„A čehopak dosáhli s tou svou technikou?“ zeptal jsem se.
Toivo se netečně obrátil k oknu a pohledem provázel Oblačné sídliště, nespěchavě proplouvající někde nad jižním okrajem Sverdlovska.
„Nic, o čem už bychom neměli alespoň přibližnou představu. Dali dohromady nejpravděpodobnější podobu těch tvorů. Analýzy jim vyšly úplně stejně jako havárkářům. Lámali si hlavu nad tím, že se neuchovaly zbytky embryoschránek. Žasli nad energetickou stránkou věci a dušovali se, že to není možné.“
Přemohl jsem se a položil další otázku:
„Rozeslal jsi oficiální dotazy?“
A znovu musím upozornit na fakt, že tou dobou už jsem vše pochopil, vše věděl a všemu rozuměl, ale zatím jsem neměl sebemenší představu, co si s tím svým pochopením, věděním a poznáním počít. Nebyl jsem schopen cokoli vymyslet a mí spolupracovníci a kolegové mi jen překáželi. Zvláště pak Toivo Glumov.
Ze všeho nejvíc na světě bych si býval přál vůbec nevstat ze židle a rovnou ho poslat na dovolenou. Všechny je poslat na dovolenou, všechny do posledního praktikanta, abych já sám mohl zablokovat všechna pojítka, zakuklit se, zavřít oči a alespoň čtyřiadvacet hodin si pohovět v naprostém odloučení od lidí. Abych nemusel přemýšlet, která má slova budou znít přirozeně a která by mohla vzbudit podiv. Abych nemusel myslet vůbec na nic a v hlavě se mi tak tvořila zející prázdnota, protože v takové prázdnotě se hledané řešení rodí samo sebou. Bylo to jako halucinace — taková, jaké se dočkáme, když musíme snášet tupou bolest. Já podobnému stavu vzdoroval už pět týdnů, síly docházely, ale zatím jsem ještě pořád byl schopen ovládat mimiku, řídit své chování a pokládat oduševnělé otázky.
„Rozeslal jsi oficiální dotazy?“ zeptal jsem se Toiva Glumova.
„Dotazy jsem rozeslal,“ odtušil monotónně. „Bürgermaierovi do VHJ Embryomechanika. Gorbackému. Tomu osobně. A Flemingovi. Pro každý případ. Všechno vaším jménem.“
„Výborně,“ pochválil jsem ho. „Počkáme.“
Teď jsem mu musel poskytnout příležitost, aby se vymluvil. Aby se vnitřně ujistil, že nic z toho, co považoval za svrchovaně důležité, pozornosti jeho šéfa neuniklo. V ideálním případě by šéf měl to hlavní vypíchnout sám, ale na to už mi nezbývala energie.
„Chceš k tomu ještě něco dodat?“ otázal jsem se.
„Ano, chci.“ Odcvrnkl ze stolní desky neexistující smítko. „Neobvyklá technologie, to by ještě nic nebylo. Nejzajímavější na tom všem je disperze reakcí.“
„A tím máš na mysli…“ (Ty má boží prostoto, tak on se nechá ještě postrkovat!)
„Při pečlivém pozorování faktů lze konstatovat, že události v Malé Peše rozdělily svědky na dvě nestejné skupiny. A budeme-li důslední, tak dokonce na tři. Převážná část osazenstva propadla bezuzdné panice. Jako kdyby se ve středověké dědině zjevil ďábel. Naprostá ztráta sebekontroly. Lidé neprchali jen z Malé Peši, oni prchali i ze Země. A máme tu další skupinu — zootechnika Anatolije Krylenka a malířku Zošu Ljadovovou. Ti se sice nejdřív polekali, ale pak v sobě našli sílu vrátit se zpátky, a malířka dokonce hledala v těch stvůrách nějaké zvláštní kouzlo. A nakonec je tu stará baletka a kluk Kir. A snad ještě Zošin muž Pankratov. Tihle tři se nevylekali vůbec. Dokonce naopak. Prostě disperze reakcí,“ opakoval na závěr.
Chápal jsem, co ode mě očekává. Veškeré závěry se nabízely přímo na povrchu jeho výkladu, jen je sebrat. Někdo si v Malé Peše uspořádal experiment s umělým výběrem a rozdělil zkoumané osoby podle reakcí na ty, kteří jsou a kteří nejsou pro nějaký účel vhodní a využitelní. Naprosto stejně, jako ten kdosi už před patnácti lety prováděl výběr v podprostorovém sektoru vstupu 41/02. A otázka rozhodně nestojí tak, kdo je onen kdosi, v jehož rukou je soustředěna nám neznámá technologie. Protože je to bezesporu ten, jemuž se neznámo proč stala trnem v oku fukamizace… Toivo Glumov by tohle všechno mohl hravě zformulovat sám, ale z jeho hlediska by to bylo porušení služební etiky a principu „siao“. Dospívat k takovýmto závěrům je výsada vůdce či stařešiny klanu.
Já však této výsady nevyužil. Ani na to už jsem neměl dost elánu.
„Tak disperze,“ snažil jsem se z posledních sil. „To zní přesvědčivě.“
V mém hlase ale zřejmě zazněly falešné tóny, protože Toivo náhle zvedl vybledlé řasy a nahlédl mi až do plic.
„Víc už pro mě nemáš nic?“ zachraňoval jsem situaci.
„Ne, to je všechno.“
„Dobře. Počkám si na výsledky expertiz. A co hodláš dělat ty? Půjdeš spát?“
Povzdechl si. Sotva postřehnutelně. Aha, tak nadřízení se nedomnívají. Méně zdrženlivý člověk by na jeho místě snadno mohl z úst vypustit nějakou nepředloženost. Toivo jen prohodil:
„Nevím. Asi budu ještě chvíli pracovat. Musím dokončit to sčítání.“
„Velryb?“
„Ano.“
„Dobře,“ přikývl jsem. „Jak chceš. Ale zítra bych byl moc rád, kdyby ses obtěžoval do Charkova.“
Toivo povytáhl bílé obočí vzhůru, ale neřekl nic.
„Říká ti něco název Ústav podivínů?“ vyzkoušel jsem si ho.
„Ano. Kikin mi o tom vykládal.“
Tentokrát jsem obočí povytáhl já. Samozřejmě jen v duchu. Aby je všechny husa kopla. Nemá to ani za nehet morálky, ta moje chasa. To mám pokaždé a každého zvlášť upozorňovat, že má držet jazyk za zuby? Tohle není Kom-kon-2, to je klub důchodců.
„A copak ti vyprávěj náš skvělý Kikin?“
„Že je to pobočka Ústavu metapsychických výzkumů. Studují se tam mezní a mimomezní vlastnosti lidské psychiky. Všude je tam plno všelijakých raritních lidiček.“
„Správně,“ pochválil jsem ho. „A zítra tam poputuješ ty. Poslechni si úkol.“
Úkol jsem mu nastínil takto: 25. března Ústav podivínů poctil svou návštěvou sám legendární Čaroděj z planety Sarakš. Kdo to je, ten Čaroděj? Bezesporu mutant. Navíc vladyka a vůdce všech mutantů v radioaktivních džunglích za řekou Modrý Had. Může se pochlubit spoustou pozoruhodných vlastností, je například psychokrat. A co je to psychokrat? Pod pojmem psychokrat rozumíme souhrnný název pro bytosti schopné podřizovat si cizí psychiku. K tomu je Čaroděj humanoid neobyčejné intelektuální mohutnosti, jeden ze vzácných sapientních jedinců, jimž stačí kapka vody na to, aby postihli život oceánů. Čaroděj na Zemi přibyl se soukromou misí. Kdovíproč ho zajímal především Ústav podivínů. Třeba prahl po tom, aby tu našel sobě podobné, o nichž my nic nevíme. Těžko říct. Návštěvu původně plánoval čtyřdenní, ale nakonec odcestoval za pouhou hodinu. Vrátil se domů na Sarakš a tam se rozplynul v radioaktivním pralese.
Až do tohoto místa má informace pro Toiva Glumova obsahovala pravdu a nic než pravdu. Dál začínala klasická pseudokvazie.
Celý poslední měsíc se naši progresoři na mou prosbu snaží navázat s Čarodějem spojení, ale vůbec se jim nedaří. Buď jsme se ho tady na Zemi nějak dotkli, aniž bychom sami tušili, čím vlastně. Nebo mu jedna jediná hodina stačila k tomu, aby o nás získal veškeré informace, které pro sebe považoval za nezbytné. Nebo došlo k něčemu tak výlučně čarodějnickému, že si to stejně neumíme představit. Zkrátka a dobře je třeba okamžitě odjet do Ústavu podivínů, získat tam všechny materiály pořízené při studiu a zkoumání Čarodějova organismu za pomoci ústavní techniky (pokud k něčemu takovému došlo), promluvit si se všemi pracovníky ústavu, kteří se vzácným hostem přišli do styku, zjistit, zda se slavnému Sarakšanovi během návštěvy nepřihodilo něco mimořádného, nebo nepamatuje-li si někdo nějaké jeho výroky o Zemi a o nás lidech, či dokonce skutky, které tehdy zůstaly bez povšimnutí, ale nyní se jeví v novém světle.
„Rozuměl jsi všemu?“
Znovu na mě rychle pohlédl.
„Nesdělil jste mi, pod jaké téma bude tato má služební cesta příslušet.“
Ne, tohle nebyl záblesk intuice. A už vůbec se nedalo předpokládat, že by prohlédl mou lest. Zkrátka a dobře upřímně nechápal, jak je možné, že jeho nejbližší představený může i u vědomí tak závažných informací, týkajících se vpádu nenáviděných Poutníků, plýtvat energií na záležitosti tak indiferentní. A já řekl:
„Téma je stále totéž. Návštěva staré dámy.“
(Vlastně to tak opravdu bylo. V širším slova smyslu. V tom nejširším.)
Chvíli mlčel a nezvučně bubnoval prsty po stole. Pak jakoby omluvně pronesl…
„Já ovšem nevidím žádnou souvislost…“
„Na to dojde,“ slíbil jsem mu.
Mlčel.
„A když nedojde, tím líp,“ dodal jsem. „Je to opravdu čaroděj, rozumíš? Skutečný čaroděj, já se s ním znám. Opravdový čaroděj z pohádek, s mluvícím ptákem na rameni i mnoha dalšími náležitostmi. A ještě ke všemu z jiné planety. Potřebuju ho jako sůl!“
„Že by potenciální spojenec?“ zkusil to Toivo se slabou tázavou intonací v hlase.
No vida, nakonec si příhodné vysvětlení našel sám. Teď bude makat jako šroub. Možná mi dokonce najde Čaroděje. O čemž dost pochybuju.
„Uvědom si, že v Charkově budeš vystupovat jako činitel Velkého Komkonu. Což není součást legendy. Velký Komkon se pátráním po Čarodějovi skutečně zabývá.“
„Dobře,“ odpověděl.
„Další otázky nemáš? Tak běž. Běž, chlapče. A pozdravuj Asju.“
Toivo se vzdálil a já konečně zůstal sám. Na několik blažených minut. Do příštího videotelefonátu. A právě v těch několika blažených minutách jsem se skálopevně rozhodl, že půjdu za Athosem. A půjdu okamžitě, protože až si lehne do nemocnice a bude čekat na operaci, už v mé blízkosti nezůstane vůbec nikdo, za kým bych se s takovou věcí mohl vypravit.