„Vstupte,“ odpověděl duchem nepřítomný kapitán Norton na tiché zaťukání na dveře.
„Mám pro tebe novinku, Bille. Chtěla jsem s ní přijít první, dřív než se o roznese mezi posádkou. A ostatně, patří do mé působnosti.“
Norton pořád vypadal, že je úplně mimo. Ležel s rukama zachycenýma za popruhy nad hlavou, oči měl zpola zavřené, světlo v kabině ztlumené — ne že by přímo klímal, ale jako by se utápěl v rozjímání anebo ve svých tajných snech.
Jednou či dvakrát mžikl a duch se opět spojil s tělem.
„Promiň, Lauro — já nic nechápu. Co se děje?“
„Neříkej, že jsi už zapomněl!“
„Nezlob mě, ty ženská jedna zatracená. Jenom na chvilku jsem se zamyslel nad několika věcmi.“
Šéflékařka Ernstová vklouzla otvorem do příchytného křesla a posadila se vedle něho.
„Meziplanetární konflikty nadcházejí a pomíjejí, ale kola marťanské byrokracie melou stále stejným tempem. Jenže myslím, že Ráma trochu pomohl. Jenom dobře, žes nemusel mít povolení taky od Merkuřanů.“
Světlo se začalo rozjasňovat.
„No — Port Lowell nám už povolení vydal!“
„A co víc — už se dokonce pustil do práce.“ Laura pohlédla na kousek papíru, který držela v ruce. „Spěšné,“ četla. „Přibližně v těchto chvílích jsem počala tvého dalšího syna. Blahopřeji.“
„Děkuji ti. Jenom doufám, že mu neuškodila tak dlouhá doba.“
Podobně jako všechny kosmonauty i Nortona, když vstoupil do služby, sterilizovali; neboť u člověka, který bude trávit ve vesmíru celá léta, nebylo jen riziko mutací, způsobovaných kosmickým zářením — byl to jistota. Spermie, jež na Marsu, dvě stě miliónů kilometrů daleko, právě doručila svůj genetický obsah, ležela po třicet roků zmrazená a čekala na svou osudovou chvíli.
Norton by byl rád věděl, jestli to stihne domů dřív, než se dítě narodí. Zasluhoval si odpočinek, relaxaci — prostě takový normální rodinný život, jaký kosmonaut vůbec může vést. Nyní, když jeho poslání v podstatě skončilo, ubral si trochu plyn a už zase přemítal o své budoucnosti a o budoucnosti obou svých rodin. Ano, bude to příjemné strávit zase pár chvil doma a vynahradit si ztracený čas — v mnoha ohledech…
„Tahle návštěva,“ dost chabě protestovala Laura, „měla čistě pracovní obsah.“
„Po všech těch letech,“ odvětil Norton, „už přece jeden druhého známe. Ostatně, teď stejně nejsi ve službě.“
„Na co právě teďka myslíš?“ dožadovala se o hodně později šéflékařka Ernstová. „Nestáváš se sentimentálním, doufám.“
„Na nás ne. Přemýšlím o Rámovi. Začíná mi scházet.“
„Mockrát děkuju za kompliment.“
Norton ji pevně objal. Jedna z nejkrásnějších věcí na stavu beztíže je, často ho napadalo, že můžete někoho držet v objetí celou noc a nedostanete do ruky mravenčení. Našli se i takoví, kteří prohlašovali, že láska v prostředí s přitažlivostí jednoho g je tak humpolácká, že by jí už nikdy nemohli přijít na chuť.
„Je všeobecně známá skutečnost, Lauro, že muži, na rozdíl od žen, mohou myslet na dvě věci zároveň. Ale vážně — tedy vážněji — mám doopravdy pocit, že jsem o něco přišel.“
„Tomu tedy nerozumím.“
„Nebuď taková netýkavka, není to jediný důvod. Ale co, nakonec je to jedno.“
Vzdal se. Bylo by to příliš složité vysvětlování, neuměl to pořádně objasnit dokonce ani sám sobě.
Dosáhl většího úspěchu, než mohl kdokoli na světě očekávat; co všechno jeho lidé v Rámovi odhalili, to bude vědce zaměstnávat po celá desetiletí. A především, zvládl to bez jediného neštěstí.
Zároveň ovšem selhal. Člověk o tom sice mohl přemítat donekonečna, avšak vlastní podstata a cíl Rámanů zůstaly nadále naprosto neznámé. Sluneční soustavu použili pouze jako zastávku k doplnění paliva — nebo jako odrazového můstku — říkejte si tomu, jak chcete, aby ji potom na své cestě za důležitějšími záležitostmi prostě nechali za sebou. Dokonce se s největší pravděpodobností ani nedozvěděli, že lidstvo vůbec existuje; tak do nebe volající lhostejnost byla ještě horší než jakákoli záměrná urážka.
Když Norton zahlédl Rámu naposledy, drobounká hvězdička se hnala pryč už za oběžnou dráhou Venuše; pochopil, že se uzavřela jedna kapitola jeho života. Bylo mu pouhých pětapadesát, ale cítil, že své mládí zanechal tam dole na zakřivené planině, mezi záhadami a divy, které teď nemilosrdně unikají z dosahu člověka. Ať mu budoucnost přinese jakékoli pocty a slávu, po zbytek života jej bude pronásledovat pocit postupně narůstajícího zklamání a vědomí promarněné příležitosti.
Tak si to říkal, i když už měl být chytřejší.
Daleko odtud na Zemi dr. Carlisle Petera zatím ještě nikomu nestačil vyprávět, jak ho náhle podvědomí probudilo z neklidného spánku a jako ozvěna že mu neustále znělo hlavou: Rámané všechno dělají trojmo.