Ve Vysokých Tatrách sněží.
V horské chatě Paprsek je veselo. Sešli se tu všichni příbuzní a přátelé odvážných dobyvatelů vesmíru.
U dlouhého prostřeného stolu sedí akademik Tarabkin, Nataša Orlovová, stařičký Kolfsen a Halström z Jarlsbergu, Amundsen, akademik Zajcev i jeho syn…
Míťa se za ta léta, co jsme ho neviděli, velmi změnil. Vyrostl a zmužněl — vždyť je mu už 21 let! Na prsou se mu leskne zlatý řád v podobě zeměkoule s nápisem: Za zásluhy o rozvoj atomové fysiky…
Mladý Zajcev povstal z křesla a zvedl číši do výše:
„Připijme, drazí přátelé, na zdraví našich vítězů nad vesmírem! Na zdraví posádky Paprsku, která právě dorazila k planetě X a možná už hovoří s jejími obyvateli! Připijme na zdraví těchto neznámých lidí! Ať vybojují nad přírodou stejná vítězství jako my!
Na zdraví Světové akademie věd!
Na zdraví všeho lidstva, které žije ve věčném míru a bratrství!
Na jeho další velká vítězství!..“
Konec románu.