„Egyptský?“
„Ovšemže egyptský dědeček!“
„A co mu vyprávěl?“
Tohle už byla rukavice hozená Platónově fantazii.
„E-hmm… Prostě mu vyprávěl, jak se bůh Poseidón zamiloval do jednoho tamějšího děvčete a usadil se s ní na jedné vysoké hoře. Potom se jim narodila paterčata jako tvé tetě, víš.“
„Teta má ovšem jenom dvojčata,“ upřesnil Krítiás a hbitě dodal: „A ta se tetě nenarodila, ta jí přinesl čáp.“
„Vlastně ano, máš pravdu,“ připustil Platón tuto vědecky sice pochybnou, ale pedagogicky osvědčenou hypotézu. „Poseidonovi ty děti vlastně taky přinesl čáp. Dokonce celé hejno čápů… Nu, a později se z těch dětí stali králové, kteří moudře vládli celé zemi.“
„A byli silní?“
„Kdo zase?“
„Ti králové.“
„Ovšemže byli silní. Vždyť jeden z nich byl Atlas. O tom ti snad matka vyprávěla.“
„Máma ne, ale kluci. To je ten, co drží nebe, viď?“
„Ano.“
„A dědo, kdo drží nebe, když se jde Atlas vyčurat?“
Platón svraštil v rozpacích čelo, neboť by nerad připustil, že opět něco neví.
„To není důležité,“ odsekl a raději hned pokračoval, aby usměrnil diskusi jiným směrem: „Ta země se jmenovala Atlantida.“
„Ta, jak tam Atlas držel to nebe?“
„Ano, ta,“ přisvědčil rychle Platón v obavě před doplňujícími otázkami.
„Dědo, a myslíš, že se taky bál vlků?“
„Atlas? Asi ano.“
„A ty děti se taky bály vlků?“
„Koukej chlapče, nepřerušuj mě, nebo zapomenu, jak to bylo dál.“
„Dědo, kdo je to sklerotik?“
Platón se zachmuřil:
„Kam, prosím tě, chodíš na taková slova? Kdes to slyšel?“
„Máma to říkala,“ pravil Krítiás a upřel na dědečka dětsky nevinný pohled.
Platón se raději ani nevyptával, v jaké souvislosti o tom snacha mluvila. a vrátil se ke svému vyprávění:
„Prostě vlků se bál i Poseidón, i Atlas, i jeho děti. Obehnal proto tu horu kanálem… Víš, co je to kanál?“
„Ne.“
„To je taková řeka, co vede stále kolem dokola. A takovou řekou obehnal Poseidón celou tu ho…“
„Říkal jsi, že Atlas.“
„Tak dobře, Atlas obehnal takovou řekou celou tu horu, aby mu vlci nesežrali děti…“
„A co kdyby vlk tu řeku přeskočil?“
„Tak tam udělal ještě jeden takový kanál.“
„A kdyby vlk přeskočil…“
„Tak tam udělal ještě jeden takový kanál a už se tak hloupě neptej!“
A pak Platón vyprávěl, jak králové–Atlanti moudře vládli zemi, kterou si právě vymyslel, jak se tam harmonicky rozvíjely vědy i uměny, a protože ho vždy nejvíce zajímaly problémy ideálního společenského zřízení, vysvětloval Krítiovi své představy sociálně ekonomické struktury, názory na otázky školství i postavení žen ve společnosti. Aniž si to uvědomil, zaujala ho historie země, kterou nazval Atlantidou, do té míry, že si ani nevšiml, že chlapce to už dávno nebaví a klidně si hraje s drahocennou mušlí.
„… a žili tedy v Atlantidě spokojeně a moudře, že to i Olympany popudilo,“ končil své vyprávění Platón. „Seslali tedy na Atlantidu zemětřesení, potopu, erupci vulkánu a jiné nepříjemnosti, takže se musím, chlapče, přiznat, že se na perspektivy ideálního státu dívám dost pesimisticky. Prostě se jednoho krásného dne rozlehlo hromové bum…!“
„Bác!“ zavřískl od balustrády nadšeně Krítiás, jenž právě shodil z terasy mušli a radoval se z fontány jiskřících kapek, které se rozstříkly nad hladinou azurových vln Egejského moře.
„Cos to udělal?!“ zařval zoufalý Platón. „Ty rošťáku, cos to proved?“
„Nech mě, jó! Stejně sis všechno vymyslel. Tři kanály a paterčata — pcháá! Že se nestydíš takhle lhát malým dětem. A nebij mě, jó! Nebo to řeknu mámě.“
„Děti nikdy nebiju!“ ohradil se velký učenec. „A vůbec, mizero, koukej vypadnout! Jsem snad tvoje chůva? Jestli ti nějakou vlepím, tak se ještě ukáže, kdo je tady sklerotik!“
Krítiás pochopil, že je s legráckama konec a tiše se vytratil.
Když asi za hodinu přišel z nakladatelství otrok pro rukopis, ležela už před Ptatónem celá role papyru popsaná neuspořádaným, nečitelným rukopisem génia. U nohou mu spal Krítiás, jemuž se zdálo o vlku požírajícím bezbranná paterčata.
„Běž a řekni, ať to dají hned do čísla,“ přikázal otrokovi Platón.
Pak nakrmil toho syčáka Krítia a uložil ho k spánku. Když se vrátila snacha, už se smrákalo.
Uplynulo mnoho, mnoho let.
Otylý a opilý Krítiás vyprávěl svým kumpánům nad krátérem vína:
„… a jak jsem tehdy mrskl tou mušlí přes zábradlí, starý jen vyjekl: Ne! Vždyť takhle už nezůstalo z Atlantidy vůbec nic! — Ale já na to: Jen seď, dědo, stejně máš sklerózu. — A on se pak naštval a vymyslel si to o té Atlantidě.“