„Zvláštní? Jak zvláštní?“
„Prostě takový cizí. Nenaštvalo tě něco?“
„Já nevím.“
„Možná že volám nevhod…“
„A kdo vlastně volá?“
„Odkdypak mě neznáš?“
„Já ale nevím koho.“
Ten hlas byl mnohem mladší, než měla Nina. Dobře o dvacet let. Ona měla taky mladší hlas, ale asi jen o pět let. Po hlase se stáří dá těžko uhodnout. Někdy hlasy stárnou rychleji než člověk a někdy zůstávají naopak dlouho mladé.
„No dobrá,“ řekl jsem. „Víš, já ti vlastně volám v jisté záležitosti…“
„Jenže jste vytočil špatné číslo,“ řekla Nina. „Já vás neznám.“
„Ale to jsem přece já — Vadik, Vadim Nikolajevič…! Co je s tebou, Nino?“
„No vidíte,“ povzdychla Nina, jako by jí bylo líto přerušit hovor. „Já žádného Vadika ani Vadima Nikolajeviče neznám.“
„Tak promiňte,“ omluvil jsem se a zavěsil.
Podruhé jsem vytočil číslo až za chvíli. Zřejmě jsem se prve opravdu zmýlil. Prsty věděly, že nemám chuť Ninu volat a podvědomě vytočily špatné číslo. Proč vlastně nechtěly?
Našel jsem na stole krabičku silných kubánských cigaret. Určitě je dělají ze zbytků doutníků, jinak to není možné. Ale co jsem jí to vlastně chtěl?
Nic. Prostě jsem jenom chtěl vědět, jestli je doma. A jestli není, tak to na věci stejně nic nemění. Může být třeba u matky nebo v divadle. Nedávno říkala, že nebyla v divadle nejmíň tisíc let.
Zavolal jsem znovu.
„Nina?“ zeptal jsem se.
„Ne,“ řekla. „To je zas omyl. Jaké vlastně voláte číslo?“
„149-40-89.“
„Vidíte,“ řekla trochu zklamaně. „Tady je Arbat, jedna-třicet dva-pět-čtyři.“
„Aha. Arbat, to je čtyřka?“
„Ne, Arbat je G.“
„To je zvláštní… Tak promiňte, Nino.“
„Nic se nestalo. Já stejně nemám co dělat.“
„Já už si dám příště pozor,“ omluvil jsem se znovu. „Někde to asi přeskočilo a teď to pořád zvoní u vás. Nějak to zlobí.“
„Ano,“ souhlasila Nina.
Zavěsil jsem.
Budu muset počkat…
Nebo vytočit přesný čas. Pak tam někde něco přeskočí, relátko se uvolní a já se konečně dovolám.
„Dvacet dva hodin přesně,“ řekl ženský hlas na telefonním čísle sto. Najednou mě napadlo, že jestli byl její hlas na pásku už dřív, třeba před deseti lety, může si kdykoliv vytočit stovku a poslechnout si svůj mladý hlas. A jestli třeba zemřela, může si stovku vytočit její syn nebo člověk, který ji miloval.
Vytočil jsem znovu Ninino číslo.
„Slyším,“ řekla Nina nezvykle mladým hlasem. „To jste zase vy, Vadime Nikolajeviči?“
„Ano,“ odpověděl jsem mrzutě. „Tak se mi zdá, že se naše telefony spojily jednou provždy. Ale já jsem to číslo vytáčel správně. Tak se prosím vás nezlobte a nemyslete si, že tak hloupě žertuju.“
„Ale ne,“ řekla rychle Nina. „To mě ani na chvíli nenapadlo.“ Odmlčela se a pak se zeptala: „Moc spěcháte?“
„Ne.“
„A potřebujete od Niny něco důležitého?“
„Ani ne. Prostě jsem chtěl vědět, jestli je doma.“
„Je vám smutno, viďte?“
„No… Jak bych vám to vysvětlil…?“
„Aha! Už vím, vy žárlíte.“
„Jste směšná!“ ohradil jsem se důrazně. „Kolik vám vlastně je, Nino?“
„Třináct. A vám?“
„Přes čtyřicet. Mezi námi je tlustá cihlová stěna.“
„Já vím. Každý měsíc je jedna cihla, viďte.“
„Dokonce každý den může být taková cihla.“
„Ano,“ povzdychla si Nina. „To je ovšem mezi námi pořádně tlustá zeď… Na co teď myslíte?“
„Těžko říct. Teď zrovna na nic. Teď si povídám s vámi.“
„Ale kdyby vám bylo třináct nebo i patnáct, mohli jsme se seznámit,“ zasmála se najednou. „Já bych vám řekla, abyste přišel zítra k Puškinovu pomníku, že vás tam budu čekat přesně v sedm. A pak bychom jeden druhého nepoznali. Kde vy se setkáváte s Ninou?“