„Ano, takovou starou. Sever. Znáte tu značku?“
„Ne,“ řekla Nina a pak dodala: „A když tam něco bude, co pak?“
„Pak? Pak vezmu taxi a zajedu k vám. Seběhnete dolů a vezmete si to.“
„Taxi?“ zasmála se Nina. „A kde vlastně bydlíte? My bydlíme na Sivcevově ulici 15/25.“
„Já na Mosfilmovské na Leninských horách. Kousek za univerzitou.“
„To taky neznám. Ale to je jedno, vymyslel jste to hezky. Děkuji. A co máte v té ledničce?“ zeptala se Nina a pak s ostychem dodala: „Já se jen tak ptám, nemyslete.“
„To já si takhle nepamatuju. Ale víte co? Já vezmu telefon do kuchyně a podíváme se spolu.“
Šel jsem do kuchyně a kabel se za mnou táhl jako had. „A máme to. Teď otevřeme ledničku…“
„Vy si můžete nosit telefon s sebou?“
„Ovšem.“
„O tom jsem ještě ani neslyšela.“
„A kde vy máte telefon?“
„Na chodbě, na zdi… Tak co tam máte, v té ledničce?“
„Tady je něco v balíčku. Copak to tady máme? Á, to nic není. To jsou jenom vajíčka.“
„Vajíčka?!“
„Ano. To nic není. Ale tady je francouzské kuře. Chcete, abych vám přivezl francouzské kuře? Raději ne. Je mražené, a než se uvaří nebo ugriluje, člověk vyhládne jako vlk. Maminka by byla zatím dávno doma. Spíš si vezmem kus salámu. Nebo ne, tady jsou marocké olejovky a půl sklenice majonézy… Posloucháte mě?“
„Ano,“ řekla Nina tiše. „Proč si děláte legraci? Takhle? Já jsem nejdřív myslela, že se tomu zasmějeme, ale teď je mi smutno ještě víc.“
„A proč? To máte opravdu takový hlad?“
„Jako byste to nevěděl.“
„Co?“
„Nic,“ řekla Nina. „Ale co! Poslyšte, máte kaviár?“
„Nemám. Ale je tady filé z platýse. Chcete?“
„Ne. To stačí!“ řekla tvrdě. „Pojďte si povídat o něčem jiném. Já už jsem to pochopila.“
„Co jste pochopila?“
„Že máte taky hlad… Co vidíte od vás z okna?“
„Z okna?“ ohlédl jsem se. „Nějaké baráky a továrnu. Asi zrovna končí směna, protože z brány se valí spousta děvčat. A pak vidím ještě ateliéry Mosfilmu a hasičskou zbrojnici a železniční trať. Zrovna tam jede vlak.“
„To všechno vidíte?“
„Ten vlak je, pravda, trochu daleko, takže vidím jen šňůrku zářících oken.“
„Lžete!“
„Tohle se starším lidem neříká!“ napomenul jsem Ninu. „Starší lidé nelžou, ti se mohou jen mýlit. A proč si myslíte, že se mýlím?“
„Protože jste říkal, že vidíte vlak, a ten nemůžete vidět.“
„Pročpak? Je snad neviditelný?“
„Ne, je viditelný, samozřejmě, ale okna mu nemohou svítit. Vždyť vy jste se ani z okna nepodíval.“
„Jak to! Stojím přímo u něj.“
„A v kuchyni máte rozsvíceno, že?“
„Ovšem. To jste si myslela, že polezu do ledničky potmě?“
„Tak vidíte! Už jsem vás nachytala potřetí. Ale já vám rozumím.“
„Milá Nino, nechtěla byste mi vysvětlit, co mi rozumíte?“
„Jestli se díváte z okna, tak jste musel vytáhnout zatemnění. A jestli nemáte zatemněná okna, tak jste musel zhasnout světlo, to je snad jasné.“
„To tedy vůbec není jasné. Proč bych měl mít zatemněná okna? Je válka či co?“
„A je snad mír či co?“
„No dobrá, já vím. Vietnam, Blízký východ a tak dále. Ale to jsem nemyslel.“
„Já taky ne… Počkejte! Vy jste invalida?“
„Invalida?“ zeptal jsem se překvapeně. „Ne, zaplať pánbůh, všechno mám na svém místě.“
„Tak vás vyreklamovali!“
„Ne. Odkud?“
„Jak to, že tedy nejste na frontě?“ V té chvíli jsem měl poprvé pocit, že něco není v pořádku. To děvče žertuje, ale dělá to tak samozřejmě a přesvědčivě, že mě málem vylekala.
„Na jaké frontě, Nino?“
„Vy se ptáte? Tam, co jsou všichni, tam, co je táta. Na německé. A teď nežertuju! Mluvím vážně. Ale vy mluvíte nějak divně. Kdo ví. Možná že ani o těch vajíčkách a kuřatech nelžete.“