Informační hlášení
č. 016/99
Komkon-2
Ural — Sever
Datum: 8. 05. 99
Autor: T. Glumov, inspektor
Téma: 009 Návštěva staré dámy
Obsah: O pobytu Čaroděje (Sarakš) v Charkovské pobočce Ústavu metapsychických výzkumů (Ústav podivínů)
V souladu s pokyny jsem včera ráno přicestoval do filiálky Ústavu podivínů v Charkově. Náměstek ředitele pobočky Logovenko mě měl přijmout přesně v deset, ovšem do jeho pracovny mě hned nepustili — nejdřív jsem byl podroben vyšetření v jednotce pružné polarity JPP-8, zvané též Jak Polapit Podivína. Ukázalo se, že touto procedurou musí projít každý návštěvník pobočky. Smyslem úkonu je údajně zjištění „latentních metapsychických vloh“ u jakéhokoli náhodně vybraného člověka, jinak řečeno zjištění tzv. „skrytého podivínství“.
V 10.25 jsem se už představoval náměstkovi ředitele pro styk se společenskými institucemi. Životopisná informace:
MUDr. Daniil Alexandrovič Logovenko, doktor psychologických věd, člen korespondent Evropské akademie metapsychických věd. Narozen 17. 09. 30 v Borisopolu. Vzdělání: Vysoká škola psychologická, Kyjev; fakulta řízení Kyjevské univerzity; zvláštní kursy vyšší a anomální etologie, Split. Základní vědecké práce a výzkumy — v oblasti metapsychologie se zasloužil především o objev tzv. Logovenkova impulsu neboli mentogramového T-zlomu. Je jedním ze zakladatelů Charkovské pobočky Ústavu metapsychických výzkumů.
D. Logovenko mi sdělil že Čaroděje uvítal osobně 25. 03. t.r. na kosmodromu Mirza—Čarle a doprovodil ho rovnou do budovy ústavu. Setkání byli dále přítomni vedoucí oddělení pobočky Bohdan Hajdaj a Čarodějův doprovod, pracovník Komkonu-1 a náš dobrý známy Borja Laptěv.
Po příjezdu do ústavu se Čaroděj vyhnul tradiční uvítací debatě s pohoštěním a vyjádřil přání okamžitě zahájit konzultace s pracovníky pobočky a jejich klientelou. D. Logovenko proto Čaroděje svěřil do péče B. Hajdaje a víc už se s ním nesetkal. Část rozhovoru s Logovenkem:
JÁ: S jakými úmysly a cíli podle vašeho názoru Čaroděj do ústavu přišel?
LOGOVENKO: On sám o něčem takovém vůbec nemluvil. Komkon nás informoval, že Čaroděj údajně projevil přání seznámit se s naší prací, a my jsme mu takovou možnost milerádi poskytli. Samozřejmě ne zcela nezištně — počítali jsme s tím, že si sami proklepneme jeho. Ještě nikdy jsme neměli tu čest s psychokratem takové výkonnosti, a navíc jinoplaneťanem.
JÁ: Co ukázalo vaše vyšetření?
LOGOVENKO: K tomu vůbec nedošlo. Čaroděj svou návštěvu přerušil zcela nečekaně.
JÁ: Co myslíte, proč se k tomu rozhodl?
LOGOVENKO: Všichni ještě toneme v dohadech. Já si myslím zhruba tohle. Mimo jiné mu byl představen polymental Michel Desmond. A Čaroděj v Michelovi možná zachytil něco, co nám zatím uniká, ale jeho to buď vyděsilo, nebo urazilo, zkrátka ho to šokovalo natolik, že už o další kontakt s námi nestál. Nezapomeňte, že je to psychokrat, intelektuál, ovšem původem, výchovou a světovým názorem, pokud vám tento, pojem vyhovuje, je to typický divoch.
JÁ: Tomu dost dobře nerozumím. Co je to polymental?
LOGOVENKO: Polymentalismus je velice vzácný metapsychický jev, koexistence dvou či více na sobě nezávislých duchovních bytostí v jediném lidském organismu. Prosím neplést si tento úkaz se schizofrenií, protože tady nejde o patologickou poruchu. Podívejme se například na našeho Michela Desmonda. Je to naprosto zdravý a velmi příjemný mladý muž, který nevykazuje sebemenší odchylky od běžné normy. Jenže asi před deseti lety se čirou náhodou přišlo na to, že má dvojitý mentogram. Jedna jeho složka je ta normální, lidská, jednoznačně související s minulým i současným Michelovým životem. A druhá, zjistitelná jen v určité, přesně ohraničené hloubce mentoskopie, je mentogramem individua, jež nemá s Michelem vůbec nic společného a přebývá ve světě, který se prostě nepodařilo identifikovat. Zřejmě jde o svět neobvykle velkých tlaků a vysokých teplot… Ale to není důležité. Důležité je, že Michel si subjektivně není vědom ani existence takového jiného světa a kupodivu ani existence onoho sousedícího vědomí, zatímco zmíněná bytost nemá ponětí o Michelovi a o našem světě. A tak si myslím, že se nám sice podařilo objevit v Desmondovi jedno sousedící vědomí, jenže je docela dobře možné, že v něm koexistují i vědomí jiná, která se prozatím nalézají za hranicemi našich identifikačních možností, a právě ta Čaroděje tak omráčila.
JÁ: Vás druhý svět toho Desmonda nešokuje?
LOGOVENKO: Rozumím vám. Ale nešokuje. Ani trochu. Musím vám prozradit, že mentoskopista, který do tohoto světa nahlédl jako první a objevil ho, prodělal těžký otřes. Samozřejmě především z toho důvodu, že si řekl, že Michel musí být maskovaný agent nějakých Poutníků, progresor cizího světa.
JÁ: Jak se podařilo zjistit a prokázat, že podobné obavy jsou liché?
LOGOVENKO: V tomto ohledu můžeme být naprosto klidní. Mezi Michelovým chováním a funkcemi druhého vědomí neexistují žádné korelace. Sousedící polymentalova vědomí se navzájem nikterak neovlivňují. Jestli chcete, mohu posloužit hodně přibližnou analogií. Představte si klasickou stínohru. Stíny promítané na projekční plochu nemohou nijak kooperovat. Takže zůstávají jen nejrůznější fantastické domněnky, ovšem ty jsou vskutku jen fantastické.
Tím můj rozhovor s D. Logovenkem skončil a já byl představen B. Hajdajovi.
Životopisná informace:
MUDr. Bohdan Archipovič Hajdaj, magistr psychologie. Narozen 10. 06. 55 v Seredině-Budě. Vzdělání — Vysoká škola psychologická, Kyjev; zvláštní kursy vyšší a anomální etologie, Split. Základní výzkumy a vědecké práce provádí výhradně v oblasti metapsychologie. Od roku 89 pracovník v oddělení psychoprognostiky, od roku 93 vedoucí laboratoře přístrojového zásobování, od roku 94 vedoucí oddělení intropsychické techniky.
Část rozhovoru:
JÁ: Co podle vaší představy Čaroděje v tomto ústavu zajímalo nejvíc?
HAJDAJ: Abych pravdu řekl, mám takové podezření, že ten Čaroděj docela jednoduše naletěl, neměl správné informace. Nebylo by na tom nic divného, vždyť o naší práci má zkreslené představy i plno lidí tady na Zemi, natož nějací progresoři, s nimiž přišel do styku na Sarakši Čaroděj. Vzpomínám si, jak mě zarazilo, proč mimozemšťan Čaroděj chtěl z celé Země vidět vlastně jen ústav… Teď bych řekl, že je to dost přirozené. Tam u nich na Sarakši je to král mutantů a v souvislosti s tím má spousty problémů: Degenerace jeho soukmenovců se prohlubuje, je třeba je léčit a vůbec všemožně držet nad vodou. Nu a naši podivíni, to jsou přece také svého druhu mutanti, a tak ho napadlo, že by v ústavu mohl načerpat užitečné informace, nejspíš si řekl, že jsme něco jako klinika.
JÁ: A když svůj omyl pochopil, tak se podle vás otočil na podpatku a odešel?
HAJDAJ: Přesně tak. Dokonce bych řekl, že se otočil až příliš rychle a až příliš rychle odešel Ale nic proti tomu, třeba je to tam u nich zvykem.
JÁ: O čem s vámi mluvil?
HAJDAJ: Se mnou nemluvil o ničem. Jeho hlas jsem vlastně zaslechl jen jednou. Zeptal jsem se ho, co by si u nás chtěl prohlédnout, a on mi odpověděl: „Všechno, co mi ukážete.“ Musím vám říct, že ten hlas byl dost protivný, asi jako hlas hašteřivé ježibaby.
JÁ: Mimochodem, jakým jazykem jste se s ním dorozumíval?
HAJDAJ: Představte si, že ukrajinsky!
Z Hajdajova svědectví vyplývá, že Čaroděj se v ústavu setkal s pouhými třemi klienty. Zatím se mi podařilo kontaktovat dva z nich.
Marina Sergejevna Ravičová, 27 let, původním povoláním doktorka veterinární služby, v současné době odborná poradkyně leningradského závodu embryosoustav, lausannských dílen pro realizaci P-abstrakcí, bělehradského výzkumného ústavu laminární pozitroniky a hlavního architekta jakutského kraje. Skromná, velice plachá a smutná žena. Disponuje nanejvýš unikátní a zatím nevysvětlenou schopností (která se zatím nedočkala ani příslušného vědeckého názvu). Když ji někdo seznámí s přesně specializovaným a pro ni dokonale srozumitelným úkolem, zakusuje se s požitkem a zápalem do jeho vyřešení, ale výsledkem je vždy, a to absolutně nezávisle na její vůli, řešení zcela jiné otázky, která s uloženým pracovním úkolem nemá nic společného a zpravidla přesahuje rámec jejích profesionálních zájmů a povinností. Nastolený úkol působí na její vědomí jako katalyzátor zvládnutí libovolného jiného problému, s nímž se někdy předtím třeba jen letmo seznámila v populárněvědné publikaci či díky náhodně vyslechnutému rozhovoru odborníků na danou oblast. Určit předem, co vlastně vyřeší, je zřejmě nemožné už ze zásady — působí tu něco jako klasický princip neurčitosti ve fyzice. Čaroděj se u ní v pracovně objevil ve chvíli, kdy soustředěně pracovala. Matně si pamatuje nestvůrnou velkohlavou postavičku, upjatou do čehosi zeleného — jiné dojmy jí po setkání s Čarodějem nezůstaly. Ne, nic neříkal. Bohdan pronášel nějaké obvyklé vzletnosti o jejím „talentu“, jinak si na žádné hlasy nevzpomíná. Podle Hajdajových slov se u ní návštěvník ze Sarakše zdržel pouhé dvě minuty, zřejmě ho nezaujala o nic víc než on ji.
Michel Desmond, 41 let, vzděláním granulární inženýr, profesionální sportovec, mistr Evropy v tunelovém hokeji na rok 88. Veselý chlap, nadobyčej spokojený sám se sebou i s celým vesmírem. Ke svému polymentalismu se staví povýtce lhostejně a s humorem. Když k němu přivedli Čaroděje, právě se chystal na stadión. Podle jeho názoru byl Čaroděj mužík chorobného, neduživého vzhledu a po celou dobu návštěvy nepronesl jediné slovo, žerty ho neoslovovaly a nejpřirozeněji se nabízelo vysvětlení, že špatně chápe, kde se nalézá a o čem je tu řeč… Byl tu, pravda, jeden moment, který si Michel zapamatuje po celý zbytek života — Čaroděj v jednu chvíli zvedl obrovitá bledá oční víčka a pohlédl Michelovi přímo do duše, možná ještě hlouběji, do nejživějšího víru světa, obývaného tvorem, s nímž Michel musí sdílet společnou schránku mentálního působiště. Byl to okamžik nepříjemný, zároveň však čímsi výlučný. Brzy nato se ten podivný mužík vzdálil bez jediného slova. A bez pozdravu.
Susumu Hirota zvaný Senrigan, což značí „Ten, kdo zří na tisíc mil“, 83 let, historik náboženství, profesor katedry dějin náboženských systémů na bangkokské univerzitě. Promluvit s ním se mi nepodařilo. Do ústavu se vrátí až zítra nebo pozítří. Podle Hajdajova názoru se Čarodějovi tento jasnovidec krajně nezamlouval. V každém případě je prokazatelné, ze Čarodějovo zásadní rozhodnutí se dostavilo právě při tomto setkání.
Jak shodně uvádějí všichni svědkové, konec Sarakšanova pobytu na Zemi vypadal takto: Čaroděj právě stál uprostřed mentoskopické laboratoře, naslouchal Hajdajovu výkladu o nevšedních schopnostech Senriganových, Senrigan výklad každou chvíli rušil dalšími a dalšími odhaleními detailů z řečníkova soukromí, a najednou, bez jediného slova a jediného náznaku, ze k něčemu takovému dojde, se ten zelený trpaslík střelhbitě otočil, uchopil Borju Laptěva za loket a rychlým krokem, aniž by se kdekoli na chvilku zdržel, vyrazil chodbami ústavu k východu. To je vše.
V pobočce vidělo Čaroděje ještě několik lidí: vědečtí pracovníci, laboranti, pár úředníků. Nikdo z nich však netušil, koho to mají před sebou. Jen dva z těchto očitých svědků, oba úplní nováčci na půdě ústavu, si Čaroděje užasle prohlíželi, celí konsternovaní jeho zevnějškem. Nevymámil jsem z nich však nic, co by stálo za zamyšlení.
Pak jsem se setkal s Borjou Laptěvem. Zopakujme si nejzávažnější úryvek naší rozmluvy:
JÁ: Jsi jediný člověk, který byl na trase Sarakš — Země — Sarakš nepřetržitě po Čarodějově boku. Nepřipadalo ti něco v jeho chování zvláštní?
BORIS: To je mi otázka! Mám asi stejný pocit jako ten velbloud, co se ho ptali, proč má křivá záda. Víš, co na tu otázku odpověděl? Celý jsem přece křivý!
JÁ: Chápu, ale stejně. Zkus si postupně vybavit jeho chování za celou tu dobu. Něco se přece stát muselo, když takhle vyskakoval!
BORIS: Poslyš, já se s Čarodějem znám dva pozemské roky. To je nevyčerpatelná osobnost. Už dávno jsem jen sklesle mávl rukou a ani se nepokouším se v něm vyznat. Ale jak chceš. Ten den ho sužoval záchvat deprese, jak tomu říkám já. Čas od času ho to popadne — bez jakýchkoli zřejmých příčin. Celé dny zarputile mlčí, a když už ústa otevře, tak jen proto, aby z nich vypustil nějakou jedovatost. Ten den to bylo taky tak. Cestou ze Sarakše se všechno zdálo báječné, chrlil aforismus za aforismem, dělal si ze mě dobrý den, dokonce si chvílemi prozpěvoval… Ale už na Mirza — Čarle se náhle zasmušil, Logovenka téměř neuznal za hodná slova, a když jsme se pak v Hajdajově doprovodu vypravili na prohlídku ústavu, připadala mi jeho tvář černější než bouřkový mrak. Až jsem se bál, že každou chvíli musí někoho hrubě osočit, ale to už asi sám pochopil, že takhle by to dál nešlo, sbalil svých pět švestek a radši se ztratil. A celou dobu zpátky na Sarakš mlčel… jen na Mirza — Čarle se rozhlédl jako na rozloučenou, jako by všemu tady u nás chtěl dát sbohem, a ohavně tenounkým hláskem zapištěl: Vidí hory, vidí les, vidí mraky u nebes, ale nikdy nepochopí, co se mu pod nosem tropí.
JÁ: Co to má znamenat?
BORIS: Nějaká dětská říkanka je to. Hrozně stará.
JÁ: A jak by sis vykládal její obsah?
BORIS: Nijak. Pochopil jsem jen tolik, že se vzteká na celý svět, ještě chvíli a začne kousat. Pochopil jsem, že je třeba držet nervy i jazyk na uzdě. A tak jsme spolu mlčeli až na Sarakš.
JÁ: A to je všechno?
BORIS: Přesně tak, to je všechno. Těsně před přistáním ještě zabručel taky úplně z cesty, že prý musíme počkat, dokud slepí nespatří vidoucího. A sotva jsme se dostali za Modrého Hada, pokynul mi malou ručkou a jak se říká rozplynul se v džungli. Člověče, on mi ani nepoděkoval a nepozval mě k sobě domů.
JÁ: Víc mi toho neřekneš?
BORIS: A co bys, hrome, ještě chtěl slyšet? Ano, na Zemi se mu něco hrubě znelíbilo. Ovšem co přesně, to mi neráčil oznámit. Takže ti sám za sebe říkám: Je to osobnost nevysvětlitelná, nepostižitelná. Možná je v tom Země úplně nevinně. Možná ho zrovna ten den rozbolelo břicho — myslím v širším slova smyslu, v podstatně širším, v kosmickém…
JÁ: Ty se domníváš, že je to náhoda — dětská říkanka o tom, že někdo něco nevidí, a pak to o slepých a vidoucím?
BORIS: To máš tak, na Sarakši, konkrétně v Pandeji, existuje podobné přísloví: Až slepý uvidí vidoucího. Smysl je celkem jasný — až naprší a uschne, až rak zapíská. Zřejmě chtěl naznačit, že má na mysli něco, co se nikdy nestane. A ta říkanka, ta přišla jen tak, jako projev jeho nezřízené sršatosti. Zadeklamoval ji pěkně posměšně, jen mi nedošlo, komu se to vysmíval. Je docela dobře možné, že tomu chvástavému Japončíkovi.
Předběžné závěry
1. Žádné údaje, které by nám pomohly při pátrání po Čarodějovi na Sarakši, se získat nepodařilo.
2. Žádná konkrétní doporučení pro další šetření poskytnout nemohu.
6. května večer mě přijal sám Prezident, Athos-Sidorov. Vzal jsem s sebou nejzajímavější materiály, ale vše nejpodstatnější, jakož i své první závěry, jsem mu vyložil ústně. Byl už zoufale churav, jeho tvář měla hlinitou barvu, trápila ho dýchavičnost. Řekl mi, že se s materiály seznámí, všechno si promyslí a nazítří se mi ozve.
7. května jsem celý den proseděl ve své pracovně a čekal na jeho videotelefonát. Nezavolal. Večer mi oznámili, že ho zdecimoval strašlivý záchvat, jen taktak ho udrželi při životě a teď je v nemocnici. A zase se všechno sesypalo na mě, až mi v těle kosti praštěly.
8. května jsem — jako by toho až do této chvíle ještě nebylo dost — našel na svém stole Toivovo hlášení o návštěvě v Ústavu podivínů. Odškrtl jsem si v seznamu jeho příjmení, zařadil hlášení do registratury a už jsem si mohl lámat hlavu nad úkolem pro Péťu Sileckého. Z mých lidí se do Ústavu podivínů nepodíval už jen on a Zoja Morozovová.
Přibližně ve stejnou dobu rozmlouval u svého pracovního stolu Toivo Glumov s Gríšou Serosovinem. Níže uvádím rekonstrukci jejich debaty, především proto, abych dal čtenáři pocítit nálady, jaké v oné době mezi mými spolupracovníky panovaly. Kvantitativně se základní vztah nijak nezměnil: na jedné straně osamocený Toivo Glumov, na opačné všichni ostatní.