„U Puškina taky?“
„Přímo u Puškina ne. Nějak jsme se vždycky sešli u Rossije.“
„Kde?“
„U kina Rossija.“
„To neznám.“
„No přece na Puškinově náměstí.“
„Stejně nevím, kde to tam je. Asi žertujete. Vždyť já znám Puškinovo náměstí docela dobře.“
„To není důležité,“ řekl jsem.
„Proč?“
„To už je stejně dávno.“
„Co?“
„Když jsem se tam setkával s Ninou.“
„Kdy?“
Děvče zřejmě nechtělo zavěsit a úporně se snažilo pokračovat v rozhovoru.
„Vy jste sama doma?“
„Ano. Máma má noční. Ona je zdravotní sestra v nemocnici a zůstane tam přes noc. Mohla by sice přijít, ale zapomněla si doma propustku.“
„Aha…,“ řekl jsem neurčitě, protože nevím, jak to v nemocnicích chodí. „Ale teď už bys měla jít spát, děvče. Zítra tě čeká škola.“
„Teď se mnou mluvíte, jako bych byla malé dítě.“
„Co tě to napadlo? Mluvím s tebou jako s dospělou.“
„Děkuji. To jste moc laskav. Ale jestli chcete, tak běžte v sedm hodin spát vy! Na shledanou! A té vaší Nině už nevolejte, protože to stejně zase zazvoní tady a probudíte malé děťátko.“
Zavěsil jsem.
Pak jsem zapnul televizor a dověděl se, že lunochod dnes ušel 337 metrů. Takže lunochod měl plné ruce práce a já nemám do čeho píchnout.
Rozhodl jsem se, že to zkusím ještě jednou v jedenáct, a celou hodinu jsem promarnil zbytečnostmi. A taky jsem se rozhodl, že jestli se znovu ozve to děvče, beze slova zavěsím…
„Já jsem stejně věděla, že ještě jednou zavoláte,“ řekla Nina, když zvedla sluchátko. „Jenom prosím vás, nezavěšujte. Mně je opravdu hrozně smutno a na spaní je ještě brzy.“
„Tak dobrá, popovídáme si. Ale proč vlastně ještě nespíte? Vždyť už je takových hodin.“
„Teprve osm,“ řekla Nina.
„Jdou vám pozdě hodinky. Už je skoro půlnoc.“
Nina se zasmála.
Měla měkký příjemný smích.
„Prostě se ode mě chcete za každou cenu distancovat,“ řekla a znovu se zasmála. „Ale venku je tma, protože je říjen, a vy si myslíte, že už je noc.“
„Teď ovšem žertujete vy.“
„Ne, nežertuju. Jdou vám asi špatně nejen hodinky, ale i kalendář.“
„Proč by mi šel špatně kalendář?“ zeptal jsem se poněkud zmateně.
„Protože mi teď určitě řeknete, že není říjen, ale únor.“
„Je přece prosinec,“ řekl jsem, a jako bych si nevěřil, podíval jsem se na noviny, které ležely, vedle na gauči. V záhlaví stálo 23. prosince.
Chvíli jsme mlčeli a já doufal, že Nina teď řekne na shledanou.
Jenže se zeptala:
„Už jste večeřel?“
„Cože…? A víte, že si ani nepamatuju.“
„Takže hlad nemáte.“
„Ne, to nemám.“
„A já mám.“
„Co? Hlad?!“
„Ano…“
„A doma nic není?“
„Vůbec nic,“ řekla Nina. „Kde nic, tu nic. Směšné, že?“
„Jenže já nevím, jak vám teď pomoct,“ řekl jsem rozpačitě. „A peníze máte?“
„Nějaké ano, ale málo. Stejně už je všude zavřeno… A co bych asi tak mohla koupit?“
„Vlastně máte pravdu. Už je zavřeno a vás do restaurace nepustí! Nechcete, já se podívám do ledničky, jestli tam něco není?“