Když se spěšně vynořili z díry, kterou si vyřezali pomocí laseru, Nortonovi se zdálo, že šest Rámových sluncí září stejně silně jako kdykoli předtím. Pieter se určitě musel splést… i když to u něho vůbec nesedí…
Jenže Pieter právě takovou reakci předvídal.
„Děje se to tak pomalounku,“ vysvětloval omluvně, „že mi dlouho trvalo, než jsem postřehl nějakou změnu. Ale je to mimo jakoukoli pochybnost — ověřil jsem si to podle údajů měřiče. Intenzita osvětlení poklesla o čtyřicet procent.“
Potom, jen co jeho oči znovu přivykly světlu po temnotě ve skleněném chrámu, mu Norton uvěřil. Dlouhý Rámův den se skláněl ke konci.
Ačkoli bylo pořád stejně teplo jako kdykoli předtím, Norton cítil, že ho mrazí v zádech. Zažil tenhle pocit už jedenkrát předtím, na Zemi za krásného letního dne. Tehdy nevysvětlitelně pohaslo světlo, jako by temnota padala přímo ze vzduchu, anebo slunce jako by začalo ztrácet sílu — třebaže na obloze nebylo ani mráčku. Potom si uvědomil, že probíhá částečné zatmění.
„To je ono,“ řekl vztekle. „Jdeme domů. Nechte všechny věci ležet tak, jak jsou — už je stejně víckrát nebudeme potřebovat.“
Teď — doufal — se osvědčí jedna součást jeho plánu. Londýn totiž vybral k poslednímu výpadu proto, že žádné jiné město nestálo tak blízko od schodiště; základna Bety byla vzdálená jenom čtyři kilometry.
Nasadili pravidelný, rychlý hopkavý krok, který byl v prostředí s polovinou pozemské gravitace tím nejpohodlnějším způsobem cestování. Norton zvolil tempo, jímž — jak odhadoval — se dostanou k okraji planiny, aniž by se vyčerpali, a přitom v co nejkratším čase. Pronikavě si uvědomoval osm kilometrů, které budou muset ještě vyšplhat, až dojdou k Betě, ale cítil by se mnohem bezpečnější, kdyby se už doopravdy pustili do výstupu.
První záchvěv přišel, když už skoro dosáhli schodiště. Byl velice slaboučký a Norton se instinktivně obrátil k jihu, protože očekával další podívanou s ohňostrojem na Rozích. Zdálo se mu však, že v Rámovi se nikdy nic neopakuje úplně stejně; pokud docházelo na těch jako jehly ostrých vrcholcích k elektrickým výbojům, byly příliš slabé, než aby se daly spatřit.
„Můstku“ zvolal do rádia, „cítili jste to?“
„Ano, kapitáne — velmi slabý otřes. Mohlo by dojít k další změně polohy. Sledujeme, jestli se pohne gyrokompas — zatím nic. Okamžik! Už je to tady! Sotva postřehnutelně — méně než jeden mikroradián za sekundu, ale pohyb stále pokračuje.“
A tak se Ráma začal otáčet, ačkoli tak zvolna, že to bylo sotva vnímatelné. Ty dřívější otřesy byly možná falešný poplach — jenže tenhle byl bezpochyby záležitostí nanejvýš opravdovskou.
„Rychlost narůstá — pět mikroradiánů. Haló, cítili jste tenhle záchvěv?“
„Samozřejmě že ano. Uveďte do provozu všechny operační systémy na lodi. Budeme možná muset odstartovat nakvap.“
„Očekáváte už nějakou změnu dráhy? Pořád nám zbývá do perihélia ještě pořádný kus cesty.“
„Nemyslím, že se Ráma bude chovat podle našich kosmonautických příruček. Už jsem skoro u Bety. Tam si dáme pět minut pauzu.“
Pět minut byla doba naprosto nedostatečná, a přece se zdála jako celá věčnost. Neboť už nebylo pochyb o tom, že světla dohořívají a že dohořívají rychle.
Ačkoli byli všichni vybaveni reflektory, pomyšlení, že tady všechno pohltí tma, bylo nesnesitelné; jejich psychika už tak přivykla nikdy nekončícímu dni, že bylo těžké jenom si připomenout podmínky, za nichž tenhle svět zkoumat začínali. Pociťovali ochromující nutkání prchnout — uniknout do slunečního světla — pouhých pár kilometrů od nich na opačnou stranu těch válcových stěn.
„Řídící středisko!“ volal Norton. „Je světlomet spuštěný? Možná že ho budeme každou chvíli potřebovat.“
„Ano, kapitáne. Už ho rozsvěcujeme.“
Osm kilometrů nad jejich hlavami se rozzářila povzbudivá jiskřička. Dokonce i teď za pohasínajícího rámanského dne vypadala překvapivě slaboučká, avšak dobře jim posloužila už předtím, a kdyby ji potřebovali, znovu je bude vést.
Norton si uvědomil, že tohle bude ten nejdelší a nejvíc nervy drásající výstup, jaký kdy absolvovali. Ať se stane cokoli, nemohu jej uspěchat; kdyby přepjali síly, mohli by se někde ve strmém svahu jednoduše zhroutit a museli by čekat, až jim jejich bouřící se svaly dovolí zase pokračovat. Určitě byli jednou z posádek s nejlepší fyzickou kondicí, jaká se kdy vydala na cestu do vesmíru, existují ovšem meze, které tkáně a krevní soustava nemůže překročit.
Po hodině nepřetržitého plahočení dorazili ke čtvrtému oddílu schodiště, asi tři kilometry nad pláň. Od této chvíle až do konce už to bude mnohem snazší; gravitace poklesla na jednu třetinu pozemské hodnoty. Ačkoli čas od času docházelo k menším otřesům, nedělo se nic neobvyklého a pořád bylo ještě spousta světla. začali se cítit mnohem optimističtěji, a dokonce uvažovali o tom, jestli neodešli příliš brzy. Jedna věc byla ovšem jistá, zpátky už cesta nevedla. Na Rámovy pláně vkročil každý z nich naposledy.
Ve chvíli, kdy si dali na čtvrté plošině desetiminutový odpočinek, Joe Calvert náhle zvolal:
„Co je to za zvuk, kapitáne?“
„Zvuk? Já nic neslyším.“
„Vysoko položené hvízdání — frekvence klesá, to přece musíte slyšet.“
„Ty máš mladší uši než já — ale ano, už to slyším!“
Zdálo se, že pískot přichází odevšad. Brzy se stal hlasitý, dokonce pronikavý, a jeho výška rychle klesala. Potom náhle ustal.
O několik sekund později se ozval znovu a opakoval se tentýž průběh. Pískot dokonale vystihoval truchlivý naléhavý tón sirény na světelném majáku, vysílající své varovní do noci, zahalené rubášem mlhy. Rozhodně nesl jakési poselství, a to naléhavé. Nebylo určené jejich uším, ale porozuměli mu. Potom, jako by se dvojitě pojišťovalo, je podpořila i samotná světla.
Ztlumila se, až téměř zhasla, potom se opět rozzářila. V šesti úzkých údolích, která kdysi tento svět osvětlovala, se začaly míhat zářící korálky připomínající kulové blesky. Pohybovaly se směrem od obou pólů k Válcovému moři v synchronizovaném, hypnotizujícím rytmu, který mohl mít jenom jediný význam. „Do moře!“ vyzývala světla, „do moře!“ A výzvě se jen těžko odolávalo; nebylo člověka, který by nepociťoval sílu, nutící jej, aby se neobrátil nazpátek a hledal zapomnění ve vodách Rámy.
„Řídící středisko!“ volal naléhavě Norton. „Vidíte, co se děje?“
Ozval se jim Pieterův hlas, zněl naplněný posvátnou bázní a hodně vyděšený.
„Ano, kapitáne. Právě se dívám na Jižní kontinent. Jsou tam pořád ještě spousty biotů — včetně i některých velkých. Jeřáby, Buldozery — hromada Metařů. A všichni uhánějí zpátky do moře rychleji, než jak se zatím pohybovali kdykoli předtím, aspoň co jsem viděl. Tamhle kráčí Jeřáb — rovnou ze srázu dolů! Úplně stejně jako Jimmy, jenže padá mnohem rychleji… když dopadl, rozmetalo ho to na kusy… a už jsou tam Žraloci — trhají ho… fuj, není to příjemný pohled…
Teď se dívám na pláň. Je tam Buldozer, který vypadá, že se porouchal… chodí pořád v kruzích kolem dokola. Pouští se do něho párek krabů, trhá ho a rve na kusy… Kapitáne, myslím, že byste se raději měli okamžitě vrátit zpátky.“
„Věř mi,“ řekl Norton procítěně, „že jdeme tak rychle, jak jenom můžeme.“
Ráma zavíral průvlaky jako loď připravující se na bouři. Takový byl aspoň dojem, jehož se Norton nemohl zbavit, ačkoli se nezakládal na žádném logickém pokladě. Kapitán už se také necítil plně při smyslech, v jeho mysli se svářela dvě nutkání — potřeba uniknout pryč a touha uposlechnout ty šípy blesků, stále ještě planoucí na obloze, jež mu přikazovaly, aby se připojil k biotům na jejich pouti do Moře.
Další úsek schodiště — nových deset minut přestávka, aby jim vyprchaly ze svalů všechny jedy, jimiž je únava otravovala. Pak opět vpřed — urazit další dva kilometry, a pokusit se nemyslet na to…
Sled hvizdů s klesajícím tónem, které by člověka připravily o rozum, náhle ustal. Ve stejný okamžik se zastavilo kmitání žhavých koulí, ukazujících do Moře a běhajících podél štěrbin Rovných údolí; Rámových šest podlouhlých sluncí se opět proměnilo ve spojité světelné pásy.
Jenže rychle pohasínaly a občas jenom blikaly, jako by se nesmírné dávky energie nasávaly z tenčících se zdrojů. Čas od času se jim svět zachvěl pod nohama; můstek hlásil, že se Ráma neustále nepostřehnutelně pomalu natáčí jako ručička kompasu reagující na slabé magnetické pole. To však bylo spíš uklidňující, Nortona by přepadly opravdovské starosti až tehdy, kdyby se Ráma otáčet přestal.
Všichni bioti už zmizeli, hlásil Pieter. V celém vnitřku Rámy se pohybovaly už jenom lidské bytosti, plahočící se palčivě pomalu vzhůru po křivce Severní kupole.
Norton už nikdy víckrát nemusel překonávat závrať, kterou pocítil při svém prvním výstupu, avšak nyní se mu začala vkrádat do mysli nová obava. Vždyť jsou tady, při tom nekonečném šplhání od pláně ke Středu, tak zranitelní. Co jestli Ráma, když už skončil se změnou polohy, začne zrychlovat?
Předpokládejme, že síla tahu bude působit ve směru osy. Kdyby to bylo směrem na sever, nenastanou žádné problémy; byli by jenom trochu silněji přitlačeni ke svahu, po němž stoupali. Avšak kdyby to bylo směrem k jihu, mohlo by je to smést do vzduchu a nakonec by se zřídili nazpátek na pláň hluboko dole.
Pokusil se povzbudit myšlenkou, že jakékoli zrychlení, které přicházelo v úvahu, bude velmi mírné. Ráma za žádnou cenu nemohl akcelerovat rychleji než o jednu patnáctinu pozemské gravitace, anebo by se Válcové moře vzedmulo přes jižní břeh a zaplavilo celý kontinent. Jenže Perera se nalézal v pohodlné pracovně doma na Zemi, a ne pod kilometry taktak visícího kovu, který se Nortonovi zcela zjevně chystal zřítit na hlavu. A co když Rámu na pravidelné záplavy projektovali…
Ne, tohle bylo směšné. Bylo absurdní představovat si, že by celé ty bilióny tun mohly náhle dostat tak velké zrychlení, aby ho setřásly. A přece se po celý zbytek výstupu Norton nenechal vylákat, aby opustil bezpečí, jež mu poskytovalo zábradlí.
Po době, která se zdála jako celý život, schodiště končilo; zbývalo jenom pár set metrů kolmého, zahnutého žebříku. Tuhle část už nebylo zapotřebí vyšplhat, poněvadž jeden muž na Středu, tahající za lano, mohl v prostředí rychle pomíjející gravitace snadno vyzvednout druhého nahoru. Dokonce i přímo u dolního konce žebříku člověk vážil méně než pět kilo; na vrcholku prakticky nic.
A tak Norton odpočíval zavěšený na popruhu, čas od času se přitáhl za příčel, aby zmařil účinek slaboučké Coriolisovy síly, jež se ho ještě pořád snažila od žebříku oddělit. Když se naposledy zadíval na Rámu, téměř zapomněl na své zničené svaly.
Bylo přibližně tolik světla jako na Zemi za úplňku; celá scéna byla dokonale jasná, jenže už nedokázal rozeznat větší podrobnosti. Jižní pól nyní částečně zahalovaly zářící mlhy, z nichž vyčníval jenom vrcholek Velkého rohu — malá černá tečka, jak ho viděl přímo zepředu.
Pečlivě zmapovaný, a přesto stále nepoznaný kontinent za Válcovým mořem byl jako kdykoli předtím stále stejnou směsicí tvarů nedávajících logický smysl. Značně je zkreslovala perspektiva a obsahovaly příliš mnoho složitých podrobností, než aby se vyplatilo prohlížet si je, a Norton je proto jen lehce přehlédl.
Přejel očima po kruhové stužce Válcového moře a poprvé postřehl, že zvířená voda vytváří pravidelný vzorek, jako by se vlny lámaly o vlnolamy, rozmístěné v geometricky přesných odstupech. Rámovo manévrování mělo sice na pohyb vln vliv, ale jen velmi mírný. Byl si jistý, že kdyby požádal seržantku Barnesovou, aby ve ztracené Resolution moře přeplula, vydala by se na ně s velkým potěšením i za těchto podmínek.
New York, Londýn, Paříž, Moskva, Řím… se všemi městy na Severním kontinentu se loučil a doufal, že Rámané mu odpustí všechny škody, které napáchal. Snad pochopí, že to bylo všechno výhradně v zájmu vědy.
Potom se náhle ocitl na Středu a dychtivé ruce se natáhly, aby jej uchopily, a spěchaly s ním do přechodové komory. Jeho přetažené nohy a paže se chvěly tak nekontrolovatelně, že byl téměř neschopný postarat se sám o sebe a spokojil se i s tím, že s ním zacházejí jako s napůl ochrnutým invalidou.
Jakmile sestoupil do ústřední nálevky Středu, Rámova obloha se nad ním zúžila. Když mu dveře vnitřní části přechodové komory uzavřely výhled navždycky, přistihl se, že si pomyslel: Není to divné, že by měla noc přijít právě teď, když je Ráma ke Slunci nejblíž?