„Kdybychom se o to pokusili,“ řekl Karl Mercer, „myslíte, že nám v tom budou bioti bránit?“
„Možná, tohle je jedna z věcí, kterým bych chtěl přijít na kloub. Proč se na mě tak díváš?“
Mercer zvolna nasadil nevyzpytatelný úšklebek, který předváděl pokaždé, když se pouštěl do svého osobitého žertování, jemuž jeho kolegové na lodi měli, anebo také možná neměli rozumět.
„Rád bych věděl, kapitáne, jestli si myslíte, že vám už Ráma patří. Až dosud jste vetoval každý návrh, abychom se vloupali do některé z budov. Proč ten kotrmelec? Tyhle mírumilovné nápady máte od Merkuřanů?“
Norton se zasmál, ale okamžitě se ovládl. Byla to chytrá otázka a nebyl si jistý, zda odpověď, jež se sama nabízela, je zrovna ta správná.
„Snad jsem byl přemrštěně opatrný — chtěl jsem se jenom vyhnut malérům. Jenže teď je to naše poslední příležitost: jestliže jsme stejně nuceni vyklidit pole, nemáme zas tak moc co ztratit.“
„Za předpokladu, že to pole vyklidíme bez úhony.“
„Samozřejmě. Ale bioti se k nám nikdy nechovali nepřátelsky, a nemyslím, že by nás tam mohlo s výjimkou pavouků něco polapit, kdybychom se museli doopravdy dát na útěk.“
„Vy si třeba utíkejte, kapitáne, ale já chci odejít důstojně. A náhodou, už jsem přišel na to, proč jsou k nám bioti tak slušní.“
„Teď už je trošku pozdě na nové teorie.“
„Nevadí, stejně vám ji povím. Myslí si totiž, že my jsme Rámané. Neumějí rozpoznat rozdíl mezi jedním druhem tvorů s kyslíkovým metabolismem a těmi ostatními.“
„Nevěřím, že jsou tak pitomí.“
„Tohle není otázka pitomosti. Jsou naprogramovaní, aby prováděli své přesně vymezené úkoly, a my prostě ležíme mimo rozsah jejich působnosti.“
„Třeba máš pravdu. Možná že to vypátráme — jakmile se pustíme do práce na Londýně.“
Joe Calvert odjakživa miloval ty staré filmy o bankovních loupežích, avšak nikdy neočekával, že se do něčeho takového sám zaplete. A přece to, co právě prováděl, nebylo v podstatě nic jiného.
Opuštěné ulice Londýna náhle působily dojmem, že jsou plné hrozeb, ačkoli věděl, že je to jenom jeho špatným svědomím. Nevěřil doopravdy, že dokonale uzavřené stavby bez jakýchkoli oken, rozkládající se tady všude okolo nich, jsou plné ostražitých obyvatel, kteří čekají jen a jen na to, aby se vyřítili ven v rozzuřených hordách, jakmile se vetřelci jenom prstem dotknou jejich majetku. Ve skutečnosti si byl celkem jistý, že tenhle celý komplex — stejně jako ostatní města — je pouze něco na způsob skladiště.
Zato druhá obava, taky založená na nesčetných starobylých kriminálních dramatech, mohla mít pevnější základy. Možná že tady nebyly žádné drnčící poplašné zvonky a ječící sirény, bylo však rozumné předpokládat, že i Ráma bude mít nějaký druh bezpečnostního zařízení. Jak jinak by se bioti dozvěděli, kdy a kde je zapotřebí jejich služeb?
„Ti bez ochranných filtrů se otočí zády,“ poručil seržant Myron. Ucítili pach kysličníků dusíku, jak i sám vzduch začal hořet v paprsku laserového zářiče. Když se ohnivý nůž prořezával k tajemství, jež bylo skryté už někdy v dobách, kdy se zrodil první člověk, ozývalo se neustále žhavé prskání.
Takovému nahromadění energie nemohlo odolat nic hmotného a řez hladce postupoval rychlostí několika metrů za minutu. V pozoruhodně krátkém čase vyřezali díl dost veliký na to, aby se jím protáhl člověk.
Poněvadž se vyřezaný dílec ani nepohnul, Myron se ho jemně dotkl — potom silněji — a pak do něj udeřil vší silou. Výřez propadl dovnitř s dutým, zvonivým třesknutím.
Norton si znovu vzpomněl — stejně jako tehdy, když do Rámy vstoupili úplně poprvé — na archeology, kteří otevřeli starou egyptskou hrobku. Neočekával, že spatří třpyt zlata; když prolezl otvorem dovnitř a reflektor držel před sebou, neměl ve skutečnosti žádné apriorní představy.
Řecký chrám postavený ze skla — to byl jeho první dojem. Budovu vyplňovala jedna řada svislých křišťálových sloupů za druhou, byly přibližně metr široké a rozpínaly se od podlahy až do stropu. Nacházely se jich tu stovky, pokračovaly dál a dál do tmy a mimo dosah jeho světla.
Norton přistoupil k nejbližšímu sloupu a namířil paprsek dovnitř. Světlo, lámající se jako by procházelo válcovou čočkou, se vějířovitě promítalo na vzdálenou stranu a jak se střídavě soustřeďovalo a rozptylovalo, s každým odrazem na ustupujících řadách pilířů sláblo víc a víc. Měl pocit, že se nachází přímo uprostřed jakéhosi složitého pokusu z optiky.
„Velice hezké,“ řekl praktický Mercer, „jenže co to má znamenat? Komu je zapotřebí celý les skleněných sloupů?“
Norton na jeden sloup jemně poklepal. Zněl, jako by byl plný, i když spíš kovu než křišťálu. Úplně ho to vyvedlo z míry, a tak se zachoval podle užitečné rady, kterou kdysi dávno zaslechl: „Když nevíš, na čem jsi, mlč a přejdi to.“
Když dospěl k následujícímu sloupu, který vypadal přesně tak jako ten první, zaslechl, že Mercer překvapeně vykřikl.
„Mohl bych přísahat, že tenhle sloup byl průzračný — a teď uvnitř něco je.“
Norton se prudce ohlédl.
„Kde?“ řekl. „Já nic nevidím.“
Podíval se směrem, jímž ukazoval Mercerův prst. Ten směřoval proti ničemu, sloup byl pořád dokonale průhledný.
„Copak to nevidíte?“ řekl Mercer nedůvěřivě. „Obejděte to z téhle strany. Sakra — teď jsem to ztratil!“
„Co se to tady děje“ chtěl věděl Calvert. Bylo to o několik minut dříve, než se aspoň přiblížili správné odpovědi.
Sloupy nebyly průhledné z každého zorného úhlu nebo při každém osvětlení. Když je člověk obcházel kolem dokola, předměty mu náhle padly přímo do oka, zjevně zapuštěné hluboko dovnitř jako mouchy v jantaru — a potom znovu zmizely. Byly jich plné tucty, každý jiný. Vypadaly naprosto skutečně, z pevné hmoty, i když se zdálo, že všechny zabírají stejný prostorový objem.
„Hologramy,“ řekl Calvert. „Úplně totéž jako pozemské muzeum.“
Takové vysvětlení se přímo nabízelo, a proto k němu Norton přistupoval s podezřením. Jeho pochybnosti narostly, když prozkoumával jiné sloupy a vyvolal si tvary, uskladněné v jejich vnitřcích.
Ruční nářadí — i když pro veliké a podivné ruce — schránky, malé strojky s ovládací klaviaturou, která vypadala jako vytvořená pro víc než pro pět prstů, vědecké aparatury, kuchyňské nádobí překvapivě konvenčních tvarů včetně nožů a talířů, nad nimiž by se, pomineme-li jejich velikost, nikdo nepozastavil, ani kdyby je servírovali na kterýkoli pozemský stůl… bylo tady prostě kdeco včetně celých stovek hůře identifikovatelných předmětů, často v jednom jediném sloupu smíchané dohromady všechno možné. Muzeum by určitě mělo nějaké logické uspořádání, příbuzné exponáty by byly přiřazené k sobě. Tohle vypadalo jako dočista náhodný soubor železářských potřeb.
Když vyfotografovali pomíjivé obrázky uvnitř celé řady křišťálových sloupů, poskytla právě různorodost předmětů Nortonovi klíč k rozluštění záhady. Třeba to není sbírka, nýbrž katalog, sestavený podle jakéhosi náhodného, avšak dokonale logického systému. Uvědomil si, jak divoce klade vedle sebe věci kterýkoli naučný slovník či abecední seznam, a vyzkoušel, jak tuhle myšlenku přijmou jeho společníci.
„Chápu, co máte na mysli,“ řekl Mercer. „Rámané by možná byli zrovna tak překvapení, kdyby zjistili, že dáváme fíky vedle fotoaparátu.“
„Nebo střelivo vedle střevíců,“ připojil Calvert po několika vteřinách vyčerpávajícího přemýšlení. Dospěl k názoru, že tak by si mohl člověk hrát celé hodiny a pořád vymýšlet další kombinace.
„Právě tohle mě napadlo,“ odvětil Norton. „Je to možná číslovaný seznam trojrozměrných předloh — forem — fotografií konstrukčních plánů, nebo jak tomu chcete říkat?“
„K čemu to slouží?“
„No, teorii o biotech znáte… domněnku, že neexistovali, dokud nejsou zapotřebí, a teprve potom že jsou vytvoření — syntetizovaní — podle předloh, které jsou kdesi uskladněné?“
„Rozumím,“ řekl pomalu a zamyšleně Mercer. „Takže když Ráman potřebuje konektor s levotočivou převlečnou čepičkou, vyťuká správné katalogové číslo a podle tady uloženého vzoru se vytvoří kopie.“
„Asi tak nějak. Ale prosím vás, nechtějte po mně technické podrobnosti.“
Sloupy, kolem nichž procházeli, neustále narůstaly do šířky a nyní měly už víc než dva metry v průměru. Tomu odpovídala i velikost předloh; bylo evidentní, že z nějakého nepochybně závažného důvodu se Rámané drží měřítka jedna ku jedné. Norton by byl rád věděl, jak skladují něco, co je opravdu veliké, pokud tady taková věc je.
Aby zvětšili svůj akční rádius, čtyři průzkumníci se mezi křišťálovými sloupy rozdělili a fotografovali takovou rychlostí, že jen stačili na prchavé obrazce zaměřovat kamery. Tohle je úžasné štěstí, říkal si Norton, třebaže měl dojem, že si je zasloužili; snad si ani nemohli vybrat nic lepšího než tenhle Ilustrovaný katalog rámanských výtvorů. Ačkoli, z opačného pohledu, sotva mohli narazit na něco více znepokojujícího. Doopravdy tady nebylo nic, s výjimkou nehmatatelných obrázků ze světla a tmy; ty zcela zjevně hmotné předměty ve skutečnosti neexistovaly.
Třebaže Norton tohle všechno věděl, najednou pocítil téměř neodolatelné nutkání prořezat se laserem do některého ze sloupů, aby tak získal něco hmotného, co odveze zpátky na Zemi. Byl to úplně stejný podnět, říkal si s úšklebkem, jaký nutí opici, aby chňapla po odrazu banánu v zrcadle.
Právě fotografoval cosi, co vypadalo jako nějaký optický přístroj, když k němu mezi sloupy dolehl Calvertův výkřik.
„Kapitáne — Karle — Wille — pojďte se podívat na tohle!“
Joe měl sklon k náhlým výbuchům nadšení, avšak to, co objevil, by ospravedlnilo i to největší vzrušení.
Uvnitř jednoho z dvoumetrových sloupů byl složitý ochranný oblek či stejnokroj, vyrobený očividně pro vzpřímeně se držícího tvora, mnohem vyššího než člověk. Velmi úzký ústřední kovový opasek patřil zjevně kolem pasu, hrudníku či nějaké jiné části těla, pozemské zoologii neznámé. Z něho vyrůstaly tři štíhlé sloupce, zužující se směrem vzhůru a zakončené pásy ve tvaru ideálního kruhu, který měl úctyhodný průměr jednoho metru. Otvory, rovnoměrně rozložené po jeho obvodu, nemohly být zamýšleny jinak, než že se jimi prostrkávaly horní končetiny nebo paže. A to tři…
Byla tam spousta kapes, přezek, pásků, za nimiž vyčnívalo nářadí — anebo zbraně? trubky a elektrické vodiče, a dokonce i malé černé krabičky, které by výborně zapadly do každé z pozemských elektronických laboratoří. Dohromady byl oblek skoro stejně složitý jako kosmický skafandr, ačkoli tvorovi, který jej nosil, poskytoval ochranu jenom částečnou.
A ten tvor je Ráman? kladl si otázku Norton. To se pravděpodobně nikdy nedozvíme; byl však určitě inteligentní — žádné zvíře na světě by neumělo zacházet s tak rafinovanou výstrojí.
„Výška asi dva a půl metru,“ řekl Mercer zamyšleně, „hlavu nepočítaje — ať už je to cokoli.“
„Má tři paže a — předpokládejme — i tři nohy. Stejný princip jako u pavouků, jenomže v mnohem robustnějším měřítku. Domníváte se, že je to jenom náhodná shoda okolností?“
„Pravděpodobně ne. Projektujeme roboty, kteří se podobají nám, a totéž můžeme očekávat od Rámanů.“
Joe Calvert, nezvykle zakřiknutý, sledoval podívanou jakoby s posvátnou bázní.
„Co si myslíte, vědí o nás, že jsme tady?“ pronesl napůl šeptem.
„O tom pochybuju,“ řekl Mercer. „Nedosáhli jsme ani jejich prahu vnímání — i když není pochyby, že Merkuřani se o to pokusili zdatně.“
Stáli tam pořád na jednom místě, neschopni se odtrhnout, když se ozval Pieter z řídícího střediska na Středu a jeho hlas zněl velice naléhavě.
„Kapitáne — měli byste radši odejít.“
„Co se děje — ženou se sem bioti?“
„Ne — něco mnohem vážnějšího. Začínají zhasínat světla.“