Od tohoto okamžiku, nařídil Norton, budou v táboře Alfa vždycky aspoň tři lidé a jeden z nich musí stále bdít. Navíc se podle stejné zásady budou řídit i všechny průzkumné skupiny. Uvnitř Rámy se pohybovali potenciálně nebezpeční tvorové, a ačkoli se žádný z nich nechoval přímo nepřátelsky, opatrný kapitán nechtěl nic ponechat náhodě.
Navíc tady vždycky byl jako strážce pozorovatel nahoře na Středu, hlídkující pomocí silného dalekohledu. Tohle výhodné postavení umožňovalo přehlédnout celý vnitřek Rámy a dokonce i sám Jižní pól se zdál být pouze několik set metrů daleko. Území okolo každé skupiny výzkumníků pozorovali pravidelně; doufali, že tímhle způsobem vyloučí možnost jakéhokoli překvapení. Byl to dobrý plán — a úplně selhal.
Po posledním jídle toho dne, právě před 22.00 hodinou, dobou určenou k spánku, Norton, Rodrigo, Calvert a Laura Ernstová se dívali na pravidelnou večerní zpravodajskou relaci, vysílanou speciálně pro ně přes retranslační stanici v Infernu na Merkuru. Chtěli hlavně vidět Jimmyho film z Jižního kontinentu a z návratu přes Válcové moře — epizodu, která vzrušila všechny diváky. Vědci, zpravodajští komentátoři a členové Výboru Ráma předkládali své názory, vesměs naprosto rozporné. Ani dva z nich se nemohli shodnout na tom, zda krabu podobný tvor, s nímž se Jimmy setkal, bylo zvíře, stroj, opravdický Ráman — anebo něco, co nepatřilo do žádné z těchto kategorií.
Zrovna sledovali — s výrazným pocitem, že se jim obrací žaludek — , jak je gigantická mořská hvězdice likvidována dravci, když zjistili, že nejsou sami. V táboře byl vetřelec.
Laura Ernstová ho postřehla první. Strnula v náhlém šoku, potom řekla: „Nehýbej se, Bille. Teď se pomalu podívej doprava.“
Norton otočil hlavu. Deset metrů od nich stál trojnožec s tenkýma nožkama, nahoře korunovaný kulovitým tělem ne větším než fotbalový míč. Po obvodu těla měl rozmístěné tři veliké bezvýrazné oči, nepochybně poskytující zorný úhel 360 stupňů, a pod ním se táhla tři chapadla připomínající biče. Tvor byl o něco menší než člověk a vypadal příliš křehce, než aby byl nebezpečný, to však nijak neomlouvalo jejich neopatrnost, že ho nechali, aby se k nim znenadání připlížil. Nortonovi ze všeho nejvíc připomínal trojnohého pavouka či Tátu Dlouhána, a byl by se rád dozvěděl, jak rozřešil problém — který nezvládl žádný tvor na Zemi — pohybu pomocí tří nohou.
„Co si o tom myslíš, doktorko,“ zašeptal a vypnul hlas televizního komentátora.
„Obvyklá rámanská trojitá symetrie. Nevidím, čím by nás mohl ohrozit, ačkoli ty biče budou možná nepříjemné — a mohly by být jedovaté, jako u pozemských žahavců. Tiše seď a dívej se, co to bude dělat.“
Poté, co si je tvor po několik minut lhostejně prohlížel, dal se náhle do pohybu — a nyní pochopili, jak to, že propásli jeho příchod. Byl rychlý a vykresloval na zemi tak podivuhodný krouživý pohyb, že lidské oko a mozek mělo co dělat, aby ho vůbec stačilo sledovat.
Pokud si Norton troufal posuzovat — a celou záležitost mohla rozhodnout jenom časová lupa — , každá z nohou fungovala jako osa, kolem níž tvor svoje tělo otáčel. Nebyl si tím jistý, ale také se mu zdálo, že když se tvor pohybuje, každých pár „kroků“ obrací směr rotace, zatímco ty tři biče švihají nad zemí jako blesky. Dosahoval nejvyšší rychlosti — ačkoli i to se dalo odhadnout velice těžko — přinejmenším třicet kilometrů za hodinu.
Rychle se přehnal po táboře a zkoumal každý kousek výbavy, jemně se dotýkal improvizovaných postelí a židlí a stolků, komunikačních zařízení, kontejnerů s potravinami, elektrohygů, kamer, kanystrů s vodou, nástrojů — zdálo se, že nepřehlíží vůbec nic s výjimkou čtyř pozorovatelů. Zjevně byl dost inteligentní na to, aby rozeznával rozdíly mezi živými lidskými tvory a jejich mrtvým majetkem; jeho počínání vzbuzovalo nevyvratitelný dojem extrémně metodické touhy po vědění či zvědavosti.
„Kéž bych ho tak mohla vyšetřit!“ zvolala Laura zklamaně, když se tvor dál otáčel ve svých rychlých piruetách. „Nepokusíme se ho chytit?“
„Jak?“ zeptal se Calvert, celkem dost rozumně.
„Víš — primitivní lovci lapali rychlá zvířata pomocí dvojice závaží, kterými otáčeli na konci provazu. Bylo to dokonce bezbolestné.“
„O tom pochybuju,“ řekl Norton. „Ale dokonce i kdyby se to tak udělat dalo, nemůžeme to riskovat. Nevíme, do jaké míry je tenhle tvor inteligentní a takhle bychom mu snadno mohli zpřerážet nohy. Pak bychom měli potíže doopravdy — v Rámovi, na Zemi a všude jinde.“
„Ale musíme přece získat vzorek!“
„Možná se budeš muset spokojit s Jimmyho květinou — pokud s tebou jeden z těch tvorů nebude spolupracovat. Násilné počínání je vyloučené. Jak by se ti líbilo, kdyby něco přistálo na Zemi a došlo k názoru, že právě ty budeš představovat krásný vzorek pro pitvu?“
„Já ho nechci pitvat,“ řekla pramálo přesvědčivě Laura. „Chci ho jenom vyšetřit.“
„Dobře, ti cizí návštěvníci by možná s tebou měli stejné úmysly, ale zažila bys velice nepříjemné chvilky, než bys jim uvěřila. Nesmíme udělat žádné pohyby, které by si snad mohl vynaložit jako ohrožení.“
Citoval Lodní řády, samozřejmě, a Laura to věděla. Nároky vědy musely dát přednost požadavkům vesmírné diplomacie.
Ovšem nebylo zapotřebí pouštět se do tak nadnesených úvah, byla to pouze otázka dobrého vychování. Tady byli návštěvníky, a dokonce se ani nezeptali, jestli smějí vstoupit dovnitř…
Zdálo se, že tvor už inspekci dokončil. Ještě jednou prolétl vysokou rychlostí kolem tábora a potom odbočil rovnou — ke schodišti.
„To jsem zvědavá, jak zvládne chůzi po schodech?“ zauvažovala Laura. Na otázku dostala okamžitou odpověď: pavouk je naprosto ignoroval a aniž by zmírnil rychlost, zamířil vzhůru po mírně se zvedající křivce zábradlí.
„Řídící středisko,“ řekl Norton. „Možná že brzy dostanete návštěvu; podívejte se na Šestou sekci schodiště Alfa. A jen tak mezi námi, díky za to, že nás tak pečlivě hlídáte.“
Chvilku trvalo, než se sarkastická slova vstřebala; pak si pozorovatel na Středu omluvně odkašlal.
„Ehm — teď už něco vidím, kapitáne, když jste mě na to upozornil. Ale co to je?“
„Tvůj názor je stejně dobrý jako můj,“ odvětil Norton, když stiskl poplachové tlačítko. „Tábor Alfa volá všechny stanice. Právě nás navštívil tvor podobný trojnohému pavoukovi, s velice tenkýma nohama asi dva metry dlouhýma, malým kulovitým tělem, pohybuje se velice rychle tak, že se přitom otáčí. Zdá se neškodný, je však zvědavý. Možná že se k vám připlíží dřív, než ho stačíte postřehnout. Prosím potvrďte příjem.“
První odpověď došla z Londýna, patnáct kilometrů na východ.
„Tady nic neobvyklého, kapitáne.“
Ze stejné vzdálenosti na západ odpověděl Řím, podezřele ospalým hlasem.
„Tady totéž, kapitáne. No, okamžik…“
„Co se děje?“
„Před chvilkou jsem odložil pero — a je pryč! Co… ach!“
„Mluvte jasně!“
„Nebudete tomu věřit, kapitáne. Udělal jsem si pár poznámek — víte, jak rád píšu, a to přece není nikomu na obtíž — používám svoje oblíbené kuličkové pero, skoro dvě stě roků staré — no dobře, a ono se teď válí na zemi, asi pět metrů daleko! Už ho mám — díky bohu — nic se mu nestalo!“
„Jak se tam podle vás dostalo?“
„Ehm — možná jsem si na minutku zdříml. Měli jsme dneska dost perný den.“
Norton si povzdechl, ale zdržel se komentáře; vždyť jich bylo jen pár a zbývalo jim tak málo času, aby tenhle svět prozkoumali. Nadšení nemohlo vždycky přemoci vyčerpání a Norton byl na vážkách, jestli nepodstupují přílišné riziko. Snad své lidi neměl rozdělit do tak malých skupinek a pokoušet se pokrýt tak velké území. Jenže si také uvědomoval rychle prchající dni a neobjasněné záhady všude okolo nich. Byl si čím dál jistější, že se k něčemu schyluje a že budou muset Rámu opustit dokonce ještě dříve, než dosáhne perihélia — okamžiku pravdy, v němž se musí uskutečnit jakákoli případná změna dráhy.
„Tak poslouchejte, řídící středisko, Říme, Londýne — všichni,“ řekl. „V průběhu noci chci hlášení každou půlhodinu. Musíme předpokládat, že od nynějška můžeme očekávat návštěvníky každým okamžikem. Někteří z nich mohou být nebezpeční, avšak za každou cenu se musíme vyhnout incidentům. V téhle věci znáte všichni směrnice.
Do značné míry měl pravdu; byla to součást jejich výcviku — nicméně žádný z nich snad nikdy doopravdy nevěřil, že se „přímý kontakt s cizími inteligentními bytostmi“, o němž se tak dlouho teoretizovalo, přihodí ještě za doby jejich života — stále ještě kratší, než by se chtěli dožít.
Výcvik byla jedna věc, skutečnost jiná; a nikdo si nemohl být jist tím, že prastarý lidský pud sebezáchovy nenabude v kritické situaci vrchu. Nicméně bylo základním principem považovat každou entitu, s níž se v Rámovi střetnou, spíše za neškodnou než za nebezpečnou, a to až do posledního okamžiku — nebo dokonce i déle.
Kapitán Norton netoužil po tom, aby na něj historie vzpomínala jako na muže, jenž rozpoutal první meziplanetární válku.
Během několika hodin se objevily stovky pavouků a nacházeli je všude po pláni. Dalekohledem mohli vidět, že je jimi zamořený i Jižní kontinent — kromě ostrova s New Yorkem, jak se jim zdálo.
Výzkumníků si už dál nevšímali a po chvíli přestali i výzkumníci věnovat pozornost jim — ačkoli čas od času Norton zjišťoval v očích své šéflékařky dravý lesk. Nic by ji víc nepotěšilo, tím si byl jistý, než kdyby se některému z pavouků přihodila nehoda, a on nesměl připustit, aby takovou věc v zájmu vědy zinscenovala.
Zdálo se prakticky jisté, že pavouci nemohou být inteligentní; měli příliš drobná tělíčka, než aby mohla obsahovat mnoho čehosi na způsob mozku, a doopravdy bylo i těžké pochopit, odkud berou veškerou energii k pohybu. Jenže počínali si funkčně a se zvláštní cílevědomostí; zdálo se, že jsou všude, ale nikdy nenavštěvovali totéž místo podruhé. Norton často míval dojem, že po čemsi pátrají. Ale ať už to bylo cokoli, nezdálo se, že to nalézali.
Pavouci vyšplhali celou cestu vzhůru na Střed, aniž se snížili k tomu, aby použili na některém ze tří ohromných schodišť stupně. Jak dokázali vystupovat v kolmých úsecích, i když takřka ve stavu beztíže, to nebylo jasné; Laura přišla s teorií, že jsou vybaveni přísavkami.
A pak, k jejímu zřejmému potěšení, získala svůj tak dychtivě vytoužený vzorek. Řídící středisko ohlásilo, že se jeden pavouk zřítil z vertikálního úseku a zůstal ležet, mrtvý či neschopný pohybu, na První plošině. Lauřin čas, v němž urazila cestu z pláně vzhůru byl rekord, který už nikdo nepřekonal.
Když dospěla na plošinu, zjistila, že ačkoli tvor dopadl malou rychlostí, má zlomené všechny nohy. Oči měl stále ještě otevřené, ale nereagoval na žádný vnější podnět. Dokonce i vychladlá lidská mrtvola by byla živější, usoudila Laura; jakmile dopravila kořist na Endeavour, začala se ohánět se svou pitevní výzbrojí.
Pavouk byl tak křehký, že se málem rozpadl na kusy, aniž by mu k tomu nějak dopomohla. Oddělila nohy od těla a pak se pustila do choulostivého svrchního krunýře, jejž prořízla ve třech velkých kruzích a otevřela, jako by loupala pomeranč.
Po několika okamžicích čistého překvapení — neboť tam nebylo nic, co by poznávala či identifikovala — pořídila sérii pečlivých fotografií. Potom zvedla skalpel.
Kde začít s řezem? Měla chuť zavřít oči a bodnout nazdařbůh, jenže to by nebylo příliš vědecké.
Ostří proniklo dovnitř prakticky bez jakéhokoliv odporu. O sekundu později se roznesl po celé délce i šířce Endeavour nanejvýš neženský jekot šéflékařky Ernstové.
Znepokojenému seržantu McAndrewsovi trvalo dobrých dvacet minut, než utišil vyděšené šimpanzy.