Kdo si to dovolil ten ďábelský kousek?
Chytit ho a strhnout mu masku, abychom
věděli, koho máme nazítří ráno
pověsit na zdi pevnosti?
Koupil jsem si předvčerejší Pravdu, napil se sodovky a uvelebil se na parkové lavičce ve stínu Desky cti. Bylo jedenáct hodin. Pozorně jsem si prohlédl noviny. Tomu jsem věnoval sedm minut. Potom jsem si přečetl článek o hydroponii, fejeton o úplatkářích z Kanska a dlouhý dopis dělníků chemického závodu redakci listu. To všechno trvalo dohromady dvaadvacet minut. Napadlo mě, nemám-li si zajít do biografu. Ale Angeliku už jsem viděl — jednou v kině, podruhé v televizi. Dostal jsem chuť na vodu, složil jsem noviny a vstal. Ze všech drobných od stařeny mi v kapse zůstal jediný pětník. Propiju ho, rozhodl jsem se, napil se vody se sirupem, dostal jednu kopejku nazpátek a koupil si za ni v sousedním krámku krabičku zápalek. Pak už jsem v centru města neměl absolutně co dělat. A tak jsem vykročil nazdařbůh — úzkou ulicí mezi obchodem č. 2 a jídelnou č. 11.
Na ulici nebyli skoro žádní chodci. Předjel mě velký zaprášený náklaďák s rachotícím vlečňákem. Řidič vystrkoval z okna loket i hlavu a unaveně se díval na dlážděnou vozovku. Ulice klesala, prudce zahýbala doprava, u ohybu vedle chodníku trčela ze země hlaveň starého litinového děla. Její ústí bylo ucpáno hlínou a nedopalky. Zanedlouho ulice končila prudkým spádem k řece. Seděl jsem chvíli nad svahem a kochal se výhledem, potom jsem přešel na druhou stranu ulice a vydal se na zpáteční cestu.
Kampak se asi poděl ten náklaďák, napadlo mě najednou. Ze srázu dolů cesta nevedla. Začal jsem se rozhlížet, nenajdu-li po stranách ulice nějaká vrata, a objevil jsem malý, ale velice podivný domek sevřený mezi dvěma ponurými zděnými kvelby. Přízemní okna byla zamřížována a do poloviny zamalována vápnem. Dveře neměl dům vůbec žádné. Všiml jsem si toho okamžitě, protože tabulka, která se obvykle umísťuje vedle vrat nebo u vchodu, visela tady přímo na zdi mezi dvěma okny. Bylo na ní napsáno: AV SSSR VÚČAKO. Poodstoupil jsem doprostředka ulice — ano, dvě podlaží, každé s deseti okny, ale dveře žádné. A vpravo i vlevo těsně přitisknuté kvelby. VÚČAKO, uvažoval jsem. VÚ, to je vědecký ústav… Ale co to ČAKO? Jaký vědecký ústav? Časové Automatizace Kruhové Obrany? Číselných Asociací Kvantových Operací? Chaloupka na kuří noze, pomyslel jsem si, je muzeum právě tohohle VÚČAKO. Mládenci, které jsem svezl, jsou patrně taky odtamtud. A ti v čajovně rovněž… Ze střechy domu se vzneslo hejno vran a s krákáním zakroužilo nad ulicí. Otočil jsem se a zamířil jsem zpátky na náměstí.
Všichni jsme naivní materialisté, říkal jsem si v duchu. A všichni jsme racionalisté. Chceme, aby se všechno okamžitě racnionalisticky vysvětlilo, tedy aby to bylo redukováno na hrstku faktů, která už nám jsou známa. A nikdo z nás v sobě nemá ani za mák dialektiky. Nikoho nenapadne, že mezi známými fakty a nějakým novým jevem může ležet celé moře neznámých věcí, a vysvětlujeme onen neznámý jev jako nadpřirozený, a tudíž nemožný. Jak by asi například maitre Montesquieu přijal zprávu, že byla oživena mrtvola plných pětačtyřicet minut po zjištěné zástavě srdeční činnosti? Nejspíš by původce zprávy nabral na bodák. Tedy přesněji — na bajonet. Prohlásil by to za tmářství a kněžourství. Pokud by nad takovým sdělením jednoduše nemávl rukou. Ale kdyby se něco takového stalo před jeho očima, octl by se v neobyčejně svízelné situaci. Asi jako já teď, jenomže já už jsem na ledacos zvyklý. Zato on by musel takové vzkříšení považovat za podvod, nebo zavrhnout vlastní vjemy, nebo se dokonce zříci materialismu. On by se nejspíš přiklonil k tomu, že jde o podvod. Ale až do nejdelší smrti by mu vzpomínka na ten šikovný trik nepříjemně vězela v mysli jako smítko v oku… Ovšem my jsme děti jiného věku. Viděli už jsme všelicos. Živou hlavu psa přišitou na krk jiného živého psa; umělou ledvinu velkou jako almara; mrtvou železnou ruku řízenou živými nervy; i lidi, kteří mohli ledabyle prohlásit: „Jo, to se stalo až potom, co jsem prvně umřel…“ Ano, v naší době by Montesquieu neměl moc naděje zůstat materialistou. Jenže my zůstáváme a jde to! Pravda, někdy to dá dost práce — když k nám třeba náhodný vítr zničehonic přinese přes oceán neznámé podivné lístečky z nepoznaných kontinentů. A zvlášť často se to stává, když člověk nachází něco jiného, než hledal. Tak například zanedlouho se v zoologických zahradách objeví podivuhodní živočichové, první živočichové z Marsu a Venuše. No ovšem, budeme na ně zírat a plácat se přitom do stehen, ale přitom my tyhle živočichy už dávno čekáme, jsme na jejich objevení dokonale připraveni. Mnohem překvapenější a zklamanější bychom byli, kdyby se tahle zvířata neobjevila, nebo kdyby vypadala jako naše kočky a psi. Věda, v niž věříme (a zhusta slepě), nás zpravidla dost dlouho předem připravuje na nadcházející zázraky a psychologický šok v nás vzniká pouze tehdy, střetáváme-li se s něčím nepředpovězeným — nějaká díra do čtvrtého rozměru či biologické rádiové spojení či živá planeta… Nebo dejme tomu chaloupka na kuří noze… On ten nosatý Roman měl vlastně pravdu — je to tady u nich moc a moc zajímavé…
Došel jsem na náměstí a zastavil se před kioskem se sodovkou. Věděl jsem bezpečně, že žádné drobné nemám, že budu muset rozměnit nějakou papírovou bankovku, a už jsem si připravoval podlízavý úsměv, protože prodavačky sodovek příšerně nenávidí rozměňování velkých peněz, ale tu jsem v kapse džínsů objevil pětník. Byl jsem udiven i rozradostněn, ale rozradostněn víc. Vypil jsem sodovku se sirupem, dostal mokrou kopejku nazpátek a prohodil s prodavačkou pár slov o počasí. Potom jsem odhodlaně zamířil domů, že co nejrychleji dokončím DO a TÚ a věnuji se racionálním dialektickým úvahám. Kopejku jsem Zastrčil do kapsy a zarazil jsem se, protože jsem zjistil, že v té kapse mám ještě jeden pětník. Vytáhl jsem ho a prohlédl si ho. Byl trochu vlhký, bylo na něm napsáno „5 kopejek 1961“ a číslice „6“ v letopočtu byla poškozena malou rýhou. Možná že ani tehdy bych nebyl té malé příhodě věnoval pozornost, nebýt onoho známého bleskového pocitu — jako že stojím na třídě Míru a zároveň sedím na pohovce a bezmyšlenkovitě koukám na věšák. A právě tak jako předtím, jakmile jsem pohodil hlavou, pocit zmizel.
Chvíli jsem ještě pomalu kráčel, roztržitě jsem si pohazoval pětníkem a chytal ho do dlaně (pokaždé na ni dopadl „orlem“) a snažil jsem se soustředit. Potom jsem spatřil obchodní dům, v němž jsem se ráno zachraňoval před kluky, a vstoupil dovnitř. S pětníkem ve dvou prstech jsem zamířil přímo k pultu, kde se prodávaly vody a šťávy a bez nejmenší chuti jsem vypil sklenici sodovky bez sirupu. Pak jsem drobné, které jsem dostal zpátky, sevřel v pěsti, poodstoupil a zkontroloval kapsu.
Byl to právě ten případ, kdy k psychologickému šoku nedochází. Spíš bych se byl podivil, kdyby pětník v kapse nebyl. Ale on tam byl — vlhký, ražený roku 1961, s malou rýhou na číslici „6“. Pocítil jsem šťouchnutí a uslyšel otázku, jestli náhodou nespím. Odpověděl jsem, že nespím, nechal jsem si namarkovat tři krabičky zápalek a postavil se do fronty na zápalky. Tam jsem zjistil, že mám pětník v kapse. Byl jsem naprosto klidný. Vyzvedl jsem si svoje tři krabičky, vyšel jsem z obchodu, vrátil se na náměstí a začal experimentovat.
Experiment mi trval asi hodinu. Za tu dobu jsem desetkrát obešel náměstí, byl celý napuchlý vodou, krabičkami zápalek a novinami, seznámil se se všemi prodavači a prodavačkami a došel k celé řadě zajímavých závěrů. Pětník se vrací, když se jím platí. Když ho člověk jen tak odhodí, upustí nebo ztratí, zůstane tam, kam upadl. Pětník se vrací do kapsy v okamžiku, kdy drobné nazpátek přecházejí z rukou prodavače do rukou zákazníka. Když se přitom drží jedna ruka v kapse, objeví se pětník ve druhé. V kapse zapnuté na zip se neobjeví nikdy. Když má člověk zastrčené ruce do obou kapes a nechává si dávat zpátky na loket, může se pětník objevit na kterémkoli jiném místě těla (v mém případě se octl v botě). Zpozorovat, jak pětník mizí z talířku s drobnými na pultě, není možné — pětník se okamžitě ztrácí mezi ostatními mincemi a v okamžiku, kdy se pětník přemísťuje do kapsy, nelze na talířku pozorovat žádný pohyb.
Nuže, měl jsem příležitost sledovat vracející se pětník přímo během jeho činnosti. Fakt, že se peníz nedal utratit, mě sám o sobě moc nezaujal. Mou fantazii rozbouřila především možnost přemísťování hmotného tělesa mimo prostor. Bylo mí naprosto jasné, že tajemný přechod pětníku od prodavače k zákazníkovi není ničím jiným, než konkrétním příkladem chvalně známé nulové transportace, kterou milovníci vědecké fantastiky znají také pod názvy hyperpřechod, repagulární slok, Tarantogův fenomén… Perspektivy, které se tu otvíraly, byly oslnivé.
Neměl jsem žádné přístroje. Hodně by mi pomohl i obyčejný laboratorní teploměr, ale já neměl ani ten. Byl jsem nucen omezit se pouze na čistě vizuální subjektivní pozorování. Pro svou poslední obchůzku po náměstí jsem si stanovil tento úkol: Pokládat pětník vedle talířku na drobné, podle možnosti neumožnit prodavači, aby jej smíchal s ostatními mincemi, dokud mi nedá zpátky, vizuálně sledovat proces přemísťování pětníku prostorem a současně se pokusit aspoň kvalitativně určit změnu teploty vzduchu poblíž před pokládané dráhy přemístění… Ale experiment byl přerušen hned na počátku.
Když jsem se přiblížil k prodavačce Máně, už na mě čekal onen mladý příslušník v hodnosti strážmistra.
Zadíval jsem se na něho podlízavě, protože jsem tušil něco nedobrého.
„Prosil bych doklady, občane,“ řekl příslušník, zasalutoval, ale díval se mimo mne.
„Copak se děje?“ zeptal jsem se a vytáhl průkaz.
„A ten pětník budu prosit,“ řekl příslušník, když bral do ruky průkaz.
Beze slova jsem mu dal pětník. Máňa se na mě dívala rozzlobeně. Strážmistr si prohlédl pětník, spokojeně prohlásil „Aha“ a rozevřel můj průkaz. Studoval ho, jako bibliofilové studují vzácnou inkunabuli. Čekal jsem hrozně dlouho. Kolem nás pomalu narůstal dav. V něm bylo slyšet různé názory na mou osobu.
„Budete se muset obtěžovat jít se mnou,“ řekl příslušník nakonec.
Obtěžoval jsem se. Zatímco jsem se obtěžoval, bylo v davu vytvořeno několik variant mého složitého životopisu a byla zformulována celá řada příčin, které způsobily toto vyšetřování, jehož počátku jsou všichni očitými svědky.
Na oddělení předal strážmistr pětník i průkaz poručíkovi, který měl službu. Ten si prohlédl pětník a vybídl mě, abych si sedl. Usedl jsem. Poručík prohodil na půl úst:
„Vraťte drobné!“ A pak se rovněž zahloubal do studia mého průkazu. Vyhrábl jsem z kapsy mince. „Přepočítej to, Kovaleve,“ řekl poručík, odložil průkaz, zadíval se mi do očí a zeptal se: „Nakoupil jste toho hodně?“
„Hodně,“ odpověděl jsem.
„Tak to taky vraťte,“ řekl poručík.
Rozložil jsem před něho na stůl čtyři čísla předvčerejší Pravdy, tři exempláře místního listu Rybáři, dva výtisky Literárních novin, osm krabiček zápalek, šest karamělek Zlatý klíček a zlevněný kartáček na čištění primusů.
„Vodu vrátit nemůžu,“ řekl jsem suše. „Pět sklenic se sirupem a čtyři bez sirupu.“
Začal jsem chápat, oč jde, a bylo mi strašně trapně a nepříjemně při pomyšlení, že se budu muset ospravedlňovat.
„Sedmdesát čtyři kopejky, soudruhu poručíku,“ ohlásil mladý Kovalev.
Poručík zamyšleně zíral na hromadu novin a krabiček se zápalkami.
„To jste se bavil, nebo co?“ zeptal se mě.
„Nebo co,“ odpověděl jsem ponuře.
„Neopatrné,“ řekl poručík. „Neopatrné, občane. Povídejte.“
Povídal jsem. Na konci vyprávění jsem poručíka snažně požádal, aby v mém jednání nespatřoval touhu nahrabat si peníze na záporožce. Uši mi plály. Poručík se ušklíbl.
„Proč bych ji v tom neměl spatřovat?“ zeptal se. „Už jsme měli případy, že hrabali.“
Pokrčil jsem rameny.
„Ujišťuji vás, že něco takového by mě vůbec nemohlo nenapadnout… Totiž, co to povídám, že nemohlo — ono mě to skutečně nenapadlo.“
Poručík dlouho mlčel. Mladý Kovalev sáhl po mém průkazu a začal jej zkoumat.
„Vůbec jako nápad je to podivné,“ řekl jsem rozpačitě. „Naprosto šílená myšlenka… hrabat po kopejkách…“ Znovu jsem pokrčil rameny. „To už je lepší, jak se říká, žebrat na mostě…“
„Žebrotu potlačujeme,“ prohlásil poručík významně.
„To je správné, samozřejmě… Akorát nechápu, co s tím mám společného já, a…“ Opět jsem se přistihl, že nějak moc často krčím rameny, a umínil jsem si, že už to nebudu dělat. '
Poručík zase mučivě dlouho mlčel a prohlížel si pětník.
„Budeme muset sepsat protokol,“ řekl konečně.
Pokrčil jsem rameny.
„Prosím, samozřejmě… ačkoli…“ Nevěděl jsem, jaké „ačkoli“ chci uvést.
Chvíli se na mě poručík díval a čekal, co přijde dál. Ale já v té době uvažoval, pod který paragraf trestního zákona spadá moje činnost. Poručík si nakonec přitáhl list papíru a začal psát.
Mladý Kovalev se vrátil na své stanoviště. Poručík skřípal perem a často je s cvakáním namáčel do kalamáře. Seděl jsem, bezmyšlenkovitě jsem si prohlížel plakáty rozvěšené po stěnách a malátně jsem uvažoval, že takový Lomonosov by na mém místě popadl průkaz a vyskočil oknem. V čem je vlastně podstata? uvažoval jsem. Podstata je v tom, aby se sám člověk necítil vinným. V tomto smyslu vinen nejsem. Ale vina, jak se zdá, bývá objektivní a subjektivní. A fakt zůstává faktem: všechny tyhle drobné v hodnotě sedmdesáti čtyř kopejek jsou de iure výsledkem rozkrádání prováděného za pomoci technických prostředků, jimiž je v tomto případě míněn vracející se pětník…
„Přečtěte si to a podepište,“ řekl poručík. Přečetl jsem si protokol. Vyplývalo z něho, že já, nížepodepsaný A. I. Privalov, jsem způsobem mně neznámým nabyl fungujícího modelu nerozměnitelného pětníku typu GOST 718–62 a zneužil ho; že já, nížepodepsaný A. I. Privalov, tvrdím, že jsem svou činnost provozoval z důvodů vědeckého experimentu bez jakýchkoli zištných úmyslů; že jsem ochoten nahradit škodu způsobenou státu ve výši jednoho rublu padesáti pěti kopejek; a konečně že jsem v souladu s nařízením Solovecké městské rady ze dne 22. března 1959 odevzdal zmíněný fungující model nerozměnitelného pětníku operačnímu důstojníkovi, poručíku U. U. Sergijenkovi, a dostal náhradou pět jednokopejkových mincí platných na území Sovětského svazu. Podepsal jsem se.
Poručík porovnal můj podpis s podpisem v občanském průkazu, ještě jednou pečlivě přepočítal drobné, kamsi zavolal, aby si ověřil cenu karamel a kartáčku na primus, napsal kvitanci a předal mi ji současně s pěti jednokopejkovými mincemi, platnými na území SSSR. Když mi vracel noviny, zápalky, karamelky a kartáček, řekl:
„Vodu, jak jste se sám přiznal, jste vypil. Takže od vás dostanu ještě osmdesát jednu kopejku.“
S nesmírnou úlevou jsem se s ním vyrovnal. Poručík ještě jednou prolistoval můj průkaz a vrátil mi ho.
„Můžete jít, občane Privalove,“ řekl. „A napříště buďte opatrnější. Přijel jste do Solovce nadlouho?“
„Zítra odjíždím,“ prohlásil jsem.
„Tak do zítřka buďte opatrnější.“
„Vynasnažím se,“ přislíbil jsem a zastrčil průkaz. Potom jsem podlehl náhlému nápadu a tlumeně jsem se zeptal: „Řekněte mi, soudruhu poručíku, nepřipadá vám to tady v Solovci podivné?“
Poručík už byl zabrán do nějakých listin.
„Jsem tady dlouho,“ řekl roztržitě. „Už jsem si zvykl.“