Uvnitř Rámy ani teď nebylo víc než dvacet mužů a žen — šest dole na pláni, zbytek dopravoval soustavou přechodových komor a dolů po schodišti vybavení a všechny potřebné věci. Loď samotná zůstala téměř opuštěna, pouze s minimem posádky, střídající se ve službě; koloval vtip, že Endeavour teď ovládají jenom čtyři šimpanzové a Zlatouš byl povýšen do hodnosti zástupce kapitána.
Pro první výzkumné výpravy Norton ustanovil několik základních pravidel; to nejdůležitější z nich platilo už od dob samých počátků lidských letů do vesmíru. Každá skupina, rozhodl Norton, musí mít jednoho muže, který už předtím získal určité zkušenosti. Ale ne víc než jednoho. Tento způsob by měl poskytnout příležitost všem, aby se učili co nejrychleji.
A tak první družstvo, mířící k Válcovému moři, ačkoli je vedla šéflékařka Laura Ernstová, mělo svého veterána s jedinou předchozí zkušeností v podobě poručíka Borise Rodriga, který se sotva stačil vrátit z Paříže. Třetí člen, seržant Pieter Rousseau, patřil k zabezpečovacím týmům na Středu. Byl odborník v oboru přístrojů na průzkum kosmu, avšak na této výpravě se bude muset spokojit se svýma vlastníma očima a malým dalekohledem.
Od základny schodiště Alfa po břeh Válcového moře bylo o něco méně než patnáct kilometrů — díky nižší Rámově gravitaci osm v přepočtu na pozemská měřítka. Laura Ernstová, která musela dokázat, že se řídila podle svých vlastních výcvikových požadavků, nasadila ostré tempo. Zastavili se jen uprostřed cesty na třicet minut a celou zvládli bez jakýchkoli rušivých příhod za tři hodiny.
Postupovat Rámou kupředu v paprsku světlometu, temnotou pohlcující veškeré zvuky, bylo dost jednotvárné. Jak se kaluž světla s nimi posouvala vpřed, pomalu se protahovala v dlouhou, úzkou elipsu; zužování paprsku bylo také jedinou viditelnou známkou nějakého postupu. Kdyby jim pozorovatelé nahoře na Středu nepodávali průběžná hlášení o uražené vzdálenosti, sami by nedokázali odhadnout, zda ušli jeden kilometr, pět anebo deset. Trmáceli se nocí starou celé milióny roků, po kovovém povrchu bez jediného švu.
Ale potom, daleko vpředu, na samých hranicích nyní již slábnoucího paprsku, se objevilo něco nového. Normálně na Zemi by tam byl horizont; když dorazili blíž, spatřili, že pláň, po níž jdou, náhle končí. Blížili se k okraji Moře.
„Posledních sto metrů,“ řeklo řídící středisko na Středu. „Bude lepší, když zpomalíte.“
Sotva to bylo opravdu nutné, a přesto zpomalili zcela mimoděk. Z pláně klesal na úroveň moře strmý padesátimetrový sráz — pokud to ovšem skutečně bylo moře a ne zas další plocha záhadné křišťálové látky. Přestože se Norton snažil všem vštípit, jak je nebezpečné zde uvažovat v zaběhaných schématech, jen málo členů posádky pochybovalo o tom, že Válcové moře je tvořeno ledem. Ale z jakého důvodu je sráz na jižním pobřeží vysoký pět set metrů, namísto padesáti jako tady?
Bylo by, jako by se blížili na samý konec světa; světelný ovál, přímo před nimi ostře seříznutý, se zkracoval a zkracoval. Zato se jejich monstrózní a pokřivené stíny objevily daleko vpředu na zakřiveném plátně Moře, zvětšující a přehánějící každý jejich pohyb. Stíny je sice provázely na jejich cestě s každým krokem, poněvadž pochodovali s paprskem světlometu v zádech, jenže teď, když se zlomily přes okraj srázu, už jim ani nepřipadalo, že patří jim. Docela dobře už to mohla být stvoření z Válcového moře, vyčkávající, aby s vetřelci do své říše naložila tak, jak zaslouží.
Protože stáli teď na vrcholu padesátimetrového srázu, poprvé mohli docenit velikost Rámova zakřivení. Jenže ještě nikdo nikdy nespatřil zamrzlé jezero vyduté do podoby povrchu válce; bylo to tak zneklidňující, že se oči ze všech sil pokoušely najít nějaké jiné vysvětlení. Doktorce Ernstové, která kdysi napsala práci o optických klamech, to připadalo, jako by nejprve skutečně hleděla na vodorovný stáčející se mořský záliv, a ne na hladinu, která se zvedá k nebi. Vyžadovalo značné úsilí vůle, připustit tak fantastickou skutečnost.
Normální pohled byl zachován jen směrem přímo vpřed, paralelně s Rámovou osou. Jenom tady souhlasilo to, co člověk viděl, s logikou. Tady — alespoň po několik následujících kilometrů — vypadal Ráma jako rovný a také rovný byl… A kdesi v těch místech, za jejich přelomenými stíny a mimo nejzazší dosah paprsku, ležel ostrov dominující Válcovému moři.
„Řídící středisko Střed,“ volala rádiem Ernstová, „zaměřte prosím paprsek na New York.“
Když světelný ovál sklouzl do moře, padla na ně náhle Rámova noc. Uvědomili si nyní neviditelný sráz pod nohama a všichni o pár metrů odstoupili. Potom jako čarovnou proměnou kulis se jim znenadání před očima zjevili věže New Yorku.
Starodávný Manhattan připomínal jenom povrchně; kdesi ve hvězdách zrozená ozvěna pozemské minulosti měla vlastní jedinečnou tvářnost. Čím déle na ni dr. Ernstová upírala zraky, tím více v ní narůstala jistota, že to nemá s městem nic společného.
Opravdovský New York, podobně jako všechna ostatní lidská sídliště, nikdy nebyl dokončený, tím méně mohl být předem naplánovaný. Tohle místo mělo ovšem jakousi globální symetrii a uspořádání, třebaže natolik komplikované, že se to vymykalo lidskému mozku. Zrodilo se díky jakémusi řídícímu intelektu, který si všechno naplánoval a potom i vyrobil, podobně jako se vytvoří stroj, vymyšlený pro speciální účel. Dál se už nemůže ani rozrůstat, ani měnit.
Paprsek světlometu zvolna klouzal po vzdálených věžích a dómech a navzájem propojených koulích a křižujících se potrubích. Občas prudce vzplál světelný odraz, jak některá plocha odpálila paprsek nazpět proti nim. Když se to přihodilo poprvé, všechny zmrazilo překvapení. Vypadalo to úplně tak, jako by jim někdo z toho podivného ostrova signalizoval…
Avšak nespatřili odsud nic víc, než co už ukázaly a mnohem detailněji — fotografie pořízené ze Středu. Po několika minutách požádali, aby jim světlo vrátili, a pustili se podél okraje srázu na východ. Věrohodně teorie tvrdily, že tady určitě musí být schodiště nebo rampa, která povede dolů k Moři. A jedna z členek posádky, vášnivá mořeplavkyně, přišla se zajímavým dohadem.
„Tam, kde je moře,“ tvrdila seržantka Ruby Barnesová, „tam taky musí být doky a přístavy — a lodě. O úrovni určité kultury se dozvíte všechno, když prostudujete způsoby, jakými staví plavidla.“ Jejím kolegům tohle hledisko připadalo sice poněkud omezené, ale zato aspoň povzbuzující.
Dr. Ernstová už pomalu pátrání vzdávala a začala se připravovat k sestupu pomocí lana, když poručík Rodrigo zahlédl úzké schodiště. V temnotě pod okrajem srázu, plné stínů, se dalo snadno přehlédnout, neboť mu scházelo zábradlí či jakákoli jiná známka, že se tu nachází. A probouzelo dojem, že nevede nikam; řítilo se podél padesátimetrové kolmé stěny ostře dolů a ztrácelo se pod hladinou Moře.
Když si úsek schodiště pozorně prohlédli pomocí svých světel na přílbách, neviděli žádné předem postřehnutelné riziko, a dr. Ernstová dostala od kapitána Nortona povolení k sestupu. O chvíli později už opatrně vyzkoušela hladinu Moře.
Nohy se jí smekaly sem tam, povrch neměl skoro žádné tření. Látka vypadala úplně jako led. Byl to led.
Když do něj udeřila kladívkem, od místa úhozu se rozběhl důvěrně známý vzorek prasklin a bez problémů nasbírala tolik kousků ledu, kolik se jí zachtělo. Když zvedla vzorkovnici ke světlu, některé z nich už tály; zdálo se, že kapalina je nepatrně zakalená voda, a opatrně si k ní přičichla.
„Není to nebezpečné?“ volal dolů Rodrigo se stopou starostí v hlase.
„Věř mi, Borisi,“ odpověděla, „kdyby se tu nacházely nějaké patogeny, které unikly mým detektorům, naše životní pojistky by byly splatné už před týdnem.“
Jenže na Borisově upozornění něco bylo. Přes všechny testy, které provedli, se tu skrývalo velmi nepatrné nebezpečí, že by látka mohla být jedovatá, anebo způsobovat nějakou neznámou chorobu. Za normálních okolností by dr. Ernstová nepodstupovala dokonce ani tak zanedbatelné riziko. Ovšem teď čas tlačil a sázka v banku byla ohromná. I kdyby se ukázalo nutné zavřít Endeavour do karantény, stále ještě by to byla velice malá cena za náklad poznatků.
„Je to voda, ale vůbec nemám chuť se napít — smrdí jako shnilé chaluhy. Nevím, jestli to vydržím, než ji doneseme do laboratoře.“
„Je led dost bezpečný, aby se po něm dalo chodit?“
„Ano, je pevný jako skála.“
„Potom se můžeme pustit do New Yorku.“
„Myslíš, Pietře? Už jsi někdy zkoušel ujít po ledě čtyři kilometry?“
„No, chápu, co máš na mysli. Představ si, jak by se tvářil zásobovací úsek, kdybychom po nich chtěli brusle! Ale jenom málo z nás by se na ně umělo postavit, i kdybychom nějaké na palubě měli.“
„A je tu jiný problém,“ vmísil se Boris Rodrigo. „Uvědomujete si, že teplota už vystoupila nad nulu? Led dávno začal tát. Kolik kosmonautů dokáže uplavat čtyři kilometry? Z našich určitě ani jeden…“
Dr. Ernstová se k nim opět připojila nahoře na okraji srázu a triumfálně zvedla malou vzorkovnici.
„Byla to dlouhá cesta pro trochu špinavé vody, ale ta nám možná poví o Rámovi víc, než všechno, co jsem až dosud objevili. A teď pojďme domů.“
Obrátili se ke vzdáleným světlům Středu, pohybovali se lehkými, hopkavými, dlouhými kroky, které se ukázaly v prostředí s menší gravitací jako nejpohodlnější způsob chůze. Často se ohlíželi, přitahováni neodhalenou záhadou ostrova tam uprostřed zmrzlého Moře.
A najednou se dr. Ernstové zdálo, že pocítila na krku jemný závan vánku. Neopakoval se a brzy na něj úplně zapomněla.