… Něvstr — rujev!“
„Přebír — rám!“ sdělil mu papoušek. „Čar — roděj! Čar — roděj! Na dr — rátě Kr — rál! Na dr — rátě Kr — rál!“
„Tohle není pirátský papoušek,“ poznamenal Edik.
„Zeptej se ho na mrtvolu,“ požádal jsem.
„Mrtvola,“ řekl Víťka neochotně.
„Cer — remonie! Hr — rob! Kr — rátký pr — roces! Pr — roslovy! Pr — roslovy! Pr — rázdné br — rblání! Pr — racovat! Pr — racovat!“
„Ten musel mít zajímavé pány,“ řekl Roman. „Co budeme dělat?“
„Víťo,“ řekl Edik. „On podle mě užívá kosmické terminologie. Zkus něco jednoduchého, všedního.“
„Neutronová bomba,“ řekl Víťa.
Papoušek sklonil hlavu na stranu a drápkem si očistil zobák.
„Parník!“ řekl Vítka.
Papoušek mlčel.
„Ne, takhle to nejde,“ řekl Roman.
„To je k vzteku,“ ulevil si Víťka. „Mě zrovna nenapadá nic všedního, kde by bylo r, Židle, stůl, podlaha… Pohovka… Moment! Tr — ranslatér!“
Papoušek pohlédl na Víťku jedním okem.
„Kor — rnějev, pr — rosím!“
„Cože?“ zeptal se Víťka. Poprvé v životě jsem viděl, jak Víťka přišel do rozpaků.
„Kor — rnějev! Kr — robián! Kr — robián! Spr — rávný pr — racovník! Stopr — rocentní bar — rbar! Nádher — ra!“
Zachichotali jsme se. Víťka po nás šlehl okem a pomstychtivě řekl:
„Ojra — Ojra!“
„Star — rý! Star — rý!“ odpověděl papoušek pohotově. „R — rád! Dohr — rál!“
„To nějak moc nesedí,“ řekl Roman.
„Proč by to nesedělo?“ řekl Víťka. „Náhodou to ohromně sedí… Pr — rivalov!“
„Pr — rostoduchý pr — rojekt! Pri — rimitiv! Pr — racant!“
„Kamarádi, on nás všechny zná,“ poznamenal Edik.
„Kamar — rádi,“ zareagoval papoušek. „Zr — rníčko papr — riky! Zer — ro, zer — ro! Gr — ravitace!“
„Ampérjan!“ vyhrkl Víťka chvatně.
„Kr — rematorium! Br — rzy se přetr — rhla!“ prohlásil papoušek a dodal: „Ampér — rmetr!“
„Nějaká nesmyslná motanice,“ řekl Edik.
„Nesmyslné motanice neexistují,“ pronesl Roman zamyšleně.
Víťka stiskl tlačítko a otevřel diktafon.
„Páska skončila,“ oznámil. „Škoda.“
„Víte co?“ řekl jsem. „Podle mne bude nejjednodušší zeptat se Januse. Co je to za papouška, odkud je a tak vůbec…“
„A kdo se ho zeptá?“ nadhodil Roman.
Nikdo se nepřihlásil. Víťka navrhl, abychom si poslechli zvukový záznam, a my souhlasili. Všechno to znělo dost podivně. Hned při prvních slovech z diktafonu přeletěl papoušek Víťkovi na rameno a začal s nelíčeným zájmem poslouchat. Občas připojoval poznámky jako „Dr — ramba ignor — zuje ur — ran,“ „Spr — rávně“ a „Kr — robián Kor — rnějev“. Když záznam skončil, řekl Edik:
„V zásadě by bylo možné sestavit lexický slovník a dát ho prozkoumat do stroje. Ale něco je jasné i tak. Především nás všechny zná. Už to je podivuhodné. To znamená, že mnohokrát slyšel naše jména. Za druhé ví o robotech. A o rubidiu. Mimochodem, kde se používá rubidia?“
„U nás v ústavu,“ řekl Roman, „každopádně se ho nikde jinde nepoužívá.“
„To je něco jako draslík,“ dodal Kornějev.
„Rubidium — no prosím,“ přidal jsem se. „Ale odkud ví o měsíčních kráterech?“
„Proč by měly být zrovna měsíční?“
„Copak na Zemi se horám říká krátery?“
„Tak za prvé existuje kráter Arizona, a za druhé kráter není ani tolik hora, jako spíš velká díra.“
„Dír — ra časopr — rostoru,“ sdělil nám papoušek.
„Má neobyčejně zajímavou terminologii,“ řekl Edik. „Přes veškerou snahu ji nemohu klasifikovat jako obecně upotřebitelnou.“
„Ano,“ připustil Víťka. „Jestli se ten papoušek drží neustále při Janusovi, pak se Janus zabývá podivnými záležitostmi.“
„Pr — rapodivný or — rbitální tr — ransfer,“ prohlásil papoušek.
„Janus se přece nezabývá kosmem,“ podotkl Roman. „To bych musel vědět.“
„Třeba se jím zabýval dřív?“
„Dřív taky ne.“
„Mluvil o nějakých robotech,“ připomněl Vítka sklesle. „A o kráterech… Co s tím mají společného krátery?“
„Třeba Janus čte fantastiku,“ nadhodil jsem.
„Nahlas? A papouškovi?“
„N — no…“
„Mars,“ pronesl Víťka a obrátil se na papouška.
„Hr — rozná nár — ruživost,“ řekl papoušek. Zamyslel se a dodal na vysvětlenou: „Ztr — roskotal! Mar — rně!“
Roman vstal a začal přecházet po laboratoři. Edik si lehl tváří na stůl a zavřel oči.
„Jak se tady objevil?“ zeptal jsem se.
„Jako včera,“ řekl Roman. „Z Janusovy laboratoře.“
„Viděli jste to na vlastní očí?“
„Mhm.“
„Jednu věc nechápu,“ řekl jsem. „Zcepeněl, nebo nezcepeněl?“
„Jak to máme vědět?“ odpověděl Roman. „Já nejsem veterinář. A Víťka není ornitolog. Třeba to vůbec není papoušek.“
„A co tedy?“
„Jak to mám vědět?“
„Třeba je to složitá řízená halucinace,“ řekl Edik, aniž otevřel oči.
„Kým řízená?“
„O tom právě teď uvažuju,“ řekl Edik.
Stiskl jsem si prstem oko a podíval se na papouška. Papoušek se rozdvojil.
„Rozdvojuje se,“ oznámil jsem. „Takže to není halucinace.“
„Řekl jsem — složitá halucinace,“ připomněl Edik.
Stiskl jsem si obě oči. Chvíli jsem neviděl vůbec nic.
„Tak podívejte,“ řekl Kornějev. „Prohlašuje, že se tu setkáváme s porušením zákona příčiny a následku. Takže východisko je jediné všechno tohle je halucinace a nám nezbývá než vstát, seřadit se a za zpěvu písní se vydat k psychiatrovi. Na můj povel — nastoupit!“
„Já nejdu,“ prohlásil Edik. „Mám ještě jeden nápad.“
„Jaký?“
„Neřeknu.“
„Proč ne?“
„Vy byste mě zmlátili.“
„My tě zmlátíme stejně.“
„Tak mlaťte.“
„Žádný nápad nemáš,“ řekl Víťka. „To se ti jenom zdá. Hybaj k psychiatrovi!“
Vrzly dveře a z chodby do laboratoře vstoupil Janus Poluektovič.
„Ta — ak,“ pronesl. „Dobrý den.“
Vstali jsme. Obešel nás a jednomu po druhém podal ruku.
„Fotonek!“ řekl, když spatřil papouška. „Nepřekáží vám tu, Romane Petroviči?“
„Jestli nepřekáží?“ řekl Roman. „Mně? Pryč by měl překážet? Nepřekáží. Naopak…“
„Ale přece jenom každý den…,“ nakousl Jaru Poluektovič a najednou se zarazil. „O čem jsme to včera spolu mluvili?“ zeptal se a mnul si přitom čelo.
„Včera jste byl v Moskvě,“ řekl Roman ohleduplně.
„Aha… ano, ano. No dobrá. Fotonku, pojď sem!“
Papoušek se vznesl, usedl Janusovi na rameno a zašveholil mu do ucha:
„Pr — roso, pr — roso! Cukr — r!“
Janus Poluektovič se něžně usmál a vzdálil se do své laboratoře. My jsme se vyjeveně podívali jeden na druhého.
„Pryč odtud,“ navrhl Roman.
„K psychiatrovi. K psychiatrovi!“ mumlal Kornějev zarputile, když jsme kráčeli chodbou k němu na pohovku. „Do Ricciho kráteru. Dr — ramba! Cukr — r!“