„Svolal jsem tohle zasedání Výboru,“ pronesla Jeho Excelence velvyslanec Marsu u Organizace spojených planet, „protože dr. Perera pro nás má jisté důležité sdělení. Trvá na tom, abychom okamžitě navázali spojení s kapitánem Nortonem a abychom k tomu použili bleskovou linku, kterou jsme vybudovali — jestli to tak mohu říci — jen s velkými potížemi. Výklad dr. Perery má značně technický ráz a než k němu přikročíme, domnívám se, že bude v pořádku, když si zrekapitulujeme současný stav věcí; přehled připravila dr. Priceová. Ano, ovšem — prezence. Sir Lewis Sands tu nemůže být s námi, protože předsedá nějaké konferenci, a dr. Taylor žádá, abychom ho omluvili.“
Tahle poslední absence ho dost potěšila. Antropolog rychle ztratil zájem o Rámu, když se ukázalo, že na něm sotva najde pole působnosti. Stejně jako mnozí jiní se cítil hořce zklamán odhalením, že malá pohyblivá planetka je bez života; nebude mít příležitost napsat senzační knížky a vědecké recenze o rámanských rituálech a vzorcích chování. Kdežto ti druzí by mohli vykopat kostry a provést klasifikaci artefaktů; takový stav věcí se Conradu Taylorovi nelíbil. Jediný objev, který by v něm opět roznítil vášeň, by snad bylo nějaké výrazné umělecké dílo, jako proslulé fresky v Théře a v Pompejích.
Thelma Priceová, archeoložka, pohlížela na všechno z právě opačné strany. Dávala přednost vykopávkám a zříceninám zbaveným obyvatel, kteří by mohli vnášet zmatek do vědeckého výzkumu, prostého jakýchkoli vášní. Ideální místo bylo ono Středozemní moře — ale jen dokud se tam nezačali hrnout architekti, urbanisté a experti na tvářnost krajiny. A Ráma by byl dokonalý, až na drobný detail, který byl ovšem k vzteku — že se nachází sto miliónů kilometrů od ní a že ho nikdy nebude moci navštívit osobně.
„Jak všichni víte,“ spustila, „kapitán Norton dokončil svůj téměř třicetikilometrový pochod, aniž se setkal s jakýmikoli potížemi. Prozkoumal pozoruhodný příkop, do vašich map zanesený jako Rovné údolí; jeho účel je nám stále ještě naprosto neznámý, je však nepochybně důležitý, poněvadž příkop probíhá po celé délce Rámy — přerušuje jej pouze Válcové moře — a jsou tu dvě další, úplně stejná zařízení po sto dvaceti stupních od sebe na kruhovém obvodu satelitu.
Potom se skupina obrátila vlevo — respektive na východ, pokud jste si už zvykli na značení světových stran — až dospěli do Paříže. Jak vidíte z těchto fotografií, pořízených kamerou připojenou k teleskopu na Středu, je to soubor několika set budov, mezi nimiž vedou široké ulice.
A teď tyto fotografie udělala skupina kapitána Nortona, když dospěla na místo. Jestli je Paříž město, potom tedy velice zvláštní. Ani jedna jediná budova nemá okna, a dokonce ani dveře! Všechno to jsou jednoduché pravoúhlé stavby, vysoké jedna jako druhá třicet pět metrů. A vypadají, že vyrůstají rovnou ze země — nejsou tu nikde švy nebo spáry — podívejte na připojení — mezi stěnou a zemí je úplně hladký přechod.
Sama se domnívám, že tohle místo není obytný prostor, ale skladiště nebo sklad zásob. Abych svoji teorii podpořila, ukáži vám tuhle fotku…
Tyto úzké štěrbiny či rýhy, široké asi pět centimetrů, vedou po všech ulicích a ke každé z budov míří jedna — přímo do stěny. Nápadně to připomíná pouliční dopravu na počátku dvacátého století; štěrbiny nepochybně tvoří součást jakéhosi dopravního systému.
Nikdy jsem nepovažovala za potřebné, aby veřejná doprava vedla přímo do všech domů. Po ekonomické stránce by to bylo absurdní — lidé vždycky ujdou těch pár set metrů. Ovšem jestli se ty budovy používají jako skladiště nějakých těžkých součástek, pak by to dostalo smysl.“
„Můžu se na něco zeptat?“ řekl velvyslanec Země.
„Ovšem, sire Roberte.“
„Kapitánu Nortonovi se nepodařilo dostat ani do jediné budovy?“
„Ne. Kdybyste poslouchali jeho zprávu, řekli byste, že ho to úplně vyvedlo z míry. Nejprve uvažoval, že se dá do budov vstoupit jenom z podzemí, potom objevil drážky dopravního systému a názor změnil.“
„Pokusil se proniknout dovnitř násilím?“
„Nenašel způsob, jak — bez výbušnin nebo těžkého zařízení. A nechtěl to udělat, dokud neselžou ostatní prostředky.“
„Už to mám!“ náhle vpadl Dennis Solomons. „Kokonování!“
„Prosím?“
„To je metoda, vyvinutá před několika stoletími,“ pokračoval historik vědy. „Jinak se tomu také říká konzervace v inertním prostředí. Když máte něco, co chcete uchovat v dokonalém stavu, uzavřete to do plastikového obalu a dovnitř potom napumpujete nějaký inertní plyn. Původně se to používalo k ochraně vojenské výzbroje v období mezi válkami, dokonce se to kdysi aplikovalo na celé lodě. Dodnes se to často užívá v muzeích, která mají nedostatek skladovacích prostor; nikdo netuší, co se skrývá uvnitř některých sto let starých kokonů ve sklepeních Smitsonova ústavu.“
Trpělivost nepatřila mezi ctnosti Carlisla Perery; cítil bolestivé nutkání, aby mohl přijít se svou bombou a dál se už nedokázal udržet na uzdě.
„Prosím vás, pane velvyslanče! Je to všechno nesmírně zajímavé, jenže se mi zdá, že moje informace je mnohem naléhavější.“
„Pokud k tomuto bodu už nikdo nic nemá — tak prosím, doktor Perero.“
Exobiologa, na rozdíl od Conrada Taylora, Ráma nezklamal. Pravda, už neočekával, že se tam najde život — avšak dříve či později, tím si byl naprosto jist, se objeví nějaké tělesné pozůstatky tvorů, kteří ten fantastický svět vybudovali. Výzkumy sotva začaly, i když čas, který na ně měli vyměřený — než bude Endeavour nucena prchnout ze své současné dráhy směřující přímo ke Slunci — byl strašlivě krátký.
Jenže teď, jestliže jeho výpočty byly správné, kontakt mezi lidmi a Rámou bude ještě kratší, než se obávali. Neboť přehlédli jeden detail — byl totiž tak veliký, že ho až dosud nikdo nepostřehl.
„Podle našich posledních informací,“ spustil Perera, „jedna skupina je teď na cestě k Válcovému moři a kapitán Norton zatím s jinou partou buduje zásobovací tábor při základně schodiště Alfa. Až ho postaví, zamýšlí operovat vždycky alespoň dvěma průzkumnými výpravami současně. Věří, že tímto způsobem využije svých početně omezených sil s nejvyšší možnou účinností.
Je to dobrý plán, ale možná že už nebude čas, aby ho provedl. Naprosto vážně bych radil okamžitě vyhlásit pohotovost a připravit všechno k tomu, aby se Ráma dal úplně vyklidit do dvanácti hodin. Dovolte, abych to vysvětlil…
Je překvapující, jak málo lidí se pozastavilo nad rozporem, který přímo bije do očí. Ráma se nyní pohybuje už hluboko uvnitř oběžné dráhy Venuše — a přece v jeho nitru stále ještě mrzne. Avšak teplota objektu vystaveného přímému slunečnímu záření ve stejné vzdálenosti od Slunce je okolo pěti set stupňů!
Samozřejmě, je to z toho důvodu, že se Ráma ještě nestačil ohřát. Určitě promrzl na teplotu blízkou absolutní nule — na nějakých dvě stě sedmdesát stupňů — zatímco prolétal mezihvězdným prostorem. Teď, když se blíží ke Slunci, teplota jeho vnějšího pláště už téměř dosáhla bodu tání olova. Uvnitř bude ovšem chladno do té doby, dokud horko nepronikne kilometrovou skořápkou.
Ráma je jako ten nóbl moučník, navrchu horký a uvnitř naplněný zmrzlinou — nemůžu si vzpomenout, jak se mu říká…“
„Pečená Aljaška. Teď si ho oblíbili na banketech v Organizaci spojených planet, bohužel.“
„Děkuji, sire Roberte. V takové situaci se tedy nachází Ráma pro tuto chvíli, jenže to nepotrvá věčně. Teplo ze Slunce proniká dovnitř už po dlouhé týdny a očekáváme, že během několika hodin začne teplota prudce narůstat. Tohle problém nebude, v době, kdy budeme Rámu beztak muset opustit, teplota nepřesáhne stav, jaký považují v tropech za osvěžující.“
„Čeho se pak bojíme?“
„Odpovím vám jedním slovem, pane velvyslanče. Uragánů.“