Byla to vážná chyba, často si říkával dr. Bose, umístit hlavní sídlo Organizace spojených planet na Měsíc. Země nevyhnutelně projevovala sklony mít při jednání navrch — stejně tak, jako dominovala krajině mimo kupoli. Pokud ji už tady vybudovat museli, měli to nejspíš udělat na odvrácené straně, kde hypnotizující disk nikdy svoje paprsky nerozléval…
Ovšem teď už bylo na změnu příliš pozdě a v každém případě se nenabízela žádná reálná alternativa. Ať už se to koloniím líbilo nebo ne, Země bude sluneční soustavě panovat ještě po celá příští staletí v oblasti kultury i ekonomiky.
Dr. Bose se narodil na Zemi a odstěhoval se na Mars až ve třiceti, takže mu připadalo, že by mohl pohlížet na politickou situaci celkem bez vášní. Teď už mu bylo jasné, že se na mateřskou planetu nikdy nevrátí, ačkoli to bylo pouhých pět hodin letu raketoplánem. Ve svých sto patnácti se sice těšil dokonalému zdraví, ale už by se nedokázal vyrovnat s návratem do původních podmínek a opět přivyknout trojnásobně silnější gravitaci, než v jaké spokojeně žil po většinu života. Jeho vyhnanství z rodného světa mělo trvat až do konce; protože nepatřil k sentimentálním lidem, nikdy ho to neskličovalo neúměrně.
Co ho skličovalo občas, byla skutečnost, že měl rok co rok dělat pořád se stejnými známými tvářemi. Zázraky medicíny, ty byly všechny naprosto v pořádku, a docela určitě si nepřál, aby se ručičky na hodinách vracely nazpátek — avšak okolo tohoto konferenčního stolku posedávali lidí, s nimiž pracoval déle než polovinu století. Věděl už předem, co přesně řeknou a jak budou hlasovat o kterékoli projednávané otázce. A tak si přál, aby jednoho krásného dne někdo z nich provedl něco naprosto neočekávaného — nebo dokonce úplně bláznivého.
A oni pravděpodobně pociťovali přesně to samé k němu…
Výbor Ráma byl stále ještě tak malý, že se dal zvládnout, ačkoli tohle se bezpochyby už brzy napraví. Jeho všech šest kolegů — zástupců z Merkuru, Země, Měsíce, Ganymeda, Titanu a Tritonu u OSP — bylo osobně přítomno. Museli být; rozloha sluneční soustavy nedovolovala diplomatická jednání pomocí elektroniky. Někteří starší politikové, zvyklí na možnost dorozumívat se okamžitě, kterou Země dlouho poskytovala vyvoleným, se nikdy nesmířili se skutečností, že rádiové vlny potřebují celé minuty anebo dokonce hodiny, aby překonaly propast mezi planetami. „Copak s tím vy vědci neumíte něco udělat?“ slýchávalo se občas, jak si trpce stěžují, když je někdo upozornil, že konverzace tváří v tvář je mezi Zemí a některým z jejích vzdálenějších dítek nemožná. Přijatelné bylo jenom jeden a půl sekundové zpoždění vzhledem k Měsíci — a to ještě tak-tak, se všemi politickými a psychologickými následky, které to mělo na svědomí. Pro tenhle fakt z oboru astronomie navždycky zůstane Měsíc — ale jenom Měsíc — pouhým předměstím Země.
Osobně byli také přítomni tři ze specialistů, kteří byli do Výboru kooptováni. Profesor Davidson, astronom, byl starý známý; dneska výjimečně nedával na odiv svou popudlivost, tvořící jádro jeho osobnosti. Dr. Bose nic netušil o tvrdém boji, předcházejícím vypuštění první sondy k Rámovi; avšak profesorovi kolegové mu na to nedají zapomenout.
Dr. Thelma Priceová byla známá ze svých četných vystoupení na televizní obrazovce, nicméně jméno si udělala už před padesáti lety za překotného rozvoje archeologie, který následoval po vysušení obrovského podmořského muzea — Středozemního moře.
Dr. Bose se stále ještě pamatoval na své tehdejší vzrušení, když ztracené poklady Řeků, Římanů a celého tuctu dalších národů opět spatřily světlo světa. Tohle byl jeden z mála případů, kdy zalitoval, že žije na Marsu.
Dalším, kdo sem nepochybně patřil, byl Carlisle Perera, exobiolog, a zrovna tak Dennis Solomons, historik vědy. O trochu méně potěšila dr. Boseho přítomnost Conrada Taylora, proslulého antropologa, který si udělal reputaci pozoruhodným zkombinováním vědeckého přístupu a erotomanie ve své studii o rituálech pubertální mládeže v Beverley Hills na sklonku dvacátého století.
Nikoho by ani nenapadlo diskutovat o právu sira Lewise Sandse stát Výboru v čele. Člověk, jehož vědomosti se daly srovnávat jen s jeho dokonalou uhlazeností, sir Lewis, podle pověsti prý ztrácel svou rozšafnost a klidnou mysl jen tehdy, jestliže jej prohlašovali za Arnolda Toynbeea své doby.
Velký historik nebyl přítomen osobně; tvrdošíjně odmítal opustit Zemi dokonce i na tak krátké jednání. Jeho stereopodoba, nerozeznatelná od skutečnosti, zcela nepochybně zabírala křeslo po pravici dr. Boseho; aby se iluze naplnila dokonale, kdosi před něho postavil sklenici vody. Dr. Bose měl za to, že tenhle druh technické tour de force je pouhý nepotřebný trik, překvapovalo však, kolik nepopiratelně velikých mužů dětinsky potěšilo, když mohli být na dvou místech současně. Čas od času měl tenhle elektronický zázrak na svědomí komické katastrofy: dr. Bose se zúčastnil diplomatické recepce, na níž se kdosi pokoušel projít stereogramem — a trošku pozdě zjistil, že to je opravdický člověk. Snad ještě legračnější bylo sledovat, jak si obrázky zkoušejí potřásat rukama.
Jeho Excelence velvyslanec Marsu u Organizace spojených planet sehnal zatoulané myšlenky do jednoho stádečka, odkašlal si a pravil: „Vážení, prohlašuji jednání Výboru za zahájené. Domnívám se, že mám pravdu, když prohlásím, že tohle je shromáždění výjimečných osobností, svolaných, aby se zabývaly výjimečnou situací. Podle instrukcí, které nám poskytl generální tajemník, máme zhodnotit situaci a jestliže to bude zapotřebí, poskytnout radu kapitánu Nortonovi.“
Tohle byl úplný vrchol zjednodušování a všichni to věděli. Dokud by se skutečně neocitl v nouzi, kapitán Norton by určitě přímý styk s Výborem nenavázal, pokud o jeho existenci vůbec kdy zaslechl. Neboť Výbor byl dočasně ustavený útvar Organizace spojených planet pro vědu, podléhající prostřednictvím svého ředitele generálnímu tajemníkovi OSP. Byla pravda, že kosmický průzkum patřil OSP, avšak pod operační, nikoli vědeckou složku. Teoreticky by to nemělo znamenat podstatný rozdíl; neexistoval důvod, proč by Výbor Ráma — anebo kdokoli jiný spjatý s touhle záležitostí — neměl zavolat kapitánu Nortonovi a poskytnout mu užitečnou radu.
Avšak dálkové kosmické spoje jsou drahé. S Endeavour mohl navázat spojení jenom PLANETKOM, což byla samostatná instituce, známá svým nesmlouvavým a pohotovým vymáháním plateb. Úvěrová linka přes PLANETKOM se budovala už dlouho, kdosi na tom sice kdesi pracoval, ovšem pro tuto chvíli nebraly nemilosrdné počítače existenci Výboru Ráma na vědomí.
„Tenhleten kapitán Norton,“ ozval se sir Robert Mackay, velvyslanec Země, „má přece úžasnou odpovědnost. Co je vlastně zač?“
„Na tohle můžu odpovědět,“ řekl profesor Davidson a přelétl prsty klaviaturu svého záznamníku. Zamračil se na obrazovku přeplněnou informacemi, avšak okamžitě začal podávat přehled.
„William Cien Norton, narozen 2077 v Brisbane, Oceánie. Školní docházka Sydney, Bombay, Houston. Potom pět roků v Astrogradu, specializace pohonné systémy. Důstojníkem od roku 2102. Povyšování obvyklým služebním postupem — poručík od třetí výpravy na Persefonu, vyznamenal se při patnáctém pokusu o vybudování základny na Venuši… hm… hm… záznam pochvaly… státní příslušnost dvojí, Země a Mars… jedna manželka s dítětem v Brisbane, druhá se dvěma v Port Lowellu, povolení na třetí…“
„Manželku?“ zeptal se nevinně Taylor.
„Ne, dítě, ovšemže,“ odsekl profesor, ještě než postřehl, jak se všechny tváře šklebí. Okolo stolu se rozlil tichý smích, ačkoli Pozemšťané strádající přelidněním vypadali spíš závistivě než obzvlášť rozveseleně. Ani po cílevědomém úsilí, trvajícím po celé století, Země stále ještě neuspěla ve své snaze snížit počet obyvatel pod jednu miliardu…
„… jmenován velícím důstojníkem plavidla Průzkumu sluneční soustavy Endeavour. První cesta obrátit směr pohybu Jupiterových oběžnic… hm, pěkně zapeklitá záležitost… na cestě k asteroidům, když předán rozkaz připravit se na tuto operaci… zvládl to, ačkoli byl vlastně překročen nejzazší časový limit…“
Profesor vymazal display a rozhlédl se po svých kolezích.
„Domnívám se, že jsme měli ohromné štěstí, když uvážíme, že Norton byl v tomto okamžiku jediný k mání. Mohli jsme dostat kapitána úplně tuctového.“ Pronesl to s přízvukem, jako by referoval o věhlasném postrachu vesmíru s pistolí v jedné a s lasem v druhé ruce.
„Tyhle údaje dokazují jenom tolik, že je schopný,“ namítl velvyslanec z Merkura (počet obyvatel 112 500, avšak neustále vzrůstající). „Jak se zachová ve zcela nové situaci, jako je tahle?“
Sir Lewis Sands si na Zemi odkašlal. O sekundu a půl později udělal totéž i na Měsíci.
„Ne tak úplně nové,“ připomněl Merkuřanovi, „ačkoli jsou to už tři staletí, co se to stalo naposledy. Jestliže je Ráma vymřelý nebo bez posádky — všechny náznaky až dosud nasvědčují, že tomu tak je — , Norton se nachází v situaci archeologa, který objevil pozůstatky vyhynulé kultury.“ Zdvořile se uklonil dr. Priceové, která přikývla na souhlas. „Jako příklady se obvykle uvádějí Schliemann a Trója, anebo Mouhot a Angkor Vat. Nebezpečí je minimální, třebaže nehodu samozřejmě nikdy nejde úplně vyloučit.“
„A co nástrahy a dráty natažené ke kohoutkům, o kterých pořád mluví ti lidé z Pandory?“ zeptala se dr. Priceová.
„Pandora?“ otázal se rychle velvyslanec z Merkura. „Co to je?“
„Takové potrhlé hnutí,“ vysvětlil sir Robert s tak velkými rozpaky, jaké na sobě může diplomat vůbec dát znát, „které je přesvědčené že Ráma představuje vážné potenciální nebezpečí. Skříňka, která by se neměla otevírat, víte?“ Pochyboval o tom, že Herman ví: klasické vzdělání se na Merkuru nepěstovalo.
„Pandora — paranoia,“ posměšně odfrkl Conrad Taylor. „Ale ovšem, takové věci jsou sice myslitelné, jenže proč by na nás měla jakákoli inteligentní civilizace chystat dětinské úskoky?“
„No dobře, i když vyloučíme něco tak odporného,“ pokračoval sir Robert, „stále ještě tu je mnohem zlověstnější možnost, že Ráma je aktivní, obydlený. Potom nastává stejná situace jako při střetnutí dvou kultur — na velice odlišných úrovních techniky. Pizarro a Inkové. Peary a Japonci. Evropa a Afrika. Takřka bezvýhradně byly následky vždy katastrofální — pro jednu nebo dokonce pro obě strany. To nemá být doporučení, abychom zaujali určité stanovisko: poukazuji pouze na precedens.“
„Děkuji, sire Roberte,“ odvětil dr. Bose. Je to trochu otrava, pomyslil si, mít hned dva siry v jednom maličkém výboru; v poslední době byl rytířský stav okrasou, jíž uniklo jenom málo Angličanů. „Jsem si jist, že jsme všichni pomysleli na tyhle děsivé možnosti. Avšak jestli tvorové uvnitř Rámy přicházejí — hm — ve zlém, bude doopravdy nějaký rozdíl v tom, co podnikneme?“
„Mohli by nás prostě přejít, kdybychom od nich dali ruce pryč.“
„Cože — po tom, co procestovali miliardy kilometrů a tisíce let?“
Spor dosáhl zápalné teploty a dál už hořel vlastním žárem. Dr. Bose se zvrátil zpátky do křesla, pronesl toho velice málo a dál už jenom vyčkával, na čem se shodnou.
Dopadlo to tak, jak předvídal. Všichni souhlasili s tím, že jestli už kapitán Norton otevřel první dveře, je nemyslitelné, že by neměl otevřít ty druhé.