Z kosmického skútru odstrojili všechno nepotřebné zařízení; zbyla z něho pouze odkrytá kostra, držící pohromadě pohon, navigační a dýchací aparaturu. Odstranili dokonce i sedadlo pro druhého pilota, neboť každý kilogram navíc by se musel splatit prodloužením doby letu.
To byl jeden z důvodů, i když ne zrovna ten nejzávažnější, proč Rodrigo trval na tom, že poletí sám. Úkol to byl tak jednoduchý, že žádných dalších rukou nebylo potřeba, a hmotnost spolucestujícího by stála několik minut letového času. Takhle svlečený skútr mohl dosahovat zrychlení přes jednu třetinu g, byl schopen zvládnut výlet od Endeavour k hlavici za čtyři minuty. Tím se šest ušetřilo, a to by mělo stačit.
Když Rodrigo opustil loď, ohlédl se jenom jedenkrát; spatřil, že se — přesně podle plánu — vzdaluje ve směru hlavní osy a že ho motory hladce nesou přes rotující kotouč Severní polokoule. Až dospěje k hlavici, bude ho od Endeavour oddělovat celá Rámova délka.
Zatímco se vznášel nad polární plošinou, čas zvolna plynul. Nebyl žádný spěch, protože kamery na hlavici ho tady ještě nemohly zahlédnout, a proto šetřil pohonné hmoty. Potom se přenesl přes Rámův zakřivený okraj — a spatřil střelu, třpytící se ve slunečních paprscích, jež tady pálily dokonce ještě pronikavěji než na její rodné planetě.
To už Rodrigo prudce stiskl tlačítko naváděcího programu. Tím spustil celý manévr; skútr roztočil setrvačníky a nabrat plný tah bylo záležitostí vteřiny. V první chvíli měl Rodrigo dojem, že ho ta tíže rozmačká, potom jí přivykl. Ostatně uvnitř Rámy spokojeně vydržel dvojnásobek — a na Zemi se narodil v trojnásobku takové tíže.
Když skútr zamířil přímo k hlavici, ohromná zakřivená vnější stěna padesátikilometrového válce se pod ním začala zvolna vzdalovat. Člověk však vůbec nebyl schopný docenit Rámovu velikost, poněvadž válec byl dokonale hladký a jednolitý — tak jednolitý, že bylo i těžko posoudit, jestli se vůbec otáčí.
Stá sekunda letu, blížil se k polovině cesty. Hlavice byla stále ještě příliš vzdálená, než aby se na ní daly rozeznat nějaké podrobnosti, ale proti uhlově černé obloze už byla mnohem jasnější. Bylo to divné, že neviděl žádné hvězdy — dokonce ani třpytivou Zemi nebo oslnivou Venuši; znemožňovaly to tmavé filtry, které mu chránily oči před oslepujícím svitem. Rodrigo se dohadoval, že udělal rekord, žádný jiný člověk pravděpodobně nikdy nepracoval volně ve vesmíru tak blízko ke Slunci. Měl štěstí, že solární aktivita byla zrovna nízká.
V čase dvě minuty deset sekund se rozsvítila kontrolka zrychlení, tah motorů klesl na nulu a skútr se otočil o sto osmdesát stupňů. V okamžiku dával už zase plný tah, jenže teď stejně bláznivě tři metry za sekundu na druhou brzdil — ve skutečnosti však ještě silněji, poněvadž už spotřeboval téměř polovinu svých pohonných hmot. Hlavice byla dvacet pět kilometrů daleko; za další dvě minuty bude u ní. Špičkově dosáhl maximální rychlosti patnáct set kilometrů za hodinu — což bylo u kosmického skútru naprosté šílenství a pravděpodobně další rekord. Jenže tohle se těžko dalo považovat za běžný výstup do kosmického prostoru a Rodrigo si byl naprosto dobře vědom toho, do čeho se pouští.
Hlavice se zvětšovala; a teď už viděl hlavní anténu, udržující směr přesně k neviditelné hvězdičce Merkura. V průběhu posledních tří minut přenášel tenhle paprsek rychlostí světla obrázek jeho přibližujícího se skútru. Než dospěje až na Merkur, poletí však ještě dvě další minuty.
Co Merkuřané podniknou, až ho spatří? Budou ohromeni, samozřejmě, a okamžitě jim dojde, že přistál na hlavici několik minut předtím, než se oni vůbec dozvěděli, že je na cestě. Je pravděpodobné, že jakýsi podřízený operátor bude volat vyšší autoritu — a to bude stát další čas. Avšak i v nejhorším možném případě — kdyby měl dozorčí důstojník dokonce oprávnění hlavici odpálit a okamžitě stiskl knoflík — potrvá dalších pět minut, než signál dorazí až sem.
Ačkoli Rodrigo tedy ani v tomhle případě nehazardoval — vyznavači vesmírného Krista nikdy nehazardují — , byl si dost jistý, že k takové okamžité reakci stejně nedojde. Merkuřané budou váhat, jestli mají zničit výzvědný člun Endeavour, a to dokonce i tehdy, kdyby jej podezírali z toho, co měl za lubem. Určitě se nejprve pokusí nějakým způsobem se s nimi dorozumět — a to bude znamenat další zdržení.
A byl tu dokonce ještě lepší důvod; nebudou chtít, aby přišla nazmar gigatunová hlavice kvůli pouhému skútru. A ta by přišla nazmar, kdyby detonovala dvacet kilometrů od cíle. Nejprve ji tedy musí uvést do pohybu. No, tak to má spoustu času… ale pořád musí počítat s nejhorším.
Bude si počínat, jako kdyby impuls k odpálení měl přijít v nejkratší možné době — přesně za pět minut.
Když se skútru přiblížil na posledních pár set metrů, Rodrigo rychle porovnával podrobnosti, které viděl nyní, s těmi, jež studoval na fotografiích pořízených pomocí teleobjektivu. Co předtím byla jenom série obrázků, proměnilo se teď ve tvrdý kov a hladký plastik — už to nebyl jenom abstraktní pojem, nýbrž smrtonosná skutečnost.
Hlavici tvořil válec asi dvacet metrů dlouhý a tři metry v průměru — podivnou shodou okolností měla hlavice téměř tytéž proporce jako sám Ráma. Byla připevněna ke kostře nosné rakety pomocí mřížky z krátkých profilů ve tvaru I. Z jakéhosi důvodu, který měl snad co dělat s umístěním těžiště, byla připojena vzhledem k ose nosné rakety v pravém úhlu, takže vzbuzovala zlověstný dojem kladiva, který se k ní velice dobře hodil. Vždyť to skutečně bylo kladivo, dost mohutné i na to, aby rozdrtilo celou planetu.
Z obou konců hlavice se po válcovém plášti sbíhaly svazky proplétajících se kabelů a ztrácely se přes mřížoví dovnitř nosné rakety. Tady se nacházela veškerá komunikační a řídící zařízení, na hlavici samotné žádná anténa nebyla. Rodrigo musí pouze přestřihnout ty dva svazky kabelů a nezbude nic víc než neškodný a netečný kov.
Ačkoli to bylo přesně tak, jak očekával, pořád to vypadalo až příliš snadně. Mrkl na hodinky, zbývalo ještě třicet sekund, než se Merkuřané o něm dozvědí. Měl absolutně jistých pět minut nerušené práce — a s devadesátidevítiprocentní pravděpodobností ještě víc.
Jakmile se skútr úplně zastavil, Rodrigo jej upevnil ke kostře střely tak, až s ní utvořil jeden celek. Zabralo mu to jenom pár sekund; už si vybral nástroje a okamžitě vyplul z pilotního křesla, neohebnost těžkého kosmického skafandru mu příliš nepřekážela.
Přistihl se, že první věc, kterou si prohlíží, je malá kovová destička nesoucí nápis
ODDĚLENÍ VÝROBY ENERGETICKÝCH CELKŮ
sekce D
třída Západu slunce 47
174 64 Vulkanopolis
Veškeré informace podá Henry K. Jones.
Rodrigo usoudil, že za několik málo minut bude možná mít Henry K. Jones práce až nad hlavu.
Silné štípačky udělaly s kabelem krátký proces. Když přestřihával první pramínky drátů, Rodrigo ani nevzpomněl na pekelné plameny, skryté pouhých pár centimetrů od něj; kdyby je jeho počínání roznítilo, nikdy by se o tom nedozvěděl.
Vrhl znovu rychlý pohled na hodinky, trvalo mu to méně než minutu, což znamenalo, že se drží rozvrhu. Teď pojistný kabel — a pak si to může namířit domů, plně na očích zuřících Merkuřanů, úplně vyvedených z míry.
Právě se pouštěl do práce na druhém svazku kabelů, když ucítil v kovu, kterého se dotýkal, jemné chvění. Zděšeně sklouzl pohledem nazpět po trupu střely.
Kolem jedné z trysek pro ovládání polohy se vznášela charakteristická modrofialová záře spuštěného plazmového pohonu. Hlavice se připravovala k akci.
Zpráva z Merkura byla stručná a zdrcující. Došla dvě minuty nato, co Rodrigo zmizel za okrajem Rámy.
KAPITÁNU ENDEAVOUR ŘÍDÍCÍ STŘEDISKO INFERNO-ZÁPAD, MERKUR. DÁVÁME VÁM JEDNU HODINU OD DORUČENÍ TÉTO ZPRÁVY, ABYSTE SE VZDÁLIL Z BLÍZKOSTI RÁMY. DOPORUČUJEME VÁM LETĚT S MAXIMÁLNÍM ZRYCHLENÍM VE SMĚRU OSY ROTACE. POTVRĎTE PŘÍJEM. KONEC RELACE.
Norton ji četl a nevěřil svým očím, potom ho přepadl vztek. Pocítil dětinské nutkání rádiem odpovědět, že celá jeho posádka je uvnitř Rámy a potrvá celé hodiny, než se všichni dostanou nahoru. Jenže tím by ničeho nedosáhl — snad s výjimkou toho, že by vyzkoušel dobrou vůli a nervy Merkuřanů.
A proč se rozhodli, několik dní před dosažením perihélia, k akci? Byl by rád věděl, zda se stal narůstající tlak veřejného mínění tak silný, že se rozhodli postavit zbývající část lidstva před fait accompli. Tohle vysvětlení se však zdálo nepravděpodobné, taková citlivost nebyla pro ně charakteristická.
Neexistoval žádný způsob, jak Rodriga odvolat, neboť skútr se teď nacházel v rádiovém stínu Rámy a Norton s Rodrigem nebude moci navázat spojení, dokud se zase nedostane přímo na dohled. To se nestane dříve, než se akce úspěšně završí — anebo selže.
Bude si muset počkat, stále ještě zbývala spousta času — plných padesát minut. Mezitím uvážil nejúčinnější odpověď na Merkur.
Bude ultimátum dočista ignorovat a uvidí, co podniknou Merkuřané.
První Rodrigův pocit, když se hlavice dala do pohybu, nebyl fyzický strach; bylo to cosi ještě mnohem pustošivějšího. Byl přesvědčený, že se vesmír řídí podle přísných zákonů, podle nichž se snad nemůže nechovat ani sám Pánbůh — a tím méně Merkuřané. Žádný signál nemůže letět rychleji než světlo; měl pět minut náskoku před vším, co mohl Merkur podniknout.
Byla to jenom náhodná shoda — fantastická a snad smrtonosná, ale nic víc. Řídící povel museli čirou náhodou k hlavici vyslat přibližně v době, kdy opouštěl Endeavour; zatímco on sám uletěl padesát kilometrů, signál překlenul osmdesát miliónů.
Anebo to třeba byla jenom automaticky provedená změna polohy, mající zabránit tomu, aby se nosič někde uvnitř nepřehřál. Na některých místech se povrchová teplota blížila patnácti stům stupňů a Rodrigo si dával velký pozor, aby se pokud možno držel ve stínu.
Zapálila se druhá tryska a zbrzdila rotaci, kterou dala hlavici první. Ne, tohle nebylo pouhé vyrovnávání teplotních rozdílů. Raketa měnila polohu a zaměřovala se přímo proti Rámovi…
V téhle chvíli nemělo smysl chtít vědět, proč se to děje. V jeho prospěch mluvila jedna věc; střela neměla nosič zkonstruovaný pro velké zrychlení. Jedna desetina g byl strop, kterého mohla dosáhnout. Mohl na ní zůstat zavěšený.
Zkontroloval příchytky přidržující skútr ke kostře rakety a ještě jednou také záchranné lano na svém skafandru. V mysli mu nabobtnávala chladná zlost a podpořila jeho odhodlání. Znamenal tenhle manévr, že Merkuřané odpálí hlavici bez varování a nedají Endeavour vůbec žádnou možnost uniknout? Zdálo se to neuvěřitelné — byl by to čin nejen brutální, nýbrž přímo šílený, vypočítaný na to, aby proti nim obrátil zbytek sluneční soustavy. A co je přimělo k tomu, že ignorují slavnostní slib svého vlastního velvyslance?
Ať už měli v plánu cokoli, úspěch s ním slavit nebudou.
Druhá zpráva z Merkura byla úplně stejná jako první a došla o deset minut později. Prodloužili si tak ultimátum — Norton pořád měl ještě celou hodinu. A Merkuřané zřetelně vyčkávali, jestli přece jen nedostanou od Endeavour odpověď, než jí zavolají ještě jednou.
Teď vstupoval do hry další faktor; okamžikem, kdy museli spatřit Rodriga a měli několik minut na to, aby podnikli nějakou akci. Jejich rozkazy už možná byly na cestě. Mohly každou vteřinou dorazit.
Měl by začít s přípravami ke startu. Ohromné těleso Rámy, vyplňující celou oblohu, se mohlo každým okamžikem rozžhavit doběla od jednoho konce k druhému a vzplanout úžasnou, pomíjivou září, jež úplně zastíní Slunce.
Když začala pracovat hlavní tryska, Rodrigo už byl bezpečně připoutaný. O pouhých dvacet sekund později tryska opět uhasla. Provedl rychlý výpočet zpaměti, delta v nemohla být víc než patnáct kilometrů za hodinu. Hlavici potrvá víc než hodinu, než doletí k Rámovi; třeba se k němu jenom přibližuje, aby pak měla možnost rychleji reagovat. Jestli to Merkuřané takhle chtěli, bylo to chytré opatření, jenže je odkládali příliš dlouho.
Rodrigo vrhl rychlý pohled na hodinky, ačkoli si nyní plynutí času uvědomoval, aniž by ho musel sledovat. Na Merkuru ho teď viděli, jak si to míří přímo k hlavici a má k ní už blíž než dva kilometry. O jeho záměrech nemohli pochybovat ani v nejmenším a mohli být jenom zvědaví, jestli se mu je už podařilo provést.
S druhým pramenem kabelů to šlo stejně snadno jako s prvním, jako každý dobrý řemeslník i Rodrigo si vybral správný nástroj. Hlavice byla zneškodněná, anebo — přesněji — už se nedala odpálit dálkovým povelem.
A přece zbývala ještě jedna možnost a Rodrigo si nemohl dovolit, aby ji přehlížel. Vnější kontaktní zápalník tu nebyl, jenže mohl být uvnitř, citlivý na otřes při nárazu. Merkuřané stále ještě měli kontrolu nad pohybem svého nosiče a mohli s ním vrazit do Rámy, kdykoli se jim zachtělo. Rodrigova práce ještě nebyla zcela u konce.
Za pět minut od tohoto okamžiku ho kdesi na Merkuru v místnosti řídícího střediska spatří, jak se plazí po plášti řízené střely a v ruce drží nevelké štípačky, jimiž zneškodnil nejmocnější zbraň, jakou kdy člověk postavil. Byl téměř v pokušení zamávat na kameru, ale uvážil, že by to mohlo vypadat nedůstojně; koneckonců právě tvořil dějiny a v následujících letech tyhle záběry uvidí milióny diváků. Pokud ovšem Merkuřané záznam ze zraněné pýchy nezničí, způsobil jim krutou blamáž.
Doplížil se až ke sloupku dálkové antény a přeručkoval po něm k velkému parabolickému reflektoru. Jeho spolehlivé štípačky udělaly krátký proces s multiplexním napáječem, přehryzly kabely stejně jako vodiče laserových vln. Když střihl naposledy, anténa se začala zvolna otáčet kolem dokola; neočekávaný pohyb ho překvapil, jenže pak si uvědomil, že zničil také její automatické zaměřování na Merkur. Přesně pět minut od této chvíle Merkuřané ztratí se svým služebníkem veškeré spojení. Teď už nebyl jenom impotentní, byl také hluchý a slepý.
Rodrigo pomalu sešplhal zpátky ke skútru, uvolnil příchytky a otočil ho tak, až se předními nárazníky opíral o raketu, co nejblíž jejímu těžišti. Nastavil trysku na plný tah a udržoval jej po dvacet sekund.
Protože skútr před sebou valil hmotnost mnohokrát převyšující jeho vlastní, odpověděl jen velice lenivě. Když Rodrigo ubral tah zpátky na nulu, pečlivě posoudil údaje o novém rychlostním vektoru hlavice.
Mine Rámu s velkou rezervou — kdykoli v budoucnu budou moci znovu přesně určit její polohu. Byl to, koneckonců, velice cenný kus výzbroje.
Poručík Rodrigo byl člověk, který si až patologicky zakládal na své počestnosti. Nelíbilo by se mu, kdyby ho Merkuřané obvinili, že jim ztratil jejich majetek.