V čistém, chladném Rámově ovzduší byl paprsek reflektoru naprosto neviditelný. Tři kilometry pod Středem ležel stometrový světelný ovál přes celý jeden díl kolosálního schodiště. Zářící oáza se temnotou, která ji obklopovala, zvolna sunula směrem k zakřivené pláni, rozkládající se ještě o pět kilometrů níž; a uprostřed oázy se pohybovalo trio postav připomínajících mravence, jež před sebou vrhaly dlouhé stíny.
Sestup proběhl přesně tak, jak doufali a očekávali, bez sebemenší příhody. Na první plošině si krátce odpočinuli a ještě než začali klouzat na druhou, Norton se pár set metrů prošel podél jejího nízkého, zakřiveného okraje. Na druhé plošině odložili dýchací přístroje a velice si libovali ten nezvyklý přepych, že mohou dýchat bez technických pomůcek. Teď se mohli pohodlně pustit na průzkum, osvobozeni od největšího nebezpečí, jemuž musí člověk ve vesmíru čelit, a zapomenout na všechny starosti s netěsnícími skafandry či se zásobami kyslíku.
Když dospěli na pátou plošinu a zbývalo jim zdolat jenom jednu jedinou, gravitace už dosáhla téměř poloviny pozemské hodnoty. Rámova rotace konečně ukázala svou skutečnou sílu; a oni se sami vydali napospas nesmiřitelné síle, která vládne na všech planetách a která si vybírá nemilosrdnou cenu i za hloupé uklouznutí. Cesta dolů byla stále velice snadná, avšak pomyšlení na návrat, na ty tisíce a zase tisíce schodů, začínalo v nich už nepříjemně hlodat.
Schodiště už dávno zmírnilo svůj střemhlavý pád a vyrovnalo se téměř do horizontálního směru. Mělo teď gradient asi jedna ku pěti, na počátku byl pět ku jedné. Normální chůze teď byla příjemná fyzicky i psychicky; jenom menší gravitace jim připomínala, že nesestupují po jakémsi ohromném schodišti někde na Zemi. Norton kdysi navštívil zříceniny jednoho z aztéckých chrámů a teď jako by k němu dospěla ozvěna jeho tehdejších pocitů — jenže znásobená stokrát. Zalila jej stejná tíseň, pocit tajemna a smutku z neodvolatelně zaniklé minulosti. Nicméně zdejší měřítka byla o tolik větší, jak časová, tak i prostorová, že je mozek ani nedokázal zvládnout; po chvíli k nim zcela otupěl. Norton zauvažoval, jestli dokonce samozřejmě nepředpokládal, že se v Rámově případě něco takového dříve či později stane.
Ovšem i z jiného důvodu paralela mezi pozemskými ruinami a Rámou dočista selhávala. Ráma byl mnohosetkrát starší než jakákoli stavba, která se na Zemi zachovala — včetně pyramid. A přece tady všechno vypadalo jako nové, nebylo tu ani stopy po opotřebování nebo poškození.
Norton si s tím pěknou chvíli lámal hlavu, než dospěl k pracovní hypotéze. Všechno, co až doposud prozkoumali, bylo součástí nouzového záchranného systému, používaného jistě velice zřídka. Neuměl si představit, že by Rámané — pokud by nepečovali stejně fanaticky o svou fyzickou kondici jako jistý typ lidí na Zemi — vůbec kdy šplhali nahoru a dolů po tomto neuvěřitelném schodišti či po jeho dvou identických protějšcích, dotvářejících vysoko nad jeho hlavou neviditelné Y. Třeba byla zapotřebí jenom po dobu stavby Rámy a od toho pradávného dne už žádnému účelu nesloužila. Pro tuhle chvíli mu taková teorie postačovala, ačkoli cítil, že správná není. Něco na ní nesouhlasilo…
Poslední kilometr už neklouzali po zábradlí, nýbrž sestupovali vždy po dvou dlouhých, lehkých skocích; tímhle způsobem, napadlo Nortona, si pocvičí svalstvo mnohem víc, než budou mít v dohledné době zapotřebí. A tak měli konec schodiště před sebou, ani se nenadáli; náhle už nezbýval ani jediný schod — jen rovná pláň, monotónně šedivá v slábnoucím paprsku reflektoru, který se rozplýval v temnotě několik set metrů před nimi.
Norton sledoval očima paprsek nazpět až k jeho zdroji u Rámovy osy, která byla o víc než o osm kilometrů výš. Věděl, že je Mercer pozoruje dalekohledem, a tak mu vesele zamával.
„Tady kapitán,“ hlásil rádiem. „Všichni v dobré kondici — bez problémů. Pokračujeme podle plánu.“
„Dobře,“ odvětil Mercer. „Budeme na vás dávat pozor.“
Nastalo krátké ticho, potom se vmísil nový hlas. „Tady zástupce kapitána pro výzkum, na palubě lodi. Vážně, kapitáne, tohle nestojí za nic. Víte, že na nás zpravodajské agentury celý poslední týden jenom ječí. Neočekávám nesmrtelné umělecké dílo, ale nemůžete se snažit trošku víc?“
„Pokusím se,“ pobaveně se usmál Norton. „Jenže uvědom si, že zatím není nic vidět. Vypadá to tu jako — ano, že jsme na ohromném, potemnělém jevišti, osvětleném jedním jediným nouzovým světlem. Zvedá se z něho prvních pár set stupňů schodiště a pak se ztrácí v temnotě nad našimi hlavami. Pokud jsme zatím mohli vidět, pláň vypadá dokonale rovná — zakřivení je příliš malé, než aby bylo patrné. Tak zatím tolik.“
„Mohl byste vylíčit svoje dojmy?“
„No dobře, pořád je velice chladno — pod nulou — a tak jsme rádi, že máme skafandry. A taky je tu ticho; hlubší ticho, než s jakým jsem se kdy setkal na Zemi nebo ve vesmíru, kde je vždycky nějaké pozadí šumu. Tady se každý zvuk ihned pohltí, prostory kolem nás jsou tak ohromné, že neexistuje žádná ozvěna. Jde z toho strach, ale věřím, že si na to zvykneme.“
„Díky, kapitáne. Ještě někdo — Joe, Borisi?“
Poručík Joe Calvert, který nebyl skoupý na slovo, cítil příjemnou povinnost.
„Nemůžu se zbavit pomyšlení, že tohle je — vůbec poprvé — co jsme vstoupili do cizího světa a dýcháme jeho přirozenou atmosféru — i když se domnívám, že,přirozený je stěží to pravé slovo pro tohle místo. Ráma se jistě podobá planetě svých tvůrců; i naše kosmické lodě jsou miniaturní zemičky. Dva vzorky jsou sice zatraceně málo na sestavení statistiky, ale znamená to, že všechny inteligentní formy života dýchají kyslík? Jejich výtvory, které jsem zatím viděli, nasvědčují tomu, že Rámané jsou humanoidi, ačkoli asi o padesát procent vyšší než jsem my. Souhlasíš, Borisi?“
Joe schválně Borise dráždí? ptal se Norton sám sebe. To bych rád věděl, jak bude reagovat…
Pro všechny své kolegy na lodi byl Boris Rodrigo tak trochu záhadou. Tichý, klidný spojovací důstojník byl u celé posádky oblíbený, nikdy se však plně nezúčastnil jejích zábav a vždycky se zdálo, jako by se držel tak trochu stranou — jako by hrál na jinou, zcela odlišnou strunu.
Protože oddaný člen Pátých vyznavačů Krista — byl především kosmonautem. Norton nebyl schopen odhalit, co se stalo s předchozími čtyřmi, a stejně tápal v temnotách, pokud se týkalo obřadů a rituálů sekty. Avšak hlavní článek jejich víry byl všeobecně znám: tvrdil, že Ježíš Kristus byl návštěvník z vesmíru, a na tomhle předpokladu vystavěli celou teologii.
Proto snad ani nepřekvapovalo, že neobvykle vysoký podíl Kristových vyznavačů pracoval ve vesmíru, ať už v té či oné funkci. Bez výjimky byli výkonní, svědomití a absolutně spolehliví. Získali si všeobecně respekt, a dokonce byli oblíbení, zvláště pokud se nepokoušeli obrátit na svou víru ostatní. Ačkoli byl Boris Rodrigo zároveň divný pavouk; Norton nikdy nechápal, jak může člověk vysoce obeznalý ve vědě a v technice věřit některým z těch věcí, které od Kristových vyznavačů slyšel, a považovat je za nevyvratitelné skutečnosti.
Jak vyčkával, co odpoví poručík Rodrigo na Joeovu nadhozenou otázku, kapitánovi se náhle zjevily jeho vlastní skryté motivy. Borise si vybral, protože měl dobrou fyzickou kondici, technickou kvalifikaci a byl naprosto spolehlivý. Ovšem byl by rád věděl, jestli současně poručíka nezvolil jakýsi temný kout v jeho mozku jen z pouhé zvědavosti. Jak se zachová takový religiózní člověk tváří v tvář děsivé realitě Rámy? Co když se střetne s něčím, co způsobí, že se bude za svou věrouku hanbit…
Ale Boris Rodrigo si zachoval obvyklou obezřelost a nenechal se vyprovokovat.
„Rozhodně dýchali kyslík a mohli to být humanoidi. Ale počkejme a uvidíme. S trochou štěstí bychom měli rozluštit, co vlastně byli zač. Možná najdeme obrazy, sochy — nebo snad dokonce těla, tam v těch městech. Pokud to ovšem města jsou.“
„A to nejbližší je odsud jenom osm kilometrů,“ řekl Joe Calvert s nadějí v hlase.
Ano, pomyslel si kapitán, ale znamená to zároveň osm kilometrů nazpátek — a potom znovu vyšplhat to ohromné schodiště. Můžeme to riskovat?
Rychlý výpad do,města, které pojmenovali Paříž, patřil už k jeho prvním předběžným plánům, a teď se musel rozhodnout. Měli dostatek potravin a vody na čtyřiadvacetihodinový pobyt; neustále budou v dohledu zajišťovacího družstva na Středu a jakákoli nehoda se na téhle hladké, mírně se zakřivující kovové pláni zdála naprosto nemožná. Jediné nebezpečí, jež se dalo předvídat, se skrývalo ve vyčerpání; až proniknou do Paříže, což zvládnou dost snadno, co potom? Než se budou muset vrátit, stačí podniknout víc, než jenom pořídit pár snímků a nasbírat možná nějaké drobné předměty?
Jenže dokonce i takový přepad by stál za to; poněvadž se Ráma hnal směrem ke Slunci, ke svému perihéliu, které bude znamenat pro Endeavour příliš veliké nebezpečí, nezbývalo mnoho času.
V každém případě alespoň část rozhodnutí nezávisela na něm. Nahoře v lodi doktorka Ernstová sledovala výstupy biotelemetrických čidel, která měl připravená k tělu. Jestli obrátí palec dolů, bude po všem.
„Lauro, co si o tom myslíš?“
„Dejte si třicetiminutový oddech a energetickou kapsli s obsahem dva tisíce kilojoulů. Pak můžete jít na věc.“
„Díky,“ vmísil se Joe Calvert. „Teď už budu moct klidně zemřít. Vždycky jsem toužil uvidět Paříž. Montmartre, už jsme na cestě.“