11. května ráno, když přišel zachmuřený Toivo do práce, seznámil se s mým rozhodnutím. Přes noc už se asi stačil uklidnit. Protestovat nebo naléhat nehodlal, naopak se usadil ve své pracovně D a věnoval se sestavování seznamu inverzantů, kterých měl brzy sedm, ale jen u dvou měl k dispozici úplná jména, ostatní v seznamu figurovali jako „nemocný Z., servomechanik“, „Theodor P., etnolingvista“ a podobně.
Kolem poledne do pracovny dorazil celý pomuchlaný, rozčepýřený a zažloutlý Sandro Mtbevari. Usadil se ke svému stolu a bez zbytečných předmluv a u něj tolik obvyklého tlachavého vtipkování, pro něž měl takovou slabost po návratu z dlouhých služebních cest, Toivovi hlásil, že na Big Bagův příkaz přechází pod jeho velení, ale nejdřív by chtěl dokončit informační hlášení. A oč vlastně jde? zeptal se Toivo, tak trochu dezorientovaný jeho zuboženým zevnějškem. Jde o to, navázal Sandro podrážděně, že se mu přihodila jedna nemilá pohromička, o které zatím přemítá, jestli ji do hlášení také zařadit, a pokud ano, tak v jaké omáčce.
A bez meškání se pustil do výkladu, jen stěží hledal šlová, zamotával se do podrobností a neustále se dosti křečovitě vysmíval sám sobě.
Dnes ráno vyšel z nulakabiny v lázeňském městečku Rosalinda (nedaleko Biarritzu), odrázoval si nějakých pět kilometrů po kamenité pěšině mezi liduprázdnými vinohrady a kolem desáté hodiny byl na místě: u jeho nohou se rozkládalo Údolí růží. Pěšina sbíhala dolů k usedlosti Dobrý vítr, jejíž vysoká špičatá střecha čněla z nakupenin bujné zeleně. Sandro automaticky zaznamenal čas — bylo za minutu deset, přesně jak si to předem spočítal. Než vykročil dolů ke stavení, posadil se na kulatý černý balvan a vyklepával si ze sandálů kamínky. Bylo už velice horko, rozžhavený balvan pálil skrz látku kalhot a Sandro měl strašnou žízeň.
Zřejmě proto se mu v tu chvíli udělalo špatně. V uších se rozezvonilo a krásný slunečný den jako by pohasl. Náhle se viděl, jak sestupuje po pěšině dolů, kráčí po ní, ale nohy pod sebou necítí, prochází kolem roztomilého altánku, kterého si shora nevšiml, kolem glyderu s otevřenou kapotou a rozvrtaným motorem, budícím dojem, jako by z něj někdo vytahal celé bloky, kolem obrovitého huňatého psa, který ležel ve stínu a s vyplazeným jazykem ho lhostejně pozoroval. Pak vyběhl po schůdcích na verandu hustě porostlou popínavými růžemi. Přitom zřetelně slyšel, jak pod ním ty schůdky skřípou, ale nohy dál necítil. V hloubi verandy stál stůl zavalený předměty neznámého určení a o jeho desku se zeširoka a dosti ztěžka opíral člověk, jehož Sandro hledal.
Člověk k němu zvedl maličká očka ukrytá pod šedivým obočím a po tváři mu přeběhla lehká rozmrzelost. Sandro se představil, a přestože svůj hlas téměř neslyšel, začal mlít svou legendu, ale než stačil pronést sotva deset vět, ten muž se strašlivě zaškaredil a pronesl něco jako: „To je ale k vzteku, že musíš přijít zrovna tak nešikovně!“ Načež Sandro přišel k sobě, vybředl z chvilkového šálení smyslů celý zbrocený potem a s pravým sandálem v ruce. Seděl na balvanu, horká žula žhnula skrz látku kalhot a bylo stejně jako před chvílí za minutu deset. Mohlo to trvat tak patnáct vteřin, víc ne. Obul se, setřel z tváře pot, ale vtom ho to zřejmě přepadlo znovu. A zase sestupoval po pěšině a necítil nohy, svět se mu jevil asi jako při pohledu přes neutrální světelný filtr a v hlavě se honila jediná myšlenka: zatracená práce, a tohle se mi musí stát zrovna teď… A vlevo se opět zakolébal roztomilý altánek (na podlaze se válela panenka bez rukou a jedné nohy), minul i glyder (na jehož boku se skvěl rošťačivý čertík) a opodál tentokrát zahlédl i druhý glyder — víc stranou než ten první a taky s otevřenou kapotou, jen pes už jazyk schoval a teď podřimoval s těžkou hlavou položenou na přední tlapy. (Byl to neobvyklý pes, a kdoví, zda to vůbec byl pes!) Skřípavé schůdky. Chlad verandy. A ten muž s nepříjemným pohledem se zase zašklebil a pitvorně hrozivým tónem, jakým se mluvívá na rozdováděné dítě, pronesl: „Co jsem říkal! Mně se to teď nehodí! Jedeš odsud!“ Sandro se znovu probral, jenže tentokrát už neseděl na balvanu, ale vedle něj, v suché pichlavé trávě, a bylo mu mírně nevolno kolem žaludku.
Co je to se mnou? pomyslel si poděšeně a zároveň otráveně a pokusil se vzchopit. Svět byl stále ještě pohaslý, v uších mu zvonilo, ale přitom už se alespoň spolehlivě kontroloval. Bylo téměř na vteřinu přesně deset, nesnesitelně se mu chtělo pít, slabost však už nepociťoval a byl si vědom, že záležitost, kvůli které sem přicestoval, musí dovést do konce. Ztěžka vstal a vtom si povšiml, že z nakupenin nadýchané zeleně vyšel na pěšinu muž, zastavil se, upřel oči na Sandra a za ním se z křovin přiloudal ten huňatý černý pes, posadil se vedle muže, také se na Sandra zadíval a ten si mimoděk uvědomil, že to není žádný pes, nýbrž mladý Hlavák. Sandro zvedl paži — sám nevěděl proč, snad aby upoutal pozornost těch dvou, snad jen tak na pozdrav, ale muž se k němu obrátil zády, svět před Sandrovýma očima totálně zčernal a šikmo sklouzl kamsi vlevo dolů.
Když znovu přišel k sobě, zjistil, že sedí na lavičce, kolem něj poklidně a samozřejmě žije lázeňské městečko Rosalinda a hned vedle skromně stojí nulakabina, kterou se sem dostal. Stále pociťoval žaludeční slabost a chtělo se mu pít, ale svět už byl zase jasný a přívětivý a bylo deset hodin dvaačtyřicet minut. Bezstarostní, svátečně odění kolemjdoucí si ho začali znepokojeně prohlížet a zpomalovat krok, ale to už u něj přibrzdil kyberčíšník a naservíroval mu vysoký orosený pohár s jakousi specialitou šéfa cukrárny…
Toivo ho vyslechl až do konce, pár vteřin ještě seděl beze slova a pak pomalu pronesl:
„To musíš do hlášení bezpodmínečně zařadit.“
„Dejme tomu,“ přikývl Sandro. „Ale co zdůraznit?“
„Jak jsi mi to teď celé převyprávěl, tak to tam napiš.“
„Tobě jsem to přece líčil tak, jako by se mi udělalo mdlo z horka a já to všechno viděl jako v mrákotách.“
„Chceš tím říct, že nemáš jistotu, jestli to byly mrákoty nebo ne?“
„Jak to mám vědět? Ale totéž jsem přece mohl vypodobnit tak, jako bych se dostal pod něčí hypnotický vliv, jako by to byla uměle navozená směrovaná halucinace.“
„Ty myslíš toho Hlaváka?“
„Nevím. Možná. Ale nejspíš ne. Byl ode mne příliš daleko, tak sedmdesát metrů, míň určitě ne… A taky se mi na takové kousky zdál příliš mladý… A ještě něco: Proč by to dělal?“
Oba se zamysleli a nakonec se Toivo zeptal:
„Co na to Big Bag?“
„Cha, ten mě ani nenechal pořádně otevřít hubu, prakticky mě neuznal za hodná pohledu. Prý mám moc práce, běž za Glumovem, to je teď tvůj šéf.“
„Poslouchej,“ změřil si ho zpytavě Toivo, „máš jistotu, že jsi k tomu domku ani jednou nesešel?“
„Já si nejsem jist vůbec ničím. Jedině tím, že celý tenhle podnik Van Winklů moc a moc smrdí. Dělám na tom od začátku roku a jasno zatím nemám málem ani v tom, jak se sám jmenuju. Naopak, s každým dalším krokem je to stále mlhavější… Ovšem něco jako dneska se mi ještě nestalo, to je teda unikum…“
Toivo rozdrtil v zubech:
„Uvědomuješ si aspoň, čím to zavání, pokud se to všechno s tebou stalo doopravdy?“ Najednou vyskočil. „Počkat! A co registrátor? Co máš na registrátoru?“
Sandro s výrazem naprostého odevzdání ze sebe vymáčkl:
„Na registrátoru nemám nic. Nebyl zapnutý.“
„To mi snad ani neříkej!“
„Říkám, a vím, co chceš říct ty mně. Jenže já si přesně pamatuju, že před odjezdem jsem dobil zdroje a přístroj určitě zapnul.“