„Nechte už toho!“ téměř vykřikla Nina. „Já nežertuju. Ze začátku to bylo zajímavé a veselé. Jenže teď se to nějak pokazilo. Promiňte, ale mně připadá, jako byste se nepřetvařoval, ale mluvil pravdu.“
„Ale já mluvím pravdu, děvče. Čestné slovo.“
„Jenže mně je z toho úplně špatně. Kamna skoro nehřejí, protože není čím topit; proud nejde, takže tu jen bliká petrolejka. A já tady musím sedět sama… Všechny teplé věci jsem si oblékla a stejně je mi zima.“
Najednou, zničehonic, opakovala přísně, a řekl bych i rozzlobeně, svou otázku:
„Tak proč nejste na frontě?“
„Na jaké frontě?“ řekl jsem s pocitem, že ten žert zašel trochu daleko. „Proboha, děvče, jaká fronta v dvaasedmdesátém roce?“
„Už si zase ze mě děláte blázny?“ Její hlas se opět změnil. Tentokrát byl nedůvěřivý, ale také mrňavý. Tak na tři prsty od podlahy. A mně se před očima objevil neuvěřitelný, téměř zapomenutý obraz. Viděl jsem sám sebe před třiceti lety. Taky sedím na gauči se skrčenýma nohama a v pokoji svítí petrolejka — nebo svíčka? — to už si nepamatuju. A kuře mi připadalo jako pohádkový neskutečný pták, kterého jedí jen v románech. Ačkoliv, tehdy jsem zrovna o kuřatech nepřemýšlel…
„Proč mlčíte?“ zeptala se Nina.
„Nino,“ zeptal jsem se nejistě. „Jaký se píše rok?“
„Dvaačtyřicátý.“
A mně se už v hlavě rovnala mozaika střípků nepochopitelných anachronismů, o kterých mluvila: nezná kino Rossija, telefon má jen šestimístný a zatemnění…
„Nepleteš se?“
„Ovšemže ne!“
Nepochybně věřila tomu, co říká. Že by mě oklamal její hlas? Možná že jí není třináct, že je to čtyřicetiletá žena, která tehdy jako děvče onemocněla a myslí si, že je pořád ještě rok dvaačtyřicet a že je válka… Nesmí zavěsit!
„Poslyšte,“ řekl jsem klidně, „dnes je třiadvacátého prosince 1972. Válka skončila před sedmadvaceti lety. Víte o tom?“
„Ne,“ řekla Nina.
„Musíte to vědět! Teď je čtyřiadvacet hodin… Herdek! Jak vám to mám vysvětlit?“
„Dobrá,“ řekla pokorně. „Vždyť já vím, že mi žádné kuře nemůžete přivézt. To mě přece muselo napadnout, že tady žádná francouzská kuřata nemůžou být.“
„Pročpak?“ zeptal jsem se překvapeně.
„Protože ve Francii jsou přece Němci.“
„Ve Francii už dávno žádní Němci nejsou. Leda jako turisté, ale to jsou u nás taky.“
„Jak to, že je sem pouští?“
„Proč by je nepouštěli?“
„Neopovažujte se tvrdit, že nás fricové porazí! Vy jste určitě nějaký škůdce nebo špión.“
„Nesmysl! Pracuju v RVHP.“
„V čem?“
„V Radě vzájemné hospodářské pomoci. V maďarské sekci.“
„Vidíte, už zase lžete. Vždyť v Maďarsku jsou fašisté!“
„Nesmysl. Maďaři své fašisty už dávno vyhnali. Teď je v Maďarsku lidová republika.“
Chvíli mlčela. Čekal jsem.
„Víte, už jsem se bála, že jste doopravdy špión. Ale stejně jste si všechno vymyslel. Ne, nic neříkejte! Raději mi vypravujte, jaké to bude potom. Vymyslete si, co chcete, ale hlavně, aby to dobře dopadlo. A promiňte mi, že jsem s vámi mluvila tak hrubě. Já jsem vám ze začátku nerozuměla.“
Už jsem se s ní dále nehádal. Vždyť bych to ani nedokázal vysvětlit. Znovu jsem si představil sám sebe ve dvaačtyřicátém roce a vzpomněl jsem si, jak moc jsem chtěl tenkrát vědět, kdy naši dobydou Berlín a pověsí Hitlera. A taky jsem chtěl vědět, kde jsem ztratil říjnové lístky na chleba…
„Fašisty porazíme devátého května 1945…“
„To je vyloučeno!“ skočila mi do řeči Nina. „To bychom museli ještě moc dlouho čekat.“
„Poslouchej, Nino, a nepřerušuj! Já to musím vědět líp. Berlín dobudeme 2. května. Dokonce bude taková medaile — Za dobytí Berlína. A Hitler vezme jed a spáchá sebevraždu. A pak ho esesáci vynesou na dvůr říšského kancléřství, polijí benzínem a spálí…“
Vyprávěl jsem to Nině i sobě.
Trpělivě jsem opakoval fakta, kterým Nina nerozuměla nebo které nechápala; znovu jsem se vracel, když chtěla něco vysvětlit, a div jsem neztratil její důvěru, když jsem jí řekl, že Stalin umře. Ale pak, když jsem jí vyprávěl o Gagarinovi a novém Arbatu, mi zase začala věřit. Dokonce jsem ji rozesmál, když jsem jí vyprávěl, že děvčata budou nosit džíny a minisukně. Také jsem si vzpomněl, kdy naši překročí pruské hranice.
Docela jsem ztratil pocit reality.
Nina a Vadik seděli na modrém gauči a poslouchali. Jenomže byli hladoví jako čerti a Vadik na tom byl trochu hůř, protože někde ztratil lístky na chleba a do konce měsíce budou muset vystačit jen s máminým přídavkovým lístkem. Teprve teď, po patnácti letech si vzpomněl, jak to tehdy bylo, a je mu to líto, protože lístky se daly najít. Tehdy, když odhodil kabát, aby šel trochu provětrat merunu, vypadly mu z kapsy a spadly do sklepa.
Když Nina přestala poslouchat to, co pokládala za hezkou pohádku, řekl jsem:
„Poslyš, Nino, znáš Petrovku?“
„Znám. Tu nepřejmenují?“
„Ne. Podívej se…“
A vysvětlil jsem jí, jak se dostane do dvora a kde je tam sklep zakrytý mříží. Jestli je opravdu říjen 1942, pak by tam někde měly ležet lístky na chleba. „My jsme tam tehdy hráli fotbal a já ty lístky ztratil.“
„To je ale hrůza,“ řekla Nina. „To bych nepřežila. Musíte tam pro ně hned dojít!“
I ona už přišla na chuť té nereálné hře a žádný z nás nevěděl, v kterém roce vlastně žijeme. Byli jsme mimo čas, ale řekl bych, že blíž k jejímu dvaačtyřicátému roku.
„Já pro ně nemůžu jít,“ vysvětlil jsem jí. „Já jsem moc daleko. Ale můžeš tam zajít ty. Sklep bude asi otevřený, a kdyby, tak řekni, že je to tvůj lístek.“
V té chvíli nás přerušili.
Ve sluchátku něco zapraskalo a ženský hlas řekl: