překlad Ivo Král
Náhodou mi utkvěl v paměti jeden rozhovor. Nic zvláštního — takových a podobných diskusí jsem vyslechla stovky. Ale tehdy mě najednou napadlo, že nezúčastněný člověk by vlastně ani za mák nepochopil, o čem tu je řeč.
Babička seděla se svou přítelkyní Elsou ve vedlejším pokoji a žehrala na všeliká příkoří života. V zásadě takové diskuse toleruji. Babička se čas od času potřebuje vypovídat. Proto jsem jejich hovoru nevěnovala žádnou zvláštní pozornost. Krom toho to ani nebývá mým zvykem. Jenže tehdy jsem měla takovou nudnou mechanickou práci a některé věty mi uvízly v paměti.
Lezla jsem po kolenou s tubou lepidla v zubech a snažila se důkladně opravit obšívku svého puchejře — tedy balónu. Žádná velká sláva. Ale právě v tom je rozdíl mezi diletantem a opravdovým sportovcem. Diletant starou nebo poškozenou obšívku vyhodí a za pár šestáků si koupí novou. Profesionál starou obšívku znovu vlastníma rukama slepí a upraví si balón tak, že by ho vlastní konstruktér nepoznal. Ona totiž rychlost a manévrovací schopnost balónu závisí na takových téměř nepostřehnutelných drobnostech, kterých si může všimnout jen a jen profík. Jednou na soustředění vedle nás trénovali cyklisté… nebo bicyklisté? Prostě ti nadšenci, co jsou dodnes okouzleni tím primitivním monstrem z počátků mechanické éry. To byste koukali, jak je vylepšovali a pulírovali.
Nu, a při té práci jsem zaslechla babičku, jak říká:
„… nediv se, že někdy doslova trnu. Zrovna včera vyskočil nahoru na telestěnu a ulomil rám tak divoce, že jsem se přímo zděsila, že přijde o prsty.“
„To je skutečně hrozné,“ přisvědčila Elsa.
Babičku pronásledují podobné události celý život, a pokud mi paměť sahá, jsou podle Elsy vždycky „skutečně hrozné“. Takže jsem zase chvíli neposlouchala, což nebyl problém, neboť mluvily potichu až do chvíle, kdy babička pozvedla hlas, aby Else sdělila, že:
„… jsem myslela, že už ho nikdy zpod té plotny nedostaneme. Víš, ona je tam taková škvíra, kam se rozhodl zalézt zrovna v noci, když všichni spali.“
„Ale to je skutečně hrozné. To tě muselo přece strašně rozrušit.“
„Rozrušit? Oleg (to měla na mysli mého otce) se div nezbláznil. Vždyť to je taky odpovědnost. Zatímco ho hledali, šla jsem do kuchyně. Zrovna jsem naprogramovala na sporáku příslušný kód, když přiletěla Kateřina, která měla nějaká podezření či předtuchu, nebo co já vím. Ještě štěstí, že jsem nestačila stisknout knoflík. Ten technik, co to pak přišel spravovat, mi řekl, že tam teplota dosahuje téměř dvou set stupňů.“
„Vylezl, když jste ho našli?“
„Co tě vede! Skrčil se tam a jen syčel. Prostě jsme museli rozebrat celý sporák. A technik říkal…“
„Přece takhle nevyvádí stále. Někdy se jistě musí chovat docela mile,“ přerušila babičku Elsa.
„Mile? Nikdy!“ odsekla babička. „Vůbec nikdy! A to je na tom to nejhorší. Vždyť já v jednom kuse trnu, co provede třeba zítra.“
„Třeba vleze do kanalizace,“ navrhla Elsa jakousi pracovní hypotézu.
„To už tady všechno bylo,“ mávla babička rukou. „Kateřina ho chytila v poslední chvíli za zadní tlapky. Takový život si vůbec nedovedeš představit. Všechno se musí zamykat, kontrolovat, uklízet… Co ti mám povídat; za posledního půl roku jsem zestárla nejmíň o deset let.“
Což ovšem vůbec nebyla pravda. Babička naopak vypadala v poslední době přímo skvěle. Ten ustavičný boj s Kerem jako by jí dodával sil. Spíš bych řekla, že mučednická koruna jí vracela mládí.
A právě v té chvíli, na kolenou a se skalpelem v zubech, mě napadlo, jak bych se asi cítila, kdybych vůbec nevěděla, o čem je řeč, o kom a o čem se tu vlastně mluví. Prostě co by si asi tak myslel náhodný nezasvěcený člověk, kterému v životě nepřišel Ker na oči. Ker…! Koho mi vlastně připomíná? Kotě? Štěně…? Sotva. A už vůbec mi nepřipomíná rohatého čertíka ze staré rytiny…
Když tatínek přivezl Kera, nebyla jsem zrovna doma. Zdržela jsem se tehdy na tréninku a poznala jsem ho tedy z celé rodiny jako poslední.
Seděl na židli a připadal mi jako malá hladová a promrzlá opička, která už docela zapomněla na vitalitu a rošťáctví opičího plemene. Přitahoval na sebe jakýsi cár šedivého hadru, se kterým se za žádnou cenu nechtěl rozloučit. Jeho světle šedé oči se přitom koukaly zle a ostražitě. Když mě uviděl, celý se naježil. Otec ho chtěl pohladit, ale Ker se od něho prudce odrazil dlouhou křehkou rukou, seskočil ze žídle a skrčil se v koutě pokoje.
„Jak vidíš, Kateřino, rozrostla se nám rodina,“ pravila truchlivě babička, která sice miluje všechno živé, ale kterou Ker — stejně jako mě — děsně rozčaroval.
Než Kera přivezli, byli jsme plni nedočkavosti a nadšení z nadcházejícího dojemného setkání s nešťastným sirotkem, kterého, jak jsme byli pevně odhodláni, budeme piplat a něžně chovat a trpělivě vychovávat. A najednou tu seděl ubohý siroteček v koutě, syčel na nás a zpod šedivého cáru vykukoval kousíček nevyvinutého blanitého křídla.
Před tím jsem nevěděla o Kerovi víc než kdokoliv jiný: Kera a ještě několik dalších mláďat našli v záchranném člunu na oběžné dráze kolem druhé planety ve hvězdném systému, jehož číselný kód jsem samozřejmě hned zapomněla. Na planetě asi byla nějaká stanice nebo základna, jejíž obyvatelé při nějaké neznámé katastrofě zahynuli. Jejich loď zřejmě nestačila nebo nemohla odstartovat, co já vím. Konečně to nejsem sama. Jisté je jenom to, že stačili nastrkat děti do záchranného člunu a navést ho na oběžnou dráhu. Doufali, že přijde pomoc… Určitě doufali!
Jenomže pomoc nepřišla a nouzové signály záchranného člunu zachytila naše expediční loď Vega. Když je našli, byly děti takřka polomrtvé. A tak je přivezli na Zem. Kam je taky měli vézt, když teď žádný domov neměly?
Vega, samozřejmě, nechala na oběžné dráze jak záchranný člun, tak i maják, aby pro případ, že pomoc přece jen přijde, bylo jasné, kam byly děti evakuovány.
Na Zemi je zpočátku chtěli nechat ve speciálním internátě, ale pak se rozhodli umístit je v rodinách. Děti přece jen potřebují soustavnou individuální péči a hlavně rodičovskou lásku. Otec měl to štěstí, že mu dovolili vzít si jednoho sirotka na vychování. Některé přítelkyně mohly puknout závistí. Naše rodina byla ovšem pro takový úkol takřka ideální: otec biolog, tedy přesněji kosmobiolog, maminka lékařka a babička široko daleko známa jako specialista na předškolní výchovu.
A tak jsme začali žít společně. Pokud tomu ovšem lze říkat společně. Nerada bych Kerovi křivdila, ale jeho nekomunikativnost a vůbec naše koexistence byla přibližně stejného druhu, jaká se vytváří mezi lidmi a divokými zvířaty.
Řekněme, že byste doma chovali hranostaje. Je to živé, silné a krásné zvíře. Zahrnujete ho láskou, dáváte mu dostatek toho nejlepšího masa, připravíte mu pohodlný kutloušek a pořád doufáte, že když ne dnes, tedy zítra nebo za týden či za měsíc vám bude vaši náklonnost oplácet. Jenže on vás klidně dnes stejně jako zítra či za měsíc kousne do natažené ruky, kašle na nabízené pochoutky, krade si potravu podle svých názorů a pod polštáři si dělá zásoby hnijícího masa. A přitom je naprosto jasné, že jen čeká na příležitost jak zdrhnout a vrátit se k ladu a nejistotě své divoké existence. Bezpochyby je přesvědčen, že jste jeho nepřítel. Že všichni kolem jsou nepřátelé, kteří ho sem zavlekli jen proto, aby ho snědli. Z jeho hlediska vlastně sežrali.
Nu — i když to není tak docela přesné, přece jen to velmi připomínalo naše soužití s Kerem.
Nic nechtěl pochopit. To však vůbec neznamená, že by nechápal, že by nebyl schopen chápat. Časem dokonce zvládnul náš jazyk a my jeho, takže bychom si mohli i povídat. Jenže…
Vzpomínám si — to byl u nás asi čtrnáct dnů — že mě mohl vzít čert, když mi jen tak pro nic za nic rozerval na kousíčky jeden ohromně důležitý dopis. A pak ty kousíčky sežral! To mě fakt namíchlo. Tak jsem mu řekla:
„Heleď, kamarádíčku! Ty si koleduješ o pár pohlavků. Neprovokuj! Já sice takové mrňousy nebiju…!“ jenže Ker se zatvářil, jako by nerozuměl ani slovo a ještě mě zlomyslně kousnul do prstu, kterým jsem mu hrozila. Fakt je, že jsem tehdy chodila v jednom kuse s pokousanými prsty a poškrábanýma rukama. A největší trapas byl to, všelijak zamlouvat, abych nemusela přiznat, že je to dílo našeho okouzlujícího sirotka. Prostě jsem musela blábolit všelijaké nesmysly o jakémsi skunkovi, který se nám zatoulal na zahradu, a vymýšlet si legendy o miloučkém a vděčném Kerovi.
A babička? Tu nebral vůbec na vědomí. Její osvědčené pedagogické teorie šmahem braly za své. Maminky si nevšímal a jedině táty se jakoby trochu bál, což zase náramně rozhořčovalo otce.
Otec byl přesvědčen, že Kerova fyzická a duševní úroveň odpovídá asi tak deseti letům, ale že roste i dospívá podstatně rychleji než lidé. Protože mě bylo v té době třináct, mělo se to podle otcových výpočtů vyrovnat asi tak za čtyři roky. Pokud se ovšem příliš nemýlil.
Snad bych měla znovu připomenout, že Ker vůbec nebyl hloupý. Zdaleka ne. To konečně dokázal i ten případ s deníkem, pokud se tomu tak dá říct. Ker, stejně jako ostatní zachráněné děti, byl pod neustálým dozorem. Jeho život a chování sledovaly i skryté kamery. Kromě toho jsme se dohodli, že budeme pečlivě zapisovat všechny důležité souvislosti s Kerem. Měli jsme na to takový tlustý sešit. Bůhví odkud ho babička vyhrabala. Ker tehdy ještě neuměl ani číst, ani psát. Přesto mu nějak došlo, že pravidelný zájem lidí o ten tlustý sešit má nějakou přímou souvislost s ním. Nevím, třeba to byla jen intuice nebo už logické spojení příčiny a následku. Prostě Ker si všiml, že stačilo, aby něco udělal a babička nebo já — táta už méně — jsme pospíchali k sešitu. Pak najednou sešit zmizel. Nejdřív nás ani nenapadlo, že by to mohla být Kerova práce. Taky se tvářil, jako by se ho to vůbec netýkalo. Prostě byl jako obvykle zarytý, odmítal babiččiny koláčky i domluvy a z očí mu plála stále stejná zloba, skoro bych řekla nenávist k nám a ke všemu pozemskému vůbec.
Vyptávala jsem se tehdy otce, jak to vypadá v ostatních rodinách, kde mají tahle naděleníčka, a ukázalo se, že to je všude stejné. Například u jednoho profesora cambridžské univerzity žila jedna dívka, která k sobě vůbec nikoho nepustila. Pak k nám přijel nějaký psychiatr, který přiznal, že v daném okamžiku nejsme schopni najít „klíč k jejich srdcím,“ jak se vyjádřil! A to bylo tak všechno, co řekl. Pak odejel. Babička mu to měla dost za zlé, protože podle ní se takhle o dětech mluvit nemá.
Ale abych se vrátila k tomu deníku. Ker se ho už zřejmě bál. Čekal, že by mohl být pramenem nějakých nepříjemností a rozhodl se ho spálit. Nalámal si proto v noci na zahradě větve jabloní, ulomil bezový keř, všechno to nanosil na hromadu a snažil se to zapálit. Jenže syrové větve nehořely (což Ker nemohl vědět) a tak z toho byla akorát spousta čmoudu.
Nejdřív přijeli hasiči přivolaní automatickým hlásičem, který zaregistroval kouř a vyhlásil poplach. Ker zatím utekl do domu a celý mokrý a zmazaný od sazí zalezl do postele, kde se tvářil, jako by se nic nestalo. Deník vzal stejně za své. Když to Ker zjistil, reagoval na naše vyčítavé pohledy jen radostným ceněním svých ostrých dravčích zubů.
Létat tehdy ještě neuměl. Přesto však rozpínal ty svoje peroutky a vypadal při tom jako nepodařený netopýr. Ale létat se mu chtělo. Celé hodiny vydržel sedět u okna a pozorovat ptáky, ke kterým se snad cítil blíž než k nám — k lidem. Jednou uviděl na zahradě kočku, jak nese mrtvého netopýra. Kde ho vzala, nevím. Chytit ho mohla těžko, ale když ji Ker uviděl, vrhnul se po kočce a div ji nezabil. Netopýra vyděšené kočce vzal a pak začal problém, jak vzít mrtvého netopýra zase jemu. Babička to děsně prožívala a Ker si dozajista myslel, že to je nějaký jeho vzdálený příbuzný. Kočka s ním však měla od té doby peklo. Nakonec ji babička raději dala k Else, aby nedošlo k nějakému zbytečnému úrazu.
Když jsem našla tyhle staré poznámky, náramně jsem se podivila. Vždyť už od té doby uplynuly tři roky. Mně je šestnáct a našemu žíhanému zázraku kdoví kolik. Ale už je určitě skoro dospělý. A taky vyrostl. Jenže proto, že jsem rostla i já (a pohříchu ne málo) stále mi sahá sotva do pasu.
Tři roky…
To je hrozně dlouhá doba, moc dlouhá. Všechno to, co jsem tehdy dělala, myslila a cítila, mi teď připadá cizí a hloupé. Jako by se to stalo docela cizímu člověku. Nějaké ne docela hloupé a celkem vzdělané dívce, která má teď docela jiné zájmy a názory.
Ale co se týče Kera, pak mi připadá, že se u nás doma objevil sotva před několika dny. Přesně si pamatuju na den, kdy k nám přišel, na první slova, na první zážitky.
Tehdy, na začátku, u nás žil Ker asi rok. Celý rok jsme kolem něj kvokali jako kolem nejsvětější svátosti. Máma mi jednou dokonce řekla, že je jí až hanba, kolik rodičovské lásky mi upřeli pro toho malého dravce. Mě se to tedy nezdálo. Připadalo mi, že mám rodičovské lásky až dost, tím spíš, že jsem člověk víceméně samostatný, takže mi i polovina normy bohatě postačila.
Ale všem nám bylo tehdy smutno z toho, jak veškerá naše trpělivost a pozornost i snažení nebyly vůbec k ničemu.
Třeba mi rozerval nějaké výkresy nebo něco jiného, a když jsem se ho ptala, proč mě tak nenávidí, odpověděl jenom „Proto!“ Jako by se rozhodl, že se s námi vůbec nebude bavit, jako by mu jakékoliv sdělení, k němuž potřeboval víc než dvě slova, bylo přímo odporné. Vlastně úplně vystačil se slovy „ne“ a „nechci“. Později k tomu ještě přidal „jdi pryč!“ Ani učit se nechtěl. A v tom už jsme byli úplně bezmocní.
A pak nám ho znenadání vzali.
Otec tehdy přišel domů a řekl: