Povečeřeli v pokoji znachovělém v zapadajícím slunci.
Asja byla bez nálady. Paskovského kvásek, který se na lahůdkářský kombinát dopravoval přímo z Pandory (v živých vacích biokojntejnerů, pokrytých terakotovou jinovatkou a ježících se rohovinovými háky odpařovačů, po šesti kilogramech drahocenné ingredience v každém kontejneru), si zase umanul, že si povede svou. Vůně se samovolně posunula do třídy sigma a hořkost dosáhla nejvyššího přípustného stupně. Názory Rady expertů se různily. Magistr požadoval, aby výroba světově proslulých alapajek byla až do vyřešení této nepříjemné havárie zastavena, zatímco Bruno, ten opovážlivý tlachal, kluk a drzoun, si klidně prohlásí: „Já teda nevím proč vlastně.“ V životě si netroufl proti Magistrovu názoru třeba jen špitnout a dneska se najednou pustí do takového řečnění. Prý že řadoví gurmáni si tak jemné změny v chuti rozhodně nevšimnou, a pokud jde o znalce, ručí hlavou, jak má jednu, že přinejmenším každého pátého taková chuťová variace přivede do vytržení… Kdo by asi tak k něčemu potřeboval Brunovu hlavu, to mi řekni! A mnozí ho v tom ještě podporují! Jak tohle může skončit…
Asja otevřela okno dokořán, posadila se do něj a zadívala se dolů, do dvoukilometrové modrozelené propasti.
„Obávám se, že budu muset odletět na Pandoru,“ řekla.
„Na dlouho?“ zeptal se Toivo.
„Nevím. Možná na dost dlouho.“
„A proč, prosím tě?“ otázal se znovu, tentokrát opatrněji.
„To máš tak… Magistr se domnívá, že tady na Zemi jsme už překontrolovali všechno možné i nemožné. Což znamená, že něco není v pořádku přímo na plantážích. Třeba se tam rozmohl nový kmen… Nebo k něčemu nežádoucímu dochází při dopravě. To zatím nevíme.“
„Pokud se nemýlím, jednou už sis takhle na Pandoru vylétla,“ utrousil Toivo s obličejem stále zasmušilejším. „Na týden — a pak jsi tam trčela tři měsíce.“
„No a co jsem asi podle tebe měla dělat?!“
Toivo si poškrábal nehtem tvář a zafuněl.
„Já nevím, cos měla dělat… Vím jen tolik, že tři měsíce bez tebe, to je hrůza!“
„A co ty dva roky beze mě? Když jsi dřepěl na té… no, jak se ta planeta jmenuje…“
„Ty ale vytahuješ věci! Uvědom si prosím, kdy to bylo! Tehdy jsem byl mladík a pitomeček… Progresor! Železný muž — svalstvo, maska sebeovládání, ocelová čelist! A kromě toho by v tomhle případě mohla místo tebe klidně letět ta tvoje Soňa. Je mladá, fešanda, třeba se tam vdá, co tomu říkáš?“
„Soňa samozřejmě poletí taky. Jiné nápady nemáš?“
„Mám. Ať letí Magistr. Když si ten guláš navařil, tak ať si ho vylíže.“
Asja na něj jen pohlédla.
„Vše beru zpět!“ vysypal kvapně Toivo. „Omyl! Chyba ve výpočtech!“
„Ten nesmí opustit ani Sverdlovsk! On přece má chuťové pohárky! Už čtvrt století nevytáhl paty ani ze čtvrti, kde žije!“
„Poučil jsem se,“ hlásil pohotově Toivo. „Navždy! Už se to nebude opakovat! Plácal jsem nesmysly! Tak poletí Bruno.“
Asja ho ještě několik vteřin spalovala rozhořčeným pohledem a pak se znovu věnovala tmavnoucí hlubině za oknem.
„Bruno nepoletí,“ tvrdila muži umíněně. „Bruno se teď bude obírat tím svým novým buketem. Chce ho spolehlivě fixovat a kodifikovat… Ale na to se ještě podíváme…“ Zašilhala po něm a rozesmála se. „Tak vida, jak to pána sebralo! Tři měsíce… Bez tebe!“
Toivo okamžitě vstal, rychle přešel místnost, klesl na podlahu k Asjiným nohám a položil jí hlavu na kolena.
„Ty přece jednoho krásného dne stejně musíš požádat o dovolenou,“ pohladila ho po vlasech. „Pěkně by sis tam zalovil… Je to přece Pandora! Zajel by sis do Dun… Podíval by ses na naše plantáže… Ani si neumíš představit, co to je, takové Paskovského plantáže!“
Toivo mlčel a jen se tváří stále více tiskl k jejím kolenům. Také ztichla, pár minut ani jeden z nich nepronesl jediné slůvko a pak se Asja zeptala:
„Něco se děje, něco v práci?“
„Proč myslíš?“
„Nevím. Vidím to.“
Toivo si zhluboka povzdechl, zvedl se z podlahy a posadil se vedle ní do okna.
„Tak to vidíš dobře,“ sdělil jí chmurně. „Něco se děje, něco v práci.“
„A co?“
Přimhouřenýma očima zkoumal temné pásy mračen, přetínající měděný nach večerního šírání. Sedavě černé shluky lesů na obzoru. Tenké černé vertikály tisícipatrových věží, obtěžkaných hrozny jednotlivých čtvrtí. Měděně světélkující olbřímí kopule Fóra vpravo a nepravděpodobně hladký povrch kruhového moře zleva. A černé cvrlikavé břehule, které se jako šipky odtrhávaly od větví visutých zahrad o čtvrť výš a nořily se do listoví visutých zahrad o čtvrť níž.
„Co se děje?“
„Jsi nezřízeně krásná,“ řekl Toivo. „Máš brvy sobolí. Ani přesně nevím, co to znamená. Ale ta slova vypovídají o něčem nádherném. O tobě. Ty dokonce nejsi nádherná, ty jsi přenádherná. Lepohledá. Milohledá. A tvé starosti jsou taky k pomilování. I tvůj svět je k pomilování. A když se nad tím tak zamyslím, tak mi k pomilování připadá i ten tvůj Bruno… Svět je vůbec nádherný, abys věděla. Svět je krásný jako kvítek, štěstí hravě zaručí pro pět ledvin a šest lýtek žaludky, co nekručí… Ani nevím, co je to za veršovánku, najednou mi vyskočila z paměti a mně se strašně chtělo ti ji zarecitovat… Jednu věc ti řeknu, tu si pamatuj! Je velice dobře možné, že už brzy za tebou na Pandoru skutečně přiletím. Protože jemu už brzy dojde trpělivost a na dovolenou mě prostě bez pardonu vyžene. Nebo mě třeba vyžene nadobro. To si teď čtu v jeho ořechových očích. Je to jasnější než na displeji. A teď mi udělej čaj.“
Asja na něj pronikavě pohlédla. „Nic se ti nedaří?“ zeptala se ho. Toivo před jejíma pátravýma očima uhnul a neurčitě pokrčil rameny.
„Protože jsi od samého začátku všechno pojal špatně,“ zpražila ho žena ohnivě. „Protože sis hned na počátku chybně vymezil úkol. Přece si nemůžeš vytknout takové cíle, aby tě žádný výsledek neuspokojil. Tvoje hypotéza byla nesprávná už v zárodku — vzpomínáš si, co jsem ti tenkrát říkala? Copak tebe by potěšilo, kdyby se ti Poutníci nakonec opravdu objevili? A teď, když začínáš chápat, že neexistují, si zase připadáš celý nesvůj: zmýlil ses, nastolil jsi problematickou hypotézu a připadá ti, že jsi poražen, přestože ses žádné porážky nedočkal…“
„O něco takového jsme se spolu, pokud se nemýlím, nikdy nedohadovali,“ namítl sklíčeně Toivo. „Ale ať se na to podíváš z kterékoli strany, jsem vinen, takový už je můj osud…“
„Vidíš, teď se tím vaším praštěným nápadem cítí zaskočený a zklamaný i on… Já samozřejmě nevěřím, že by tě vyhnal, to jen tak bez rozmyslu plácáš, on tě má rád, váží si tě, to ví každý… Ale sám si to uvědom! Přece nejde pohřbít tolik let života, a na co vlastně? Vždyť vy vlastně v rukou nemáte nic kromě holé myšlenky. Nikdo se s vámi nehádá, myšlenka je dost zajímavá a nervíčky polechtá kdekomu, ale to je všechno: Ve své podstatě je to prachobyčejná inverze pradávno známé lidské praxe… prostě takové progresorství naruby, nic víc… Když pořád narovnáváme a přežehlujeme něčí dějiny, tak se jednou někdo může pokusit o narovnání a přežehlení těch našich. Počkej, poslouchej mě: Za prvé zapomínáte, že ne každá inverze má svůj protipól v realitě. Gramatika je jedna věc a realita věc docela jiná. Proto to vaše snažení vypadalo zpočátku zajímavě, kdežto teď, teď se jeví… prostě obscénně, či jak to říct… Víš, co mi včera řekl jeden náš pupík? Povídá mi: “Pochopte laskavě, že my nejsme komkonovci, těm můžeme jen závidět. Protože ti, když narazí na nějaký skutečně závažný problém, tak ho pěkně bez průtahů pasují na výsledek činnosti Poutníků a ruka je v rukávě!”“
„A kdopak to řekl, to by mě zajímalo!“ ozval se ponuře Toivo.
„Není to jedno? U nás v práci třeba stávkuje kvásek. Proč bychom hledali nějaké příčiny? Všechno je snad jasné — to Poutníci! Krvavý pařát supercivilizace! A nevztekej se laskavě. Já vím, že se ti takovéhle vtípky nezamlouvají, jenže ty, ty je skoro nikdy neslyšíš. Kdežto já je poslouchám neustále. Jen takový Sikorského syndrom co už mě stál žluči… A to už není žert. To je ortel, moji vážení a milí! To je diagnóza!“
Toivo mezitím rozmrzelost potlačil.
„No ano,“ přikývl, „to s tím kváskem, to nezní špatně. Protože to je mimořádná událost! Jak to, že jste nic nehlásili?“ otázal se přísně. „Copak vy neznáte předpisy? Abychom si toho vašeho Magistra nemuseli podat a trošku mu zvednout mandle!“
„Jistě, jistě, pán si taky musí zašpásovat,“ odsekla hněvivě Asja. „Všichni kolem jsou samý žert a samý úsměv!“
„A to je dobře,“ chytil se té repliky Toivo. „Musíme jásat, musíme se radovat. Protože až to začne doopravdy, už nám do smíchu nebude.“
Asja se dopáleně udeřila pěstičkou do kolena.
„Propánajána! Co tady přede mnou tajtrlíkuješ? Zrovna přede mnou. Já přece vím, že tobě není do srandiček, a to na vás asi normálního člověka žere nejvíc! Vybudovali jste kolem sebe děsivý svět, svět strachu a podezřívání… Proč? Kde jste ho vzali? Kde se ve vás bere ta kosmická misantropie?“
Toivo mlčel.
„Není to tím, že všechny ty vaše nevysvětlitelné mimořádky jsou vždycky tragédie? Ale mimořádná událost je vždycky tragická! A jestli je záhadná nebo průhledná, to už je koneckonců jedno, jen když je to mimořádka! Nemám pravdu?“
„Nemáš,“ prozradil jí.
„Ale?! Tak ony jsou i jiné mimořádky, nějaké šťastné?“
„I to se stává.“
„Například?“
„Co kdybychom si raději dali ten čaj,“ pokusil se Toivo zabrousit na jinou kolej.
„Ani nápad! Nejdřív mi laskavě uveď příklad šťastné, radostné, k optimismu inspirující mimořádné události.“
„Dobře,“ přivolil Toivo. „Ale pak už si dáme čaj, souhlasíš?“
„Co mám s tebou dělat,“ rezignovala Asja.
Na chvíli se rozhostilo ticho. Dole hustými korunami stromů v zahradách zasvítila pestrobarevná světýlka… A černé sloupy tisícipatrovek se obsypaly jiskrami.
„Znáš jméno Goujon?“ zeptal se Toivo.
„Přirozeně.“
„A Soddi?“
„Že se ptáš?“
„Čím jsou podle tvého názoru ti dva výluční?“
„Podle mého názoru?! Je známo nikoli podle mého názoru, ale každému trochu vzdělanému člověku, že Goujon je vynikající hudební skladatel a Soddi slavný zpovědník… A co podle tvého názoru, když už jsme u toho?“
„Podle mého názoru jsou tak výluční pro něco docela jiného,“ řekl Toivo, „Albert Goujon byl až do padesátky obstojný agrofyzik, nic víc — notabene bez jakýchkoli muzikantských aspirací. Nu a Bartholomeo Soddi se čtyřicet let zabýval stínovými funkcemi a byl to suchý, pedantický a mrzoutský patron. Tímhle jsou ti dva výluční podle mého názoru.“
„Co tím chceš naznačit? Co na tom shledáváš tak výlučného? Jsou to prostě typické latentní talenty, dlouho a vytrvale pracovali… až se nakonec kvantita přerodila v kvalitu…“
„Jenže ta kvantita neexistovala, Asjo, v tom je ten háček. Změnila se jen kvalita. Najednou. Radikálně. Z minuty na minutu. Jako při explozi.“
Asja uraženě mlčela, němě pohybujíc rty, a pak se s nejistou škodolibostí v hlase zeptala:
„No a co má být, to mi chceš vykládat, že jim to nakukali Poutníci, nebo co?“
„Nic takového jsem neřekl. Žádalas mě, abych uvedl příklady šťastných a optimistických mimořádek. Prosím, tady jsou. Mohl bych uvést dobrou desítku dalších jmen, i když, pravda, méně známých.“
„No dobře. Ale proč se tím proboha zabýváte? Co je vám proboha do toho?“
„Zkoumáme jakoukoli mimořádnou událost.“
„Na to se přece ptám. Co je na těchto případech tak mimořádného?“
„V rámci existujících znalostí a představ jsou nevysvětlitelné.“
„Můj ty smutku, copak je na světě málo nevysvětlitelného?“ zvolala Asja. „Riderství také ještě nikdo nevysvětlil, ale na to už jsme si zvykli.“
„To, nač jsme si zvykli, už nepovažujeme za mimořádné. My se nezabýváme jevy, Asjo. My se zabýváme událostmi, případy. Něco tu nebylo, nebylo to tu tisíc let, a najednou se to stane. Proč se to stalo? To nikdo neví. Jak to vysvětlit? Znalci krčí rameny. Nu a v takové situaci si to bereme za své my. Pochop, Asjo, ty se dopouštíš nesprávné klasifikace mimořádek. My je nedělíme na šťastné a tragické, my je dělíme na vysvětlené a nevysvětlené.“
„No a co, ty se domníváš, že kdejaká nevysvětlená mimořádná událost představuje hrozbu pro lidstvo?“
„Ano. Včetně těch šťastných.“
„A jakou hrozbu může v sobě skrývat nevysvětlitelná proměna řadového agrofyzika v geniálního muzikanta?“
„Zřejmě jsem se nevyjádřil dost přesně. Hrozbou není samotná mimořádná událost. Ty nejtajemnější případy nakonec bývají docela nevinné. Hrozbou se však může stát příčina těchto případů. Mechanismus, který je zplodil. Můžeme se přece ptát i jinak: Proč někdo potřeboval, aby se z agrofyzika stal hudebník?“
„Nemohla by to být jen statistická fluktuace?“
„To není vyloučeno. A o to právě jde, že nevíme ani tohle… Mimochodem, všimni si, prosím, kam až ses dostala. A laskavě mi vysvětli, čím je tvá verze lepší než naše. Co je lepší? Statistická fluktuace, která je, jak praví definice, nepředvídatelná a nemanipulovatelná, nebo Poutníci, kteří, to připouštím, také nejsou žádný med, ale o kterých se přece jen — alespoň rámcově — dá předpokládat, že je jednou popadneme za límec? Jistě, samozřejmě — statistická fluktuace, to zní mnohem solidněji, objektivněji a vědečtěji, ne jako ti omšelí, otravní, trapně romantičtí a banálně bájeslovní… co už jich všichni mají plné zuby…“
„Zadrž a neironizuj, jestli tě o něco takového smím požádat,“ přerušila ho Asja. „Existenci tvých Poutníků přece nikdo nepopírá… A já se snažím vtlouct ti do hlavy něco docela jiného… Kuš, dočista jsi mě zmátl! Vždycky mě mateš: mě, toho svého Maxima taky, a pak bloumáš s nosem u pasu a čekáš, kdo tě začne utěšovat… Aha, tohle jsem ti chtěla říct. No dobře, dejme tomu, že Poutníci do našeho života skutečně zasahují. O to teď nejde. Ale proč by to mělo být špatné? Na to se tě ptám! Proč z nich děláte strašáka? To nemůžu pochopit. A nerozumí tomu nikdo… Proč to bylo v pořádku, když jsi ty napravoval dějiny jiných světů, zatímco když se někdo pustí do nápravy tvých dějin… Dneska přece každé dítě ví, že superinteligence znamená zaručené požehnání!“
„Superinteligence znamená superdobro,“ opravil ji Toivo.
„Dejme tomu. Tím spíš.“
„Ne,“ zakroutil hlavou. „Jaképak tím spíš? Snad víme, co je to dobro, i když, to si přiznejme, ani to nevíme příliš spolehlivě. Ovšem co je to superdobro…“
Asja si znovu zabubnovala pěstičkami do kolen.
„Já to nechápu! Na tohle můj rozum asi nestačí! Kde se ve vás bere ta presumpce nebezpečí? Vysvětli mi to, nalej mi to do hlavy!“
„Vy všichni princip naší práce chápete naprosto scestně,“ odsekl Toivo. „Nikdo přece netvrdí, že by Poutníci chtěli lidem působit ústrky a zlo. To se skutečně nedá dost dobře předpokládat. My se obáváme něčeho jiného, něčeho úplně jiného: Bojíme se, že tu začnou konat dobro, ovšem tak, jak to chápou oni!“
„Dobro je vždycky jen dobro!“ prohlásila Asja vyzývavě.
„Ty sama přece moc dobře víš, že to tak není. Nebo že bys to skutečně nevěděla? Ale to už jsem ti určitě několikrát vysvětloval. Byl jsem progresorem pouhé tři roky; tři roky jsem přinášel dobro, jen dobro, nic než dobro — a panebože, jak mě za to ti lidé nenáviděli! A ze svého hlediska měli pravdu. Protože bohové se dostavili, aniž požádali o svolení. Nikdo je nezval, nacpali se tam sami a jali se páchat dobro. Právě to dobro, které je za každých okolností výlučně dobrem. Dělali to tajně, protože si perfektně uvědomovali, že obyčejní smrtelníci jejich záměrům a cílům neporozumějí, a pokud ano, tak je nepřijmou… Taková je etická struktura téhle zatracené situace! Otrok z feudálního Arkanaru nepochopí, co je to komunismus, zatímco bystrý buržoa o tři sta let později to pochopí velmi dobře a v hrůze se od komunismu odvrátí… To je ta alfa a omega, kterou — jde-li o nás samotné — uplatnit neumíme. A proč? Inu proto, že si neumíme představit, co by nám takoví Poutníci mohli navrhnout. Z té analogie nám naskakují vrásky. Ale dvě věci vím přesně. Za prvé přišli bez ptaní, to za prvé. A přišli tajně, to za druhé. A když je tomu tak, celkem zákonitě z toho plyne, že vědí lépe než my, co potřebujeme, to za prvé, a předem jsou přesvědčeni, že buď nepochopíme, nebo nepřijmeme jejich úmysly, to za druhé. Nevím jak ty, ale já si něco takového nepřeju. Ne-pře-ju! A basta fidli! To stačilo. Jsem utahaný, omrzelý a starostmi usmýkaný chlap, který si na svá chabá bedra navalil náklad nepopsatelné odpovědnosti. Trpím Sikorského syndromem, jsem psychopat a každého podezřívám. Nikoho nemám rád, jsem zrůda, jsem falešný trpitel, jsem monoman, je třeba mě šetřit a zahrnout mě soucitem… chodit kolem mě po špičkách, líbat mě na ramínko a chlácholit mě anekdotami… A chci čaj! Prokristapána, tak dočkám se dneska toho čaje nebo ne?“
Asja už ani nepípla, seskočila z okna a odešla vykouzlit čaj. Toivo se pololeže uvelebil na pohovku. Oknem se téměř na samé hranici slyšitelnosti linulo bzučení jakéhosi exotického hudebního nástroje… Do místnosti najednou vlétl obrovský motýl, opsal kruh nad stolem a usadil se s nádherně rozprostřenými černými křídly na obrazovce vizoru. Toivo se natáhl po servisním panelu, ale až na tlačítka nedosáhl a ruka mátožně klesla.
Vstoupila Asja s podnosem, nalila čaj do sklenic a sedla si vedle něj.
„Podívej,“ šeptl Toivo a očima ukázal na motýla.
„To je zázrak,“ odpověděla mu taky šeptem.
„Třeba se mu zachce pobýt si tu nějaký čas s námi.“
„Ale ne, nezachce,“ zakroutila smutně hlavou Asja.
„Proč ne? Vzpomínáš si, jak u Kazarjanů měli tu vážku…?“
„Jenže ta u nich nežila. Jen se u nich tu a tam mihla.“
„Nevadí, náš motýlek se tu taky může jen občas mihnout. Budeme mu říkat Marfa.“
„Proč Marfa?“
„Je to určitě dáma, tak jak bys jí říkala?“
„Třeba Cynthia,“ navrhla Asja.
„Ne,“ odporoval Toivo odhodlaně. „Cynthia je nesmysl… Bude to Marfa. Marfa Posadnica. Když se posadila na obrazovku…“
V žádném případě nehodlám tvrdit, že 8. května pozdě večer se mezi těmi dvěma odehrál přesně tento dialog. Ale že vůbec hodně mluvili na toto i podobná další témata, přeli se spolu a jeden s druhým rozhořčeně nesouhlasili, to vím jistě. A že jeden druhému nemohli nic dokázat nebo se navzájem o své pravdě přesvědčit, to vím taky jistě.
Asja pochopitelně nebyla schopna vštípit muži svůj kosmický optimismus. Optimismus čerpající síly z atmosféry, v níž se neustále pohybovala, z lidí, s nimiž spolupracovala, z nejvlastnějších základů její chutné a vděčné práce. Toivo pobýval daleko za hranicemi takového jásavého světa, v hájemství trvalého neklidu a nikdy neumdlévající ostražitosti, kde pohoda a dobrá mysl putuje od člověka k člověku jen s velkými obtížemi, díky příznivé shodě okolností a nikdy ne nadlouho.
Ovšem na druhé straně ani Toivo nedokázal Asju zlákat na svou víru a nakazit ji vlastním přesvědčením o neodvratném přívalu zhouby. Jeho úvahám se nedostávalo konkrétnosti, byly příliš spekulativní. Vyvěraly ze světového názoru, v jehož prospěch podle Asjiných představ nic nesvědčilo. Nepodařilo se mu Asju vyděsit, nakazit ji svým odporem, rozhořčením a zlobou…
Proto když hrom konečně udeřil, zastihla je bouře tak rozdělené a nepřipravené, jako by se mezi nimi podobné polemiky, hádky a urputné pokusy přetáhnout jeden druhého na vlastní pozice vůbec nikdy nekonaly.
9. května ráno se Toivo podruhé vypravil do Charkova, aby se tam konečně sešel s Hirotou a uzavřel případ Čarodějovy návštěvy.