Kapitán Norton si tyhle první televizní záběry, jež si v hlavě přehrával mnohokrát, připomněl i v posledních minutách před přistáním. Jenže byla tu jedna okolnost, kterou nemohl zprostředkovat žádný elektronický obraz — a to Rámovy ohromující rozměry.
Ani když Norton přistával na přírodních tělesech jako Měsíc nebo Mars, nikdy neměl tak silné dojmy. To byly planety a člověk očekával, že budou veliké. Ačkoli také jednou přistál na Jupiteru VIII., který byl dokonce nepatrně větší než Ráma — a připadal mu docela malý.
Rozluštit tenhle paradox nebylo obtížné. Jeho odhad zcela zkreslovala skutečnost, že tohle bylo uměle vyrobené těleso, miliónkrát těžší než cokoli, co kdy vypustil do vesmíru člověk. Ráma měl hmotnost alespoň deset miliónů tun; pro každého kosmonauta to bylo pomyšlení, ze kterého šel nejenom údiv, ale přímo hrůza. Nebylo divu, že jak válec z tvarovaného, nestárnoucího kovu vyplňoval oblohu víc a víc, Norton cítil svou bezvýznamnost a někdy na něho dokonce padla sklíčenost.
Přepadl ho také pocit nebezpečí, jaký ještě nikdy nezakusil. Při všech dřívějších přistáních věděl, co může očekávat; možnost nehody se sice nikdy nedala vyloučit, ale překvapení ano. V případě Rámy bylo překvapení jedinou jistotou.
Endeavour se teď vznášela méně než tisíc metrů nad severním pólem válce, v samém středu zvolna se otáčejícího disku. Tento konec zvolili proto, že byl na světle; jak Ráma rotoval, přes kovovou pláň se převalovaly stíny nízkých, záhadných staveb u osy. Severní strana Rámy byla obrovskými slunečními hodinami, odměřujícími rychlý běh jeho čtyřminutového dne.
Přistání kosmické lodi o váze pěti tisíc tun uprostřed rotujícího kotouče bylo to poslední s čím si dělal kapitán Norton starosti. Ničím se nelišilo od problému umístit loď na osu velké kosmické stanice; boční trysky už dodaly Endeavour potřebnou rotaci a Norton mohl důvěřovat poručíkovi Joeovi Calvertovi, že s ní dosedne tak jemně, jako by přistával se sněhovou vločkou, ať už s pomocí palubního počítače, anebo bez ní.
„Za tři minuty,“ řekl Joe, aniž pozvedl oči od displeje, „budeme vědět, jestli je z antihmoty.“
Jak si připomněl jednu z nejhrůzostrašnějších teorií o Rámově původu, Norton se zašklebil. Kdyby byla tahle nepravděpodobná spekulace pravdivá, v několika sekundách by došlo k největšímu výbuchu od časů, kdy se utvořila sluneční soustava. Stručně, úplná anihilace deseti tisíc tun by obdařila planety druhým Sluncem.
Nicméně scénář výpravy pamatoval i na tuto nepatrnou možnost; Endeavour z bezpečné vzdálenosti tisíce kilometrů vystříkla na Rámu z jedné ze svých trysek. Když rozpínající se mrak dospěl k cíli, nestalo se vůbec nic — zatímco reakce hmoty s antihmotou, i kdyby do ní vstoupilo jenom pár miligramů, by vyvolala úžasný ohňostroj.
Norton stejně jako všichni velitelé kosmických lodí byl muž opatrný. Dlouho a pozorně si prohlížel severní stranu Rámy a vybíral si místo k přistání. Po dlouhém rozmýšlení se rozhodl vyhnout se bodu, jenž se přímo nabízel — přesně ve středu, přímo na samotné ose. Jasně vyznačený kruhový disk, sto metrů v průměru, byl soustředný s pólem a Norton se domníval, že je to určitě vnější uzávěr ohromné přechodové komory. Bytosti, které tuhle dutou planetu postavily, musely mít nějaký způsob, jak zalétat dovnitř se svými loďmi. Bylo to dost logické místo pro hlavní vchod a Norton si pomyslil, že by nebylo moudré ucpat přední dveře svou vlastní lodí.
Takové rozhodnutí ovšem přinášelo s sebou jiné problémy. I kdyby Endeavour přistála jenom několik metrů od osy, Rámova rychlá rotace by ji začala odsouvat směrem pryč od pólu. Odstředivá síla by byla z počátku jenom velice slabá, působila by však neustále a neúprosně, Kapitánu Nortonovi se nelíbilo pomyšlení, že by jeho loď klouzala přes polární rovinu a nabírala tak minutu za minutou větší rychlost, až by dospěla na samý okraj disku a Ráma by ji odhodil do vesmíru tisícikilometrovou rychlostí.
Bylo možné, že by tomu Rámovo nepatrné gravitační pole — asi jedna tisícina pozemského — třeba zabránilo. Přidržovalo by Endeavour k planině silou několika tun, a kdyby byl povrch dostatečně drsný, loď by se skutečně u pólu udržela. Avšak kapitán Norton neměl v úmyslu srovnávat neznámou velikost síly tření se zcela jistou silou odstředivou.
Naštěstí konstruktéři Rámy sami poskytli řešení. Rovnoměrně rozmístěné okolo pólu stály tři nízké stavby, každá přibližně deset metrů v průměru, tvarem připomínající bunkry. Kdyby Endeavour přistála mezi dvěma z nich, odstředivá síla by ji o ně zastavila a loď by držela tak pevně na místě, jako by ji dobíhající vlna přilepila k přístavní hrázi.
„Dosedneme za patnáct sekund,“ řekl Joe. Jak kapitán Norton seděl za zdvojeným řízením a doufal, že se ho nebude muset ani dotknout, pronikavě si uvědomoval všechno, co se mu v té chvíli sbíhalo v hlavě. Bylo to rozhodně nejzávažnější přistání od prvního kontaktu s Měsícem před půldruhým stoletím.
Stěny šedivých bunkrů klouzaly vně řídící kabiny vzhůru. Ozvalo se poslední zasyčení tryskových motorů a sotva zaslechnutelné zaskřípění.
V uplynulých dnech kapitán Norton často rozvažoval o tom, co v této chvíli pronese. Avšak nyní, když nastala, bezděky mu vytanulo na mysli první přistání člověka na Měsíci, a tak řekl téměř mechanicky, aniž by si uvědomoval ozvěnu minulosti:
„Základna Ráma. Endeavour přistála.“
Ještě před tak krátkou dobou, jako je jeden měsíc, by nikdy nebyl uvěřil, že to je vůbec možné. Než přišel rozkaz, plnila loď běžné úkoly, kontrolovala a umísťovala majáky, varující před asteroidy. Endeavour byla jedinou vesmírnou lodí ve sluneční soustavě, jež byla schopna setkat se s vetřelcem dříve, než proletí kolem Slunce a pustí se zase nazpět ke hvězdám. Jenže dokonce i tak bylo třeba obrat o palivo tři jiné lodě z Průzkumu sluneční soustavy, které se teď bezmocně vznášely ve vesmíru, dokud jim tankery pohonné hmoty nedoplní. Norton se obával, že potrvá dlouho, než s ním kapitáni Calypsa, Beaglu a Challengeru zase budou mluvit.
Dokonce i s veškerým tím palivem navíc to byla dlouhá a namáhavá honička; když ho Endeavour dostihla, byl už Ráma uvnitř oběžné dráhy Venuše. Žádná jiná loď nikdy nebude mít podobnou příležitost; byla to jedinečná výsada a neměli promarnit ani okamžik z těch několika týdnů, jež měli před sebou. Na Zemi by tisíc vědců rádo upsalo za takovou příležitost své duše ďáblu; takhle mohli všechno sledovat jenom pomocí televizního spojení, hryzat se do rtů a myslit si, o kolik lépe by tenhle úkol zvládli oni. Měli možná pravdu, jenže jiná alternativa nebyla. Neoblomné zákony nebeské mechaniky rozhodly, že Endeavour bude první a zároveň poslední ze všech kosmických lodí vytvořených člověkem, která se kdy s Rámou spojí.
Pokyny, jež Norton průběžně ze Země dostával, mohly jen málo zmírnit jeho odpovědnost. Kdyby bylo třeba udělat okamžité rozhodnutí, nikdo by mu nemohl pomoci; časové zpoždění rádiového spojení s řídícím střediskem bylo už deset minut a dále narůstalo. Často záviděl velkým mořeplavcům minulosti, před érou elektronického spojení, kteří mohli vydávat své vlastní rozkazy tajně, aniž by jim hlavní stan neustále naslouchal. Když oni udělali chybu, nikdo se to nedozvěděl.
A přece byl zároveň i rád, že některá rozhodnutí může Zemi přenechat. Teď, když dráha Endeavour splynula s Rámovou, směřovali ke Slunci jako jedno jediné těleso; za čtyřicet dní dosáhnou perihélia a minou Slunce ve vzdálenosti dvaceti miliónů kilometrů. To bylo příliš těsně, než aby to mohlo být příjemné; dávno předtím bude muset Endeavour použít zbytků svého paliva, aby se odpoutala na bezpečnější dráhu. Než opustí Rámu navždycky, budou mít na průzkum asi tři týdny času.
Pak už zůstanou problémy jenom Zemi. Endeavour bude skutečně bezmocná, požene se po dráze, jež by ji mohla jako první loď na světě zanést až ke hvězdám — přibližně za padesát tisíc roků. Nebylo zapotřebí dělat si starosti — alespoň to slibovalo řídící středisko. Endeavour nějakým způsobem, bez ohledu na náklady, doplní pohonné hmoty — i kdyby se dokonce ukázalo nutné zanechat ve vesmíru vyslané tankery, až přečerpají poslední gram paliva. Ráma stál za všechno riziko, vyjma počínání naprosto sebevražedného.
Ovšemže by to mohlo zajít i takhle daleko. Kapitán Norton si v tomto směru nedělal žádné iluze. Poprvé za sto let vstoupil do lidské činnosti prvek naprosté nejistoty. A nejistota je jednou z věcí, kterou nemohou strpět ani vědci, ani politikové. Kdyby to měla být cena za její odstranění, Endeavour i s celou její posádkou by klidně obětovali.