„Proč?“ divila se babička. „Copak je mu u nás špatně?“
„Zřejmě ano,“ přisvědčil otec. „Snad se u nás opravdu cítí nějak utlačovaný.“
Ker se zatím bavil tím, že maloval černou barvou veliké čtverce na zlatistý potah gauče. Netušil, že barva i potah jsou omyvatelné, a byl dost popuzen, že ho nikdo neodhání. Všimla jsem si, že poslouchá, ale čmárat po gauči nepřestal. Pak vedl dlouhou čáru až ke stropu, kde se zastavil, aby slyšel, co bude dál.
„My jsme pro něj tak cizí,“ vysvětloval otec, „že ho spíš traumatizujeme, než abychom ho vychovávali.“
„A kam tedy půjde?“ starala se babička.
„Vytvořili pro ně zvláštní tábor. Takové izolované středisko, kde se vědci snaží vytvořit podmínky, které by co možná nejvíc odpovídaly jejich předpokládanému životnímu prostředí. Možná že když budou všichni pohromadě, bude to pro ně snazší.“
„Ale vždyť už si na nás zvykl,“ namítla babička bez valného přesvědčení.
„Zvykl?“ podivil se otec.
Ker najednou namočil ruku do barvy a pocákal mě od hlavy k patě. Zatímco jsem se pracně myla, vysvětloval otec, že chlapec musí žít mezi sobě rovnými, že zatím vůbec není jasné, jestli se podaří někdy je vrátit domů, a jak bych se asi rozhodovala já, kdybych si měla vybrat, jestli mám žít celá léta osaměle mezi mně nepochopitelnými a neznámými Kery, nebo někde v internátě mezi dětmi jako já.
Na to jsem skutečně nedokázala jednoznačně odpovědět a celou noc jsem si s tím lámala hlavu.
Ani Ker nespal. Až do rána harašil svými poklady, které za poslední dobu nashromáždil. Jako vetešník. Natahal do svého pokoje všelijaké haraburdí včetně sklenek, střepů, kamínků, papírků, kmínků a větviček, které ho nějak zaujaly tvarem či barvou.
Ráno jsme ho našli dole v hale. Svoje bohatství měl svázáno do uzlíku a netrpělivě posedával, jako by se bál, že snad zmešká.
„Tak takhle ne,“ řekla babička, které se velmi dotklo, že Ker nejevil nejmenší stopy dojetí. „Takhle nepojedeš! Nejdřív se musíš pořádně nasnídat!“
„Nechci,“ kváknul Ker. On totiž neměl rty a ústa se mu zavírala tak pevně, že člověk málem ani nepoznal, kde je vlastně má. Takže kvákal — skoro jako žába.
„Jsi rád, že jedeš?“ zeptala jsem se ho a snažila se vložit do té otázky veškeré svoje rozhořčení a urážku nad nevděčností našeho svěřence.
Ker se na mě jenom upřeně podíval a vůbec se nenamáhal s odpovědí.
Snídani jsme do něj beztak nedostali. Zarputile seděl na prahu a čekal na otce. Když jsme se vyšli rozloučit, skočil bez ohlédnutí do flyeru a zavrtal se do polštářů.
Pak odletěli.
S babičkou jsme se vrátily domů v prachmizerné náladě. Div jsem nebrečela a babička si celou dobu vyčítala, že nedokázala najít způsob, jak Kera získat.
„Pochop, Kateřino,“ přesvědčovala mě, i když to nebylo vůbec zapotřebí, „pochop, že otec měl koneckonců pravdu. Vlastně měl úplně pravdu. Nás tady bylo moc a on byl sám… A co vlastně víme o tom, jak vůbec vypadá jejich mateřská láska. Možná že jsme ho měli vždycky ráno hladit po hlavě?“
„Ale, babi! Kolikrát jsi to zkoušela? Jako bych to neviděla… A co on? Kousnul tě!“
Ve svém nepochopitelném žalu jsem byla nesmiřitelná. Ker mě urazil a ať si tedy jde, kam chce.
Večer se vrátil otec a vyprávěl, jaké to tam v internátě je, jak je tam všechno maximálně přizpůsobeno jejich velikosti i odlišnostem jejich těla, jak pečlivě vypočítali teplotu i vlhkost vzduchu…
„A jak ho uvítali?“ přerušila ho babička.
„Kdo?“
„No oni, já nevím, jak se jim říká. Myslím ostatní děti.“
„Klidně,“ pokrčil otec rameny. „Skoro bych řekl, že lhostejně. Jenže nesmíš od nich čekat naše emoce… Prostě to vzali na vědomí a dál se věnovali svým záležitostem…“
Jenže téže noci se stalo něco zcela mimořádného.
Tři z těch šesti dětí ze svého nového domova utekly. A musely při tom projevit mimořádnou dávku představivosti. Jedním z nich byl Ker. Ještě v noci nám dali zprávu, protože nevylučovali, že by se mohl vrátit k nám.
Ale nevrátil se.
Ráno je všechny našli u kosmodromu. Jak a proč právě tam, nikdo nepochopil. Během noci urazily více než šedesát kilometrů. A přitom to byly ještě děti, které neuměly moc létat.
Uprchlíky dopravili zpátky na základnu a kdoví pokolikáté jim vysvětlovali, že bohužel nikdo neví, kde leží jejich domov, a tedy že cesta na kosmodrom je zbytečná. Jenže oni, kdoví pokolikáté, si vysvětlování a přesvědčování vůbec nevšímali. Jako by byli hluší.
Pak uplynulo několik dnů bez nějakých zvláštních událostí. To ovšem neznamená, že jsme na Kera zapomněli. Ono to vlastně ani nebylo dost dobře možné. Jeho destruktivní činnost poznamenala dům na dlouhou dobu.
Asi tak čtvrtého dne ráno jsem zašla — už ani nevím proč — do jeho pokoje. Otec si tam chtěl zřídit dílnu a zatím si tam nastěhoval ponk. A na ponku spal Ker s uzlíkem svých pokladů pod hlavou.
Jen jsem vyjekla a kupodivu pocítila jsem ohromnou radost.
Ker otevřel oči a rychle mávl pěstičkou. Totiž abych jako mlčela.
„Tak to tedy ne! V žádném případě, ty darebáku. Všichni pro tebe chtějí udělat to nejlepší, a ty jim oplácíš tím nejhorším, co umíš.“
Ker se zatvářil zoufale a zaryl čumáček do uzlíku svých drahocenností. Ale to na mě neplatilo:
„Jen se netvař! Stejně se, můj milý, nedá nic dělat. Musíš zpátky. Víš, jaké si tam kvůli tobě dělají starosti?“
Prostě jsem, já husa, sekala pyskem, abych si odreagovala zklamání, které jsem pocítila, když se od nás takovým kvapem stěhoval. A ví bůh, že jsem nic z toho říkat nechtěla. Jenže Ker najednou vyskočil do otevřeného okna, a než jsem mu v tom dokázala zabránit, jako by se po něm země slehla.
Za chvíli přiběhla do pokoje babička, která měla jednak jedno ze svých tušení, a jednak ji vyrušil hluk. Pak se přihnala maminka, protože zrovna volali z internátu, že Ker a ještě jeden chlapec znovu utekli.
A tak jsme prolezli celou zahradu, nevynechali jedinou jeho schovávačku, ale marně. Našel ho teprve otec, když se večer vrátil. Ono nás totiž nenapadlo podívat se znovu do jeho bývalého pokoje. Tatínkův ponk zatím stačil dokonale rozebrat, což mělo znamenat, že se mu na něm spí nepohodlně a že bychom mu měli vrátit jeho postel.
Po mnoha dlouhých diskusích s vedením internátu nám nakonec dovolili nechat si Kera doma, když to konečně sám chce. Později jsme se dozvěděli, že jim na základně zůstaly jen dvě děti a ostatní se rozběhly zpátky do svých adoptivních domovů. Těm dvěma dětem, jak usoudila babička, se zřejmě v jejich pozemských rodinách nedostalo té péče, kterou jsme my (to jest především babička) dokázali zajistit našemu rozjívenci. Babička prostě triumfovala, což je charakteristické pro všechny babičky, pokud se to týká jejich vnuků. Zvláštní je, že jsem nic podobného nepozorovala, když se to týkalo její vnučky.
Pokud si ovšem myslíte, že se po všech těch událostech Ker uklidnil, nebo dokonce změnil, že se snad začal učit a respektovat starší, tak to jste na dost podstatném omylu. Všechno bylo skoro přesně jako dřív. Jisté zlepšení tu ovšem bylo. Babička totiž zařadila do svého jinak chudého kázeňského rejstříku hrozbu návratu do internátu (kterému — bůhsuď proč — říkala útulek), což kupodivu působilo.
Také se trochu změnilo to, že Ker povyrostl, a já jsem si všimla, že mi krade videozáznamy se studijními texty, které si večer pouští na svém učítku. Nevím, nikdy jsem se nedověděla, co z nich pochopil, ale docela jistě ho to náramně zajímalo.
Ale třebaže se stal členem naší rodiny a představa, že by se měl zase někam odstěhovat, byla předem nepřijatelná, byly naše vztahy dál poněkud napjaté. Možná i proto, že mi nikdy neprominul tu unáhlenost, s jakou jsem ho uvítala tehdy, když utekl z „útulku“ (jak říkala babička). K ostatním členům naší rodiny se choval víceméně loajálně, ale já jsem byla jeho nepřítel číslo jedna. A přitom dokázal být obdivuhodně vynalézavý. Například když jsem měla hosty, vrazil drze do pokoje a řádil jako tajfun se zřejmou snahou rozzuřit mě. Jenže mu to bylo houby platné. Hosté se většinou bavili, ba chechtali, takže brzy splaskl a stáhl se do svého pokoje.
A také se v tom roce naučil létat. Zpočátku si sice párkrát natloukl šišku, když se spouštěl ze stromů či ze střechy, ale křídla už měl pořádná. Když je rozepjal, připomínala mi tak trochu křídla prvních aeroplánů. Jenže byla jemná, a když neletěl, velice šikovně je složil na zádech, takže vypadal pro změnu jako pravěký ještěr.
Někdy dovolil babičce, aby mu je hladila a česala jejich jemnou, hebkou srst. Blaženě přitom mračil svoji tlamičku, a když nastavoval babičce své rozvinuté křídlo, byla to podívaná doslova fantastická. Nu — představte si vzdělanou inteligentní babičku, jak sedí v křesle u nohou skutečného čerta, který kolem ní ovíjí svoje jemná šedivá křídla. Jenže to je pohled vyhrazený jenom babičce. Před každým jiným se Ker náramně stydí. To pak začne syčet a tváří se, jako by si jenom přišel pro knížku, a babička bručí, že jim nikdo nedá chvíli pokoj, aby si spolu mohli popovídat. Přitom se můžu zapřísáhnout, že spolu nikdy o ničem nemluvili. Jestli spolu kdy vyměnili všeho všudy dvacet slov, tak je to hodně. Prostě si mlčí a nijak se netají, že jim docela stačí, když jsou jen tak spolu.
Samozřejmě že se stále hledalo, odkud ty děti jsou a kde je jejich domov. Ale bezvýsledně. Je to zvláštní, ale někdy mi bylo docela úzko z představy, že budou nakonec odsouzeni prožít celý život tady na Zemi.