Pracovní fonogram
Datum: 10. 05. 99
Účastníci: M. Kammerer, vedoucí oddělení MU; T. Glumov, inspektor
Téma: 009 Návštěva staré dámy
Obsah: Ústav podivínů jako potenciální součást tématu 009
KAMMERER: To je zajímavé. Umíš si všímat, chlapče. Hotový detektiv Očko! Jak tě znám, budeš mít pod palcem určitě i nějakou tu verzi. Tak spusť.
GLUMOV: Chcete slyšet závěry, nebo vás zajímá logika věcí?
KAMMERER: Začni s logikou, buď tak laskav.
GLUMOV: Nejjednodušší by bylo předpokládat, že Albínino a Kirovo jméno do Charkova oznámil nějaký metapsychický nadšenec. Pokud byl přímým účastníkem pozdvižení v Malé Peše, muselo ho stejně jako nás ostatní zarazit anomální chování těch dvou a on výsledky svých pozorování nahlásil kompetentním pracovníkům ústavu. Rychle jsem si spočítal, že to mohli udělat přinejmenším tři lidé. Havárkář Basil Něvěrov. Lektor a bývalý astroarcheolog Oleg Pankratov. A jeho žena Zoša Ljadovová, malířka. Když to budeme brát doslova, tak nejde o skutečné očité svědky, ale to v našem případě nehraje roli… Bez vašeho svolení jsem rozhovor s nimi neriskoval, přestože se domnívám, že na to, zda takovou informaci ústavu poskytli nebo ne, se jich klidně můžeme zeptat…
KAMERER: Byl by tu jednodušší způsob…
GLUMOV: Jistě, podle indexu. Zajímat se o naši dvojici přímo v Ústavu podivínů. Jenže právě takový postup by byl k ničemu — a víte proč? Protože pokud je to nadšenec, všechno se rychle vyjasní a nebude už o čem mluvit. Já bych však s vámi rád posoudil jinou variantu: Nenarazili jsme na výsledky ochoty dobrovolných informátorů, nýbrž na poznatky, které poskytl vědomě vyslaný pozorovatel Ústavu podivínů.
PAUZA
GLUMOV: Tak tedy — dejme tomu, že v Malé Peše operoval zvláštní pozorovatel Ústavu podivínů. To by znamenalo, že se tam odehrál jistý psychologický experiment, jehož smyslem bylo vytřídit z poměrně reprezentativního vzorku normální populace lidi neobyčejné, výlučné. Například z toho důvodu, aby se napříště dalo u těchto výlučných pátrat po takzvaném „podivínství“. V takovém případě existují dvě možnosti. Buď je Ústav podivínů normální vědecké pracoviště, v němž pracují normální vědečtí pracovníci a ti připravují normální experimenty —, i když experimenty trochu přitažené za vlasy z hlediska elementární lidské etiky, ale tak či onak prospívající dalšímu pokroku pozemské vědy. Pak ovšem nechápu, jak se dostali k technologii tak výrazně převyšující dokonce perspektivní možnosti naší embryomechaniky a našeho biokonstruktérství.
PAUZA
GLUMOV: Anebo experiment v Malé Peše nepřipravili lidé, o čemž jsme uvažovali také už od začátku. Do jakého světla by však tento závěr stavěl Ústav podivínů?
PAUZA
GLUMOV: Je-li tomu tak, Ústav podivínů není ve skutečnosti žádný ústav, tamní „podivíni“ žádní podivíni a personál by nebyl běžný vědecký personál ale tým lidi, kteří se zabývají vším možným, jenom ne metapsychologií.
KAMMERER: A čím tedy? Čím se tam zabývají a co je to za lidi?
GLUMOV: Mám tomu rozumět tak, že mé úvahy zase povazujete za nepřesvědčivé?
KAMMERER: Naopak, můj chlapče, naopak! Jsou až příliš přesvědčivé, ty tvoje úvahy. Jen bych si přál, abys svou základní ideu formuloval přímo, suše a nedvojsmyslně. Jako v hlášení.
GLUMOV: Jak si přejete. Takzvaný Ústav podivínů je ve skutečnosti nástrojem Poutníků, sloužícím ke třídění lidí podle zatím nezjištěných znaků. To je všechno.
KAMMERER: Z čehož plyne, že zástupce ředitele ústavu a můj přítel Daňa Logovenko…
GLUMOV (skáče mu do řeči): Ne! To by bylo příliš fantastické. Ale nemohlo by se stát, ze toho vašeho Daňu Logovenka si už dávno a dávno vytypovali? Vaše stará známost přece nic nezaručuje. Teď už může být mezi vyvolenci a pracovat na Poutníky. Stejně jako veškerý ostatní personál ústavu, o podivínech ani nemluvě.
PAUZA
GLUMOV: To třídění probíhá přinejmenším už dvacet let. Když vytřídili dost použitelných jedinců, založili ústav, instalovali v něm ty svoje jednotky pružné polarity a pod záminkou pátrání po podivínech jimi teď honí desetitisíce lidí ročně… A my zatím ani nevíme, kolik podobných zařízení na celé planetě pod různými firmami funguje…
PAUZA
GLUMOV: A Čaroděj z ústavu na Sarakš neprchal proto, že by ho někdo urazil nebo že by ho náhle rozbolelo břicho. Vyčenichal tu Poutníky, podobně jako naši lumíci, jako velryby… „Až slepí spatří vidoucího“ — to je řečeno o nás ostatních. A „ale nikdy nepochopí, co se mu pod nosem tropí“, to je taky o nás, Big Bagu!
PAUZA
GLUMOV: Zkrátka a dobře — řekl bych, že poprvé v dějinách máme možnost chytit Poutníky za ruku.
KAMMERER: Ano. A všechno to začalo dvěma jmény, která jsi náhodou zpozoroval na displeji… À propos, jsi si jist, že to byla opravdu náhoda? (Chvatně dodává.) No dobře, dobře, už o tom nebudeme mluvit. Co navrhuješ?
GLUMOV: Já?!
KAMMERER: Ano. Ty.
GLUMOV: Nnno… pokud by vás opravdu zajímal můj názor… První kroky jsou myslím evidentní. Nejdřív musíme v ústavu identifikovat všechny Poutníky a usvědčit vytříděné. Pak bychom měli zorganizovat tajné mentoskopické vyšetření, a pokud to bude nezbytné, podrobíme tam všechny povinné hloubkové mentoskopii… Řekl bych, že na něco takového jsou připraveni, a my bychom mohli narazit na blokovaná vědomí… Ale z toho si těžkou hlavu dělat nemusíme, protože to už by byl důkaz… Horší by bylo, kdyby byli schopni kreslit falešnou paměť…
KAMMERER: Dobře. Stačí. Jsi chlapík, odevzdal jsi dobrou práci. A teď si zapiš za uši mé další pokyny. Připrav pro mě seznamy těchto osob. Za prvé: nositele inverze tučňáčího syndromu, všechny, které mají lékaři k dnešnímu dni v evidenci. Za druhé: seznam všech, kdo se nepodrobili fukamizaci…
GLUMOV (přerušuje): Ale to je přes milión lidí!
KAMMERER: Ne, to samozřejmě ne, měl jsem na mysli jen ty, kteří odmítli dospělostní očkování, to je kolem dvaceti tisíc lidí. Bude to prácička, ale musíme se připravit po všech stránkách. Za třetí: shromáždi mi informace o všech zmizelých beze stopy a z toho všeho pořiď jeden společný seznam.
GLUMOV: Včetně těch, kteří se po čase znovu objevili?
KAMMERER: Ty bych tam chtěl mít zejména. Dělá na tom Sandro, ale já ho převelím k tobě. Skončil jsem.
GLUMOV: Takže seznam inverzantů, seznam odmítačů, seznam navrácených ztracenců. Jasné. Ale Big Bagu, já myslím, že byste…
KAMMERER: Mluv.
GLUMOV: Asi byste mi měl dovolit, abych si popovídal s Něvěrovem a tím párem z Malé Peši.
KAMMERER: Pro čisté svědomí?
GLUMOV: Ano, tak nějak. Co když se z toho skutečně vyklube jen snaživý nadšenec…
KAMMERER: Máš mé požehnání. (Po kratičké odmlce.) To jsem zvědav, co budeš dělat, až se ukáže, že to byl jen obyčejný snaživý nadšenec…
Teď jsem si ten fonogram poslechl znovu. Hlas jsem tehdy měl mladý, distingovaný, sebejistý — hlas člověka řídícího osudy jiných, pro nějž neexistují tajemství v minulosti, v přítomnosti ani v budoucnosti, člověka, který ví, co dělá, a stejně dobře ví, že je v právu. Dnes už asi nikdy nepochopím, jak jsem tenkrát dokázal být tak velkolepý komediant a pokrytec. Ve skutečnosti už můj mozek a mé sebeovládání udržovaly v chodu jen ubohé zbytečky nervů. Plán akcí jsem měl pohromadě, čekal jsem a stále se nemohl dočkat Prezidentova definitivního souhlasu, sbíral jsem a stále nemohl sebrat síly k tomu, abych se za Komovem vypravil i bez tohoto souhlasu.
A přes to prese všechno si naprosto přesně vzpomínám, jak obrovskou radost mi přineslo to ráno, kdy jsem naslouchal Toivovi Glumovovi a sledoval ho. Vždyť ten rozhovor — to byla vskutku chvíle jeho vrcholné profesionální invence. Pět let po nich pátral, po nelidech, kteří tajně vtrhli na jeho Zemi, pátral po nich bez ohledu na trvalé neúspěchy, prakticky sám, nikým a ničím nepodporován, trýzněn urážlivou shovívavostí milované ženy, pátral a nakonec se dopátral. Ukázalo se, že byl nejprozíravější, nejtrpělivější a nejserióznější ze všech — ze všech těch chytrolínů, lehkovážných filozofů a intelektuálních pštrosů.
Ostatně, ten pocit triumfu mu samozřejmě jen podsouvám. Mám za to, že v oné chvíli necítil nic, nic s výjimkou horečnaté netrpělivosti — co nejdřív sevřít nepřítelovo hrdlo. Vždyť ve chvíli, kdy nezvratně dokázal, že jeho soupeři skutečně na Zemi operují, ještě neměl ponětí, co ve skutečnosti objevil. Kdežto já to ponětí měl. A přesto — když jsem se na něj toho rána díval, byl jsem jím nadšen, byl jsem na něj hrdý, kochal jsem se jím; mohl být mým synem a já bych si takového syna ze srdce přál.
Prací jsem ho zavalil hlavně proto, že jsem ho chtěl uvěznit v kanceláři, u psacího stolu. Odpověď z ústavu stálé nepřicházela a práci na seznamech stejně někdo oddřít musel.