Gríša Serosovin vstoupil věren svým zvyklostem bez zaklepání, na prahu se zastavil a otázal se: „Můžu dál?“ Toivo odložil Vertikální pokrok (dílo anonymního C. Oscoviewa) stranou, sklonil hlavu k rameni a zkoumavě si Gríšu prohlédl.
„Můžeš. Ale za chvilku odcházím domů.“
„Sandro tu zase není?“
Toivo se podíval k Sandrovu stolu. Byl prázdný, bez poskvrnky.
„Ano. Už třetí den.“
Gríša usedl k Sandrovu stolu a přehodil nohu přes nohu. „A kdepak ses včera potuloval ty?“ zeptal se.
„V Charkově.“
„Aha, tak ty ses taky vydal do Charkova?“
„A kdo ještě?“
„Už skoro všichni. Za poslední měsíc si na výlet do Charkova vyjelo skoro celé oddělení. Poslouchej, Toivo, já za tebou jdu s takovouhle věcí. Že ty ses před časem zabýval “náhlou genialitou”?“
„Ano, ale už je to dávno. Někdy předloni.“
„Vzpomínáš na Soddiho?“
„Vzpomínám. Bartholomeo Soddi. Matematik, který se stal zpovědníkem.“
„Ano, ano, to je on,“ přikývl horlivě Gríša. „V protokolu jsem našel jednu zajímavou větu, cituju: “Podle údajů, které jsou k dispozici, B. Soddi nedlouho před metamorfózou prožil osobní tragédii.” Pokud jsi tento protokol sestavoval ty, měl bych k tobě dva dotazy. Jaká to byla tragédie a kde jsi získal ty údaje?“
Toivo natáhl ruku a zapnul na terminálu svůj program. Výběr informací už skončil, program běžel a Toivo se jal neuspěchanými pohyby poklízet stůl. Gríša trpělivě čekal. Byl na to zvyklý.
„Když je tam napsáno podle údajů, které jsou k dispozici,“ řekl Toivo, „znamená to, že jsem je získal od Big Baga.“
Umlkl. Gríša ještě chvíli počkal, pak si zkřížené nohy přehodil a řekl:
„Nějak se mi nechce jít s takovou prkotinou za Big Bagem. No nic, zkusíme se nějak obejít i bez toho… Ty, Toivo, nezdá se ti, že náš Big Bag je poslední dobou trochu nervózní?“
Toivo pokrčil rameny.
„Možná,“ připustil. „Prezident je na tom prabídně, Gorbovskij už prý taky má smrt na jazyku… A on je přece všechny zná. Moc dobře je zná.“
Gríša zamyšleně poznamenal:
„Představ si, že já vlastně Gorbovského taky znám. Vzpomínáš… ačkoli ty jsi tenkrát u nás ještě nesloužil… Kamil spáchal sebevraždu. Poslední z Velké třináctky. No vidíš, Velká třináctka je pro tebe taky jen nicneříkající slovní spojení. Ale nic si z toho nedělej, já o tom tenkrát sotva něco zaslechl… No, samotný fakt sebevraždy, přesnější by však bylo říct sebezkázy toho nešťastného Kamila byl nade vši pochybnost. Ale nikdo nechápal proč! Tedy, každý si uměl spočítat, že jeho život jistě nebyl žádný med, posledních sto let byl úplně sám… Já nebo ty si takovou samotu prostě neumíme představit… Jenže o tomhle jsem mluvit nechtěl. Big Bag mě tenkrát vyslal ke Gorbovskému, protože se ukázalo, že Gorbovskij měl svého času k tomu Kamilovi hodně blízko, a dokonce se pokoušel… Posloucháš mě vůbec?“
Toivo několikrát poslušně kývl.
„Ano,“ dodal na závěr.
„Víš, jak vypadáš?“
„Vím,“ řekl Toivo. „Jako člověk, který soustředěně přemýšlí o nějakých vlastních problémech. To už jsi mi říkal. Několikrát. Je to klišé, souhlasíš?“
Gríša místo odpovědi náhle vytáhl z náprsní kapsy pero a mrštil jím přímo do Toivovy hlavy — jako oštěpem, přes celou místnost. Toivo dvěma prsty zachytil pero několik centimetrů před obličejem a klidně poznamenal:
„Chabé.“
Chabé, napsal perem na list papíru před sebou.
„Šanujete mě, ctný rytíři,“ pronesl stále stejně bohorovně. „Mě šanovat nemusíte. Škodí mi to.“
„Pochop, Toivo,“ oslovil ho procítěně Gríša, „já přece vím, že máš dobrou reakci. Není to žádný zázrak, to ne, ale dobrá, solidní reakce profesionála rozhodně. Ovšem to tvé vzezření… Uvědom si, že jako tvůj trenér subaxu jsem jednoduše povinen občas kontrolovat, zda ještě jsi schopen reagovat na dění kolem nebo jestli se opravdu nacházíš ve stavu kataleptické strnulosti…“
„Dneska jsem opravdu unavený,“ na to Toivo. „Jakmile doběhne program, půjdu domů.“
„A co tam máš tak zajímavého?“ zajímalo Gríšu.
Co tam máš, napsal Toivo na papír a řekl:
„Mám tam velryby. Mám tam ptáky. Mám tam lumíky, krysy, hraboše. Mám tam mnoho maličkých těchto hovádek božích.“
„A co ti tam dělají?“
„Hynou. Nebo prchají. Umírají, protože se dobrovolně vrhají na souš, nebo se naopak topí, odlétají z míst, kde hnízdili po staletí.“
„Proč?“
„To nikdo neví, před dvěma třemi stoletími to byl zcela obvyklý jev, i když ani tenkrát nikdo nechápal, proč k tomu dochází. Pak to na dlouhou dobu nadobro ustalo. Úplně. Až teď to začíná znovu.“
„Výborně, dejme tomu,“ řekl Gríša. „Všechno, co říkáš, je pekelně zajímavé, všechna čest, ale co to má společného s námi?“
Toivo mlčel, a když se Gríša odpovědi nedočkal, zeptal se znovu:
„Máš snad důvod k domněnce, že by to mohlo mít nějaký vztah k Poutníkům?“
Jeho mladší kolega si bedlivě ze všech stran prohlédl pero, obraceje je pozvolna v prstech, pak ho uchopil až za koneček a ještě jednou se na ně neznámo proč podíval proti světlu.
„Všechno, co si neumíme vysvětlit, může mít vztah k Poutníkům.“
„Tomu říkám myšlenka, která by se dala tesat,“ zabručel uznale Gríša.
„Ale stejně dobře nemusí,“ dodal Toivo. „Kde sháníš takové krásné věcičky? Člověk by řekl obyčejné pero. Co může být banálnějšího? Ale na to tvoje se tak krásně dívá… Víš co, věnuj mi ho a já ho dám Asje. Chci ji něčím potěšit. Aspoň něčím.“
„A já zas aspoň něčím potěším tebe,“ souhlasil spokojeně Gríša.
„A ty aspoň něčím potěšíš mě.“
„Tak na,“ řekl Gríša. „A vlastni to. A obdaruj ji, slož jí to k nohám a něco jí nalži. Třeba žes to pro svou znejmilejší sám po nocích vyprojektoval a vlastnoručně zhotovil.“
„Díky,“ pronesl Toivo a strčil si pero do kapsy.
„Ale na jedno pamatuj!“ zvedl Gríša výstražně ukazovák. „Hned tady za rohem v ulici Rudolistých javorů stojí automat a ten takováhle pera seká přesně v rytmu poptávky.“
Toivo pero znovu vytáhl a zaujatě je zkoumal.
„Nevadí,“ řekl smutně. „Protože ty sis toho automatu v ulici Rudolistých javorů všiml, kdežto mě by něco takového ani ve snu nenapadlo…“
„Zato sis všiml nesrovnalostí ve světě velryb!“ utěšoval ho Gríša.
Velryb, napsal Toivo na papír.
„Když už jsme u toho,“ ozval se po chvíli, „ty jsi bystrý hoch bez předsudků — co myslíš? Co tak nevýslovně hrozivého se musí stát, aby se stádo ochočených, bezvadně ošetřovaných a hýčkaných velryb najednou, jako před staletími, ve starých záštiplných dobách, vrhlo na mělčinu s úmyslem zemřít? Mlčky, bez jediného volání o pomoc, i s mláďaty… Dovedeš si pro takovou sebevraždu představit alespoň jeden důvod, který by stál za úvahu?“
„A proč se vymršťovaly na pláže dřív?“
„Proč to dělaly dřív, nevíme taky. Ale tehdy se dalo alespoň něco předpokládat. Velryby trápili paraziti, napadaly je kosatky a chobotnice, útočili na ně lidé… Dokonce se mělo za to, že si dobrovolně braly život na znamení protestu… Ale dnes?“
„A co na to odborníci?“
„Odborníci se s žádostí o vysvětlení obrátili na Komkon-2: Stanovte příčinu recidivy sebevražd pozemských kytovců.“
„Hm… už chápu. A co říkají pastevci?“
„U pastevců to všechno začalo. Ti tvrdí, že velryby žene na smrt slepá hrůza. A nechápou, prostě si nedokážou představit, čeho by se ty jejich obří ovečky mohly tak bát.“
„Mnojo,“ utrousil zadumaně Gríša. „V tomhle případě se při objasňování bez Poutníků asi skutečně neobejdeme.“
Neobejdeme, napsal Toivo, uzavřel slovo do rámečku, ten do dalšího, o něco většího, a plochu mezi oběma rámečky se jal pečlivě vyšrafovávat.
„Ačkoli na druhé straně,“ pokračoval Gríša, „už tu tohle všechno bylo — bylo a ještě jednou bylo, to mi věř. Topíme se v dohadech, spíláme Poutníkům, div si jazyky nezavaříme, a pak najednou bác — kterýpak známý se nám to šine po obzoru událostí? Kdo je to, ten elegán s povzneseným úsměvem Pána našeho navečer šestého dne? Komupak patří ta notoricky známá sněhobílá bradka španělského granda? Nejste mister Fleming, sire? Kde se tu berete, sire? Nebyl byste té lásky a nenásledoval nás pěkně na kobereček, sire? Do Světové rady, před Mimořádný tribunál?“
„Uznej ovšem, že to by ani zdaleka nebyla ta nejpříšernější varianta,“ tišil jeho žár Toivo.
„To bych prosil. I když někdy mám takový dojem, že bych si to rozdal raději s deseti Poutníky než s jedním Flemingem. Nejspíš proto, že Poutníci jsou nepřátelé víceméně hypotetičtí, zatímco Fleming se svou španělskou bradkou je bestie zcela reálná. Proklatě reálná — s tou bílou bradkou, s Dolní Pešou, erudovanými bandity a zatracenou světovou proslulostí.“
„Jak na to tak koukám, nejvíc ti pije krev jeho bradka…“
„Bradka je to jediné, co mi krev nepije,“ namítl poťouchle Gríša, „protože za bradku ho mužem pěkně čapnout, až ho dostanem. Ale za co čapnem Poutníky, když se ukáže, že v tom mají prsty oni?“
Toivo pečlivě uschoval pero do kapsy, vstal a přistoupil k oknu. Koutkem oka postřehl, že ho Gríša doslova hypnotizuje, nohy už postavil vedle sebe a snad se i trochu předklonil. Bylo ticho, jen terminál tiše popiskoval, jak se na displeji střídala tabulka za tabulkou.
„Nebo snad doufáš, že to nakonec nebudou oni?“ zeptal se Gríša.
Toivo chvíli neodpovídal, ale potom, zahleděný oknem někam dodaleka, dutě hlesl:
„Teď už nedoufám.“
„Ty myslíš…“
„Jsou to oni.“
Gríša přimhouřil oči.
„Ty myslíš…“
„Jsem si jist, že Poutníci jsou na Zemi a operují přímo mezi námi.“
(Gríša později vyprávěl, že v té chvíli ho ochromilo krajně nepříjemné mrazení. Dostavil se intenzívní pocit ireality situace, jejímž byl svědkem. Zakopaný pes byl v osobnosti Toiva Glumova: o jeho posledních slovech by se totiž jen těžko dalo tvrdit, že s osobností našeho mladého přítele korespondují. Ta slova nemohla být míněna žertem, protože v souvislosti s Poutníky Toivo nikdy nežertoval. Nemohla být ani neuváženým soudem, protože neuvážených soudů se Toivo nikdy nedopouštěl a už vůbec něčemu takovému nemohl propůjčit podobu výroku proneseného nahlas. A pravdou ta slova nemohla být také, protože pravdou nemohla být v žádném případě. Ačkoli, Toivo se mohl mýlit…) Gríša se zeptal napjatým hlasem: „Big Bag už o tom ví?“
„Všechna známá fakta jsem mu hlásil.“
„No a co?“
„Zatím nic, jak vidíš,“ pokrčil rameny Toivo. Gríšova chvilková křeč polevila a on znovu spočinul v opěradle křesla.
„Ty se zkrátka pleteš,“ prohlásil pevně. Toivo mlčel.
„Táhni s tím ke všem ďasům!“ zařval náhle Gríša. „Kam ty až člověka dokážeš dokopat tím věčným ponurým fantazírováním! Připadám si, jako by na mě někdo chrstl ledovou vodu.“
Toivo mlčel. Odvrátil se zpátky k oknu, Gríša zasupěl, popadl se za špičku nosu a celý svraštělý si s ní několikrát surově zakroutil.
„Ne,“ řekl po chvíli. „Já nedokážu být takový jako ty, v tom to je. Nedokážu. Tohle je příliš vážná věc. Já se od toho podvědomě celý odtahuju. A ty pochop, že to přece není tvoje osobní záležitost: Já tomu věřím, a vy si klidně dělejte, co uznáte za vhodné. Pokud v něco takového uvěřím, pak jsem povinen všechno opustit, obětovat vše, co mám, všeho ostatního se zříct… prostě si na sebe uštrikovat řeholi, hrome hromská! Jenže náš život je snad souborem více variant, ne? Copak to jde — napnout ho na skřipec jednoho jediného problému…? Ačkoli, musím se přiznat, že někdy mě přepadne stud a tíseň a v takových okamžicích tě sleduju s nadšením… Kdežto jindy, například právě teď, mě bere vztek, už když se na tebe mám jen podívat, na tu tvou sebetrýzeň, na tvůj zvěstovatelský fanatismus… To se mi pak chce dobírat si tě, posmívat se ti, tropit si šprťouchlátka ze všeho, co před nás tak klopotně vršíš…“
„Hele,“ ozval se mírumilovně Toivo, „co bys rád?“
Gríša umlkl.
„No jo,“ houkl rozpačitě. „Co to vlastně od tebe chci? To nevím.“
„Zato já to vím. Ty bys chtěl, aby všechno bylo nádherné a den ode dne nádhernější.“
„Ohó!“ zvedl Gríša ukazováček.
Chtěl dodat ještě něco lehýnkého, něco, co by setřelo van trapné intimity, která mezi nimi zavládla v posledních několika minutách, ale vtom zazpíval signál konce programu a na stůl krátkými přískoky vylézal pás s výsledky.
Toivo si celý text prostudoval, řádku za řádkou, pečlivě papír poskládal zpátky do počítačové harmoniky a strčil do štěrbiny paměti.
„Zajímavého nic?“ zajímal se Gríša s dobře míněnou dávkou soucitu.
„Ale, jak bych ti to vyložil…,“ mumlal pomalu Toivo. Teď skutečně ze všech sil uvažoval o něčem docela jiném. „Zase tu máme jaro jedenaosmdesátého.“
„Co máš na mysli tím zase?“
Toivo přejel konečky prstů po senzorech terminálu a uvedl do chodu další program.
„V březnu roku jedenaosmdesát,“ pokračoval zamyšleně, „byla poprvé po dvou stoletích zaznamenána další hromadná sebevražda velryb šedých.“
„No dobře,“ skočil mu netrpělivě do řeči Gríša. „Ale co chceš říct tím zase?“
Jeho společník se zvedl.
„To by bylo dlouhé povídání. Pak si to přečteš v souhrnné zprávě. A teď snad půjdem domů.“