„To je omyl.“
„Promiňte,“ řekl lhostejný hlas.
Ale ve sluchátku už byl jen normální oznamovací tón.
Okamžitě jsem vytočil číslo Niny. Musel jsem se přece omluvit a zasmát se tomu zdařilému představení.
„Ano?“ ozval se Ninin hlas.
„To jste vy?“
„A, to jsi ty, Vadime? Proč nespíš?“
„Promiň,“ řekl jsem rychle. „Já potřebuju tu druhou Ninu.“
„Cože?“
Zavěsil jsem a znovu vytočil číslo.
„Zbláznil ses?“ ozvala se Nina. „Nebo jsi pil?“
„Promiň,“ řekl jsem znovu a položil.
Teď už nemělo smysl volat. Ten zatracený omyl z Ordžonikidze všechno vrátil na svoje místo. Jaký to měla telefon? Arbat tři… ne! Arbat jedna-třicet dva-třicet… Ne! Čtyřicet…
Velká Nina mi zavolala sama.
„Celý večer sedím doma a čekám, že zavoláš, abys mi vysvětlil své včerejší chování. Ale ty ses zřejmě už docela zbláznil!“
„Asi,“ připustil jsem ochotně. Neměl jsem teď náladu vyprávět jí o svých rozhovorech s Ninou.
„Jakou druhou Ninu potřebuješ? Nebo to má být metafora a chceš mi naznačit, že bys chtěl, abych byla jiná?“
„Dobrou noc, Nino. Já ti to zítra všechno vysvětlím…“
Nejzajímavější na této zvláštní historii je její neméně zvláštní konec.
Druhý den ráno jsem jel k matce a řekl, že uklidím komoru. Už jsem jí to sliboval tři roky. Vím, že maminka nikdy nic nevyhodí. Určitě nic, o čem by si mohla myslet, že se to ještě může hodit. Půldruhé hodiny jsem se hrabal ve starých časopisech, učebnicích a knihách. Nebyly zaprášené, ale voněly starým teplým prachem. Konečně jsem našel telefonní seznam z roku 1950. Byl celý počmáraný a od častého používání pomuchlaný a ušmudlaný. Ten seznam mi byl tak známý, že jsem se divil, že jsem na něj mohl zapomenout. Nebýt rozhovoru s Ninou, nikdy bych si už na jeho existenci ani nevzpomněl.
Čtyři první čísla jejího telefonu jsem věděl: G-l-32… A taky jsem věděl, že pokud ten telefon existoval, byl na chodbě domu v Sivcevově ulici, v domě číslo 15/25. Neměl jsem žádnou šanci ten telefon najít, ale sedl jsem si na chodbě na stoličku, kterou jsem vytáhl z koupelny, a začal jsem hledat. Maminka, která nic nechápala, se jen usmála a řekla:
„Takhle je to vždycky. Začneš uklízet, za pár minut se začteš a je s uklízením konec.“
Ani si nevšimla, že čtu telefonní seznam.
Kupodivu jsem to telefonní číslo našel. Před dvaceti lety ten telefon stál ve stejném bytě jako v roce dvaačtyřicet. Byl registrován na jméno K. G. Frolovová.
Samozřejmě že to byla úplná hloupost, to souhlasím. Hledat něco, co nemohlo existovat! Ale připusťte, že devadesát procent jinak zcela normálních lidí by udělalo totéž. Tak jsem jel do Sivcevovy ulice.
Noví nájemníci neměli ani tušení, kam se Frolovovi odstěhovali a jestli tam vůbec někdy bydleli. Nakonec jsem měl štěstí na domovní správě. Stařičká účetní si na ně pamatovala a s její pomocí jsem se na ústřední evidenci dozvěděl novou adresu.
Pomalu se setmělo.
Tramvaj jela mezi fádními panelovými věžáky nové čtvrti. Ve standardním patrovém obchodním domě prodávali mražená francouzská kuřata. Byla v průhledných krabicích pokrytých jíním. Dostal jsem bláznivý nápad kuře koupit a přinést s sebou, jak jsem slíbil. To nevadí, že se o třicet let opozdím. Ještě že jsem ho nekoupil. Nikdo nebyl doma. A podle toho, jak se rozléhal zvonek, bylo jasné, že byt je prázdný. Že tu nikdo ani nebydlí.
Už jsem chtěl odejít, ale pak mě napadlo, že když už jsem se dostal tak daleko, nic se nestane, když zazvoním u sousedních dveří.
„Promiňte, prosím, Nina Frolovová je vaše sousedka?“
Chlapec v tričku a s kouřící pájkou v ruce lhostejně odpověděl:
„Jo, ale oni odjeli.“
„Kam?“
„Někam na sever. Asi před měsícem. Do jara se určitě nevrátí.“
Poděkoval jsem a začal sestupovat ze schodů. Uvažoval jsem o tom, kolik je v Moskvě takových Frolovových, narozených v roce 1930, když se dveře znovu otevřely.
„Počkejte!“ řekl ten chlapec. „Maminka vám něco chce.“
Už stála ve dveřích a zapínala si župan.
„Vy jste příbuzný?“
„Ne, známý. Prostě známý.“
„Nejste Vadim Nikolajevič?“
„Ano,“ přisvědčil jsem.
„To jsem ráda,“ usmála se. „Ještě že jsem vás nepromeškala. Nina by mi to asi nikdy neodpustila. Ona mi to dokonce řekla: ,To bych ti nikdy neodpustila!‘ Jenže děti asi strhly lístek na dveřích. Já jsem vám tady na dveřích nechala lístek, abyste zazvonil u mě, až přijedete. Ona věděla, že někdy koncem prosince přijdete a říkala, že se bude snažit přijet. Ale to víte, taková dálka…“
Žena stála ve dveřích, přidržovala si župan a dívala se, jako by čekala, že jí teď odhalím nějaké tajemství a budu jí vyprávět o naší nešťastné lásce. Hádám, že se na to ptala i Niny a že jí Nina řekla jako já: „Prostě jeden známý.“
Když jsem nic neříkal, vytáhla z kapsy dopis.
Drahý Vadime Nikolajeviči!
Samozřejmě je mi jasné, že nepřijdete. Jak bych také mohla věřit dětským snům, které připadají fantastické i nám samým? Ale ten lístek na chleba v tom sklepě byl. Přesně tam, kde jste říkal, než nás přerušili…
Člověk, který ke mně přistoupil, byl vysoký, opálený. Dlouhé prsty měl nazelenalé od neustálé práce s herseliem, a proto taky, ještě než otevřel ústa, jsem věděl, že je to můj kolega.
„Jaký byl let?“ zeptal se, když auto vyjelo z brány kosmodromu.
„Děkuji,“ odpověděl jsem. „Měl jsem dobrou cestu. Všechno bylo v pořádku.“