Ráma mlčel jako hrob — a možná že jím i byl. Žádné rádiové signály na jakékoli frekvenci; žádné vibrace, které by dokázaly seizmografy zachytit, s výjimkou mikrozáchvěvů, působených nepochybně narůstajícím slunečním teplem; žádné elektrické proudy; žádná radioaktivita. Byl tichý téměř zlověstně, člověk by si dokonce řekl, že i na asteroidu bude hlučněji.
A co jsme čekali? zeptal se Norton sám sebe. Uvítací výbor? Stále si nebyl jist, jestli má pociťovat zklamání, anebo úlevu. Veškerá iniciativa závisela na něm.
Nařídil vyčkat čtyřiadvacet hodin, potom opustit loď a zahájit průzkum. Tenhle první den nikdo spánku moc nedal, dokonce i ti členové posádky, kteří nebyli ve službě, trávili čas sledováním bezvýsledně pracujících přístrojů, anebo prostě jen vyhlíželi průzory ven na tvrdě geometrickou krajinu. Nese tenhle svět život? Znovu a znovu si kladli otázku. Je mrtvý? Anebo jenom usnul?
Na první výstup z lodi vzal s sebou Norton jediného společníka — druhého důstojníka Karla Mercera, houževnatého a vynalézavého odborníka na zjišťování životních podmínek. Neměl v úmyslu vzdálit se na dohled z lodi, a kdyby přesto měli potíže, bylo nepravděpodobné, že by byli ve větší skupině bezpečnější. Opatrnost však samozřejmě velela, aby dva jiné členy posádky, oblečené do kosmických skafandrů, postavil za dveře přechodové komory.
Těch pár gramů váhy, jež jim dávala Rámova rotace a jeho gravitační pole, jim ani nepomáhalo, ani nebylo na obtíž; stejně museli zcela spoléhat na své reaktivní motorky. Hned jak to bude možné, pomyslel si Norton, natáhne mezi lodí a bunkry systém vodících lan, takže se budou moci pohybovat, aniž by promarňovali pohonné hmoty.
Nejbližší bunkr se tyčil pouhých deset metrů od přechodové komory a Nortona zajímalo ze všeho nejdříve, zda při přistání nepoškodili loď. Trup Endeavour narazil na zakřivenou stěnu silou několika tun, avšak tlak byl rovnoměrně rozdělený. Když se ujistil, že je všechno v pořádku, začal klouzat okolo kruhové stavby a pokoušel se určit, k jakému slouží účelu.
Norton uletěl jen pár metrů, když narazil na zlom v hladké, zcela nepochybně kovové stěně. Nejprve si pomyslel, že má před sebou nějakou zvláštní dekoraci, neboť se zdálo že to nemůže sloužit k rozumnému účelu. Šest radiálních rýh, anebo snad štěrbin, se hladce zařezávalo do kovu a v nich leželo šest tyčí, připomínajících příčle kola bez obruče, s malým nábojem uprostřed. Avšak poněvadž kolo bylo zapuštěno do stěny, neexistoval způsob, jak by se jím dalo otočit.
Potom s narůstajícím vzrušením postřehl, že na koncích příčlí jsou prohlubně hlubší, krásně vytvarované, aby je mohla uchopit ruka (pařát, chapadlo?). Kdyby se člověk postavil takhle, opřel se o zeď a pořádně zabral za příčel, ano…
Kolo vyklouzlo ze stěny jako po másle. Ke svému naprostému ohromení — neboť skutečně nepochyboval o tom, že všechny pohyblivé součástky byly vakuově svařovány už před celými věky — zjistil, že je svírá za příčle. Vypadal jako kapitán některé z dávných rychlých plachetnic, stojící u kormidla své lodi.
Byl rád, že filtr na přílbě, zabraňující oslnění, nedovolil Mercerovi, aby postřehl výraz jeho tváře.
Byl zděšený, a také se zlobil sám na sebe; právě možná udělal svou první chybu. Co když se už uvnitř Rámy rozdrnčelo poplachové zařízení a jeho bezmyšlenkovité počínání už uvedlo do pohybu nějaký nesmiřitelný mechanismus?
Avšak Endeavour žádnou změnu nehlásila, její čidla stále nezjišťovala nic jiného kromě nepatrného tepelného chvění a vlastních pohybů lodi.
„No tak, kapitáne — otočíte tím?“
Norton si ještě jednou připomněl své vlastní instrukce. „Postupujte podle vlastního uvážení, ale neodkládejte opatrnost.“ Kdyby si dával každý krok schválit řídícím střediskem, nikam by se nedostal.
„Jakou jsi stanovil diagnózu, Karle?“ zeptal se Mercera.
„Je to nepochybně ruční ovládání přechodové komory — pravděpodobně nouzový únikový systém pro případ poškození motorů. Neumím si představit žádnou techniku, ať už jakkoli vyspělou, která by postupovala s takovou obezřelostí.“
„A bude pojištěný proti havárii,“ řekl si Norton.
„Dá se použít jen tehdy, když z toho systému nebude hrozit žádné nebezpečí…“
Uchopil dva protější příčle rumpálu, zapřel se nohama a zkusil, jak se kolo zachová. Ani se nepohnulo.
„Podej mi ruku,“ požádal Mercera. Oba uchopili po jednom příčli; ačkoli se opřeli ze všech sil, nepodařilo se jimi otočit ani o kousíček.
Ovšem nebyl důvod předpokládat, že se hodiny a šrouby budou na Rámovi otáčet stejným směrem jako na Zemi…
„Zkusme to na opačnou stranu,“ navrhl Mercer.
Tentokrát nepocítili odpor. Kolo se snadno otočilo o celý kruh. Potom, velice hladce, začalo zvedat svůj náklad.
Půl metru od nich se dala do pohybu zakřivená stěna bunkru jako zvolna se otevírající skořápka škeble. Pár prachových částeček, hnaných bublinami unikajícího vzduchu, vylétlo ven jako oslnivé diamanty, když je zachytila sluneční záře.
Cesta do nitra Rámy ležela před nimi.