Sto kilometrů je dostatečně bezpečný odstup, uvážil Norton. Ráma nyní byl ohromný černý obdélník, obrácený přesně širší plochou k nim a zatmívající Slunce. Norton využil příležitosti a zavedl Endeavour zcela do jeho stínu, takže se zmírnil nápor na chladící soustavu lodi a dalo se provést něco z opožděné údržby. Rámův ochranný kužel z temnoty mohl zmizet každým okamžikem a Norton jej zamýšlel využít co nejlépe.
Ráma se pořád ještě otáčel, už se teď obrátil téměř o patnáct stupňů a bylo nemožné uvěřit, že nehrozí nějaká podstatná změna dráhy. Vzrušení v Organizaci spojených planet dosahovalo nyní bodu hysterie, avšak na Endeavour z toho dospěla jenom slaboučká ozvěna. Její posádka byla fyzicky i psychicky vyčerpaná, kromě těch nejnutnějších služeb prospali všichni po startu ze základny na Severním pólu dvacet hodin. Norton na doktorčin příkaz použil elektrouklidňovač, jenže i pak se mu zdálo, že šplhá po nikdy nekončícím schodišti.
Druhý den se na lodi už téměř všechno vrátilo k normálu; že zkoumali Rámu, to jim připadalo, jako by to bylo kdysi dávno. Norton se pustil do práce, která se mu nahromadila v úřadovně, a spřádal plány do budoucna; odmítal však žádosti o rozhovory, jimž se nějak podařilo vetřít do spojovacího okruhu Průzkumu a dokonce i VESMÍRNÉ OCHRANY. Z Merkura nedocházely žádné zprávy a Valné shromáždění OSP své jednání odročilo, ačkoli bylo připravené do hodiny se opět sejít.
Třicet hodin poté, co opustili Rámu a Norton upadl ve svůj první zdravý spánek, s ním kdosi hrubě zatřásl a vrátil ho zpátky k vědomí. Rozespale zaklel a upřel kalné zraky na Karla Mercera — a potom, stejně jako každý dobrý velitel, okamžitě dočista procitl.
„Už se přestal otáčet?“
„Ano. Stojí pevně jako skála.“
„Pojďme na můstek.“
Celá loď byla na nohou, dokonce i šimpanzi poznali, že se cosi děje, a dokud je seržant McAndrews neuklidnil několika hbitými posunky rukou, vydávali úzkostlivé, kníkavé zvuky. Nicméně když Norton vklouzl do křesla a připoutával se popruhy kolem pasu, zauvažoval, jestli to není jenom další planý poplach.
Perspektiva teď zkreslila Rámu do podoby komolého kužele a přes jednu jeho hranu vyhlížel spalující okraj Slunce. Norton jemnou rukou zavedl Endeavour nazpátek doprostřed stínu umělého zatmění a spatřil, že na pozadí jasnějších hvězd znovu vzplála perleťová záře sluneční korony. Objevil se jeden ohromný výčnělek, dlouhý přinejmenším půl miliónu kilometrů, který se vyšplhal tak daleko od Slunce, že jeho horní větve vypadaly jako strom karmínového ohně.
Tak teď nezbývá než čekat, řekl si Norton. Je důležité, aby se nenechal znudit, aby byl připraven okamžitě reagovat a udržel všechny přístroje a záznamová zařízení v bezvadném chodu bez ohledu na to, jak dlouho to všechno potrvá…
Bylo to podivné. Pole hvězd se otáčelo, skoro tak, jako by spustili rotační trysky. Jenže řízení se ani nedotkl, a i kdyby se začali skutečně nějak pohybovat, přece by to okamžitě pocítil.
„Kapitáne!“ ozval se naléhavě Calvert z místa navigátora, „my se otáčíme — podívejte se na hvězdy! Jenže přístroje vůbec nic neukazují!“
„Jak pracují setrvačníky?“
„Úplně normálně — ani náznak, že by nějak bláznily. Ale přitom se otáčíme několik stupňů za sekundu!“
„To je nemožné!“
„Samozřejmě, nemožné — ale podívejte se sám…“
Když všechno ostatní selhalo, člověk se musel spolehnout na přístroj v podobě vlastních očí. Norton nemohl pochybovat o tom, že pole hvězd skutečně zvolna rotuje — tam se zrovna šinul Sírius, přes okraj vchodu do lodi. Buď se vesmír, v návratu k prekopernikánské kosmologii, náhle rozhodl, že se bude otáčet okolo Endeavour, anebo hvězdy zůstaly pevné a točila se loď.
Druhé vysvětlení se zdálo o dost pravděpodobnější, nicméně i to obsahovalo očividně neřešitelné paradoxy. Kdyby se loď skutečně takovou rychlostí otáčela, musel by to cítit — a to doslova — na zadní části těla, jak se kdysi říkávalo. A gyrostaty se nemohly porouchat všechny najednou a nezávisle jeden na druhém.
Zbývala jediná odpověď. Každý atom Endeavour se musel dostat do spárů jakési síly — a takový účinek mohlo způsobovat jenom silné gravitační pole. Nebo přinejmenším — nemohlo jej mít žádné jiné známé pole…
Náhle se hvězdy vytratily. Zpoza štítu Rámy se vynořil plápolající sluneční kotouč a jeho záře je smetla z oblohy.
„Ukazuje ti něco radar? Kolik dělá Dopplerův efekt?“
Norton se plně připravil na zjištění, že i radar je vyřazený z činnosti, ale zmýlil se.
Ráma se konečně vydával na cestu, mírně zrychloval o 0,015 g. Doktora Pereru, řekl si Norton, by to potěšilo, předpovídal maximální možné zrychlení 0,02 g. A Endeavour se přitom dostala do brázdy, jež se utváří za lodní zádí, byla jako kus plovoucí trosky stržené do vírů za uhánějící lodí…
Zrychlení se hodinu za hodinou udržovalo konstantní, Ráma odpadával od Endeavour rychlostí, která se neustále zvětšovala. jak vzdálenost narůstala, nepřirozené chování lodi pozvolna mizelo, opět začaly působit normální zákony setrvačnosti. Velikost energií, jejichž zpětný ráz je nakrátko zachytil, mohli jenom odhadovat, a Norton si blahořečil, že odstavil Endeavour do bezpečné vzdálenosti dříve, než Ráma spustil svůj pohon.
Co se týkalo podstaty tohoto pohonu, ačkoli všechno ostatní zůstávalo záhadou, jedna věc už teď byla jistá. Ráma neměl plynové trysky, na novou dráhu jej nevynesly výtrysky iontů ani plazmy. Nikdo by to nedokázal vyjádřit výstižněji než seržant — docent Myron, když prohlásil, otřeseně a pochybovačně: „Potom že prý platí třetí Newtonův zákon!“
Jenže to byl samozřejmě třetí Newtonův zákon, na němž byla Endeavour závislá následujícího dne, když využila dočista posledních zásob pohonných hmot k tomu, aby odklonila svou oběžnou dráhu pryč od Slunce. Byla to nepatrná změna, avšak zvětšila její vzdálenost od Slunce při perihéliu o deset miliónů kilometrů. Byl to právě rozdíl mezi tím, když chladící systémy na lodi musely pracovat na devadesát pět procent výkonu — a mezi jistou smrtí v ohni.
Když dokončili svůj vlastní manévr, Ráma se vzdálil na dvě stě tisíc kilometrů a proti sluneční záři byl už těžko patrný. Avšak stále mohli získávat přesné údaje o jeho dráze pomocí radaru, a čím déle ho pozorovali, tím víc je to mátlo.
Znovu a znovu kontrolovali správnost údajů, až si nevyhnutelně potvrdili neuvěřitelný závěr. Náhle se zdálo, že veškeré obavy Merkuřanů, hrdinství Rodrigovo a všechno řečnění na Valném shromáždění bylo naprosto zbytečné.
Není to přímo vesmírná ironie, říkal si Norton, když si prohlížel konečné cifry, jestli se Rámovy počítače po miliónech roků bezpečného řízení dopustily jediné nepatrné chybičky — třeba záměny znaménka u jedné strany rovnice z plusu na minus?
Všichni si byli jistí, že Ráma ztratí rychlost, takže by mohl být zachycen sluneční gravitací a stát se tudíž novou planetou sluneční soustavy. Ovšem děl se pravý opak.
Rychlost nabíral — tím nejhorším možným směrem.
Ráma padal stále rychleji a rychleji přímo do Slunce.