Pracovní fonogram
Datum: 13. 05. 99
Hovoří: M. Kammerer, vedoucí oddělení MU; D. Logovenko, zástupce ředitele Charkovské pobočky ÚMV
Téma: * * *
Obsah: * * *
LOGOVENKO: Ahoj, Maxime, to jsem já.
KAMMERER: Zdravím tě. Co ty na to?
LOGOVENKO: Musím uznat, že to bylo navlečeno mazané.
KAMMERER: Jsem rád, žes to ocenil.
LOGOVENKO: Že by se mi to nějak zvlášť zamlouvalo, říct nemůžu, ale na druhé straně musím uznat, že starý kamarád se projevil jako machr.
PAUZA
LOGOVENKO: Rozumím tomu tak, že by ses se mnou rád osobně setkal a otevřeně si o všem popovídal.
KAMMERER: Ano. Ale ne já. A možná ne s tebou.
LOGOVENKO: Jednat bude třeba v každém případě se mnou. Kdo to bude z vaší strany, když ne ty?
KAMMERER: Komov.
LOGOVENKO: Ohó! Takže ses nakonec odhodlal…
KAMMERER: Komov je teď můj bezprostřední šéf.
LOGOVENKO: Ach tak… Budiž. Kde a kdy?
KAMMERER: Komov si přeje, aby se tohoto jednání zúčastnil také Gorbovskij.
LOGOVENKO: Leonid Gorbovskij? Ale ten má přece smrt na jazyku…
KAMMERER: No právě. Tak ať to všechno slyší. A od tebe.
PAUZA
LOGOVENKO: Ano. Vhodná chvíle pro vážnou rozpravu zřejmě opravdu nadešla.
KAMMERER: Tak zítra v 15.00 u Gorbovského. Znáš jeho dům? Je to u Kraslavy, na břehu Daugavy.
LOGOVENKO: Dobrá, vím, kde to je. Zítra se uvidíme. Nic jiného mi nechceš?
KAMMERER: Ne. Na viděnou.
(Rozmluva probíhala od 9.02 do 9.04.)
Považuji za dosti zajímavé, že skupina Lidenové přes svou militantní důslednost na mě ani jednou nenaléhala v souvislosti s Daniilem Logovenkem. A to jsme se s Danou znali odnepaměti, od blažených let šedesátých, kdy jsem já, tehdy mladý a ďábelsky energický komkonovec, absolvoval speciální kurs psychologie při kyjevské univerzitě, v němž Daňa, tehdy mladý a ďábelsky energický metapsycholog, řídil má praktická cvičení a po večerech jsme oba svorně a se vskutku ďábelskou vynalézavostí proháněli okouzlující a ďábelsky vrtošivé mladičké Kyjevanky. Bylo zřejmé, že mě z nějakého důvodu v ročníku preferuje, rychle jsme se spřátelili a lze říct, že v prvních letech naší známosti jsme se pravidelně setkávali. Pak nás povaha naší práce rozdělila, schůzky byly stále vzácnější a od počátku osmdesátých let už jsme se nesetkávali vůbec (až na to posezení u čaje u mne doma v předvečer popisovaných událostí). V rodinném životě neměl štěstí — teď už je ostatně jasné proč. A to štěstí se mu vyhnulo i jinak, což o sobě rozhodně prohlásit nemohu.
Vcelku se dá usuzovat, že kdekdo ze seriózních badatelů, zabývajících se epochou Velkého zjevení, rád předpokládá, že moc dobře ví, kdo je to Daniil Logovenko. Jaký sebeklam! Co můžeme vědět o Newtonovi, dokonce i když si pročteme v úplnosti celé jeho dílo? Ano, Logovenko sehrál ve Velkém zjevení mimořádně důležitou úlohu. Logovenkův impuls. Logovenkův T-program. Logovenkova deklarace. Logovenkův výbor…
Ale ví někdo, jaké byly osudy Danovy manželky?
Ví někdo, jak se vlastně dostal na kursy vyšší a anomální etologie ve Splitu?
Ví někdo, proč si v šestašedesátém z amorfního stáda postgraduálních studentů za svého přítele vybral právě M. Kammerera, energického a nadějného komkonovce?
Ví někdo, co si o Velkém zjevení myslel D. Logovenko — ne co hlásal, ne co deklaroval, ne co kázal — právě co si myslel a co v hloubi své nelidské duše prožíval?
Takových otázek je hodně. Mám za to, že na některé z nich bych byl schopen poskytnout přesnou odpověď. Kolem dalších mohu jen konstruovat domněnky. A na ty zbylé už odpovědi neexistují a nikdy existovat nebudou.