„Potom jsme vypustili podél osy válce pět světlic načasovaných na velké zpoždění, a tak máme Rámu dobře vyfotografovaného po celé délce. Jsou zmapované všechny důležité struktury, třebaže jenom velmi málo z nich dokážeme identifikovat, dali jsme jim prozatímní jména.
Vnitřek dutiny je padesát kilometrů dlouhý a šestnáct široký. Oba konce mají tvar polokoule a dost složité geometrické uspořádání. Naše stanoviště jsme nazvali Severní polokoule a na ose jsme vybudovali první základnu.
Z vlastního Středu, pravidelně sto dvacet stupňů od sebe, sbíhají tři téměř kilometr dlouhé žebříky. Všechny končí na terase nebo kruhové plošině, jež obíhá po celém okraji polokoule. Odsud vedou tři ohromná schodiště, pokračující ve směru žebříků, která sestupují až dolů na pláň. Kdyby sis vybavila deštník jenom se třemi žebry, rovnoměrně od sebe vzdálenými, dostala bys dobrou představu, jak tenhle konec Rámy vypadá.
Každé z žeber představuje schodiště, u osy je velice strmé a potom se zvolna narovnává, jak se přibližuje dolů k pláni. Schodiště — nazvali jsme je Alfa, Beta a Gama — nejsou souvislá, ale přerušuje je pět jiných kruhových teras. Odhadujeme, že musí mít mezi dvaceti a třiceti tisíci stupni… pravděpodobně je používali jen v nouzových případech, poněvadž je nepředstavitelné, že by Rámané — anebo jak jim budeme říkat — neměli lepší způsob, jak se dostat k ose své planety.
Jižní polokoule vypadá naprosto jinak; za prvé nemá schodiště, a také ne plochý Střed. Namísto ní tady je obrovská špice — celé kilometry dlouhá — čnící přesně v ose a obklopená šesti menšími. Celé zařízení je zvláštní a podivné, vůbec si neumíme představit, co to znamená.
Padesát kilometrů dlouhou válcovitou část mezi oběma polokoulemi jsme pojmenovali Hlavní rovina. Zdá se možná bláznivé užívat slovo „rovina“ k popisu čehosi tak zakřiveného, ale přesto máme dojem, že to sedí. Až se spustíme dolů, bude nám připadat rovná — stejně jako se určitě zdá vnitřek láhve rovný mravenci, který tam leze kolem dokola.
Nejnápadnějším útvarem na Hlavní rovině je deset kilometrů široká temná stuha, obíhající kolem ní dokola, jako by vyznačovala prostředek. Vypadá jako z ledu, a tak jsme ji pokřtili na válcové moře. Přesně uprostřed leží velký oválný ostrov, asi deset kilometrů dlouhý a tři široký, pokrytý vysokými stavbami. Protože nám připomínal Starý Manhattan, pojmenovali jsme ho New York. Ačkoli si nemyslím, že je to město, podobá se mnohem víc ohromné továrně anebo chemičce.
Ale velkoměsta tady jsou — anebo rozhodně aspoň města. Přinejmenším šest; kdyby je postavili pro bytosti podobné lidem, vešlo by se do každého okolo padesát tisíc obyvatel. Nazvali jsme je Řím, Peking, Paříž, Moskva, Londýn, Tokio… Jsou protkaná silnicemi a čímsi, co vypadá jako soustava kolejí.
Tenhle zmrzlý, mrtvý svět určitě obsahuje dost látky na celá staletí výzkumů. Musíme prozkoumat čtyři tisíce čtverečních kilometrů, a máme na to jenom pár týdnů. Rád bych věděl, jestli se kdy vůbec dozvíme odpověď na dvě záhady, které mě pronásledují od chvíle, kdy jsme pronikli dovnitř: kdo vlastně byli — a co se jim stalo?“
Záznam končil. Členové Výboru Ráma si oddechli na Zemi i na Měsíci, potom se pustili do prohlídky map a fotografií, které měli rozprostřené před sebou. Ačkoli je studovali už po celé hodiny, hlas kapitána Nortona jim dodal takový rozměr, jaký nemůže sdělit žádný obrázek. Vždyť on tam doopravdy byl — na vlastní oči viděl v krátkých chvílích, kdy věčnou noc zalévala záře světlic, ten zvláštní a pozoruhodný svět o vnitřní i vnější straně zároveň. A byl to také muž, který povede všechny důležité výpravy.
„Doktore Perero, myslím, že byste chtěl připojit několik poznámek?“
Velvyslanec Bose krátce zauvažoval, zda by neměl dát první slovo profesoru Davidsonovi jako nejstaršímu z vědců a jedinému astronomovi. Zdálo se však, že se starý kosmolog stále ještě nachází v mírném šoku a zcela jasně nebyl ve své kůži. Po celou svou vědeckou dráhu považoval vesmír za arénu titánských bezduchých sil gravitace, magnetismu, záření; nikdy neuvěřil, že by život hrál v koncepci světa nějakou důležitou roli, a na to, že se objevil na Zemi, Marsu a na Jupiteru, pohlížel jako na náhodnou aberaci.
Najednou tu však byl důkaz, že se život nejenže nachází i mimo sluneční soustavu, ale že vyšplhal do výšin zdaleka přesahujících všechno, čeho dosáhl člověk — a dokonce přesáhl i úroveň, na niž doufejme dospěje v příštích staletích. A co víc, objevení Rámy popřelo i další dogma profesora Davidsona, jež hlásal po celá léta. Zahnán do úzkých byl ochoten váhavě připustit, že se život nachází i v některých dalších slunečních soustavách — ale představa, že by někdy dokázal překonat mezihvězdné propasti, je absurdní, jak ostatně vždycky tvrdil…
Možná neuspěli ani Rámané, jestli měl pravdu kapitán Norton, domnívající se, že se jejich svět proměnil v hrobku. Přinejmenším se však pokusili o hrdinský čin, a to v měřítku, naznačujícím jejich velikou důvěru ve výsledek. Jestliže se něco takového přihodilo jedenkrát, nepochybně se to v galaxii, obsahující sto tisíc miliónů sluncí, stalo už mnohokrát… a někdy, někde se to případně zdařilo.
Právě tohle bylo tvrzení, jež sice bez důkazů, ale zato s důraznou gestikulací kázal už celé léta dr. Carlisle Perera. Byl teď nesmírně šťastný, ačkoli zároveň nanejvýš neuspokojený. Ráma sice potvrdil jeho názory se vší okázalostí — ale on sám nikdy dovnitř nevkročí, ani ho nespatří na vlastní oči. Kdyby se mu teď zjevil sám ďábel a nabídl mu možnost okamžité teleportace, podepsal by smlouvu, aniž by se obtěžoval pohlédnout na text třeba jen jedním okem.
„Ano, pane velvyslanče, myslím, že mám pár zajímavých informací. To, co máme před sebou, je nepochybně kosmická archa. V literatuře obírající se lety do vesmíru je to stará myšlenka, vystopoval jsem ji nazpět až k anglickému fyzikovi J. D. Bernalovi, který navrhl tenhle způsob mezihvězdné kolonizace v knížce vydané roku 1929 — ano, už před dvěma sty lety. A velký ruský průkopník Ciolkovskij přednesl velice podobné návrhy dokonce ještě dříve.
Kdybyste chtěli přelétnout z jedné sluneční soustavy do druhé, máte bohatý výběr. Za předpokladu, že rychlost světla je absolutní mez — a tohle stále ještě není definitivně prokázáno, přes všechna opačná tvrzení, která jste mohli zaslechnout“ — teď se ozvalo rozhořčené odfrknutí, ačkoli formálně profesor Davidson neprotestoval — „můžete podniknout rychlý let v malém člunu, anebo pomalou cestu v ohromném.“
Zdá se, že žádné technické překážky nebrání tomu, aby kosmická loď nemohla dosáhnout devadesáti procent anebo i většího podílu z rychlosti světla. To by znamenalo cestovat od jedné sousední hvězdy ke druhé pět až deset let — snad únavnou pouť, jednotvárnou a nudnou, ale nikoli neproveditelnou, zejména pro tvory, jejichž délka života se možná měří na celá staletí. Člověk si dokáže představit, že by cestoval takovou dobu, dokonce i v lodích, ne o mnoho větších, než jsou naše.
Jenže třeba jsou takové rychlosti nemožné s dostatečně velkým užitečným zatížením; uvědomte si, že musíte vézt palivo potřebné k zabrzdění, dokonce i kdybyste nepočítali s návratem. Takže cesta se hned stane náročnější na čas — deset tisíc, sto tisíc roků…
Bernal a další uvažovali, že by se to dalo provést pomocí ovladatelných malých planetek o průměru několika kilometrů, nesoucích tisíce pasažérů; cesty by trvaly celé generace. Přirozeně, soustava by musela být dokonale uzavřená a recyklizovat veškerou potravu, vzduch a všechno, co je nutné k životu. Přesně tak, jak se to děje i na Zemi — jen v poněkud větším měřítku.
Někteří spisovatelé uvažovali, že by se takové kosmické stanice měly vybudovat v podobě koncentrických koulí, jiní navrhovali duté válce otáčející se tak, aby odstředivá síla dodávala umělou gravitaci — tedy přesně to, co jsme nalezli v případě Rámy…“
Profesor Davidson už dál nedokázal snášet jeho rozvleklé a nepřesné žvanění. „Žádná odstředivá síla. To je přelud techniků. Existuje jenom inercie.“
„Máte naprostou pravdu, ovšem,“ připustil Perera, „ačkoli tomu stěží uvěří člověk, který právě létá na kolotoči. Zdá se, že je zbytečné přísně se držet matematiky…“
„Slyšte, slyšte!“ vložil se podrážděně dr. Bose. „Všichni dobře víme, kam míříte, anebo to tušíme. Prosím, abyste nám neničil iluze.“
„No dobře, chtěl jsem jenom zdůraznit, že na Rámovi není nic principiálně nového, ačkoli jeho velikost ohromuje. Lidé uvažují o takových věcech už celých dvě stě let.
Teď bych se rád věnoval jiné otázce. Jak přesně dlouho cestuje Ráma vesmírem?
Už jsme velice precizně určili jeho dráhu a rychlost. Za předpokladu, že nezměnil směr letu, umíme vystopovat jeho pozici nazpět po milióny roků. Očekávali jsme, že přiletí ve směru od nejbližší hvězdy — jenže v tomhle případě to je úplně jinak.
Uplynulo už víc než dvě stě tisíc roků, co Ráma prolétl okolo nějaké hvězdy, a právě tu považujeme za nepravidelně proměnnou — za jedno z nejnevhodnějších sluncí, jaké si umíte představit pro obydlenou sluneční soustavu. Jeho jasnost se pohybuje od jedné do více než padesáti, všechny jeho planety se každých pár let střídavě upečou a zase zmrznou.“
„Připomínka,“ vmísila se dr. Priceová. „Všechno se možná dá vysvětlit takhle: třeba to kdysi bylo normální slunce a nestabilním se teprve stalo. Proto si Rámané museli najít nové.“
Dr. Perera starou archeoložku obdivoval, takže s ní zacházel shovívavě. Jenže byl by rád věděl, co by řekla ona, kdyby začal poukazovat na něco tak naprosto zřejmého v jejím vlastním oboru…
„Uvažovali jsme o tom,“ řekl jemně. „Ale jestli jsou naše současné teorie o vývoji hvězd správné, tahle hvězda nikdy nemohla mít planety, na nichž by vznikl život. Takže Ráma křižuje vesmírem přinejmenším dvě stě tisíc roků a snad i víc než milión.
Teď je vychladlý, je v něm tma a je očividně mrtvý, a domnívám se, že vím proč. Rámané možná neměli na vybranou — třeba doopravdy letí pryč od jakési katastrofy — ale přepočítali se.
Žádný uzavřený ekologický systém nemůže pracovat se stoprocentní účinností. Vždycky vznikne odpad, ztráty — degradace životního prostředí a nárůst znečištění. Než se opotřebuje a kontaminuje celá planeta, může to trvat miliardy roků — ale nakonec k tomu dojde. Oceány vyschnou, ovzduší unikne…
Podle našich měřítek je Ráma ohromný — i když jako planeta pořád maličký. Mé výpočty, založené na unikání látek trupem, a některé rozumné odhady o rychlosti biologických přeměn naznačují, že jeho ekologická soustava mohla přežívat jen asi tisíc roků. Nanejvýš ještě připustím deset tisíc…
Dostačovalo by to, při Rámově cestovní rychlosti, pro přelet od jedné hvězdy ke druhé mezi stěsnanými slunci v srdci Galaxie. Tady však ne, v roztroušené populaci jejích spirálních ramen. Ráma je loď, která vyčerpala své zdroje dříve, než dosáhla cíle. Loď bez posádky, plující mezi hvězdami.
Je jenom jediná vážná námitka proti téhle teorii, a sám ji vznesu dříve, než to udělá někdo jiný. Rámova dráha směřuje tak přesně do sluneční soustavy, že náhodná shoda okolností se zdá vyloučená, řekl bych však, že míří skutečně až příliš blízko ke Slunci, než aby to bylo příjemné; Endeavour se bude muset odpoutat dávno před perihéliem, aby se vyhnula přehřátí.
Nebudu předstírat, že jsem z toho chytrý. Snad stále ještě v nějaké podobě pracuje automatická navigace, která kormidluje Rámu vždy k nejbližší vhodné hvězdě i celé věky nato, co umřeli ti, kteří jej vybudovali.
A oni jsou mrtví; na to vsadím svou reputaci. Všechny vzorky, které jsme zevnitř odebrali, jsou absolutně sterilní — nenalezli jsme jeden jediný mikroorganismus. Pokud jste zaslechli žvásty o odloženém oživení, klidně je ignorujte. Existují zásadní důvody, proč se hibernační technika může uplatnit jenom po dobu několika málo století — a my máme co dělat s rozpětím tisíckrát delším.
Takže se pandoristé a jejich přívrženci nemají čeho obávat. Pokud se týká mě, je mi to líto. Bylo by nádherné, kdybychom se setkali s jinými inteligentními tvory.
Ale i tak jsme aspoň odpověděli na prastarou otázku. Nejsme sami. Hvězdy pro nás už nikdy nebudou mít tutéž podobu, jakou mívaly dříve.“