„Nikdo tě sem nezval,“ řekl jsem. „A nikdo ti nedovolil brát si cokoli odtud.“
„Já přece nemůžu za to, že tu na mě nikdo z nich nepočkal.“
Album jsem vzal s sebou. Nikomu tu přece k ničemu není.
„Dokonce se ani nedozvíš, jak se jmenovala,“ řekl Bauer cestou k našemu vozidlu.
„To není důležité,“ řekl jsem. „Budu jí říkat Kristýna. Už dávno jsem se chtěl seznámit s dívkou, která by se jmenovala Kristýna.“
„Zůstaneme tu do jara,“ řekl kapitán. „Spojil jsem se se Zemí. Zítra sem vylétá expedice. Máme zatím shromažďovat informace.“
Na dva týdny, co zbývaly do příletu expedice, jsem se přestěhoval do města. Nic mi tu nehrozilo a kapitán mi dovolil bydlet v Kristýnině domě. Bauer si ze mne dělal legraci, ale když jsme toho měli za celý den plné zuby, když jsme se marně pokoušeli proniknout do Modrých věží trčících jako svíčky na okrajích města, usazoval se na druhé pohovce, vařil silný čaj a ještě dlouho po půlnoci jsme spolu mluvili o městě, tolik už známém, ale i cizím, dokud se nám nepodaří odhalit tajemství jeho jazyka.
Kristýnin portrét jsem si postavil na stolek u pohovky. Vedle ní jsem postavil bílého vlčka, kterého jsem si vzal v podzemní garáži z jejího vozu. Často se mi zdálo jedno a totéž. Asi proto, že jsem toužil uvidět něco takového ve skutečnosti. Ráno. V předsíni jsou slyšet lehké kroky. Pak někdo vstoupí do místnosti, otevře okenice, dovnitř vtrhne sluníčko. Otevřu oči, Kristýna stojí přede mnou a říká: „Vstaň, vždyť prospíš soudný den.“
Planeta se pomalu blížila ke slunci. Oteplovalo se. Sluneční paprsky se už prodíraly šedivými mraky, závěje mizely před očima, na okamžik utichla bouře.
„Zítra nebo pozítří,“ řekl, když se natáhl na koberci, „si mozek poradí konečně s tím jejich jazykem.“
„Pozítří nám končí služba.“
„Nevadí, přijdou sem jiní. Ještě mi dělají starosti ty Modré věže. Chtěl bych vědět, co se tam skrývá. Je to jediná stavba na planetě, kterou se nám nepodařilo otevřít.“
„Poslyš, a co když tam jsou ukryti lidé?“
„Ptáš se, a sám víš, že je to nesmysl.“
„Hm. Napiješ se čaje?“
„Hned na něj postavím.“
Nestačil to udělat, ozval se kapitán:
„Od rovníku se blíží teplá vlna. Čert ví, co se tu bude dít tak za dvě hodinky. Takovou bouřku jsme ještě nezažili.“
Bouřka začala zuřit za hodinu. Neskončilo to ani k ránu. Rychlost větru dosahovala osmdesáti metrů. Teplota stoupala před očima, do sněhu se zařezávaly proudy vody. Druhý den navečer bylo město zatopeno, voda dosáhla k oknům, řeky se řítily k jezerům a k moři.
Té noci jsem dlouho vysedával nad hlášením a statistikami. Spal jsem špatně, každou chvíli jsem se probouzel. V noci mi nevím proč volal Bauer a nadšeně křičel, že Mozek rozšifroval konečně jejich jazyk, že teď už vědí všechno, že v tom není žádné tajemství, ale mně se chtělo příšerně spát, a tak jsem ho zdvořile požádal, aby mi to všechno řekl až ráno a vypnul jsem vysílačku…
Přišlo ráno. Jako vždycky jsem naslouchal zvukům domu. U dveří se rozlehly hlasy. Pak se někdo zasmál. To se smála Kristýna. Neotvíral jsem oči, protože jsem nevěděl, jestli se mi to jen nezdá. Čekal jsem, jestli se v předsíni ozvou lehké kroky.
Bouchly dveře. Kristýna se zdržela v předsíni. Přirozeně, vždyť tam visí můj skafandr. Chtěl jsem říct, aby se nebála, ale došlo mi, že mi nebude rozumět. Tak jsem ležel se zavřenýma očima.
Kristýna vešla a zůstala stát ve dveřích. Teď uvidí bílého vlčka a svůj portrét na stolku. Nehýbala se. Místnost se naplnila bzučením, to zapojila okenice. Bylo tu hned světleji. Dokonce i skrze zavřené oči sluníčko bilo do očí. Pak jsem pochopil, že se mi to nezdá.
Kristýna stála u dveří.
„Dobré ráno,“ řekl jsem. „Nezlobte se, že jsem se k vám sem nastěhoval.“
„Dobré ráno,“ řekla Kristýna. „Já se nezlobím.“
Teprve pak jsem si všiml, že má na prsou krabičku s elektronickým tlumočníkem. Za jejími zády najednou vyrostl Gleb.
„Nespali jsme celou noc,“ řekl. „Ty si klidně vypneš vysílačku, za to ještě dostaneš svůj díl od kapitána!“
„Nojo,“ řekl jsem a nemohl jsem odtrhnout oči od Kristýny.
V den odletu jsem se jí zeptal:
„Co dneska děláš?“
„Pracuji,“ řekla mi Kristýna. „To přece víš. První týden dáváme město do pořádku. Všichni pracují. Kdybys tu zůstal, naučila bych se od tebe rusky.“
„To nemůžu,“ řekl jsem, „ale přiletím, jak jen to bude možné.“
„Tomu nevěřím,“ řekla Kristýna.
„Mohl bych si vzít na památku tvůj obrázek a bílého vlčka?“
„A proč?“
„Vezmu si to.“
Stáli jsme u letní kavárny. Vonělo to tu čerstvými barvami. Bauer riskantně předjel autobus a zastavil rovnou u nás.
„Já věděl, kde tě hledat,“ řekl. „Dobré ráno, Deli.“
„Kristýno,“ opravila ho.
„Jedeme k Modré věži,“ řekl Gleb. „Chceš s námi?“
„Proč?“ divila se Kristýna. „Byla jsem tam docela nedávno. Nemám je ráda. Dělá se mi tam špatně od žaludku.“
„Dnes přijdou poslední. Ti, kdo se zdrželi na podzim při konzervaci energetické stanice.“
„Vyprávěls mi o Marii Celestě,“ řekla Kristýna. „Třeba se tam stalo to, co u nás.“
„Sotva. K takovým věcem náhodně nedochází.“
„U nás to byla taky náhoda. Teprve pak vznikla teorie. A první stroje času.“
„Objev většinou vznikne s nutností. Na Zemi to ještě není nutné.“
„U nás ano.“
„Aby ne,“ řekl Bauer. „Zima vás ochuzovala o půl života. Planeta na šest měsíců vymírala. Dá se vydržet mráz, dají se vynalézt boty, ale to všechno je jen obrana, ne útok.“