V noci pršelo. Silnice vymytá deštěm se stříbřitě leskla a rychle osychala. Větřík stále ještě shazoval ze stromů velké studené kapky. Na krajnicích svítily namodralé kaluže, svědkové prvního jarního lijáku.
Sergej šel rychle, mimoděk mhouřil oči před dotírajícím sluncem a větrem, který mu protivně foukal do tváře. Květy a listy pampelišek splývaly v duhové stuhy a nad střechami domů plula oblaka jako klubka bílého kouře. Zastavil se jen jednou a to ještě na chvilku, aby se osvěžil lahví limonády, která se mu líně povalovala v poloprázdné cestovní brašně. Teď tam zbyl už jen holicí strojek pečlivě zabalený do froté ručníku. Za hodinu by už Sergej měl být doma, ale stále mu připadalo, že k tomu nikdy nedojde, že se mu to jen zdá. Mnohokrát snil o téhle nekonečné stužce asfaltové silnice, jak podél ní jde domů travnatou stezkou pro pěší. Připomínal si podrobnosti návratu, jak je ve snu prožil, ale vytrácely se mu z paměti, všechno se mu zahalovalo mlhou, hlasy i tváře.
Jistě neméně než půlhodinu se procházel v příletové hale a jediný obličej, který ho upoutal, byla tvář mladé ženy sedící u stolku. Připadalo mu, že ji odněkud zná. Pokoušel se rozpomenout, kde ji mohl spatřit, a pak ho napadlo, že je vlastně směšný. Před léty, kdy odlétal, snad ani ještě nebyla na světě. Zajímavý typ, pomyslel si, nijak zvlášť krásná, ale neobyčejně přitažlivá s jemným nosíkem a s plnými rty. Kdyby byl mladší, snad by i záviděl tomu, na koho tu čeká. Pozoruhodné na tom bylo, že také mladá žena se na něho dívala se zájmem a sledovala ho překvapenýma rozšířenýma očima, jako by i on jí někoho připomínal. O svém zevnějšku si Sergej nedělal iluze, z bývalého pohledného čtyřicátníka, vždy vypadajícího mladší, než byl ve skutečnosti, toho zbylo jen málo. Snad jen tmavé oči pod hustým obočím vynikaly ve snědé, pohublé tváři, zbrázděné nespočetnými rýhami. Brzy mu bude šedesát, vlastně už za tři měsíce. Je velmi pravděpodobné, že ho už ani k příštímu letu nepustí, vedení Střediska se samozřejmě odvolá na nějaké ty směrnice. On bude ovšem protestovat a argumentovat svým nezdolným zdravím a zkušenostmi, ale už předem ví, jak to dopadne. V duchu vidí to účastné gesto: „Rádi bychom, chápejte, ale nejde to… Konečně, přečtěte si to sám.“
Sergejovi se zdálo, že by stačilo se jen důkladně oholit a bude z něj zase ten bývalý urostlý muž, s postavou vypěstovanou sportem, za kterým se otáčela děvčata, jen obohacený zkušenostmi. Bohužel, i to byla jen iluze. Ale chtěl opravdu zase lítat a udělá pro to všechno, přestože až moc dobře ví, co to obnáší. Plynou dni i noci a nikde žádný kosmický objev, žádný div, na který tu každý podvědomě čeká, nic, co by mu přineslo slávu. Zato spatřil, jak se rodí nová hvězda, začne se podobat slunci, pak ale přijde světlo blesku na panelu a potom už jen pud sebezáchovy velí: pryč. Tak tomu bylo dvakrát. Potřetí ho to táhlo k hvězdě a málem se odtamtud nedostal. Oficiálně se tomu říká průzkum hvězdného prostoru.
Málem šlápl do kaluže, jen taktak se mu podařilo ji přeskočit. Louže byla široká a na jejím dně se rýsovaly stopy jízdních kol. Páchlo to tu vlhkou trávou, chlévem, asfalt se ještě nestačil důkladně prohřát. Ze žlutých pampelišek vylétali pruhovaní čmeláci a bzučeli nad stezkou. V oknech paneláku se jako v zrcadle odrážely květiny v trávě, asfaltová cesta i mraky. Okna měnila barvu, šedá se střídala s bílou, modrá se zelenou. Dlouhá řada barevných čtverečků jako ze šachovnice kráčela kupředu se Sergejem a před domy skákaly, běhaly a povykovaly děti.
Podařilo se mu uklidnit asi pětiletého chlapečka, který s brekotem běhal za dívenkou v modrých džínách a něco na ní loudil. Sergej ho zastavil a hošík jen vzlykal: „To je můj brouk a ona mi ho vzala, búúú!“ Sergej otevřel kufřík a dal mu velkou bílou zkamenělou želvu. Dítě nepřestávalo vzlykat. Sergej chvíli čekal a pak mu řekl, že ta želvička je z Marsu. Ušel asi sto metrů, když ho dohonil jiný hošík s bílým psíkem. V rukou držel vrbový proutek. Pes se zastavil opodál a přátelsky mával ocasem. Chlapec měl skloněnou hlavou, něco si stydlivě brumlal a švihal přitom proutkem o zem. Nebylo slyšet, co povídá, ale Sergej pochopil, že škemrá o želvu z Marsu.
„Moc mě to mrzí, ale měl jsem jen jednu,“ omlouval se a pohladil kluka po bělavé hlavičce. Bylo mu ho upřímně líto. „Co říkáš? Myslíš příště? To asi nepůjde, víš, já se tam už nevrátím, příště poletí někdo mladší.“ Sergejovi se trochu sevřel hlas. „Racek byla moje poslední raketa. Dříve jsem vozil klukům z našeho domu spoustu takových věciček, ti už ale mezitím vyrostli a možná už mají sami děti, jako jsi ty.“ Ani sám nevěděl, proč to tomu dítěti povídá. Podíval se podél silnice na řadu uhánějících vozu, připomínající pestrobarevného hada.
„Tak ahoj,“ rozloučil se krátce, „už musím jít.“
Ta želvička byla vlastně pro jeho syna. Dlouho mu ležela v kufru, už minule ji s sebou vezl. Našel ji tehdy blízko základny na Marsu. Chlapci bylo v té době sedm let a Sergej se těšil, jakou z ní Míša bude mít radost. Místo toho na něj doma čekal stručný dopis. Žena ho opouští a synka bere s sebou. Byt byl pečlivě uklizen, ani smítko, ani stopa prachu, jako by právě před chvilkou odešli jen na procházku. Od té doby nikoho z nich neviděl. Za nějaký čas opět odletěl, cesta byla původně plánována na osm let, ale nakonec z toho byla ještě řada dalších. Svou ženu miloval, ale chápal ji a snažil se na ni zapomenout. Po čase se mu to podařilo, na chlapce však myslel stále. Dělal si plány, že ho vyhledá, ale jak už to tak bývá, nedošlo k tomu. Celé měsíce tehdy čekal na další let a spřátelil se mezitím s dětmi z domu, kde bydlel. Ve volné chvíli pro ně vyráběl hračky, zvířátka, rakety. Dětem se velice líbily, víc než elektronická monstra, kterými je zahrnovali rodiče. Dětský smích a výskání mu zpříjemňovalo dlouhé čekání na start Racka, v prázdném bytě zcela nekonečné. Děti měly od rodičů zakázáno hrát si před domem, aby nerušily obyvatele. Sergej byl výjimkou. Nevadilo mu to, naopak ještě děti povzbuzoval, až se dostal do konfliktu s dospělými. Nakonec se dohodli, že se ho děti alespoň musí vždy dovolit. A tak když se vracíval domů, jeden přes druhého hlasitě volali. „Sergej přišel, Sergej přišel.“ Měli ho rádi, byl jejich kamarád, rozuměl jim. Dlouhonohá copatá Elka, nejstarší z nich, k němu obyčejně přiběhla, chytila ho za ruce a zeptala se:
„Hráli jsme si pod tvým oknem, nezlobíš se?“
Sergejovi se myšlenky honily hlavou jako roj včel, až náhle zaskřípaly brzdy a dojel ho jasně žlutý sportovní vůz. Za volantem seděl mladík a vedle dívka, která ho upoutala už na letišti.
„Vezmeme vás, jestli chcete,“ nabídl se řidič a zadíval se na něho tmavýma očima. Byly veselé, ale vyčetl z nich záblesk znepokojení.
„Ne, děkuju, mám to už blízko,“ odmítl zdvořile.
„Dovezeme vás až domů,“ ozvala se dívka.
„Ne, ne, opravdu děkuju, mohl jsem si vzít taxi už na letišti, ale dlouho jsem tu nebyl a chci jít pěšky. A pak,“ usmál se, „vůbec nepospíchám. A co vy, zdaleka?“
„Jupiter dva,“ řekl mladý muž.
Dívka si zatím pozorně prohlížela Sergeje. Znervózňovalo ho to.
„Byl jsem ještě dál,“ poznamenal.
„Víme,“ překvapivě řeklo to děvče. „Stýskalo se vám?“
„Ani ne, úplně jsem na domov zapomněl.“
„A co ty?“ obrátila se mladá žena k svému partnerovi s úsměvem, „tys nezapomněl?“
„Ne,“ odvětil stručně řidič. „Ty to dobře víš.“
Odjeli. Sergej byl trochu zmaten. Úporně se snažil si vzpomenout, kde se s nimi mohl setkat. Kráčel svou ulicí a už zdaleka poznal dům za křižovatkou. Vyhledal očima známá okna a zašel na dvorek. Zdálo se mu, že dům podivuhodně rychle zestárl. Stromy čněly vysoko nad střechou a dům mezi nimi se krčil docela maličký, celý omšelý. Na dvorku seděla mladá žena z auta. Zpozorovala ho a něco řekla dětem, které se vzápětí k němu rozběhly. Docela jako dříve. Sergej se zastavil. Poznal ji. To je přece Elka s krátkými cůpky, která často proskákala na švihadle celé hodiny. Zdalipak si ho ještě pamatuje? Stál jako zmrazený, jen pohledem přejížděl z děvčete na muže, co s ní přišel, a zase na děti. Měl by něco říci, zeptat se, uvědomoval si, ale byl příliš zmaten.
„Dobrý den, Sergeji, dobrý den!“ ozývaly se děti radostnými hlásky, „hrály jsme si před tvými okny.“
Vzbudilo ho ostré zadrnčení zvonku. V první chvíli nevěděl, kde je a co se s ním děje. V hlavě cítil tupou bolest. Stromy, keře, lidi i auta na dálnici, všechno, kam až dohlédl z okna, chápal jako prodloužení snu, jehož začátek se ztrácel kdesi v jeho chlapeckém dětství. Také tehdy stejně tak jako teď, chodci, jejich tváře, proudy vozů na silnici i nebe pokryté mraky se rozplývaly v mléčné ranní mlze. Tlumené světlo v pokoji, kroky i hlas babičky doléhající sem z kuchyně. Ráno, zvonek budíku, čas jít do školy. Pospěš si, přijdeš pozdě! Ach, jak se mu nechtělo vstávat! Ještě alespoň chvilenku si poležet! Co ale dělat, když ta milá zlatá babička z něj co nevidět nemilosrdně strhne přikrývku.
Když se oblékal, ozval se opět naléhavý hlas zvonku. Z ulice sem bylo slyšet hlasy lidí a dětí, tlumený hluk motorů, ozvěny probouzejícího se velkoměsta.
Sergej došel ke dveřím a otevřel. Muž za dveřmi byl oblečen do sportovního nepromokavého pláště a vypadal po ránu svěže. Zdálo se, že nespěchá, snad si uvědomoval nevhodný čas k návštěvě. Pak se představil:
„Jmenuji se Volin a pracuji na kosmodromu. Promiňte, že ruším tak po ránu,“ odkašlal si, „ale ta věc je opravdu naléhavá. Týká se vašeho návratu. Některé okolnosti,“ odmlčel se, jako by hledal vhodná slova, „něco kolem toho nám není jasné. Asi se vám to bude zdát nezvyklé, ale leccos nám budete muset upřesnit.“
.,Prosím. A o co vlastně jde?“
„Pamatujete si přesnou dobu přistání?“
„Deset hodin dvanáct minut.“
„Přiletěl jste Rackem?“
„Ovšem.“
„Číslo přistávací plochy?“ To znělo jako výslech.
„Devět. Co je, co se stalo?“
Volin neodpovídal. Sergej už toho měl právě dost. Nejdřív ho nešetrně vzbudí a teď ho vyslýchá, jako by se něčím provinil. Pak ho napadlo, že je to vážné, když se ten člověk ani předem telefonicky neohlásil. Určitě to je záměr, chtěl ho překvapit nepřipraveného.
„Řeknete mi už konečně, co po mně chcete?“ vybuchl.
„Jde o tuhle maličkost,“ začal zvolna klidným hlasem muž, „že devítka je prázdná.“
„Cože?“
„Prostě na přistávací ploše číslo devět se nenachází žádná raketa,“ pokračoval nevzrušeným hlasem.
„A kde tedy je?“ téměř vykřikl Sergej. Ten člověk si z něho snad dělá blázny. Je to hloupý vtip, nebo ho chtějí nachytat. Přece ví, kam dosedl jeho Racek.
„Nikde. Ztratila se.“
Zase ten ledabyle klidný, téměř urážlivý tón.
„To je přece nesmysl, chcete mi snad namluvit, že jsem Racka někam zašantročil? Prodal cizí nepřátelské mocnosti? Nebo ho mám v kufru?“
„Určitě ne,“ řekl ten člověk. „On totiž vůbec nepřistál.“
„Co to povídáte?“
„Racek vůbec nedosedl.“
Sergeje zamrazilo. O takových způsobech výslechu už slyšel a věděl, co to může znamenat. Jen klid, řekl si, určitě jde o omyl. „Tak tedy podle vás jsem přišel pěšky?“
„To musíte vy vědět nejlíp.“
Sergeje se zmocnil zvláštní pocit neskutečnosti. V hlavě mu bušil kolotoč vzpomínek, dojmů a úvah. Díval se na Volina, ale jeho tvář se mu začala vzdalovat a hlas zněl jakoby ze studně. To je tím, že se dobře nevyspal. Už od včerejška ho ta hlava zlobí. Jak jen si mohl myslet, že to děvčátko se švihadlem je Elka, vždyť ta už musí být dospělá. Obličej Volina se mu opět přiblížil. Soustředěným a pevným pohledem zkoumal Sergeje. Jeho vážné, hnědé oči byly zpola přimhouřené.
„Představte si takovouhle situaci,“ řekl Volin a opřel se pohodlněji o opěradlo židle. „Objeví se kosmonaut. Náhodou už ráno víme, že je doma. Ale jeho raketa nepřistála. Na žádnou z přistávacích ploch nedosedla. Nikdo nezaznamenal přistání, ani radiolokátor, ani člověk. Co byste nám na to řekl?“
Volin zmlkl a obrátil se ke svému protějšku. Sergeje najednou naplnil nezvyklý pocit lehkosti, jako po požití většího množství alkoholu, všechno kolem plulo v bílých obláčcích, Volinova tvář se zahalovala a pomalu se začala podobat měsíci v úplňku. Chtělo se mu smát. Tak dobrá, když si začal, tak si to spolu rozdáme.
„Co mi to tady vyprávíte? Myslíte, že vám na tohle naletím? Kde má ta raketa být, podle vás?“
Volin neodpověděl. Jeho ostrý pohled budil v Sergejovi neodolatelné nutkání k smíchu. „Jestli chcete ze mě udělat blázna, tak vás ujišťuju, že se vám to nepodaří. V živote jsem se necítil zdravější, než jsem teď.“
Volin pořád mlčel, jeho výraz Sergeje bavil. „Tvrdíte tedy, že Racek nepřistál. Pak mi to jistě neodmítnete dokázat. Předpokládám, že ještě teď stojí na ploše nebo je odsunut do hangáru. Pojeďme spolu na raketodrom!“
Volin souhlasil a oba vstali. Zanedlouho dojeli jeho vozem k raketodromu. Vystoupili, Sergej prošel důvěrně známou cestou do budovy a pak se dali dlouhou zasklenou chodbou končící u startovací plochy.
Byl obyčejný, pošmourný všední den. Volin zůstal stát u zábradlí. Asi sto metrů opodál lidé v kombinézách připravovali ke startu raketu nezvyklého tvaru. Sergej se zastavil a podíval se na ni. V životě takový tvar neviděl, musel přiznat, motory měla raketa skutečně mamutí. Mezi betonovými čtverci vyrážela tráva. Od teplovodního potrubí se zvedal horký vzduch. Vzdálený les podobný zelené, větrem rozevláté stužce se ztrácel na obzoru. Startovací plocha devět byla prázdná, jen vítr kutálel po betonu kus nepotřebného plechu.
Sergej najednou pochopil, že mu Volin nelhal. Nelhal, tedy to nebyla past na něho, pokus zmást ho, byla to pravda. Ale jestli je pravda tohle, pak se musely některé události odvíjet jinak, než počítal, to bylo Sergejovi tak jasné, jako by spustil druhý program v počítači. Kde byl ale začátek? A v duchu najednou uviděl na displeji červené vodotrysky protuberancí tak zblízka, téměř jako ten les na obzoru. Rozžhavený hvězdný vítr hnal za zádí rakety světelné mraky, horké vibrující vichry, jako by se v zapálené peci spalovali zlatistí hadi. Bylo to možné, že jeho návrat je jen článkem v řetězu těch událostí? Dobře ví, jakou daň ho to stálo. Snažil se vzpomenout si, co se s ním dělo po přistání. Stále a stále se ocital na té cestě pro pěší vedoucí podél asfaltové silnice. Chlapec s bílým psíkem, Elka, ale to přece nebyla Elka…
Sergej pomalu došel k místu, kde včera sestoupil z palubních schodů na zem. Beton skutečně nenesl nejmenší stopy po přistání. Volin na něho zavolal.
„Co je?“
„Hned se vraťte,“ houkl. „Tam nesmíte!“
Ten Volin. Jak na něho vůbec přišel? S kým o něm mohl mluvit, když od včerejška neviděl nikoho, jen toho chlapce s pejskem, napadlo ho.
Přitom se Sergej blížil po betonové ploše k Volinovi. A zase se setkal s jeho pátravým pohledem.
„Co jste tam tak dlouho dělal?“ zeptal se Volin.
„Přemýšlel jsem.“
„Jak se cítíte?“
Otázka se Sergejovi nelíbila. Proč se k čertu zajímá, jak se cítí? Mlčel tedy, a když nasedal k Volinovi do vozu, zahučel: „Dovezete mě domů?“ Podle Volinovy vyhýbavé odpovědi to domů ještě nemělo být, napřed se měl Sergej stavět někde, kde ho už čekají. Plný tísně sledoval jízdu. Město poznával, ale zase je neznal, některé domy zmizely.
Areál, kam přijeli, mu nebyl povědomý. Ocitli se v konglomeraci domů ze skla a neoplastu, lesknoucích se i v matném denním světle. Jen tu a tam stála budova, jejíž obrysy mu něco připomínaly. Byl tady už někdy? Nedovedl si na to odpovědět.
Kráčel dlouhou chodbou podél řady dveří, potkával muže v bílém, už je to tak! Už ví, kam ho přivezli, ale nedá se, pomyslel si odhodlaně.
„To je nemocnice?“ zeptal se Volina.
„Ne, naše Výzkumné středisko astronautiky.“ Středisko astronautiky! Tam přece chodíval a býval tu jako doma! A vtom už před ním Volin otevřel jedny z dveří a nechal ho vejít samotného.
Zpoza psacího stolu povstal starší muž s brýlemi na nose a kráčel mu vstříc.
„Vy jste…?“ vyslovil Sergejovo jméno.
„Ano, to jsem já. Sdělíte mi laskavě, proč jste mě sem přivezli? Přistál jsem včera s raketoplánem a nevidím důvod, proč…“
Sergej byl připravený na všechno, jen ne na to, co se potom stalo. Obrýlený muž ho popadl za ruku a srdečně jí potřásl. „My už to víme, člověče. Máme přece výpočet dráhy vašeho letu a podle toho jste se musel dostat do blízkosti hvězdy. K vychýlení nedošlo naší vinou, ani vaší… Vychýlilo vás silné magnetické pole, bude tam dosud neznámý zdroj, ale to nic… Člověče, váš raketoplán přece shořel! Jak se vám podařilo zůstat naživu?“
Sergej něco zamumlal, něco úplně zbytečného. Co mohl povídat, copak se dá o tom vyprávět? O létech naděje a strachu, o touze, o čekání? O tom, co na sobě vybojoval tam nahoře? A přece to Kopnin, profesor Kopnin chtěl od něho slyšet.
„To je zajímavé, co mi říkáte,“ řekl Kopnin, když Sergej domluvil poněkud v rozpacích. „A teď poslouchejte vy mě a snad se nám podaří společně váš případ objasnit. Jako astrofyzik se zabývám už dávno výzkumem struktury hvězdného spektra. A také částic, z kterých je náš vesmír vytvořen, hvězdy stejně jako voda, jako cokoli na naší Zemi, jako vy, nebo já.“
„Váš obor je tedy výzkum částic atomového jádra,“ zabručel Sergej.
„Promiňte, že jsem to vzal tak zeširoka. Vím, že víte, oč jde, ale nevíte, jakým druhem výzkumu jsem se zabýval já.“
Jakým druhem, zatápal Sergej v hlavě. Vypočítávají dráhy neutronů a dalších částic při odloučení od jádra? Není takový laik, za jakého ho Kopnin pokládá. „Co tedy děláte?“
„Zkoumám chování částic ve vesmíru. Abyste tomu lépe rozuměl, jde mi o možnosti toho, čemu se laicky říká energie. Zjistil jsem, že existuje jev, kdy se energie — spíše její částice — rozmístí takovým způsobem, že jejich kombinace čelí vysokým teplotám. Nerozžhaví se, protože sama se stane vichrem, smrští částice. Ten jev se objevuje jen zcela výjimečně. Hvězdy však existují miliardy let, to jistě víte,“ Kopnin se na něho omluvně usmál, „a také je vám už asi známé, že tyhle… smršti nejsou fikcí. V proudu radiací jsou prostě druhem energie.“
Sergeje to všechno nějak rozmrzelo. Na diskuse neměl zrovna náladu. „Tak mi prosím vás jednoduše řekněte, jakou máte hypotézu, co mi vlastně zachránilo život?“
„Vy sám jste si zachránil život.“
Sergej na něho užasle hleděl.
„Podle mě je to jisté.“
„A co kyslík?“
„To u vás nebylo podstatné. Vzpomeňte si na jiné organismy, přetrvávající v určitých výjimečných stavech. Ostatně, z litru nukleonů by mohl vzniknout kyslík pro celé lidstvo,“ zasmál se Kopnin.
„Dobrá, ale to by nukleony musely být rozmístěny podle určitého řádu,“ namítl Sergej.
„V tom máte pravdu a já bych dodal, že někdy se jim to může podařit.“
„To myslíte vážně? Živé vichry, co dopravují kosmonauty na Zemi? Ale to by musely umět uhádnout myšlenky a tyhle mozkové bioproudy není sakra lehké analyzovat. Tomu snad nevěříte?“ vychrlil Sergej jedním dechem.
„Věřím faktům,“ pravil Kopnin vážně.
„Kdyby se bylo někdy něco podobného stalo, jak to, že o tom nic nevím? A jak to, že se to stalo mně — jestli se to vůbec stalo,“ ozval se Sergej prudce.
„Odpovězte tedy sám, jak to, že vaše raketa shořela a vy tu sedíte přede mnou? Zřejmě tu sehrála roli biotronika, přesněji telekineze. Bylo to potřeba, chápete? Proto, aby vaše psychika nebyla traumatizována. To, že jste letěl raketou, nebyla jen iluze, je to nesporný fakt. Ale pro vás, když jste vyvinul tuto — méně známou energii, se stala iluzí.“
Sergej potřásl hlavou. „Musím se přiznat, že jsem tam žil s jedinou myšlenkou. Vrátit se a spatřit syna. Viděl jsem ho naposledy, když mu byly dva roky. Chápete? Žena mu zřejmě o mně nic neřekla. Považovala mě za mrtvého.“ Najednou se Sergej zeptal. „Jak jste se vlastně dozvěděli o mém návratu? Po těch letech mě tu přece nikdo nemůže znát, děti, co jsem vídal, odrostly, lidi se odstěhovali — “ před očima se mu mihl obraz děvčátka skákajícího přes švihadlo a mladé ženy z letiště, která jako by mu byla povědomá.
„Byla to Elka,“ řekl jako ve snách. „Malé děvčátko Elka, co jsem znal,“
„A vidíte. Dozvěděl jsem se o vás od jejího muže. Setkala se s vámi v hale na letišti, poznala vás, ale neodvážila se k vám jít. Chtěli vás ušetřit stresu z příliš náhlého setkání, chápete? Její muž se právě ten den vrátil a přišel napřed samozřejmě k nám — tak ten nám o vás řekl.“ Kopnin se na okamžik odmlčel a zkoumal Sergejův obličej.
„Je to váš syn, Sergeji,“ pokračoval. „Jmenuje se Dobrov, Mychail Dobrov. Mimochodem, z expedice se vrátil předčasně, měli menší poruchu, bez zjevných příčin.“ A teď se mu Kopnin podíval zpříma do očí. „Co tomu říkáte? Já tomu říkám dvě neobvyklá přistání najednou, to je v naší praxi výjimečný případ.“ Zadíval se někam na strop, nad Sergejovou hlavu. „Není to vlastně úžasné?“ pronesl bodře.
„Ten Dobrov,“ zeptal se Sergej velmi tiše. „Chtěl bych se zeptat, byla to jeho první expedice?“
„Ano, byl to jeho první let. Skvělý chlapec, matka mu zemřela před deseti roky a na vás se nepamatuje, ale jistě mu způsobíte radost, když ho navštívíte. Máte to v úmyslu, viďte?“ dodal a očima zůstal viset na Sergejových rtech.
„Ano.“ Sergej si rozepjal knoflík u krku jako by se dusil. Ale úsměv na jeho tváři vyšel. „Jistě, a děkuju vám.“
Znovu a znovu se mu v paměti promítala tatáž scéna. Mladá žena s dítětem v náručí, smích, pláč, hádky a slzy minulých let.
Olena, jeho manželka, stála před ním jako živá. Její tvář je docela blízko, teď se na něho dívá rozesmátýma modrýma očima.
A najednou Sergej věděl, že se vrátil příliš pozdě.
Domníval se, že časem na ni zapomene, a aby to bylo snadnější, vzdaloval se na stále delší dobu. Náhle ho přepadla lehká, vlastně zanedbatelná bolest na prsou. Pak cítil dotek kapiček rosy na těle, jako by byl lehce promokl. Viděl zamlžené obrysy oblaků na vysokém nebi, krátké stíny keřů na vlahé zemi. A blízko známý, milý hlas.
Sergej si zakryl dlaněmi oči a znovu se ponořil do vzpomínek. Bál se uvěřit, měl strach, že je to jen opět sen. Pokoušel se srovnat si myšlenky, šlo to těžce.
Návrat. Děti na ulici, Elka, Volin, rozhovor s Kopninem. Mychail Dobrov má příjmení matky za svobodna. Podivná souhra okolností. Náhoda? Ne, to je vyloučeno. Vrátili se současně. Kopnin měl pravdu. Myslel na syna, teď si zpětně vzpomínal, jak silně se podobá matce. Oči, nos, ústa.
Mám už vnuky, napadlo ho. Náhle se mu zachtělo, právě teď, v tomto okamžiku je spatřit. Ale byla už noc. Snažil se vybavit si jejich tváře a hledal v nich známé rysy, ale pomalu se mu začaly rozplývat, tonuly v šeru a jeho oči ve tmě za oknem zachytily jen světlo pouličních lamp, od nichž se odvíjely dlouhé paprsky.