„Jak dobře víte, dr. Perero,“ pronesl velvyslanec Bose tónem tiché rezignace, „málokdo z nás sdílí vaše znalosti z oboru matematické meteorologie. Slitujte se proto, prosím, nad naší nevědomostí.“
„S radostí,“ odpověděl exobiolog, aniž by ho to sebeméně uvedlo do rozpaků. „Nejlépe vám to vysvětlím, když vylíčím, co se uvnitř Rámy stane — a to velice brzy.
Teplota co nevidět vylétne nahoru, jak tepelné vlnění ze Slunce pronikne dovnitř. Podle posledních informací, které jsem obdržel, už je nad nulou. Válcové moře brzy začne tát; a na rozdíl od zamrzlých vod na Zemi, bude se rozpouštět ode dna vzhůru. To možná vyvolá některé zvláštní jevy, ale mě mnohem víc zajímá atmosféra.
Když se ohřeje, vzduch se bude uvnitř Rámy rozpínat — a bude se snažit vystoupit vzhůru k hlavní ose. A to je ten problém. Při zemi, ačkoli se zdá, že stojí, vzduch ve skutečnosti rotuje stejně jako Ráma — víc než osm set kilometrů za hodinu. Jak bude stoupat vzhůru k ose, bude se snažit udržet si svou rychlost — a to je samozřejmě nemožné. Výsledkem budou ničivé vichry a turbulence, jejich rychlost odhaduji mezi dvěma a třemi sty kilometry za hodinu.
Mimochodem, velice podobný jev probíhá i na Zemi. Ohřátý vzduch na rovníku — který má rychlost pozemské rotace šestnáct set kilometrů za hodinu — způsobuje úplně stejný problém, jak stoupá vzhůru a proudí na sever a na jih.“
„Áá, pasát! Vzpomínám si na to ze zeměpisu.“
„Přesně tak, sire Roberte. Ráma bude mít pasát, a to pořádný. Doufám, že potrvá jenom pár hodin a potom se znovu obnoví rovnovážný stav. Na tu dobu bych ovšem Kapitánu Nortonovi doporučil, aby Rámu evakuoval — a to okamžitě. Tak to je ta zpráva, kterou navrhuji odeslat.“
S trochou fantazie, říkal si kapitán Norton, by si mohl hrát, že je to narychlo postavené noční tábořiště na úpatí nějaké hory v zapadlé oblasti Asie nebo Ameriky. Hromada spacích pytlů, skládací židle a stolky, přenosný generátor, osvětlovací zařízení, elektrohygienické toalety a různé vědecké aparatury — nic z toho se nevymykalo pozemskému obrázku, zejména když zdejší muži a ženy pracovali bez dýchacích přístrojů.
Vybudování táboru Alfa si vyžádalo kus velice tvrdé práce, neboť všechno museli pronášet řetězem přechodových komor ručně, shodit ze Středu po schodišti dolů a potom znovu nalézt a rozbalit. Někdy, když selhaly brzdící padáky, zásilka skončila dobrý kilometr daleko na pláni. Přesto několik členů posádky požádalo o svolení, aby mohli také sjet dolů; Norton to striktně zakázal. Ovšem počítal s tím, že v případě nouze zákaz znovu uváží.
Téměř všechno vybavení zůstane zde, neboť úsilí nutné k jeho vynesení nazpět bylo nemyslitelné — bylo to skutečně nemožné. Kapitána Nortona občas přepadal iracionální stud, že zanechá tolik odpadků po lidech na tomto zvláštním, neposkvrněném místě. Až budou Rámu definitivně opouštět, byl připravený zasvětit část jejich drahocenného času k tomu, aby zanechali po sobě všechno uklizené a v pořádku. Ačkoli to bylo nepravděpodobné, za další milióny roků, až bude Ráma prolétat nějakou jinou sluneční soustavou, dostane možná další návštěvu. Přál si, aby si o Zemi odnesla dobrý dojem.
Mezitím mu však vyvstal poněkud akutnější problém. Za posledních čtyřiadvacet hodin obdržel dvě téměř úplně stejné zprávy z Marsu a ze Země. Připadalo mu to jako zvláštní shoda okolností; manželky, třebaže žily bezpečně od sebe vzdálené, každá na jiné planetě, byly schopné i pěkné provokace, možná se naoko navzájem litovaly. Dost ostře mu připomínaly, že ačkoli je teď veliký hrdina, pořád má ještě odpovědnost ke svým rodinám.
Kapitán popadl skládací židli a vyšel z okruhu světla do temnoty, obklopující tábor. Byl to jediný způsob, jak si mohl vytvořit nějaké soukromí, a mimo vřavu se mu také lépe přemýšlelo. Po zralé úvaze se otočil k organizovanému zmatku zády a začal hovořit na držák mikrofonu, který měl upevněný na krku.
„Zařadit jako soukromé, duplikáty na Mars a na Zemi. Zdravím tě, miláčku — ano, vím, že jsem prachbídný zpravodaj, ale už celý týden jsem nebyl na lodi. Kromě základního osazenstva všichni táboříme uvnitř Rámy, při základně schodiště, které jsme pokřtili Alfa.
Mám teď v terénu tři skupiny, které jsou na výzvědách na pláni, ale jsme zklamáni pomalým pokrokem, který jsme zatím udělali; všude totiž musíme pěšky. Kdybychom tak měli nějaké dopravní prostředky! Jak bych byl šťastný, kdybych si mohl opatřit několik elektrických kol… tady by se nám skvěle hodila.
Znáš mou šéflékařku Ernstovou…“
Nejistě se zarazil, Laura se setkala s jednou s jeho manželek, jenže s kterou? Nejlépe, když to vyhodí…
Vymazal poslední větu a začal znovu.
„Moje šéflékařka Ernstová vedla první skupinu a došla s ní až k Válcovému moři, patnáct kilometrů odsud. Zjistila, že ho tvoří zmrzlá voda, jak jsme očekávali, ale napít by ses jí nechtěla. Doktorka Ernstová tvrdí, že to je zředěný roztok organických látek, obsahující stopy téměř každé uhlíkaté sloučeniny, na kterou si vzpomeneš, a také fosfáty a nitráty a spoustu kovových solí. Není v něm ani nejmenší stopa života — dokonce ani mrtvé mikroorganismy. Takže o biochemii Rámanů pořád nevíme nic… i když se pravděpodobně nijak zvlášť neliší od naší.“
Něco se mu lehce dotklo vlasů, měl příliš mnoho práce, než aby se dal ostříhat, a pomyslel si, že s tím bude muset něco podniknout, než si zase nasadí na hlavu přílbu kosmického skafandru…
„Viděla jsi videogramy Paříže a dalších měst, která jsme prozkoumali na této straně Moře… Londýn, Řím, Moskvu. Nedá se uvěřit, že je postavili proto, aby se v nich žilo. Paříž vypadá jako gigantické skladiště. Londýn je soustava válců, propojená navzájem potrubími, jak je to obvyklé u čerpacích stanic. Všechno je dokonale uzavřené a nenašli jsme způsob, jak zjistit, co je uvnitř, bez výbušnin nebo laserů. Použijeme je až tehdy, kdyby nebyla žádná jiná možnost.
A co se týká Říma nebo Moskvy…“
„Promiňte, kapitáne. Blesková zpráva ze Země.“
Co už si počít? ptal se Norton sám sebe. Copak člověk nemůže mít ani pár minut, aby řekl pár slov rodině?
Převzal od seržanta zprávu a rychle ji přelétl, jenom aby se ujistil, že to není nic naléhavého. Potom si ji přečetl znovu, už pomaleji.
Co to k čertu je, ten Výbor Ráma? A jak to, že o něm nikdy neslyšel? Věděl, že se s ním pokoušejí navázat kontakt nejrůznější sdružení, společnosti a zájmové skupiny — některé seriózní, jiné úplně potrhlé. Řídící středisko, které ho před nimi chránilo, odvádělo dobrou práci a nepropustilo nic, co by nebylo skutečně důležité.
Vítr o rychlosti dvě stě kilometrů za hodinu — pravděpodobně náhlý začátek — no dobře, to bylo něco, co stálo za zamyšlení. Jenže za téhle úplně klidné a tiché noci se to těžko dalo brát vážně; a bylo by směšné prchat odsud jako vyděšená myš, když teď konečně zahájili pořádný výzkum.
Kapitán Norton zvedl ruku, aby si odhrnul vlasy, které mu bůhví proč znovu spadly do očí. Vtom strnul, uprostřed pohybu.
Během poslední hodiny několikrát pocítil náznaky větru. Byly tak lehoučké, že je dočista ignoroval, koneckonců byl kapitánem kosmické lodě, a ne plachetní. Proudění vzduchu ho až dosud po profesionální stránce ani v nejmenším nezajímalo. Jak by si v takové situaci počínal dávný kapitán předchozí Endeavour?
Tuto otázku si Norton kladl pokaždé, když se v posledních několika letech dostal do kritické situace. Bylo to jeho tajemství, které nikomu nesvěřil. A podobně jako většina důležitých věcí v životě, i tohle vzniklo čirou náhodou.
Už byl několik měsíců kapitánem Endeavour, když si uvědomil, že je pojmenována po jedné z nejvěhlasnějších lodí v dějinách. V průběhu posledních čtyř set let bylo sice spuštěno na vodu tucet Endeavour a dvě vyslány do vesmíru, avšak jejich společným předkem byla třistasedmdesátitunová uhelná loď typu Whitby, na níž kapitán James Cook z královského námořnictva obeplul svět v letech 1768 až 1771.
S mírným zájmem, který se však rychle proměnil ve zvědavost — skoro stravující posedlost — , Norton se pustil do čtení všeho, co o Cookovi našel. Teď byl pravděpodobně špičkovou světovou autoritou na tohoto největšího cestovatele všech dob a znal celé pasáže jeho Cesty kolem světa zpaměti…
Stále mu připadalo neuvěřitelné, že jediný muž mohl vykonat tolik, a s tak primitivním vybavením. Avšak Cook nebyl jenom vynikající mořeplavec, ale také vědec a — v dobách brutálními prostředky vynucované kázně — humanista. Se svými muži zacházel s tehdy neobvyklou dobrotou a laskavostí, co však už bylo zcela neslýchané, že se naprosto stejným způsobem choval k často nepřátelským divochům na nových územích, jež objevil.
Norton měl tajný sen, o němž věděl, že se mu nikdy neuskuteční, vydat se po stopách alespoň jedné z Cookových cest kolem světa. Podařil se mu jenom krátký, i když okázalý začátek, který by velikého kapitána určitě ohromil, a to když kdysi přeletěl po oběžné dráze vedoucí přes pól přímo nad Velkým bradlovým útesem. Bylo to za časného a čistého jitra a z výšky čtyři sta kilometrů měl úžasný výhled na smrtelně nebezpečnou korálovou stěnu, vyznačenou proužkem bílé pěny podél queenslandského pobřeží.
Dva tisíce kilometrů dlouhá cesta podél Velkého bradlového útesu mu trvala necelých pět minut. Jediným pohledem mohl překlenout celé týdny plavby prvé Endeavour. A v teleskopu zahlédl i Cooktown a ústí řeky, kde loď poté, co se téměř fatálně střetla s Velkým bradlovým útesem, vytáhli na souš, aby ji opravili.
O rok později mu návštěva havajské stanice pro výzkum vzdáleného vesmíru připravila další, dokonce ještě nezapomenutelnější zážitek. Nalodil se na křídlový člun do zálivu Kealakekua, a jak rychle proplouval podél pustých sopečných útesů, hloubka vlastního vzrušení ho překvapila a dokonce vyvedla z míry. Průvodce zavedl svou skupinu vědců, techniků a kosmonautů ke třpytivému kovovému pylonu, který nahradil předchozí pomník, zničený Velkou cunami roku 68. Po černé, kluzké lávě došli o několik metrů dál k malé pamětní desce těsně nad vodní hladinou. Lámaly se o ni drobné vlnky, ale když se Norton sehnul, aby si přečetl nápis, ani je nevnímal:
NA TOMTO MÍSTĚ
BYL ZABIT
DNE 14. ÚNORA 1779
KAPITÁN JAMES COOK
PŮVODNÍ PAMĚTNÍ DESKU ZŘÍDIL 28. SRPNA ROKU
1928 VÝBOR PRO UCTĚNÍ STO PADESÁTÉHO VÝROČÍ
COOKOVA ÚMRTÍ, NYNĚJŠÍ BYLA VYTVOŘENA
U PŘÍLEŽITOSTI TŘÍSTÉHO VÝROČÍ 14. ÚNORA 2079.
Stalo se to už před léty a sto miliónů kilometrů odsud. Avšak v takových chvílích jako teď se zdála Cookova povzbuzující přítomnost velice blízká. V jeho nejtajnějších myšlenkách mu kladl otázku: Kapitáne — co mi radíte vy? Tuhle neškodnou hru hrával při těch příležitostech, kdy mu scházel dostatek faktů ke spolehlivému rozhodnutí, a člověk se musel spolehnout na intuici. Právě tohle bylo součástí Cookova génia: vždycky se rozhodl správně — vyjma úplně na samém konci, v zálivu Kealakekua.
Zatímco kapitán mlčky hleděl do Rámovy noci, seržant trpělivě vyčkával. Už nebyla tak netknutá, neboť na dvou místech, asi čtyři kilometry daleko, bylo zřetelně vidět drobné skvrnky světel průzkumných skupin.
V případě ohrožení je můžu přivolat během hodiny, řekl si Norton. A to by jistě mělo stačit.
Obrátil se k seržantovi: „Předejte tohle sdělení: Výbor Ráma, prostřednictvím PLANETKOMU. Děkuji za radu, provádím preventivní bezpečnostní opatření. Prosím upřesněte význam slov „náhlý začátek“. S úctou Norton, kapitán, Endeavour.“
Vyčkal, dokud se seržant neztratil mezi zářícími světly tábora, a pak znovu zapjal záznam. Jenže řetěz myšlenek už se mu přetrhl a nemohl se dostat zpátky do správného rozpoložení. Dopis bude muset počkat na jindy.
Nestávalo se často, aby mu kapitán Cook přicházel na pomoc tehdy, když zanedbával službu. Náhle mu však vytanulo, jak zřídka a krátce vídávala nešťastná Elizabeth Cooková svého manžela za šestnáct let manželského života. A přesto mu porodila šest dětí — a všechny je přežila.
Jeho manželky, které od něho nikdy nebyly dál než deset minut rychlosti světla, si neměly nač stěžovat…