„Pravda, ty nic nevíš. Přibral na váze o jednu setinu gramu. Ta zatracená váha je tak málo citlivá! Kdybych měl lepší, mohl jsem to vědět už před měsícem i dřív!“
„Kdo přibral na váze?“
„Ne kdo, ale co. Počítač. Banka dat. Víš přece, že hmota a energie mají hmotnost. Ale informace není ani hmota, ani energie, a přesto existuje. Proto by měla mít hmotnost. Začal jsme o tom přemýšlet, když jsem formuloval Doundův zákon. Co znamená, že nekonečně mnoho informací může působit přímo, bez pomoci jakéhokoli zařízení? Znamená to, že se ta velká spousta informací projeví přímo. Tušil jsem to, ale neznal jsem vzorec ekvivalence. Co se na mě tak díváš? Prostě kolik váží informace. Proto jsem si musel vymyslet celý ten projekt. Musel! Teď už to vím. Stroj je těžší o jednu setinu gramu, a tolik váží vložená informace. Rozumíš tomu?“
„Ale pane profesore!“ vykoktal jsem „A co všechny ty čáry, ta magie, modlitby, zaklínadla, jednotky KGS, kouzlo na jeden gram a sekundu…“
Odmlčel jsem se, protože jsem měl dojem, že pláče. Roztřásl se, ale byl to nehlasný smích. Setřel si slzy z víček.
„A co jsem měl dělat?“ řekl klidně. „Pochop: informace hmotnost má! Každá. Jakákoli. Obsah je úplně lhostejný. Atomy jsou stejné, ať tkví v kameni, nebo v mé hlavě. Informace tíží, ale její hmotnost je nesmírně malá. Informace z celé encyklopedie váží asi miligram. Proto jsem musel mít takovýhle počítač. Ale řekni sám, kdo by mi ha dal? Počítač za jedenáct miliónů na půl roku, abych do něho mohl cpát pitomosti, nesmysly, voloviny? Cokoli?“
Ještě pořád jsem se nemohl vzpamatovat.
„No…,“ řekl jsem nejistě. „Kdybychom pracovali v seriózním vědeckém středisku, třeba v Institute for Advanced Study nebo v Massachusetts Institute of Technology…“
„To určitě!“ vyprskl. „Vždyť jsem neměl v ruce žádné důkazy, nic než Doundův zákon, kterému se každý smál! Počítač jsem neměl, byl bych si ho musel najmout, a víš, co stojí jedna hodina práce takového modelu? Jedna hodina! A já jsem potřeboval celé měsíce. Kdepak, ve Státech bych sek němu vůbec nedostal! Kolem takovýchhle mašin se tam teď tlačí davy futurologů a počítají varianty nového hospodářského vzrůstu. To je teď v módě, a ne výmysly nějakého Doundy z Kulahari!“
„Celý projekt, ta magie, to všechno tedy nebylo na nic? To bylo zbytečné? Jen sbírání materiálu jsme věnovali dva roky…“
Netrpělivě pokrčil rameny.
„Nic není zbytečné v rámci toho, co je nezbytné. Nebýt toho projektu, nedostali bychom ani vindru.“
„Ale Uabamotu, vláda, Otec Věčnosti, ti všichni očekávají kouzla!“
„Budou je mít, a jaká! Ty to pořád ještě nevíš… Tak poslouchej: váha informací by ještě nebyla žádná senzace, nebýt těch důsledků… Existuje totiž kritická hmotnost informací, zrovna tak jako kritická hmotnost uranu. Blížíme se k ní. Ne my tady, ale celá Země. Blíží se k ní každá civilizace, která staví počítače. Vývoj kybernetiky je léčka, kterou příroda nastražila rozumu.“
„Kritická hmotnosti informací?“ opakoval jsem. „V každé lidské hlavě je přece spousta informací, a pokud nebereme zřetel na to, je-li chytrá nebo hloupá…“
„Nepřerušuj mě pořád! Radši nic neříkej, protože ničemu nerozumíš. Vysvětlím ti to analogicky. Počítá se hustota, a ne množství poznatků. Zrovna jako u uranu. Ta analogie není náhodná. Uran rozptýlený ve skalách a v půdě je neškodný. Podmínku exploze je jeho oddělení a koncentrace. Zrovna jako v tomto případě. Informace v knihách nebo v hlavě mohou být značné, ale zůstávají pasivní. Jakou rozptýlené částice uranu. A tak je nutné je soustředit!“
„Co se stane potom? Zázrak?“
„Ale jakýpak zázrak!“ vyprskl. „Vidím, žes doopravdy uvěřil těm pitomostem, které jsem si vzal za záminku. Žádný zázrak. Nad kritickým bodem začne řetězová reakce. Obiit animus, natus este atomus! Informace mizí, protože se mění v hmotu.“
„Jak to v hmotu?“ nechápal jsem.
„Hmota, energie a informace jsou tři formy hmotnosti,“ vysvětloval mi trpělivě. „Mohou přecházet jedna v druhou podle zákona o zachování. Nic není zadarmo, tak už je to na světě zařízeno. Hmota se mění v energii, energie a hmoty je zapotřebí k vytváření informací, a informace se v ně zase může zpětně proměnit, ale není to tak jednoduché. Nad kritickou hmotností zmizí, jako když se vypaří. To je Doundova bariéra, mez přírůstku poznatků… Znamená to, že by se daly hromadit dál, ale jedině zředěné. Každá civilizace, která tohle nepochopí, leze do své vlastní léčky. Čím víc se toho dozví, tím víc se blíží ignoranci, prázdnotě. Není to zvláštní? A víš, jak už to máme k té mezi blízko? Půjde-li to takhle dál, dospějeme tam za dva roky…“
„Jak se to projeví? Výbuchem?“
„Ale ne. Nanejvýš maličkým zábleskem, který neublíží ani mouše. Tam, kde byly miliardy bitů, vznikne hrst atomů. Vznícení řetězové reakce oběhne svět rychlostí světla a zpustoší banky dat všech počítačů. Všude, kde hustota přesáhne milión bitů na krychlový milimetr, vznikne tomu odpovídající množství protonů — a prázdno.“
„Musíme tedy svět varovat!“
„To už jsem přirozeně udělal, ale bylo to marné.“
„Proč? Pozdě?“
„Ne. Prostě mi nikdo neuvěřil. Taková zpráva musí vyjít od nějaké autority, kdežto já jsem jen šašek a podvodník. Že nejsem podvodník, to bych možná dokázal, ale šaškovská rolnička mi zůstane. Ale nechci tě obelhávat: ani to nezkusím. Poslal jsem do Států předběžnou zprávu a do redakce Nature tuhle depeši…“
Podal mi koncept. Cognovi naturam rerum. Lords countdown made the world. Truly yours Dounda.
Když profesor viděl, jak jsem užasl, ironicky se usmál.
„Máš mi to za zlé, co? Zlatíčko, já jsem taky jen člověk. Tohleto je oplátka za jejich půjčku. Depeše má správný smysl, ale oni ji hodí do koše anebo se jí zachechtají. To je má pomsta. Už to chápeš? Znáš přece nejmódnější teorii o vzniku vesmíru — Big Bang Theory? Jakže vznikl vesmír? Výbuchem! Co vybuchlo? Co se to najednou materializovalo? Boží recept zní takhle: odpočítávat od nekonečna do nuly. A když k ní bůh dospěl, informace se materializovala výbuchem, podle vzorce ekvivalence. A tak se slovo stalo hmatatelným, explodovalo v mlhoviny, hvězdy… Vesmír vznikl z informace!“
„Opravdu si to myslíte, pane profesore?“
„Dokázat se to nedá, ale aspoň to odpovídá Doundovu zákonu. Ne, nemyslím si, že by bůh existoval. Ale někdo to v předchozí fázi udělat musel. Možná soubor civilizací, které vybuchly najednou, tak jako někdy vybuchne shluk supernov. A teď došla řada na nás. Civilizaci zakroutí krkem komputerizace. Ostatně docela bezbolestně…“
Chápal jsem profesorovu roztrpčenost, ale nevěřil jsem mu. Zdálo se mi, že je zaslepen pokořením, jehož se mu dostalo. Ale měl bohužel pravdu. Sám se ostatně přičinil o zveřejnění svého objevu, například tou depeší.
Ruka mi umdlévá a dochází mi hlína, ale musím psát dál. Ve futurologickém rámusu si Doundových slov nikdo nepovšiml. Nature mlčela, psal o něm už jen Punch a bulvární plátky. Několik listů dokonce otisklo část jeho výstrahy, ale vědecký svět ani nevzdechl. Nemohl jsem to pochopit. Když jsem viděl, že se řítíme k neodvratnému konci a že naše volání zní jako křik toho pasáka z pohádky, který příliš často volal „vlci!“, nezdržel jsem se jedné noci trpkých slov. Vyčítal jsem profesorovi, že si šaškovskou masku nasadil sám, když kompromitoval vědecký výzkum šamanskou fasádou. Vyslechl mě s nepříjemným úsměškem, který mu bez ustání pohrával koutku úst. Možná že to byl jen tik.
„To je jen zdání,“ řekl konečně. „Zdání, je-li magie nesmysl, zvolil jsem si za výchozí bod nesmysl. Nemohu ti říci, kdy se mé úvahy proměnily v hypotézu, to sám nevím. Víš přece, že jsem vsadil na neurčitost. Můj objev je fyzikální, spadá do fyziky, ale do takové, které si dosud nikdo nevšímal, protože cesta vedla územím zesměšněným a zbaveným svéprávnosti. Musel jsem přece začít od myšlenky, že se slovo může stát hmatatelným, že se zaklínadlo může materializovat — musel jsem skočit po hlavě do té absurdity, proniknout do zakázaných vztahů, abych se dostal na druhý břeh, tam, kde je ekvivalence informace a hmotnosti už zřejmá. Proto jsem musel projít magií. Prostřednictvím toho hračičkaření, kterého jsem použil, to jistě být nemuselo, ale každý úvodní krok musel být dvojsmyslný, podezřelý, kacířský, hodný výsměchu. Co jsem udělal? Že jsem si tím klamným zdůvodněním nasadil šaškovskou masku? Máš pravdu, a jestli jsem se zmýlil, pak jen v tom, že jsem nedocenil hloupost té moudrosti, která nám dnes vládne. V našem obalovém věku jsou nejdůležitější nálepky, a ne obsah… Pánové učenci mě prostě nazvali lhářem a podvodníkem a srazili mě do nebytí, odkud mě nemůže nikdo slyšet, ani kdybych řval jak trouby jerišské. Čím víc řvu, tím víc se mi smějí. Na čí straně vlastně zůstala magie? Není magické spíš to jejich odmítavé gesto? Naposledy psal o Doundově zákonu Newsweek, předtím Time, Der Spiegel, L’Express. Na nedostatek popularity si tedy nemohu stěžovat. Situace je bezvýchodná právě proto, že mě čtou všichni — a nečte mě nikdo. Kdopak ještě neslyšel o Doundově zákonu? Čtou o něm a smíchy se plácají do stehen: Don’t do it! Jak vidíš, nepočítají se výsledky, ale cesta, jakou se k nim dospívá. Jsou lidé, kteří nemají právo objevovat, například já. Mohl bych teď stokrát odpřísáhnout, že ten projekt byl jen taktický manévr, úskok možná neodpovídající etice, zato nezbytný, mohl bych se veřejně kát a zpovídat, ale odpoví mi vždycky jen smích. Nepředpokládal jsem jedno — že jakmile si jednou zvolím klauniádu, už se z ní nevymaním. Utěšuji se jedině tím, že se katastrofa stejně odvrátit nedá.“
Pokoušel jsem se protestovat, křičel jsem. Musel jsem zvýšit hlas, jelikož už se blížil termín, kdy měla být uvedena do provozu veliká továrna na rodinné vrtulníky, a v naději na ty krásné stroje navazovalo obyvatelstvo Gurunduwaje se zaťatými zuby, maximálním sebezapřením a vášnivostí veškeré k tomu nezbytné styky: za stěnou mého pokoje sebou poštmistrova rodina zmítala se sezvanými papaláši, montéry, prodavačkami, a podle rostoucí vřavy se dala odhadnout motorizacechtivost místního lidu. Profesor vyndal ze zadní kapsy plochou lahvičku Bílého koně, a nalévaje whisky do sklenek pravil:
„Zase se mýlíš. I kdyby vědecký svět nakrásně mým slovům uvěřil, musel by si je ověřit. Musel by usednout ke svým počítačům a obracením té informace na všechny stran by konec jen uspíšil.“
„Co tedy můžeme dělat?“ zvolal jsem zoufale. Profesor zvedl hlavu k nebi, aby z lahvičky vyzunkl poslední doušek, vyhodil prázdnou lahvičku z okna a s pohledem upřeným na zeď, za níž háraly vášně, prohlásil:
„Jít spát.“
Namočil jsem si ruku do kokosového mléka, protože mě chytila křeč, ale píši dál. Maramotu říká, že letos prý nastane období dešťů brzy a bude trvat dlouho. Jsem pořád sám — od té doby, co se profesor vypravil do Lumili pro dýmkový tabák.
Rád bych si přečetl třeba staré noviny, ale mám tu jen pytel knih o počítačích a programování. Našel jsem ho v džungli, když jsem hledal bataty. Zbyly tam samozřejmě samé shnilé, ty zdravé sežraly opice. Byl jsem se také podívat na svůj někdejší příbytek, ale gorila mě nepustila dovnitř, přestože na tom byla zdravotně ještě hůř. Myslím, že ten pytel s knihami byl původně zátěží velkého oranžového balónu s nápisem DRINK COKE, který před měsícem přeletěl nad džunglí směrem na jih. Zřejmě se teď cestuje balóny. Na dně pytle jsem našel loňského Playboye a zrovna jsem si ho prohlížel, když mě překvapil Maramotu. Zaradoval se. Považuje totiž nahotu za projev slušnosti, akty mu připomínají staré dobré časy. Nenapadlo mi, že zamlada chodíval nahý on i celá jeho rodina, a proto považoval mini a maximódu, kterou začaly pěstovat černé krasavice, za zvrhlou prostopášnost. Ptal sem mě, co je v dalekém světě nového, ale nevěděl jsem, protože baterie mého tranzistorového rádia se už dávno vybily. Dokud rádio hrálo, poslouchal jsem ho od rána do večera. Katastrofa proběhla přesně tak, jak to předpověděl profesor Dounda. Nejvíc ji pocítily nejrozvinutější země. Co knihoven bylo komputerizováno za posledních deset let! Až sem se z pásků, krystalů, feritových jader a kryotronů v mžiku vypařilo to moře moudrosti. Slyšel jsme udýchané hlasatele. Pád nebyl stejně bolestný pro všechny. Čím výš kdo vyšplhal po žebříčku pokroku, tím větší rychlostí z něho spadl.
V zemích třetího světa zavládla po krátkodobém šoku euforie. Teď už se nemuseli namáhat, horempádem dohánět předvoj, odkládat krátké kalhoty a rákosové sukničky, urbanizovat, industrializovat a zejména komputerizovat, a zdejší život, již prošpikovaný komisemi, futurology, děly, čistícími stanicemi a hranicemi se rozplizl v příjemnou stojatou vodu, v teplou monotonii věčné siesty. I kokosy už jsou dneska snadno k dostání, kdežto ještě před rokem byly nedosažitelným exportním artiklem, armáda se rozutekla sama, takž jsem v džungli často zakopl o plynové masky, kombinézy, torny a houfnice obrostlé liánami. Jednou v noci mě probudil výbuch, myslel jsem, že je to konečně gorila, ale byli to paviáni, kteří našli bedničku s rozbuškami. Ano, a černošky v Lumili s neskrývaným povzdechem úlevy odhodily lesklé střevíčky, dlouhé kalhoty, které hřály jako kamna, a po skupinovém souložení také jako by se zem slehla, především proto, že nebudou vrtulníky (továrna měla být přirozeně řízena počítači), za druhé není benzín, rafinérie byly také automatické, a za třetí se nikomu nikam nechtělo jezdit, nač taky? Teď už se nikdo nestydí nazývat hromadnou turistiku „šílenstvím bílého člověka“. Jak ticho je teď asi v Lumili!
Po pravdě řečeno, nebyla ta katastrofa tak moc zlá. Ani kdyby se člověk na hlavu postavil, nebude dnes za hodinu v Londýně, za dvě v Bangkoku a za tři v Melbourne. Prostě nebude, a co má být? To se ví, že spousta firem zkrachovala, například takový koncern IBM prý teď vyrábí břidlicové tabulky a křídu, ale to je možná jen vtip. Strategické počítače už také nejsou, ani samonaváděcí hlavice, ani číslicové počítače, ani podmořské, pozemní či orbitální války, informatika ohlásila úpadek, burzy se otřásly v základech, čtrnáctého listopadu prý byznysmeni vyskakovali z oken na Páté ulici tak hustě, že ve vzduchu naráželi jeden na druhého. Pomotaly se všechny jízdní a letové řády a hotelové rezervace, a tak už si lidé v metropolích nemusejí dělat starosti, zda letět na Korsiku letadlem, nebo jet autem, nebo si ho prostřednictvím počítače najmou na místě, zda jet na třídenní zájezd do Turecka, Mezopotámie, na Antily a do Mozambiku, a ještě si odskočit do Řecka. To jsem zvědav, kdo vyrábí ty balóny? Asi nějaká přidružená výroba.
Poslední balón, který jsem si prohlížel dalekohledem, dokud mi ho nesebrala opice, měl síť utkanou z podivně tenkých provázků, vypadaly spíš jako tkaničky od bot, asi v Evropě už také chodí bosí. Ty delší šňůry zřejmě v poslední době vyráběly jen provaznické automaty. Hrůza pomyslet ale slyšel jsem na vlastní uši, ještě když hrálo rádio, že už neexistuje dolar. Pošel, chudáček… Lituji jen, že jsem tu Chvíli přelomu neviděl zblízka.
Ozvalo se prý slabé zapraskání, paměť strojů byla v okamžení čistá jako rozum novorozeněte, a z informací, obrácených na materiální rub, vznikl nečekaně malý Vesmíreček, Univerzátko, Kosmůsek. Po staletí hromaděné poznatky se proměnily v klubíčko atomového prachu. Z rádia jsem se dověděl, jak takový Mikrokosmůsek vypadá, je malinkatý a tak uzavřený, že se do něho nelze nijak dostat. Z hlediska naší fyziky prý představuje zvláštní formu nicoty, tzv. nicotu všudyhustou, absolutně nepropustnou. Nepohlcuje světlo, nedá se roztáhnout, zmáčknout, rozbít, provrtat, jelikož existuje mimo naše univerzum, i když zdánlivě v jeho nitru. Světlo sklouzává po jeho oblých bocích, libovolně zrychlené částice se mu vyhýbají. Nerozumím tomu, co prohlašují autority, že totiž ten Kosmocucák, jak mu říká Dounda, je vesmír, který se ve všem vyrovná našemu, to znamená, že obsahuje mlhoviny, galaxie, hvězdná mračna, a možná už i planety s klíčícím životem. A proto se dá říci, že lidé zopakovali genezi, i když zcela nezáměrně, a dokonce proti vlastní vůli, protože na tomhle jim záleželo nejméně.
Když se Kosmůsek narodil, zavládlo mezi vědci všeobecné zděšení, a teprve když si jeden po druhém vzpomněli na Doundovy výstrahy, začali o bombardovat dopisy, výzvami, telegramy, otázkami a také nějakými narychlo upečenými čestnými diplomy. Ale profesor si tenkrát sbalil svých pět švestek a přemluvil mě, abych s ním odjel do toho pohraničního kraje, který si už předtím prohlédl a oblíbil. Vzal si s sebou ukrutně těžký kufr s knihami — když nám došel benzín a džíp se zastavil, posledních pět kilometrů jsem ho vláčel, tak to vím. Nezbylo z něho skoro nic, pustili se do něho paviáni. Domníval jsem se, že profesor bude chtít pokračovat ve vědeckém bádání, aby položil základní kámen k rekonstrukci civilizace, ale mýlil jsem se. Dounda mě překvapil. Měli jsme s sebou všelijaké flinty, nože, pily, hřebíky, kompasy, sekyry a jiné věci, jejichž soupis si profesor pořídil podle originálního vydání Robinsona Crusoe. Kromě toho si s sebou vzal Nature, Physical Review, Physical Abstracts, Futurum a aktovky plné novinových výstřižků o Doundově zákonu.
Každý večer se po večeři konalo „představení rozkoše“ čili vendety. Tiše hrající rádio přinášelo nejnovější hrůzostrašné zprávy, prošpikované komentáři významných vědců a jiných expertů. Profesor bafal s přimhouřenýma očima z dýmky a poslouchal, a já mu předčítal pro ten večer vybrané výsměšné, ironické komentáře k Doundovu zákonu a také insinuace a urážky, které si profesor vlastnoručně zatrhl červenou tužkou. Ty jsem mu někdy musel předčítat několikrát za sebou. Přiznávám se, že mě tyhlety dýchánky dost brzy omrzely. Nepodlehl snad jeho veliký mozek fixaci? Když jsem předčítat odmítl, začal profesor chodit do džungle na procházky, údajně zdravotní — až jsem ho jednou přistihl, jak sedí na mýtině a předčítá hloučku drzých paviánů ty nejironičtější články z Nature.
Profesor začal být dost protivný, a přesto se nemohu dočkat, kdy už se konečně vrátí. Starý Maramotu tvrdí, že se bwana kubwa už nevrátí, protože ho uneslo zlé mzimu, osel. Na odchodu mi profesor řekl dvě věci, které na mě silně zapůsobily. Nejprve to, že z Doundova zákona plyne rovnocennost veškerých informací: je úplně jedno, zda jsou bity poznatků geniální, nebo debilní. K vytvoření jednoho protonu je jich zapotřebí sto miliard. Hmatatelným se tedy stává jak moudré, tak hloupé slovo. Tahleta poznámka staví filozofii bytí do zcela nového světla. Že by gnostici s Máním v čele nebyli tak velcí odpadlíci, jak hlásala církev? A pak — je možné, aby se vesmír vzniklý vyslovením heptiliónu pitomostí, vůbec nijak nelišil od vesmíru, který vznikl z pronesené moudrosti?
Všiml jsem si, že profesor po nocích cosi píše. Sice nerad, ale nakonec mi přece jen prozradil, že je to Introduction to Svarnetics čiliInquiry into the General Technology of Cosmoproduction. Profesor si bohužel rukopis odnesl s sebou. Vím jen to, že podle něho každá civilizace dospěje na práh kosmokreace, svět vytváří totiž jak ten, kdo příliš zgeniální, tak ten, kdo příliš zblbne. Takzvané bílé a černé díry, které objevili astrofyzici, jsou místa, kde se neobyčejně mocné civilizace pokoušely obejít Doundovu bariéru nebo ji vyvrátit, ale bezúspěšně: vyvrátily z vesmíru jen samy sebe.
Zdálo by se, že už nemůže existovat nic většího než takováhle úvaha. A Dounda se najednou pustil do psaní metodiky a teorie geneze!