Do roku 2130 radary umístěné na Marsu objevovaly nové asteroidy v počtu na tucet denně. Počítače VESMÍRNÉ OCHRANY automaticky vypočítávaly jejich oběžné dráhy a informace založily do svých ohromných pamětí, takže každých pár měsíců mohl kterýkoli astronom, jež měl zájem, nahlédnout do vršících se statistik. A ty už teď působily dost mohutným dojmem.
Od objevu Cerese, největšího z těchto maličkých planetek, hned prvého dne devatenáctého století, trvalo více než sto dvacet roků, než se dala dohromady první tisícovka asteroidů. Stovky se jich nalezly a ztratily a znovu objevily; vyskytovaly se v celých rojích, takže je jeden podrážděný astronom pokřtil na „nebeskou verbež“. Narážel na známou skutečnost, že paměti VESMÍRNÉ OCHRANY nyní už obsahovaly půl miliónu záznamů.
Jenom pět gigantů — Ceres, Pallas, Junon, Eunomia a Vesta — mělo v průměru víc než dvě stě kilometrů; převážnou většinou to byly pouze bludné balvany, které by dobře zapadly do menšího parčíku. Skoro všechny se pohybovaly na oběžných drahách až za Marsem; jenom pár z nich, ty, které se přibližovaly Slunci natolik, že představovaly možné nebezpečí pro Zemi, se stalo předmětem zájmu VESMÍRNÉ OCHRANY. A ani jeden z tisíce těchto asteroidů neproletí za celou budoucí historii sluneční soustavy kolem Země blíž než na jeden milión kilometrů.
Objekt uvedený nejprve v katalogu pod číslem 31/439, podle ročníku a pořadového čísla jeho objevení, byl zjištěn ještě za oběžnou dráhou Jupitera. Na téhle jeho poloze nebylo nic nezvyklého; mnoho asteroidů se dostávalo až za Saturn, a pak se zase obracely ke svému vzdálenému vládci, ke Slunci. A Thule II., nejvzdálenější z nich, zalétal tak blízko k Uranu, že to docela dobře mohl být ztracený měsíc téhle planety.
Jenže radarový kontakt na tak velkou vzdálenost neměl obdoby; 31/439 měl zcela zjevně mimořádné rozměry. Počítače podle síly odrazu vydedukovaly, že má v průměru alespoň čtyřicet kilometrů — takový gigant už nebyl objevený sto let. Že jej mohli tak dlouho přehlížet, to se zdálo až neuvěřitelné.
Potom vypočítali jeho oběžnou dráhu a záhada se vyřešila — ovšem jen tím, že na její místo nastoupila ještě větší. 31/439 neletěl po normální dráze asteroidů, po elipse, kterou opisovaly s přesností hodinových ručiček každých pár roků. Byl to osamělý přivandrovalec z hvězd, který navštívil sluneční soustavu poprvé a naposledy, neboť se pohyboval takovou rychlostí, že gravitační pole Slunce ho zachytit nemohlo. Přežene se přes oběžné dráhy Jupitera, Marsu, Země, Venuše a Merkura, bude přitom neustále nabírat rychlost a až proletí okolo Slunce, namíří si to zase pryč, do neznáma.
Až v téhle fázi začaly počítače signalizovat: „Hej, vy tam! Máme pro vás něco zajímavého!“, a tak 31/439 na sebe poprvé upoutal pozornost lidských bytostí. V hlavním stanu VESMÍRNÉ OCHRANY propukl krátký závan vzrušení a mezihvězdného tuláka rychle poctili tím, že namísto pouhého čísla dostal své jméno. Řeckou a římskou mytologii vyčerpali astronomové už dávno, teď se prokousávali panteonem hinduistickým. A tak byl 31/439 pokřtěn na Rámu.
Po několik dní dělaly sdělovací prostředky okolo návštěvníka spoustu povyku, jenže je zle handicapoval nedostatek informací. O Rámovi se věděly pouze dvě skutečnosti — jeho neobvyklá dráha a přibližný rozměr. Ale dokonce i ten byl pouze kvalifikovaným odhadem, založeným na síle radarového odrazu. V teleskopu se Ráma stále jevil jako hvězdička patnácté velikosti — příliš drobná, než aby vůbec měla viditelný disk. Avšak Ráma pronikal k srdci sluneční soustavy, měsíc za měsícem, stával se větší a jasnější; než se ztratí navždycky, orbitální observatoře budou moci shromáždit přesnější informace o jeho tvaru a velikosti. Ještě na to zbývala spousta času a možná, že se nějaká loď při plnění svých běžných úkolů dostane k němu natolik blízko, že pořídí pěkné fotografie. Skutečné setkání bylo nanejvýš nepravděpodobné; náklady na energii, která by umožnila přímý fyzický kontakt s objektem, křižujícím oběžné dráhy planet rychlostí větší než sto tisíc kilometrů za hodinu, by byly neúnosné.
A tak svět na Rámu brzy zapomněl, nezapomněli však astronomové. Jejich vzrušení naopak s plynoucími měsíci narůstalo, poněvadž nový asteroid je stavěl před další a další hádanky.
Nejprve nastaly problémy s Rámovou světelnou křivkou. Žádnou totiž neměl.
Všechny známé asteroidy bez výjimky vykazovaly mírné kolísání jasnosti, narůstající a klesající s periodou několika hodin. Už déle než dvě století se vědělo, že to je nevyhnutelný výsledek jejich rotace a nepravidelného tvaru, jak se během letu převracely kolem dokola, plochy nastavované Slunci se průběžně měnily a podle toho kolísala jasnost asteroidu.
Ráma takové změny nevykazoval. Buď se neotáčel vůbec, anebo byl dokonale symetrický. Obě vysvětlení se zdála být úplně stejně nepravděpodobná.
V tomto stadiu věci zamrzly na několik měsíců, protože žádný z velkých teleskopů umístěných ve vesmíru nemohl být ušetřen své každodenní práce — zírání do nejzazších hlubin vesmíru. Kosmická astronomie, to byl nákladný koníček a minuta u velkého dalekohledu mohla docela dobře přijít na tisíc dolarů. Dr. William Stenton nikdy nebyl schopen urvat pro sebe dvousetmetrový reflektor na odvrácené straně Měsíce na celou čtvrthodinku, pokud ovšem nebyl přerušen nějaký důležitější program poruchou kondenzátoru za padesát centů. Smůla jiného astronoma přinesla štěstí jemu.
Bill Stenton nikdy nevěděl, co vlastně viděl, až do následujícího dne, kdy získal strojový čas a počítač mu jeho pozorování vyhodnotil. A dokonce i když už výsledky zářily na obrazovce, trvalo mu několik minut, než pochopil, co vlastně znamenají.
Sluneční světlo, jež Ráma odrážel, nemělo absolutně konstantní intenzitu. Objevila se docela maličká změna — sotva zjistitelná, avšak zcela nepochybná a naprosto pravidelná. Podobně jako všechny ostatní asteroidy i Ráma tedy skutečně rotoval. Ovšem zatímco normální „den“ znamenalo pro asteroid několik hodin, Rámův trval jenom čtyři minuty…
Dr. Stenton provedl několik rychlých výpočtů a zjistil, že jejich výsledkům se dá uvěřit jen stěží. Rovník téhle malé planetky se musel otáčet rychlostí větší než tisíc kilometrů za hodinu; bylo by dost nezdravé pokoušet se o přistání kdekoli jinde než přímo na pólech. Odstředivá síla na Rámově rovníku musí být dost silná, aby odhodila veškeré neupevněné předměty se zrychlením téměř jednoho g. Ráma byl podivný brach, na němž kosmické štěstí nikdy nikomu nepokvete; překvapovalo, že takové těleso vůbec dokáže držet pohromadě a že se už dávno nerozlétlo na milión kousků.
Těleso o průměru čtyřiceti kilometrů s periodou rotace jen čtyři minuty — jak to zapadá do běžných astronomických schémat? Dr. Stenton byl člověk s fantazií a se sklonem někdy příliš zbrkle vyvozovat závěry. Právě nyní dospěl k jednomu, který mu připravil několik opravdu nepříjemných minut.
Jediným druhem z nebeské zoologické zahrady, jemuž tento popis vyhovoval, byl kolapsar. Co když je Ráma mrtvé slunce — šílenou rychlostí se otáčející koule z neutronů, jejíž každý krychlový centimetr váží miliardy tun…
Vyděšenou myslí dr. Stentona tehdy náhle probleskla vzpomínka na nesmrtelné dílo klasika H.G.Wellse Hvězda. Četl je poprvé jako ještě velice malý chlapec a pomohlo v něm vznítit zájem o astronomii. Ani dvě století nesetřela kouzlo i hrůzu, která z něho šla. Nikdy nezapomene na vylíčené obrazy uragánů a přílivových vln, měst stržených do moře, když se románový návštěvník z hvězd srazil s Jupiterem a pak prolétl okolo Země při pádu ke Slunci. Pravda, hvězda, kterou starý dobrý Wells popisoval, nebyla vyhaslá, nýbrž doběla rozžhavená a většinu neplech způsobila právě žárem. Ale na tom sotva tolik záleželo, i kdyby Ráma byl už docela vychladlé těleso, odrážející pouze sluneční světlo, mohl by zabíjet stejně dobře gravitací jako ohněm.
Každé těleso o hmotnosti hvězdy, jež by proniklo do sluneční soustavy, by zcela rozmetalo oběžné dráhy planet. Země se smí odklonit ke Slunci — anebo naopak ke hvězdám — jenom o pár miliónů kilometrů, neboť jinak by se jemná klimatická rovnováha zhroutila. Antarktická ledovcová špička by roztála a zaplavila všechny nízko položené oblasti: anebo by naopak oceány zamrzly a celý svět sevřela věčná tma. Stačilo by Zemi jenom trošku postrčit tím či oním směrem…
Ale potom z dr. Stentona nervové napětí opadlo a úlevně si vydechl. Tohle všechno byl nesmysl; měl by se sám před sebou stydět.
Ráma přece s největší pravděpodobností nemůže být koncentrovaná hmota. Žádná hmota dostatečně veliká, aby odpovídala objemem Slunci, by nemohla proniknout tak hluboko do sluneční soustavy, aniž by způsobila poruchy, jež by ji prozradily už dávno předem. Její vliv by se okamžitě byl projevil na oběžných drahách všech planet; vždyť takhle, koneckonců, byly objeveny Neptun, Pluto a Persefona. Ne, bylo naprosto nemožné, aby se sem nepozorovaně vplížilo těleso tak veliké jak vyhaslé Slunce.
Na jednu stranu to byla škoda. Setkání s vyhaslou hvězdou by mohlo být docela vzrušující.
A Ráma se zatím blížil…