Faktů je vždycky dost — chybí
jenom fantazie.
Víťka sundal na podlahu nádoby s živou vodou, my jsme se svalili na pohovku — translatér a zapálili jsme si. Za chvíli se Roman zeptal:
„Víťko, vypnul jsi pohovku?“
„Ano.“
„Mně totiž leze do hlavy nějaká pitomina.“
„Pohovka je vypnutá a zablokovaná.“
„Ba ne, mládenci,“ řekl Edik, „proč by to přece jenom nemohla být halucinace?“
„Kdo říká, že to není halucinace?“ namítl Víťka. „Já přece navrhuju jít k psychiatrovi.“
„Když jsem chodil za Majkou,“ řekl Edik, „vyvolával jsem takové halucinace, že mi samotnému bylo úzko.“
„Proč?“ zeptal se Víťka.
Edik se zamyslel.
„Ani nevím,“ řekl potom. „Nejspíš z nadšení.“
„Ale já se ptám na to, proč by někdo v nás vyvolával halucinace,“ řekl Víťka. „A potom — my nejsme Majka. Naštěstí jsme magistři. Kdo nás může zdolat? Janus, prosím. Kivrin, Junta, dejme tomu. Možná ještě Giacomo.“
„Tadyhle Saša je mezi námi trochu slabý,“ řekl Edik omluvným tónem.
„No a co?“ zeptal jsem se. „Zjevuje se to snad jenom mně?“
„To by se ostatně dalo zjistit,“ řekl Víťka zamyšleně. „Jestli Sašku… to… tento…“
„Nono!“ poznamenal jsem. „Heleďte, tohle si nechte. Jinak se to zjistit nedá? Zatlačte si na oko. Nebo dejte diktafon někomu cizímu. Ať si to poslechne a řekne vám, jestli je tam něco zachyceno, nebo ne.“
Magistři se lítostivě ušklíbli.
„Jsi dobrý programátor, Sašo,“ řekl Edik.
„Štěně,“ utrousil Kornějev. „Embryo.“
„Ano, Sášenko,“ vzdychl Roman. „Jak vidím, neumíš si ani představit, co to je opravdová, podrobná, pečlivě řízená halucinace.“
Na obličejích magistrů se objevil zasněný výraz — zřejmě je zaplavily sladké vzpomínky. Sledoval jsem je se závistí. Usmívali se. Přimhuřovali oči. Na někoho mrkali. Potom najednou Edik zjihle řekl:
„Přes celou zimu jí kvetly orchideje. Měly tu nejnádhernější vůni, jakou jsem dokázal vymyslet…“
Víťka se vzpamatoval:
„Berkeleyovci,“ řekl. „Solipsisti nečesaní. Och, jak hrůzná je moje představivost.“
„Ano,“ přidal se Roman. „Halucinace není záležitost, o níž by se dalo rokovat. To by bylo příliš primitivní. Nejsme babky ani malé děti. Netoužím být agnostikem. Jaký jsi to měl nápad, Ediku?“
„Já?… Aha, měl jsem nápad. I když taky jenom primitivní. Matrikáty.“
„Hm, hm,“ pronesl Roman pochybovačně.
„Co to je?“ zeptal jsem se.
Edik mi neochotně vysvětlil, že kromě dublů, které už znám, existují ještě matrikáty — absolutně přesné kopie předmětů nebo bytostí. Na rozdíl od dublů se matrikát shoduje s originálem ve všem, včetně molekulární struktury. Obyčejnými metodami není možné je rozlišit. Je zapotřebí zvláštních přístrojů a vůbec je to velice složitá a namáhavá práce. Svého času získal Balsamo titul magistra — akademika právě za to, že dokázal matrikátní podstatu Filipa Bourbona, známého mezi lidem pod přezdívkou železná maska. Tento matrikát Ludvíka XIV. byl zhotoven v tajných jezuitských laboratořích s cílem uchvátit francouzský trůn. V dnešní době se matrikáty vyrábějí výhradně metodou biostereografie á la Richard Ségur.
Tehdy jsem nevěděl, kdo to je Richard Ségur, ale ihned jsem prohlásil, že nápad s matrikáty může vysvětlit jedině neobyčejnou shodu papoušků. Jinak nic. Například zůstává stále záhadou, kam zmizel ten včerejší zcepenělý.
„Ano, je to tak,“ připustil Edik. „Já na tom netrvám. Tím spíš, že Janus nemá s biostereografií nic společného.“
„No právě,“ řekl jsem o něco odvážněji. „To už by bylo lepší předpokládat cestu do popisované budoucnosti. Znáte to? Jako Louis Sedlovoj.“
„No?“ řekl Kornějev bez zvláštního zájmu.
„Zkrátka Janus lítá do nějakého fantastického románu, bere tam papouška a přiváží ho sem. Papoušek pojde, Janus znova letí na tu konkrétní stránku a zase… Pak se dá pochopit, proč jsou si papoušci podobní. Je to pořád jeden a týž papoušek, a taky se tím dá vysvětlit, proč má tak vědeckofantastickou slovní zásobu. A vůbec,“ pokračoval jsem a přitom jsem cítil, že to dohromady nezní zrovna hloupě, „dokonce se můžeme pokusit vysvětlit, proč Janus klade ty svoje otázky — on se totiž pokaždé bojí, že se vrátil do jiného dne, než měl… Tak co? Myslím, že jsem to objasnil uspokojivě, ne?“
„No a ty znáš takový fantastický román?“ zeptal se Edik zvědavě. „S papouškem?“
„Ne,“ přiznal jsem se poctivě. „Ale ti, co létají ve hvězdoletech, mívají s sebou všelijaká zvířata. Kočky, opice i děti… No a na Západě existuje spousta vědecké fantastiky, to se nedá všecko přečíst…“
„Tak především… papoušek ze západní fantastiky asi sotva bude mluvit po našem,“ řekl Roman. „A hlavně mi nejde do hlavy, odkud tihle kosmičtí papouškové, i kdyby byli z naší fantastiky, můžou znát Kornějeva, Privalova a Ojru — Ojru…“
„A to už vůbec nemluvím o tom,“ připojil se Víťka pomalu. „že přenášet materiální těleso do ideálního světa je jedna věc, a ideální těleso přenášet do světa materiálního je něco docela jiného… Pochybuju, že by se našel spisovatel, který by vytvořil postavu papouška schopnou samostatné existence v reálném světě.“
Vzpomněl jsem si na poloprůzračné vynálezce a nevěděl jsem, co mám odpovědět.
„Mimochodem,“ pokračoval Víťka blahosklonně, „náš Sášenka přece jenom vzbuzuje určité naděje. Z jeho hypotézy už prosvítá jistá dávka ušlechtilého šílenství.“
„Janus by přece nespaloval ideálního papouška,“ řekl Edik s přesvědčením. „Ideální papoušek by přece nemohl ani zatuchnout.“
„Proč takhle?“ řekl najednou Roman. „Proč jsme tak nedůslední? Proč Sedlovoj? Z jakého důvodu by měl Janus opakovat L. Sedlového? Janus přece má svoje téma. Má svou problematiku. Janus se zabývá paralelními prostory. Z toho bychom měli vycházet!“
„Tak jedem!“ vybídl jsem.
„Ty myslíš, že se Janusovi podařilo spojit se s nějakým paralelním prostorem?“ zeptal se Edik.
„Spojení navázal už dávno. Proč bychom nemohli předpokládat, že zkouší přenášení materiálních těles? Edik má pravdu, jsou to matrikáty, musejí to být matrikáty, protože je třeba mít záruku, že přenášený předmět je naprosto identický. Způsob přenášení se volí na základě experimentu. První dva pokusy byly neúspěšné, papoušci pošli. Dneska, jak se zdá, se experiment zdařil…“
„A proč mluví po našem?“ zeptal se Edik. „A proč mají zrovna tuhle slovní zásobu?“
„Zřejmě i tam existuje Rusko,“ řekl Roman. „Ale tam už těží rubidium z Ricciho kráteru.“
„Všechno je to přitažené za vlasy,“ prohlásil Víťka. „Proč jsou to zrovna papoušci? Proč ne psi nebo morčata? Nebo proč ne rovnou magnetofony, když se to tak veme? A ještě něco — odkud tihle papouškové vědí, že Ojra — Ojra je starý, kdežto Kornějev správný pracovník?“
„Krobián,“ připomněl jsem.
„Krobián, ale správný. A kam se vlastně poděl ten zcepenělý papoušek?“
„Tak podívejte,“ řekl Edik. „Takhle by to nešlo. Pracujeme jako diletanti. Připomíná mi to laické dopisy: Drazí vědátoři. Už několik let se mi ve sklepě ozývá podzemní klepání. Vysvětlete mi prosím, z čeho vzniká… My potřebujeme systém. Víťo, kde máš papír? Hned si to všechno rozepíšeme…“
A tak jsme krásným Edikovým perem všechno rozepsali.
Především jsme přijali postulát, že to, co se odehrává, není halucinace, jinak by na tom nebylo nic zajímavého. Potom jsme zformovali otázky, na něž měla hledaná hypotéza dát odpověď. Tyto otázky jsme rozdělili do dvou skupin — do skupiny Papoušek a skupiny Janus. Skupinu Janus jsme zavedli na naléhání Romana a Edika, kteří prohlašovali, že celým nitrem cítí spojitost mezi zvláštnostmi Januse a zvláštnostmi papoušků. Nedokázali odpovědět na Kornějevův dotaz, jaký fyzikální obsah mají pojmy nitro a cítit, ale zdůraznili, že sám Janus je nesmírně zajímavým objektem ke zkoumání a že jablko nikdy nepadá daleko od stromu. Protože já jsem vlastní názor neměl, získali většinu, takže definitivní seznam otázek vypadal takto:
Proč papoušci jedna, dvě a tři, sledovaní desátého, jedenáctého a dvanáctého, jsou si podobni natolik, že jsme je z počátku považovali za jednoho a téhož? Proč Janus spálil prvního papouška a patrně i toho, jenž mu předcházel (nultého) a z něhož zůstalo jen jedno péro? Kam se péro podělo? Kam zmizel druhý (zcepenělý) papoušek? Jak vysvětlit zvláštní slovní zásobu druhého a třetího papouška? Jak si vysvětlit, že nás třetí papoušek všechny zná, zatímco my ho vidíme prvně? („Proč pošli papoušci?“ pokoušel jsem se doplnit, ale Kornějev zabručel: „Proč se jako první příznak otravy objevuje zmodrání mrtvoly?“ — a moji otázku nezapsali.) Co spojuje Januse a papoušky? Proč si Janus nikdy nepamatuje, s kým a o čem včera mluvil? Co se s Janusem děje o půlnoci? Proč má U — Janus podivný zvyk mluvit v budoucím čase, kdežto u A — Januse něco podobného nikdo nepozoroval. Proč vůbec jsou dva a na základě čeho se vlastně rozšířila legenda, že Janus Poluektovič je jeden ve dvou osobách?
Potom jsme určitou dobu usilovně přemýšleli a čas od času nahlíželi do papíru. Pořád jsem doufal, že mě znovu osvítí ušlechtilé šílenství, ale myšlenky jsem měl roztěkané a čím dál víc jsem se přikláněl ke stanovisku Sani Drozda, že v tomhle ústavu se dějí i jinší věci. Chápal jsem, že tenhle laciný skepticismus je jednoduše důsledkem mé omezenosti a neschopnosti myslet v kategoriích změněného světa, ale to už nebylo závislé na mé vůli. Všechno, co se tu děje, uvažoval jsem, může být podivuhodné jedině v případě, budeme-li předpokládat, že tihle tři nebo čtyři papoušci jsou pořád jeden a týž. Jsou si navzájem skutečně tak podobní, že jsem v počátku podlehl omylu. To je přirozené. Jsem matematik, mám úctu k cifrám, a shoda čísel, zejména šestimístných, mi automaticky vybavuje představu shody očíslovaných předmětů. Je ovšem jasné, že tohle nemůže být jeden a týž papoušek. V tom případě by se porušoval zákon příčiny a následku, zákon, kterého jsem se absolutně nechtěl zříkat kvůli nějakým pitomým papouškům, navíc zcepenělým. A není-li to jeden a týž papoušek, potom se celý problém zcvrkává na malichernost. No, prosím, tak se shodují čísla. No, prosím, někdo vyhodil papouška a my nevíme kdo. A co ještě? Ta slovní zásoba? To je toho, slovní zásoba! I to se určitě vysvětlí nějak jednoduše. Už jsem se chystal vystoupit s projevem na toto téma, ale Víťka Kornějev najednou řekl:
„Kluci, já už to asi mám.“
Nikdo neřekl ani slovo. Jenom jsme se k němu otočili — všichni naráz, až židle zavrzaly. Víťka povstal.
„Je to jednoduché jako facka,“ řekl. „Je to triviální. Je to otřepané a banální, Ani se mi o tom nechce mluvit.“
Pomalu jsme vstávali. Měl jsem pocit, že čtu poslední stránku napínavé detektivky. Všechen můj skepticismus jako by se rázem rozplynul.
„Kontramoce!“ prohlásil Víťka.
Edik se svalil.
„Výborně,“ řekl, „jsi chlapík!“
„Kontramoce?“ řekl Roman. „Vlastně… Aha…“ Zatočil prsty ve vzduchu. „Tak… Mhm… A když takhle? No jo v tom případě je jasné, proč nás všechny zná…“ Roman se široce rozmáchl. „Takže oni přicházejí odtamtud…“
„Proto on se ptá, o čem mluvil včera?“ připojil se Víťka. „A ta fantastická terminologie…“
„No tak počkejte!“ zakvílel jsem. Poslední stránka detektivky mi připadala napsaná arabsky. „Počkejte! Jaká kontramoce?“
„Ba ne,“ řekl Roman lítostivě a z výrazu Víťkova obličeje bylo rázem jasné, že v tu chvíli taky pochopil, proč se to kontramocí nedá vysvětlit. „Nevychází to,“ řekl Roman. „To je film… Představ si film…“
„Jaký film?“ zaúpěl jsem. „Pomó—óc!“
„Film pozpátku,“ vysvětlil mi Roman. „Chápeš? Kontramoce.“
„Zatracená lumpárna!“ pronesl Víťka rozmrzele, lehl si na pohovku a zabořil nos do zkřížených rukou.
„No jo, nevychází to,“ přitakal Edik taky lítostivě. „Ty se nevzrušuj, Sašo, ono to stejně nevychází. Kontramoce je podle definice pohyb v čase opačným směrem. Jako neutrino. Nejhorší ovšem je, že kdyby byl papoušek kontramotem, lítal by pozpátku a neumíral by před našima očima, ale naopak ožíval… Ale jinak je to dobrá myšlenka. Papoušek kontramot by skutečně mohl znát ledacos o kosmu. Vyvíjí se přece z budoucnosti do minulosti. A kontramot Janus by opravdu nemohl vědět, co se stalo v našem včerejšku, protože náš včerejšek by pro něho byl zítřkem.“
„O to právě jde,“ přidal se Víťka. „Já jsem si řekl: Proč ten papoušek označil Ojru — Ojru za starého! A proč Janus někdy tak obratně a do detailu předvídá, co se stane zítra? Vzpomínáš na ten případ na střelnici, Romane? Už mě tak napadlo, že jsou oba z budoucnosti…“
„Poslyšte, je vůbec možné něco takového jako kontramoce?“ zeptal jsem se.
„Teoreticky ano,“ řekl Edik. „Polovina hmoty ve vesmíru se přece pohybuje v čase opačným směrem. Ale prakticky se tím doposud nikdo nezabýval.“
„Kdo to taky potřebuje a kdo to vydrží?“ poznamenal Víťka zachmuřeně.
„Připusťme, že by to byl zajímavý experiment,“ řekl Roman.
„Ne experiment, ale sebeobětování,“ zabručel Víťka. „Myslete si, co chcete, ale něco z kontramoce v tom je… Celým nitrem to cítím.“
„Aha, nitro,“ utrousil Roman a všichni se odmlčeli.
Zatímco mlčeli, dával jsem si horečně dohromady, k čemu jsme v praxi dospěli. Je-li kontramoce teoreticky možná, je tedy teoreticky možné i porušení zákona příčiny a následku. Vlastně ani ne porušení, protože tento zákon zůstane platný zvlášť pro normální svět a zvlášť pro svět kontramota… Takže se přece jen dá předpokládat, že papouškové nejsou tři ani čtyři, ale jen jeden, pořád ten stejný. Co z toho vyplývá? Desátého ráno leží mrtev v Petriho misce. Pak je spálen, změněn v popel a roznesen větrem. Nicméně jedenáctého ráno je zase živ. Nejenže není zpopelněn, ale je živ a zdráv. Ovšem po poledni pojde a znovu se ocitá v Petriho misce. Tohle je sakramentsky důležité! Cítil jsem, že je to sakramentsky důležité — Petriho miska… Jednota místa! Dvanáctého je papoušek zase živ a loudí o cukr… To není kontramoce, v tom přece jenom je… Víťka má pravdu… Pro kontramota je průběh událostí tento: papoušek žije, papoušek umírá, papoušek je spálen. Zato z našeho pohledu, pomineme-li detaily, je tomu přesně naopak: papoušek je spálen, papoušek umírá, papoušek žije… Jako by někdo rozstříhal film na tři kusy a promítá nejdřív třetí, potom druhý, a teprve nakonec první… Jakési švy v nepřetržitosti… Švy v nepřetržitosti… A místo těch švů…
„Kluci,“ pronesl jsem skomíravým hlasem, „musí být kontramoce bezpodmínečně nepřetržitá?“
Chvíli vůbec nereagovali. Edik kouřil a vyfukoval dým ke stropu, Víťka nehybně ležel na břiše a Roman na mě nepřítomně koukal. Potom vyvalil oči.
„Půlnoc!“ vydechl strašidelným šeptem.
Všichni vyskočili.
Vypadalo to, jako bych byl v pohárovém zápase vstřelil vítěznou branku. Vyskakovali na mě, olizovali mi tváře, bušili mě do zad a do krku, povalili mě na pohovku a sesypali se na mě.
„Hlavička!“ ječel Edik.
„Myslivna!“ hulákal Roman.
„A já tě měl vždycky za idiota!“ drmolil krobián Kornějev.
Potom se uklidnili a dál už šlo všechno jako po másle.
Nejdříve Roman z ničeho nic prohlásil, že nyní zná tajemství Tunguzského meteoritu. Projevil přání, aby nám je mohl sdělit ihned, a my jsme radostně souhlasili, i když to vypadá neuvěřitelně. Nepospíchali jsme pustit se rovnou do toho, co nás zajímalo nejvíc. Ne, vůbec jsme nepospíchali! Stali se z nás labužníci. Nevrhli jsme se lačně na pochoutky. Vdechovali jsme jejich vůni, obraceli jsme oči ke stropu a mlaskali, mnuli si ruce, chodili jsme okolo a kochali se slastnými představami…
„Vnesme konečně jasno,“ začal Roman tajuplně, „do spletitého problému Tunguzského zázraku. Před námi se tímto problémem zabývali lidé bez jakékoli fantazie. Všechny ty komety, meteority z antihmoty, vybuchující atomové lodě, všelijaká kosmická mračna a kvantové generátory — to všechno je příliš banální a tudíž daleko od pravdy. Pro mě byl Tunguzský meteorit vždycky kosmickou lodí návštěvníků odjinud, vždycky jsem měl za to, že se na místě výbuchu nemůže tato loď najít z prostého důvodu, že už tam dávno není. Až do dnešního dne jsem předpokládal, že dopad Tunguzského meteoritu nebylo přistání kosmické lodi, ale její start. Už i tato pracovní hypotéza hodně věcí vysvětlovala. Idea nesouvislé kontramoce umožňuje s tímto problémem jednou provždy skoncovat. Co se tedy stalo třicátého června roku tisícího devítistého osmého v prostoru Podkamenné Tungusky? Přibližně v polovině července téhož roku vnikla do naší sluneční soustavy loď cizinců z kosmu. Ale nebyli to obyčejní fádní cizinci z fantastických románů. Byli to kontramoti, soudruzi! Lidé, kteří do našeho světa přiletěli z jiného vesmíru, kde čas ubíhá obráceným směrem než náš. V důsledku vzájemného působení protikladných toků času se z obyčejných kontramotů, vnímajících náš vesmír jako film puštěný pozpátku, stali kontramoti nesouvislého typu. Podstatu této nesouvislosti si necháme zatím stranou. Důležité je něco jiného. Důležité je to, že jejich život v našem vesmíru začal být podřízen určitému rytmickému cyklu. Budeme-li pro jednoduchost předpokládat, že jednotka jejich cyklu odpovídala pozemským čtyřiadvaceti hodinám, pak by jejich život z našeho hlediska vypadal takto. Během, řekněme, prvního července žijí, pracují a jedí stejně jako my. Ale dejme tomu o půlnoci přecházejí společně se vším svým zařízením nikoli do druhého července, jako to děláme my, obyčejní smrtelníci, ale na počátek třicátého června, tedy nikoli o jediný okamžik kupředu, nýbrž o dva dny zpátky, bráno z našeho hlediska. Právě tak na konci třicátého června nepřecházejí do prvního července, ale na počátek devětadvacátého června. A tak dále. Když se octli v bezprostřední blízkosti Země, zjistili naši kontramoti s údivem, pokud ovšem si toho nevšimli už dřív, že Země dělá na své oběžné dráze velice podivné skoky — skoky, které neobyčejně ztěžují astronavigaci. Kromě toho, když byli nad Zemi prvního července podle našeho měření času, zjistili v centru rozlehlého Eurazijského kontinentu mohutný požár, jehož dým pozorovali silnými dalekohledy už dřív — tedy druhého, třetího a tak dále července, podle našeho měření času. Katastrofa je zaujala sama o sobě, ale jejich vědecký zájem byl na nejvyšší míru vybičován, když třicátého června ráno (podle našeho měření času) zjistili, že o nějakém požáru není ani památky a pod jejich lodí se rozprostírá klidné zelené moře tajgy. Zvědavý kapitán nařídil přistát přesně v místě, kde včera (podle jeho měření času) na vlastní oči pozoroval epicentrum ohnivé katastrofy. Dál už to šlo podle všech pravidel. Zacvakala tlačítka, zamihotaly se obrazovky, zarachotily motory planetoletu, v nich vybuchoval ká—gama — plazmoin…“
„Cože, cože?“ vyhrkl Víťka.
„Ká—gama — plazmoin. Nebo řekněme mí—delta — ionoplast. Loď zahalená plameny dopadla do tajgy a pochopitelně ji podpálila. Právě tento obrázek pozorovali vesničané ze vsi Karelinské i ostatní lidé, kteří později vstoupili do historie jako očití svědkové. Požár to byl strašlivý. Kontramoti se snažili vykouknout ven, ale zděsili se a usoudili, že bude lepší vyčkat za neroztavitelnými a nehořlavými stěnami kosmické lodi. Až do půlnoci bázlivě naslouchali burácení a praskání plamenů, ale přesně o půlnoci všechno ztichlo. Není divu. Kontramoti začali svůj nový den devětadeacátý červen podle našeho měření času. A když se statečný kapitán za rozsáhlých bezpečnostních opatření rozhodl asi ve dvě hodiny v noci vysunout hlavu z lodi, spatřil ve svitu silných reflektorů kladně se pohupující borovice a ihned byl napaden mračny drobného bodavého hmyzu, známého podle naší terminologie pod názvy tiplice či komáři.“
Roman se nadechl a rozhlédl se po nás. Jeho vyprávění se nám velice líbilo. Už jsme se těšili, jak podobným způsobem rozlouskne záhadu zeleného papouška.
„Další osud cizinců kontramotů,“ pokračoval Roman, „už nás nemusí zajímat. Možná někdy kolem patnáctého června ve vší tichosti a nehlučně, protože tentokrát použili alfa — beta — gama — antigravitace, která nic nezapaluje, odstartovali z podivné planety a vrátili se domů. Možná také, že tu všichni pomřeli na otravu komářím jedem a jejich kosmická loď ještě dlouho trčela na naší planetě, zapadala do propasti času a na dně silurského moře po ní lezli trilobiti. Není rovněž vyloučeno, že někdy v roce devět set šest nebo devět set jedna na ni narazil lovec procházející tajgou a dlouho pak o tom vyprávěl přátelům, kteří mu samozřejmě ani za mák nevěřili. Na závěr svého stručného vystoupení si dovolím vyslovit soustrast slavným badatelům, kteří se marně snažili objevit aspoň něco v prostoru Podkamenné Tungusky. V zajetí příliš konkrétních představ se zajímali pouze o to, co se v tajze dělo po výbuchu, a nikdo z nich se nepokoušel zjistit, co se tam odehrálo před ním. Dixi.“ *[19]
Roman si odkašlal a spláchl hrdlo sklenicí živé vody.
„Má někdo dotazy na referenta?“ zeptal se Edik. „Žádné dotazy nejsou? Výborně. Vraťme se k našim papouškům. Kdo žádá o slovo?“
O slovo žádali všichni. A všichni taky začali mluvit. I Roman, který už byl trochu ochraptělý. Vytrhávali jsme jeden druhému z ruky papírek se seznamem otázek, jednu po druhé jsme přeškrtávali a zhruba za půl hodiny byl sestaven jasný, vyčerpávající a detailně propracovaný výklad zkoumaného jevu.
Roku tisícího osmistého jedenačtyřicátého se v rodině nebohatého statkáře a praporčíka ve výslužbě Poluekta Christoforoviče Něvstrujeva narodil syn. Dali mu jméno Janus na počest vzdáleného příbuzného Januse Poluektoviče Něvstrujeva, který přesně předpověděl pohlaví i den a dokonce hodinu narození dítěte. Tento příbuzný, tichý a skromný stařeček, se přestěhoval na statek vysloužilého praporčíka brzy po Napoleonově vpádu, bydlel v přístavku a věnoval se vědecké práci. A jak se na vědce sluší, byl podivínský, měl všelijaké rozmary, ale ke svému kmotřenci přilnul celým srdcem, ani na krok se od něho nehnul a soustavně mu vštěpoval znalosti z matematiky, chemie a dalších věd. Dá se říci, že mladší Janus neprožil ani jediný den bez Januse seniora, a zřejmě právě proto si nepovšiml toho, čemu se podivovali ostatní — stařec s přibývajícími roky nejenže nechřadl, ale naopak jako by byl stále silnější a čilejší. Ke konci století zasvětil starý Janus mladého do nejvyšších tajemství analytické, relativistické a obecné magie. I nadále žili a pracovali bok po boku, účastnili se všech válek a revolucí, snášeli více či méně srdnatě všechny kotrmelce historie, než se nakonec dostali do Výzkumného ústavu čarodějnictví a kouzelnictví…
Upřímně řečeno, celá tahle úvodní část byla od začátku do konce vymyšlená. O minulosti obou Janusů jsme hodnověrně věděli pouze tolik, že se J. P. Něvstrujev narodil sedmého března roku tisícího osmistého jednačtyřicátého. Jak a kdy se J. P. Něvstrujev stal ředitelem ústavu, o tom jsme neměli ponětí. Nevěděli jsme ani, kdo se první domyslel a zmínil o tom, že U — Janus a A — Janus je jeden člověk ve dvou osobách. Já jsem se to dověděl od Ojry — Ojry a uvěřil jsem, protože jsem to nedokázal pochopit. Ojra — Ojra se to dověděl od Giacoma a taky uvěřil, protože byl mladý a nadšený. Kornějevovi to řekla uklízečka a Kornějev tehdy usoudil, že je to fakt natolik triviální, že nestojí ani za přemýšlení. A Edik slyšel, jak si o tom povídali Sabaot Baalovič s Fjodorem Simeonovičem. Edik byl tehdy mladším preparátorem a věřil absolutně ve všechno kromě boha.
Minulost Janusů jsme tedy viděli dosti mlhavě. Zato jejich budoucnost jsme znali naprosto přesně. A — Janus, který se v současné době víc staral o ústav než o vědu, propadne v nejbližší budoucnosti myšlence praktické kontramoce. Pořídí si přítele, malého zeleného papouška jménem Foton, kterého mu věnují proslulí ruští kosmonauti. K tomu dojde devatenáctého května roku devatenáct set devadesát tři nebo dva tisíce devadesát tři — právě tak rozšifroval vtipný Edik tajemné číslo 190593 na kroužku. Patrně brzy poté dosáhne A — Janus konečně rozhodujícího úspěchu a změní v kontramota i sám sebe, i papouška Fotona, který mu ve chvíli experimentu bude samozřejmě sedět na rameni a bude loudit o cukr. A vyznáme-li se aspoň trochu v kontramoci, pak právě v tomto okamžiku bude budoucnost lidstva ochuzena o Januse Poluektoviče Něvstrujeva, zato však minulost lidstva získá hned dva Januse, protože A — Janus se změní v U — Januse a začne couvat po ose času zpátky. Budou se každý den setkávat, ale A — Januse nikdy v životě nenapadne pojmout nějaké podezření, protože vlídnou, vrásčitou tvář U — Januse, svého vzdáleného příbuzného a učitele, byl zvyklý vidět už od kolébky. A vždycky o půlnoci, přesně v nula hodin, nula nula minut, nula nula sekund, nula nula tercií místního času bude A — Janus stejně jako my všichni přecházet z dnešní noci do zítřejšího dne, zatímco U — Janus a jeho papoušek ve stejnou chvíli, během okamžiku rovnajícího se jednomu mikrokvantu času, přejde z naší dnešní noci do našeho včerejšího rána.
Proto také si byli papoušci číslo jedna, dva a tři pozorovaní desátého, jedenáctého a dvanáctého tak podobní — byl to jednoduše jeden a týž papoušek. Ubohý starý Foton! Snad ho sklátilo stáří, snad chytil průvan, prostě ochořel a přišel umřít na své oblíbené váhy v Romanově laboratoři. Zemřel a jeho rozmrzelý pán mu uspořádal pohřeb žehem a jeho popel rozptýlil do větru. A udělal to proto, že nevěděl, jak se chovají mrtví kontramotové. Nebo právě proto, že to věděl. My jsme celý ten proces sledovali samozřejmě jako film s přeházenými díly. Devátého nachází Roman v peci jedno nespálené péro z Fotona. Fotonova mrtvola už tam není, byla spálena zítra. Nazítří, desátého, ho Roman nachází v Petriho misce. U — Janus nachází nebožtíka ve stejnou dobu a tamtéž a spaluje ho v peci. Uchované péro zůstává v peci do půlnoci a pak přeskakuje do devátého. Jedenáctého ráno je Foton živ, i když už nemocen. Zcepení před našima očima pod váhami (na kterých teď tak rád bude vysedávat) a prostoduchý Saňa Drozd ho pokládá do Petriho misky, kde bude nebožtík ležet do půlnoci, načež přeskočí do rána desátého, kdy ho tam najde U — Janus, spálí a popel rozhodí do větru, ale zůstane jedno péro, které v noci přeskočí do rána devátého, kdy je najde Roman a hodí do koše na odpadky. Třináctého, čtrnáctého, patnáctého a tak dále bude k radosti nás všech Foton veselý, povídavý a my ho budeme obskakovat, krmit cukrem a zrnky prosa a U — Janus bude přicházet a ptát se, jestli nám nepřekáží v práci. S použitím asociativního výslechu se od něho dozvíme mnoho zajímavého o kosmické expanzi lidstva a bezpochyby něco o naší vlastní, osobní budoucnosti.
Když jsme došli k tomuto bodu úvah, Edik se najednou zachmuřil a prohlásil, že se mu nelíbí Fotonovy narážky na jeho, Ampérjanovu, předčasnou smrt. Krobián Kornějev k tomu poznamenal, že každá smrt mága je předčasná, ale že přesto tam musíme všichni. A Roman dodal, že Edika si asi papoušek zamiluje nejvíc, proto si pamatuje jenom jeho smrt. Edik z toho vyrozuměl, že má ještě naději zemřít později než my, a to mu zvedlo náladu.
Rozhovor o smrti však usměrnil naše myšlenky do melancholické polohy. Všichni, samozřejmě kromě Kornějeva, jsme najednou začali U — Januse litovat. Když se nad tím člověk zamyslí, byl skutečně v hrozné situaci. Především byl vzorem obrovské vědecké nezištnosti, protože byl de facto zbaven možnosti využívat plodů svých myšlenek. Navíc ho nečekala žádná světlá budoucnost. My jsme kráčeli do světa rozumu a bratrství, kdežto on se každým dnem blížil krvavému caru Nikolajovi, nevolnictví, popravám na Senném náměstí a — kdopak ví? — snad i arakčejevštině, bironovštině a opričnině. A kdesi v hloubi času, na voskovém parketu sanktpetěrburské Akademie věd ho za jednoho kalného dne potká kolega v napudrované paruce, ten kolega, který už ho týden nějak divně pozoruje, vykřikne, spráskne ruce a s hrůzou v očích zamumlá: „Herr Nevstrujefff… Jak to? Včera otyskl Zprafodaj oznámený, že jste zesnul na mrtfice…“ A Janus bude muset říkat něco o bratrovi, který je mu k nerozeznání podobný, nebo o falešných pověstech, ačkoli bude vědět a velmi dobře chápat, co tento rozhovor znamená…
„Nechte toho,“ řekl Kornějev. „Co tady fňukáte? On zato zná budoucnost. Už byl tam, kam my ještě hodně dlouho budeme šlapat. A třeba moc dobře ví, kdy umřeme my všichni.“
„To je něco úplně jiného,“ řekl Edik smutně.
„Nemá to lehké, náš stařík,“ řekl Roman. „Pojďte, budeme se k němu chovat trochu vlídněji a vřeleji. Zvlášť ty, Víťko. Pořád mu provádíš nějaké lumpárny.“
„Tak proč na mě pořád doráží?“ odsekl Víťka. „O čem jsme spolu mluvili a kde jsme se viděli…“
„Teď přece víš, proč za tebou chodí, tak se chovej slušně.“
Víťka se nasupil a začal si demonstrativně prohlížet papírek se seznamem otázek.
„Musí se mu všecko vysvětlovat co nejpodrobněji,“ řekl jsem. „Říkat mu všechno, co sami víme. Musíme mu neustále předpovídat jeho nejbližší budoucnost…“
„No jo, hrom do toho,“ řekl Roman. „Letos v zimě si zlomil nohu. Na náledí.“
„Tomu se musí zamezit,“ řekl jsem odhodlaně.
„Cože?“ zeptal se Roman. „Víš vůbec, co povídáš? Ta noha už mu přece dávno srostla…“
„Ale ještě ji nemá zlomenou,“ namítl Edik.
Nějakou dobu jsme se snažili vyznat se v tom všem. Víťka najednou pronesl:
„Počkejte moment! Jak je to možné? Mládenci, jednu otázku nemáme škrtnutou…“
„Kterou?“
„Kam se podělo péro?“
„No jak to — kam?“ řekl Roman. „Přeneslo se do osmého. A osmého jsem zrovna zapínal pec, něco jsem tavil…“
„No a co z toho?“
„No jo, vždyť já ho hodil do koše… Osmého, sedmého ani šestého jsem ho neviděl… Hm… Kam se mohlo podít?“
„Vyhodila ho uklízečka,“ usoudil jsem.
„To je vůbec zajímavé téma k zamyšlení,“ řekl Edik. „Dejme tomu, že to péro nikdo nespálil. Jak asi bude vypadat o sto let dřív?“
„Existujou ještě zajímavější věci,“ řekl Víťka. „Například co se stane s Janusovými botami, až je donosí do okamžiku, kdy byly vyrobeny v obuvnické továrně? A co se děje s potravou, kterou sní k večeři? A vůbec…“
Ale to už jsme byli příliš unaveni. Ještě chvilku jsme si vyměňovali názory, potom přišel Saňa Drozd, vyhnal nás diskutéry z pohovky, pustil svůj tranzistor a začal žadonit o dva rubly. „Dejte dva rublíky,“ kvílel.
„Jenže my nemáme,“ odpovídali jsme mu.
„Třeba už je to naposled… Dejte…“
V téhle atmosféře se nedalo pokračovat v diskusi, a tak jsme se rozhodli zajít na oběd.
„Je docela možné,“ poznamenal Edik, „že naše domněnka není zase tak moc fantastická. Třeba je osud U — Januse ve skutečnosti ještě mnohem podivuhodnější.“
To je docela možné, pomysleli jsme si a vydali se do jídelny.
Zaskočil jsem do elektronického sálu oznámit, že se jdu naobědvat. Na chodbě jsem se srazil s U — Janusem, který se na mě pozorně zadíval, čemusi se usmál a zeptal se, zdali jsme se včera neviděli.
„Ne, Janusi Poluektoviči,“ řekl jsem. „Včera jsme se spolu neviděli. Včera jste nebyl v ústavu. Včera jste hned ráno, Janusi Poluektoviči, odletěl do Moskvy.“
„Aha, ano,“ řekl. „Zapomněl jsem.“
Usmíval se na mě tak vlídně, že jsem se odhodlal. Bylo to samozřejmě trochu opovážlivé, ale věděl jsem najisto, že se ke mně Janus Poluektovič v posledních dnech choval se sympatiemi, takže nyní mezi námi nemůže dojít k nějakému mimořádnému incidentu, který by naše vztahy narušil. Obezřetně jsem se rozhlédl a pak jsem se polohlasně zeptal:
„Janusi Poluektoviči, když dovolíte, položím vám jednu otázku.“
Povytáhl obočí, chvíli si mě upřeně prohlížel, potom si zřejmě na něco vzpomněl a řekl:
„Prosím, můžete. A jenom jednu?“
Uvědomil jsem si, že má pravdu. Všechno se nedalo vměstnat do jedné otázky. Dojde k válce? Bude ze mě něco kloudného? Najde se recept na všeobecné štěstí? Vymřou taky někdy blbci? A řekl jsem:
„Nešlo by, abych k vám zašel zítra ráno?“
Zavrtěl hlavou a s jistou škodolibostí, jak mi připadalo, odpověděl:
„Ne, to by v žádném případě nešlo. Zítra ráno si vás, Alexandře Ivanoviči, vyžádá továrna v městě Kitěži a já vám budu muset povolit služební cestu.“
Měl jsem nepříjemný pocit. V tomto determinismu, který mne, samostatného člověka se svobodnou vůli, odsuzoval k jakýmsi zcela určitým činům, které už na mně nezávisely, bylo cosi ponižujícího. A vůbec nezáleželo na tom, jestli se mi do města Kitěže chce jet, nebo ne. Tady šlo o nevyhnutelnost. Teď jsem nemohl ani umřít, ani onemocnět, ani si postavit hlavu („ať mě třeba vyhodí!“), byl jsem odsouzen — a poprvé jsem si uvědomoval strašlivý význam toho slova. Nikdy jsem nepochyboval, že není žádná lahůdka být odsouzen dejme tomu k trestu smrti nebo ke slepotě. Ale být odsouzen třeba i k milování s nejkrásnější dívkou na světě, nebo k sebenádhernější cestě kolem světa či k návštěvě města Kitěže (kam jsem se mimochodem už tři měsíce snažil dostat), může být, jak se ukazuje, velice nepříjemné. Znalost budoucnosti se mi zjevila v docela novém světle…
„Není dobré číst pěknou knihu od konce, viďte?“ řekl Janus Poluektovič, který mě bez okolků pozoroval. „A pokud jde o vaše otázky, Alexandře Ivanoviči… Snažte se pochopit, že neexistuje budoucnost stejná pro všechny. Budoucností je mnoho a každý váš čin vytváří některou z nich. Vy to pochopíte,“ dodal s přesvědčením, „vy to určitě pochopíte.“
Později jsem to skutečně pochopil.
Ale to už je jiná, docela jiná historie.
Domluvil jsem.