Kdyby si manželky někdy porovnaly jeho videogramy, pomyslil si kapitán Norton spíš obveseleně než se skutečným zájmem, vyplynula by mu z toho spousta práce navíc. Takhle mohl vyrobit dlouhý základ a ten zdvojit, připojit k němu stručné jmenovité vzkazy, pár něžných slůvek a dva téměř stejné texty odvysílat zároveň na Mars i na Zemi.
Bylo ovšem vysoce nepravděpodobné, že by jeho manželky něco takového provedly, dokonce i se zlevněnou sazbou pro rodiny kosmonautů by to přišlo pěkně draho. Ostatně nebyl pro to ani žádný důvod, jeho rodiny žily ve výtečných vzájemných vztazích a vyměňovaly si obvyklá blahopřání k narozeninám a výročím. Ačkoli v podstatě to bylo asi proto tak dobré, že se dívky nikdy nesetkaly a pravděpodobně ani nesetkají. Myrna se narodila na Marsu, a tak si nemohla zvyknout na značnou zemskou přitažlivost. A Caroline, ta nenáviděla i pouhých pětadvacet minut nejdelší cesty, jaká byla na Zemi vůbec možná.
„Promiň, že jsem se s vysíláním o den opozdil,“ řekl kapitán, když se konečně přiblížil k jádru sdělení, „ale strávil jsem posledních třicet hodin mimo loď, ať už tomu věříš nebo ne…
Nelekej se, všechno se daří perfektně, máme to pevně v rukou. Trvalo nám to dva dny, ale prošli jsme skoro celým komplexem přechodové komory. Mohli jsme to provést za pár hodin, kdybychom věděli tolik, co teďka. Ale nechtěli jsme nic riskovat, vyslali jsme napřed dálkově ovládané kamery a tucetkrát přezkušovali všechny uzávěry, abychom se ujistili, že za námi nezapadnou, jakmile projdeme dovnitř…
Každý uzávěr je jednoduchý otáčivý válec s otvorem na jedné straně. Vejdeš jím, válec se otočí o sto osmdesát stupňů — a štěrbina přesně dolehne k následujícím dveřím, takže můžeš vystoupit ven. Tedy vyplout, v našem případě.
Rámané skutečně vsadili na jistotu. Objevili jsme tři takové válcové uzávěry, jeden za druhým, ještě ve vnější části lodního trupu hned pod vstupním bunkrem. Nedovedu si představit, že by vůbec selhal jeden jediný, leda, že by ho snad někdo vyhodil do povětří výbušninou, ale i kdyby to provedl, byl by v záloze druhý a potom třetí…
A tohle je jenom začátek. Poslední uzávěr ústí do rovné chodby, dlouhé téměř půl kilometru. Vypadá docela čistě a úpravně, jako ostatně všechno co jsme až dosud viděli; každých pár metrů jsou malá vrátka, která pravděpodobně nesou osvětlení, ale teď je všechno utopené v naprosté temnotě a nevadí mi, že to říkám nahlas — děsivé a hrůzostrašné. Vedou tu také dvě rovnoběžné štěrbiny, asi centimetr široké, vyříznuté do stěn a probíhající po celé délce tunelu. Máme podezření, že v nich jezdí nějaký prostředek kyvadlové dopravy, který vynáší nahoru a dolů zařízení — anebo lidi. Ušetřilo by nám spoustu potíží, kdybychom ho dokázali uvést do provozu…
Už jsem se zmiňoval, že tunel je dlouhý půl kilometru. Dobře, že z našich seizmických sond víme, že přibližně tolik dělá i tloušťka vnějšího pláště lodi, a tak jsme jím zřejmě už téměř prošli. Nebudeme ovšem překvapeni, když na konci tunelu zase narazíme na další válcovité přechodové komory.
Ano, další. A ještě další. Zdá se, že tihle lidé všechno budují trojmo. Teď jsme v poslední přechodové komoře a očekáváme souhlas ze Země, abychom jí prošli. Vnitřek Rámy máme na dosah. Budu mnohem spokojenější, až ho přestane zahalovat tajemství.
Znáš Jerryho Kirchoffa, mého zástupce pro výzkum, který má takovou knihovnu opravdických knížek, že si nemůže dovolit odstěhovat se ze Země? Tak ten mi vyprávěl o navlas stejné situaci kdysi na počátku jedenadvacátého — ne, dvacátého století. Jeden archeolog objevil hrobku egyptského krále, první, kterou nevykradli lupiči. Jeho dělníkům trvalo celé měsíce, než se k ní prokopali, odhalovali komoru za komorou, až narazili na poslední stěnu. Potom probořili zdivo a on zvedl lucernu a prostrčil hlavu dovnitř. Zjistil, že se dívá na poklad, který beze zbytku vyplňuje celou místnost — neuvěřitelné věci, zlato a šperky…
Třeba je i tohle místo hrobka; zdá se to být čím dál pravděpodobnější. Až dosud jsme nezaslechli sebenepatrnější zvuk, sebemenší náznak života. Ale zítra budeme vědět víc.“
Kapitán Norton přepnul videorekordér na STOP. Co by měl ještě dodat, přemítal, o téhle práci, ještě než začne s osobními vzkazy jednotlivým členům svých rodin? Normálně by se do takových detailů nepouštěl, avšak okolnosti byly pramálo normální. Mohl to být poslední videogram, který svým milovaným posílá; byl povinován vysvětlit jim, co dělal.
V tu dobu, až oni spatří tenhle obraz a uslyší tahle slova, bude už uvnitř Rámy — ať už to přinese dobro, anebo zlo.