Jak se stále víc a víc upřesňovaly podrobné údaje o Rámově nové dráze, bylo těžké nalézt způsob, jímž by snad mohl katastrofě uniknout. Jen pouhá hrstka komet vůbec kdy prolétla tak blízko kolem Slunce; v perihéliu se Ráma přiblíží k peklu slučujícího se vodíku na méně než půl miliónu kilometrů. Žádná pevná látka nemohla v takové blízkosti odolat jeho teplotě, pevná slitina která tvořila Rámův plášť, se začne tavit už v desetinásobku této vzdálenosti.
Endeavour nyní již svým perihéliem prolétla, k všeobecné úlevě, a její vzdálenost od Slunce se začínala pomalu zvětšovat. Ráma byl na své nižší, rychlejší oběžné dráze daleko napřed a už se zdálo, že pronikl kus dovnitř za vnější okraj sluneční korony. Z lodě bude výhled na drama posledního dějství jako z hlavní tribuny.
Potom, pět miliónů kilometrů od slunce, když ještě pořád nabíral rychlost, začal si Ráma spřádat okolo sebe kokon. Až doposud byl v maximálním zvětšení teleskopů na Endeavour viditelný jako nepatrný jasný proužek; náhle se začal mihotat jako hvězda, pozorovaná přes mlžný opar nad horizontem. Už to vypadalo, jako by se rozpadl; když Norton uviděl, že se obraz zachvěl, pocítil nad zkázou takového divu svíravý zármutek. Potom si uvědomil, že Ráma je tu pořád, že se jenom obklopil mihotavě se třpytícím oparem.
A pak zmizel. Na jeho místě byl zářící objekt připomínající hvězdu, který však neměl žádný viditelný disk — jako by se Ráma náhle smrskl do podoby malé kuličky.
To bylo okamžik předtím, než je napadlo, co se to vlastně stalo. Ráma se skutečně ztratil, teď byl obklopen koulí dokonale odrážející světlo, o průměru přibližně sto kilometrů. Jediné, co nyní mohli spatřit, byl odraz samotného Slunce na zakřivené části, jež byla nejblíže k nim. Ve své ochranné bublině byl Ráma pravděpodobně v bezpečí i před slunečním infernem.
S postupem času se tvar bubliny měnil. Obraz slunce se začal prodlužovat, zakřivovat. Koule se proměnila v elipsoid, jehož delší osa ukazovala ve směru letu Rámy. Hned nato začaly přicházet z automatických observatoří, které už téměř po dvě stě roků permanentně dohlížely na sluneční činnost, prvá hlášení o jeho anomálních projevech.
V prostoru okolo Rámy se něco dělo se slunečním magnetickým polem. Milión kilometrů dlouhé siločáry, razící si cestu koronou a pohánějící chomáčky jejího ionizovaného plynu rychlostí, jež jim někdy dokonce dovolila uniknou i drtivé sluneční přitažlivosti, se stahovaly okolo třpytivého elipsoidu. Pouhým okem zatím nebylo viditelné nic, avšak přístroje na orbitálních stanicích hlásily veškeré změny magnetického toku a ultrafialového záření.
Ale zanedlouho se změny v koroně daly spatřit i prostým okem. Vysoko ve vnější části sluneční atmosféry se objevilo slabě zářící potrubí či tunel dlouhý sto tisíc kilometrů. Byl nepatrně zakřivený, ohnut tak, že kopíroval Rámovu dráhu, a Ráma sám — nebo přesněji ochranný kokon okolo něho — byl viditelný jako žhnoucí bod řítící se stále rychleji a rychleji přeludným, strašidelným tunelem ve sluneční koroně.
Neboť stále ještě nabíral rychlost; teď už se pohyboval rychleji než dva tisíce kilometrů za sekundu a nemohlo být ani řeči o tom, že by někdy zůstal v zajetí Slunce. Konečně se jasně ukázala rámanská strategie: museli se přiblížit tak těsně ke Slunci už jenom proto, aby si nabrali energii přímo ze zdroje a aby získali ještě větší rychlost na cestě za svým vzdáleným, prapůvodním, neznámým cílem…
A pak se zdálo, že si nasáli ještě něco víc než energii. Nikdo si tím nikdy nemohl být úplně jistý, protože nejbližší přístroje to pozorovaly až ze vzdálenosti třiceti miliónů kilometrů, avšak objevily se určité náznaky toho, že ze Slunce přímo do Rámy přetekla i hmota, jako by si tak nahrazoval její únik a ztráty za deset tisíc staletí strávených ve vesmíru.
Rychleji a stále rychleji se Ráma přehnal okolo Slunce, pohyboval se nyní větší rychlostí než jakékoli jiné těleso, které kdy sluneční soustavou prolétalo. Za dobu kratší než dvě hodiny se směr jeho pohybu stočil o více než devadesát stupňů a to dalo konečný, téměř pohrdavý důkaz o jeho naprostém nezájmu o všechny planety, jejichž duchovní rovnováhu tak surově rozvrátil.
Snesl se z ekliptiky dolů na jižní oblohu, hluboko pod ovinu, v níž se všechny planety pohybují. Proto, naprosto jistě, nemohly být jeho konečným cílem, zamířil přímo k Velkému Magellanovu mračnu, do osamělých propastí za Mléčnou dráhou.