„No dobře, Rode, ale jak zapadají do tvé víry Merkuřané?“
„Až příliš dobře, kapitáne,“ odvětil Rodrigo s neveselým úsměvem. „Zuří pradávný zápas mezi silami dobra a zla. A jsou údobí, kdy se lidé musí v tomto zápase postavit na jednu nebo na druhou stranu.“
Myslel jsem si, že to takhle nějak vysvětlí, řekl si Norton. Tahle situace byla pro Borise určitě šokující, ale on nepatřil k těm, co by rezignovali a pasívně se s věcmi smířili. Vyznavači Krista byli velice energičtí, schopní lidé. V některých ohledech se opravdu až pozoruhodně podobali Merkuřanům.
„Vykládám si to tak, že máš nějaký plán, Rode.“
„Ano, kapitáne. Je opravdu docela jednoduchý. Musíme jenom zneškodnit tu bombu.“
„Ech. A jak navrhuješ, aby se to udělalo?“
„Štípačkami.“
Kdyby to řekl kdokoli jiný, Norton by to považoval za žert. Ale ne v případě Borise Rodriga.
„Počkej! Vždyť se to kamerami přímo ježí. Myslíš si, že Merkuřané budou jenom tak sedět a koukat se na tebe?“
„Ovšem, to je všechno, co budou moci udělat. Než dospěje signál až k nim, bude už pozdě. Tuhle práci snadno stihnu za deset minut.“
„Rozumím. To je dožere k nepříčetnosti. Ale co když je bomba opatřená pojistkou, aby ji každý pokus o zneškodnění odpálil?“
„To se zdá krajně nepravděpodobné. Jaký by to mělo smysl? Taková hlavice je zkonstruovaná pro speciální operace hluboko ve vesmíru a bude vybavena všemi možnými pojistnými zařízeními, aby se naopak zabránilo detonaci, vyjma na výslovný rozkaz. Ale je to riziko, které jsem připravený podstoupit — a dá se to provést tak, aniž bych ohrozil loď. Všechno mám promyšlené.“
„Tím jsem si jistý,“ řekl Norton. Myšlenka to byla úchvatná — až svůdně přitažlivá; zejména se mu líbilo pomyšlení na Merkuřany zcela vyvedené z míry a dal by hodně za to, kdyby se mohl pokochat, jak budou reagovat, až si uvědomí — příliš pozdě — co se to děje s jejich smrtelně nebezpečnou hračkou.
Ale byly tu jiné komplikace, a jak Norton problém zkoumal, připadalo mu, že se znásobují. Byl postaven tváří v tvář zdaleka nejobtížnějšímu — a nejkritičtějšímu — rozhodnutí za celou dobu své služby.
Ale i takhle řečeno to bylo směšné podcenění. Stál tváří v tvář nejobtížnějšímu rozhodnutí, jaké musel kdy udělat kterýkoli ze všech kapitánů; možná že na něm závisela veškerá budoucnost celého lidského rodu. Neboť co když měli pravdu právě Merkuřané?
Když Rodrigo odešel, rozsvítil si nápis NERUŠIT; už si ani nemohl vzpomenout, kdy jej použil naposledy, a byl mírně překvapený, že to pořád ještě funguje. Teď, v srdci zalidněné lodi plné ruchu, si připadal, že je dočista sám — vyjma portrétu kapitána Jamese Cooka, jenž na něho shlížel propastmi času.
Porada se Zemí byla nemožná, už ho varovali, že každá relace může být odposlouchávána — snad pomocí přenosové techniky umístěné přímo na hlavici. To vkládalo veškerou odpovědnost na jeho bedra.
Vzpomněl si na historku, kterou kdesi zaslechl o prezidentovi Spojených států — byl to Roosevelt, anebo Perez? — , který měl na psacím stole cedulku s nápisem „Tady zůstal Černý Petr.“ Norton si nebyl tak úplně jist, co to Černý Petr je, ale pochopil, že jeden zůstal právě ležet i na jeho stole.
Nemohl podniknout nic a jenom čekat, až ho Merkuřané vyzvou, aby odstartoval. Jak na to bude pohlížet historie v budoucnosti? Norton se příliš netrápil posmrtnou slávou či hanbou, nicméně vůbec nestál o to, aby byl navěky vzpomínán jako spoluviník kosmického zločinu — když bylo v jeho silách, aby mu zabránil.
A plán se zdál bez jediné trhliny. Jak očekával, Rodrigo promyslil každý detail, předvídal kdejakou alternativu — dokonce i tak nepatrné nebezpečí, že by se hlavice mohla odpálit, až si s ní začne zahrávat. I kdyby se to stalo, Endeavour by mohla být pořád v bezpečí za štítem Rámy. A co se týkalo osoby poručíka Rodriga, zdálo se, že přijímá možnost okamžitého vstupu na nebesa s dokonale vyrovnanou myslí.
Ale i kdyby dokonce hlavici úspěšně zneškodnili, záležitost by tím pořád ještě nekončila. Merkuřané by se mohli pokusit o totéž znovu — pokud by se nenašel nějaký způsob, jak jim v tom zabránit. Ale aspoň by se tak vykoupilo pár týdnů, dříve než by jej snad mohla dostihnout nějaká jiná řízená střela, byl by Ráma už daleko za perihéliem. V té době už by měly být, doufejme, nejhorší obavy ustrašenců a panikářů vyvrácené. Anebo naopak…
Pustit se do toho či nepustit — to byla otázka. Nikdy předtím nepociťoval kapitán Norton tak blízkou spřízněnost s princem dánským. Ať podnikne cokoli, možnosti dobrého či zlého výsledku se zdály v dokonalé rovnováze. Stál tváří v tvář nejtěžšímu morálnímu problému při každém rozhodování. Jestli bude volit špatně, dozví se to velice rychle. Ale když se rozhodne správně — nebude to možná nikdy schopen dokázat…
Nemělo smysl nadále se spoléhat na logické argumenty a nekonečné rozebírání alternativ, které by mohly nastat. Tak by se mohl člověk pohybovat v kruzích navždycky, pořád dokola. Nastal čas zaposlouchat se do vnitřních hlasů.
Opětoval Cookův klidný, pevný pohled mířící přes celá staletí.
„Souhlasím s vámi, kapitáne,“ zašeptal. „Lidstvo musí žít s čistým svědomím. Ať si Merkuřané tvrdí cokoli, přežít není ještě všechno.“
Stiskl signální tlačítko pro spojení s můstkem a zvolna řekl: „Poručíku Rodrigo — přijďte ke mně.“
Potom zavřel oči, zahákl se palci za ukotvovací pásy na svém křesle a chystal se vychutnat několik okamžiků naprostého uvolnění.
Nějakou dobu možná potrvá, než je zase okusí.