U Kraslavy je řeka Daugava poměrně úzká, prudká a křišťálově čistá. Proužek pláže, od níž k borovicím strmě stoupal pískovcový sráz, se žlutal suchým pískem. Na oválné šedé přistávací ploše s bílou šachovnicí, vznášející se nad vodní hladinou, se na slunci opékaly halabala zaparkované pestrobarevné flyery. Pouhé tři kousky — staromódní těžké mašiny, na jaké si potrpí snad jen starci s datem narození vězícím hluboko v minulém století.
Toivo se užuž hotovil otevřít dvířka našeho glyderu, ale já ho zadržel:
„Vydrž. Počkejme ještě chvilku.“
Díval jsem se vzhůru, tam, kde korunami borovic krémově prosvítaly stěny domku a odkud po srázu klikatě sbíhalo napohled vetché schodiště z imitace stářím zešedlého dřeva. Po schodišti pomalu sestupoval kdosi v bílém — ten nemotorný, téměř krychlovitý a zřejmě velice starý člověk se křečovitě chytal rukou zábradlí, opatrně přestavuje jednu nohu k té druhé, schůdek po schůdku, a na jeho velké hladké lebce tančil sluneční odlesk. Poznal jsem ho. Byl to August-Johann Bader, výsadkář a stopař. Troska hrdinských dob.
„Počkáme, až sejde,“ vysvětlil jsem Toivovi. „Nerad bych se s ním setkal.“
Odvrátil jsem se a zahleděl se na druhou stranu, za řeku. Toivo se rovněž taktně zadíval jinam, a tak jsme seděli, dokud jsme nezaslechli kovové skřípění žebříčku a nedoletí k nám sípavý, trhaný dech a ještě nějaké nepřípadné zvuky, podobné potlačovaným vzlykům; potom stařec prošel kolem našeho glyderu, zašoupal podrážkami po plastiku přistávací plochy, ocitl se najednou v mém zorném poli a já mu bezděky pohlédl do tváře.
Zblízka se zdála úplně neznámá. Znetvořilo ji hoře. Ochablé tváře bezmocně visely dolů, ústa nekontrolovaně otevřená, z opuchlých očí se řinuly slzy.
Shrbený hrdina se doštrachal až k prastarému žlutozelenému flyeru, největší rachotině z oněch tří muzeálních kousků, s jakýmisi nesmyslnými boulemi na zádi, s nestvůrnými štěrbinami čidel předpotopního autopilota, s pomačkanými boky a zašlým chrómem pák — dobelhal se ke stroji a s tlumeným supěním (či snad ještě vzlyky?) se vyškrábal do kabiny.
Dlouho se nedělo nic. Flyer dál spočíval na ploše s dvířky otevřenými dokořán a stařec uvnitř se buď před startem vzpamatovával, nebo tam prostě plakal, s lysou hlavou zhroucenou na otřískaný oválný knipl. Nakonec se hnědavá ruka, vyčnělá z bělostné manžety, natáhla ven a dvířka zabouchla. Vykopávková mašina se nečekaně lehce a naprosto nehlučně odlepila od plastiku a odklouzala nízko nad hladinou mezi sráznými břehy někam pryč.
„To byl Bader,“ vysvětlil jsem Toivovi. „Loučil se. Jdeme.“
Vystoupili jsme z glyderu a zahájili výstup po pseudodřevěném schodišti.
Cestou jsem, aniž bych se k němu otočil, Toiva důrazně vybídl:
„Hlavně se pokus potlačit emoce. Jdeš sem s hlášením. Čeká nás velmi důležitý pracovní rozhovor. Tak se soustřeď.“
„Pracovní rozhovor, to je ohromná věc,“ zahučel mi do zad. „Ale mám takový dojem, že na pracovní rozhovory není teď ten pravý čas.“
„Mýlíš se. Právě teď je doba přímo ideální. A pokud jde o Badera… Na to teď nemysli. Zaměř se na naše záležitosti.“
„Dobře,“ přivolil Toivo odevzdaně.
Gorbovského domek zvaný Leonidův dům byl ukázkou dokonale standardní architektury počátku století — takové typické obydlí kosmoprůzkumníků, hloubkových potápěčů a transmantiků, kterým se zastesklo po bukolice, ovšem bez stodol, chlévů a bez kuchyně, zato s energoadaptérem pro provoz osobního nulazařízení, na které měl i Gorbovskij jako člen Světové rady nárok. A všude kolem jen borovice a bujný vřes, všude vonělo prohřáté chvojí a v nehybném vzduchu ospale bzučely včely.
Vyšli jsme na verandu a pohostinně otevřenými dveřmi vstoupili do domu. V salónu s pečlivě zataženými okny svítila jen nástěnná lampa vedle pohovky, na které seděl s nohou pohodlně přehozenou přes nohu nějaký muž a v tlumeném světle studoval mapu, ale mohlo to být i mentoschéma. Ten muž se jmenoval Komov.
„Buďte zdráv,“ oslovil jsem ho, kdežto Toivo se jen mlčky lehce uklonil.
„Zdravíčko, zdravíčko,“ odpověděl, jak se mi zdálo, trochu netrpělivě Komov. „Pojďte dál a posaďte se. On spí. Ten zpropadený Bader ho dočista utancoval… Vy jste Glumov?“
„Ano.“
Komov si ho upřeně a zvědavě prohlížel. Odkašlal jsem si a Komov sebou trhl.
„Není náhodou vaše maminka Maja Glumovová?“ zeptal se.
„Ano,“ odpověděl Toivo.
„Kdysi jsem měl tu čest s ní spolupracovat.“
„Ano?“
„Ano. Copak ona vám ten příběh nikdy nevyprávěla? Operace Archa…“
„Ano, ten příběh znám,“ přikývl Toivo.
„Co teď vlastně maminka dělá?“
„Xenotechnologii.“
„A kde? U koho?“
„Na Sorbonně. Tuším u Savignyho.“
Komov zakýval hlavou a stále si mého mladého kolegu zaujatě prohlížel. Oči se mu leskly. Není divu, pohled na dospělého syna Maji Glumovové v něm musel probudit jisté velmi životné a nesmazatelné vzpomínky. Znovu jsem si opatrně odkašlal a Komov se okamžitě obrátil ke mně.
„Mimochodem, kdybyste cítili potřebu trochu se osvěžit… Nápoje jsou tady v baru. Budeme muset počkat. Nerad bych ho budil. Usmívá se ze sna. Asi se mu zdá něco hezkého… Čert aby vzal toho ufňukaného Badera s jeho stařeckými nudlemi!“
„Co říkají lékaři?“ zeptal jsem se.
„Stále totéž. Nechce žít. A na to léky nejsou… Přesněji řečeno jsou, ale on je nehodlá brát. Život už pro něj přestal být zajímavý, v tom to je. Takovým věcem my nemůžeme rozumět… Uvědomte si, že je mu už sto padesát pryč… Prosím vás, Glumove, a čím se zabývá váš otec?“
„Toho téměř nevidím,“ odpověděl Toivo. „Tuším, že je teď hybridizátor. Někde na Jajle.“
„A vy sám…,“ nakousl Komov další otázku, ale hned zase ustal, protože z hlubin domu se ozval slabý chraptivý hlas:
„Gennadiji! Koho to tam máte? Ať jdou dál…“
„Tak jdem,“ vybídl nás Komov a křepče vykročil.
Okna v ložnici byla dokořán. Gorbovskij ležel na pohovce, zachumlaný až po ramena do kostkovaného plédu, a zdál se nepřirozeně dlouhý, vychrtlý a k uzoufání zubožený. Tváře se propadly. Ze slavného střevícovitého nosu zbyla jen kůží potažená chrupavka, zapadlé oči hleděly do světa teskně a vyhasle. Jako by se už do něj dívat nechtěly, a dívají se jen proto, že musejí.
„Á, á, Maxík…,“ zasípal vysíleně, když si uvědomil, kdo to vešel. „Jsi pořád stejný… fešák… Jsem rád, že tě vidím, moc rád…“
Nebyla to pravda. Nebyl rád, že vidí Maxíka. Neměl radost z ničeho. Dost možná se mu zdálo, že se usmívá, ale ve skutečnosti se jeho tvář poskládala do grimasy utrápené zdvořilosti. Sálala z něho nekonečná, shovívavá trpělivost. Jako by si ten stařičký muž myslel: Vida, zase někdo… ale co, nadlouho to být nemůže, určitě nakonec odejdou, jako odešli všichni před nimi, a nechají mě na pokoji…
„A kdo je ten mládenec?“ zajímal se vysíleně, když se zjevným úsilím apatii přemohl.
„To je Toivo Glumov,“ řekl Komov. „Komkonovec, inspektor… Už jsem vám o něm vykládal.“
„Ach ano, ano,“ dostal ze sebe mdle Gorbovskij. „Vzpomínám si. O tom jste mluvil… Návštěva staré dámy… Posaďte se, Toivo, posaďte se, chlapče… Poslouchám vás…“
Toivo si sedl a tázavě na mě pohlédl.
„Vylož svůj názor na věc,“ pobídl sem ho. „I s důkazy.“
Toivo spustil:
„Pokusím se tu zformulovat jednu poučku. Předem upozorňuji, že zmíněná formulace nebude moje. Doktor Bromberg k ní dospěl už před pěti lety. Na počátku osmdesátých let jistá civilizace, které budeme pro větší jednoduchost a přehlednost říkat Poutníci, zahájila aktivní progresorskou činnost na naší planetě. Jedním z hlavních cílů této činnosti je pečlivý výběr. Za pomoci velmi rozmanitých postupů Poutníci vytřiďují z lidské populace takové jedince, kteří jsou z hlediska kritérií, známých bohužel jen Poutníkům samotným, vhodní… vhodní například pro kontakt. Nebo pro další druhové zdokonalení. Nebo dokonce k metamorfóze v Poutníky. Tato poutnická civilizace může přirozeně mít i další záměry, o kterých zatím nemáme představu, ale to, že se tady u nás soustředěně zabývají výběrem — to je dnes zcela očividné, alespoň pro mě a já se toto své tvrzení pokusím na místě dokázat.“
Toivo po tomto úvodu umlkl. Komov z něho nespouštěl nehybný pohled. Gorbovskij působil dojmem spícího, ale jeho prsty zkřížené na hrudi se co chvíli dávaly do pohybu a vykreslovaly do vzduchu složité ornamenty. Pak najednou, s očima zavřenýma, oslovil Komova:
„Gennadiji, přines hostům něco k pití… Myslím, že je jim horko.“
Rychle jsem vstal, ale Komov mě zarazil:
„Já to přinesu,“ broukl a zmizel.
„Pokračujte, můj chlapče,“ pobídl Toiva zemdleně Gorbovskij.
A chlapec pokračoval. Začal tučňáčím syndromem: Poutníci za pomoci jakéhosi „síta“, vybudovaného v sektoru 41/02, patrně vyřazovali z výběru všechny, kdo trpěli latentní kosmofobií, a zároveň zjišťovali utajené kosmofily. Vyprávěl i o případu v Malé Peše: tam Poutníci za pomoci techniky evidentně nepozemského původu připravili a provedli pokus s rozdělením náhodně vybraného vzorku pozemského obyvatelstva na xenofily a xenofoby. Vyprávěl i o hnutí ve prospěch novely. Fukamizace zřejmě buď bránila této výběrové aktivitě Poutníků, nebo v sobě skrývala nebezpečí, že by v budoucích generacích v lidstvu utlumila kvality nezbytné pro poutnické cíle, a tak neznámo jakými metodami zorganizovali a dovedli do úspěšného konce kampaň za zrušení povinného statutu této procedury. Za léta počet „vytříděných“ (říkejme jim tak i nadále) neustále stoupal, což naší pozornosti nemohlo uniknout, jednou jsme na ty vytříděné připadnout museli a taky jsme na jejich existenci připadli. Zmizení řady lidí v osmdesátých letech… náhlé proměny zcela fádních jedinců ve výrazné, geniální osobnosti… fantasticky disponované osoby, na něž ve svém tématu narazil Sandro Mtbevari… a nakonec existence tzv. Ústavu podivínů v Charkově, který je nepochybným centrem aktivity Poutníků, zaměřené na definitivní rozdělení kandidátů na „nepotřebné“ a „vytříděné“…
„Vlastně se ani nesnaží o nějaké utajení,“ líčil Toivo. „Zřejmě už se cítí natolik silní, že už se neobávají odhalení. Možná se domnívají, že my ostatní už nejsme v stavu něco na věci změnit. Nevím… Tím jsem vlastně skončil. Chtěl bych jen dodat, že jsme zatím zmapovali jen nepodstatnou část jejich činnosti na Zemi. To musíme mít neustále na zřeteli. A já na závěr považuji za svou povinnost vzdát hold doktoru Brombergovi, který už před pěti lety, prakticky bez jakýchkoli pozitivních informací, vyjmenoval téměř všechny jevy, které jsme později zjistili: vznik masových fobií, náhlé talentové exploze, a dokonce anomálie v chování zvířat, například velryb.“ Otočil se ke mně. „To je vše.“
Přikývl jsem. Všichni mlčeli.
„Poutníci, Poutníci!“ téměř zazpíval Gorbovskij. Ležel teď s plédem přitaženým takřka až na nos. „To jsou mi věci! Co se pamatuju, už od útlého dětství, tak se o těch Poutnících mluví… A vy je pro něco hrozně nemáte rád, Toivo. Proč, chlapče?“
„Nemám rád progresory,“ odtušil zdrženlivě Toivo a okamžitě dodal: „Leonide Andrejeviči, vždyť já sám jsem progresorem byl…“
„Progresory nemá rád nikdo,“ zabručel Gorbovskij. „Dokonce ani sami progresoři…“ Těžce si povzdechl a znovu zavřel oči. „Upřímně řečeno — ve vašich výkladech neshledávám žádný racionální problém. Všechno jsou to jen důvtipné interpretace, nic víc. Půjčte ty vaše materiály dejme tomu pedagogům, a ti připadnou na své vlastní, neméně duchaplné interpretace. Hloubkoví potápěči by si taky našli své vysvětlení… ti mají své mýty, své Poutníky… Nezlobte se, Toivo, ale pozornost jsem zbystřil zejména po té vaší úvodní zmínce o doktoru Brombergovi…“
„Mimochodem, veškeré Brombergovy práce kolem Monokosmu zmizely…,“ vklínil se do rozhovoru polohlasně Komov.
„Ale prosím vás, Geňo, takové práce samozřejmě nikdy neexistovaly!“ Gorbovskij se slabě uchichtl. „Vy jste Bromberga neznal. Byl to pichlavý dědek s nebetyčnou fantazií. Když mu Maxík poslal svůj poplašený oficiální dotaz, Bromberg, který až do tohoto okamžiku o něčem podobném nikdy v životě neuvažoval, se pohodlně uhnízdil v křesle, vykulil očka na vlastní ukazovák a obratem ruky si z toho ukazováku vycucal teorii Monokosmu. Zabralo mu to jediný večer. Příští den už na celý Monokosmos ani nevzdechl… Ten se mohl pochlubit nejen bezuzdnou fantazií, ale také nevídanými znalostmi zakázaných věd, a vůbec v lebce nosil nepředstavitelné spousty nepředstavitelných analogií…“
Sotva Gorbovskij skončil, Komov řekl:
„Pokud vám dobře rozumím, Glumove, tak vy tvrdíte, že na Zemi v současné době operují Poutníci, ano? Myslím jako fyzické osoby…“
„Ne,“ ozval se pohotově Toivo, „to netvrdím.“
„Dobře — tak jinak, Glumove. Na Zemi žijí a pracují uvědomělí pomahači Poutníků. Ti “vytřídění”, jak jim říkáte…“
„Ano.“
„Můžete nějaké jmenovat?“
„Ano. Samozřejmě s ručením do té či oné míry omezeným.“
„Tak prosím.“
„Albert Tuul. Tady máme jistotu téměř stoprocentní. Cyprian Okigbo, Martin Čžan, Far Al-Emil. Ti jsou také téměř jistí. Mohl bych uvést dalších asi deset jmen, ale v tomto případě jsou naše důkazy méně věrohodné.“
„Mluvil jste s někým z nich?“
„Myslím, že ano. V Ústavu podivínů. Řekl bych, že tam je jich hodně.“
„Tím chcete naznačit, že přesnou soustavu distinktivních znaků zatím neznáte?“
„Přesně tak. Na první pohled se ode mne nebo od vás ničím neliší. Ale příslušně poučený počítač by si s tím poradil, a se značnou spolehlivostí. Rozhodně jsem si jist, že v Ústavu podivínů je v provozu nějaké zařízení, s jehož pomocí jsou vhodní jedinci určováni naprosto neomylně.“
Komov po mně šlehl rychlým pohledem. Toivovi to neušlo a teď už rovnou zaútočil:
„Ano! A myslím si, že na nějaké ohledy teď není čas ani příležitost. Některé vymoženosti vrcholného humanismu budeme muset načas opustit. Máme před sebou progresory, tudíž se musíme zachovat progresorsky.“
„V jakém smyslu?“ naklonil se prudce kupředu Komov.
„Musíme zmobilizovat celý arzenál naší operativní metodiky. Počínaje budováním agenturní sítě a konče nucenou mentoskopií, počínaje…“
Vtom se z Gorbovského úst vydral táhlý sten a my ostatní jsme k němu polekaně přiskočili. Churavému starci se však nic strašného nepřihodilo. Ležel ve stále stejné poloze, jen grimasu strojené zdvořilosti vystřídal škleb štítivého podráždění.
„Co jste to tady upekli, do čeho mě to namáčíte?“ zakňoural roztřeseným diskantem. „Jste snad dospělí lidé, a ne nějací školáčci nebo studentíci… To se ani trochu nestydíte, vy bando nezodpovědná? Právě pro tohle nemám řeči o Poutnících rád, a neměl jsem je rád nikdy — protože vždycky končí přesně takovouhle detektivní hatmatilkou… Kdy už konečně pochopíte, že takové věci se jednoduše vylučují? Buď jsou Poutníci supercivilizace a pak jim do nás nic není, protože jsou to bytosti s jinými dějinami, s jinými zájmy, progresorství se rozhodně nevěnují — a vůbec, v celém vesmíru se progresorství dojemně věnuje jen naše lidstvo, protože na to má historii, protože pláče nad svou minulostí… Tu změnit nemůžeme, a tak usilujeme alespoň o to, abychom pomohli jiným, když už jsme svého času našli dost sil na to, abychom pomohli sami sobě… Odtud pramení celé naše progresorství! Kdežto Poutníci dokonce za předpokladu, že kdysi se jejich minulost podobala naší, se jí vzdálili natolik, že si ji nepamatují, stejně jako my si nepamatujeme útrapy neandrtálce, pokoušejícího se změnit kus kamene v první sekeru…“ Na chvíli ustal, aby si odpočinul. „Pro supercivilizaci je každé progresorství stejně nesmyslné, jako by pro nás bylo zřizování kursů pro přípravu vesnických farářů…“
Znovu umlkl a tentokrát mlčel velmi dlouho a jeho oči putovaly od jednoho hosta ke druhému. Kradmo jsem pohlédl na Toiva. Ten se střetu s pohledem starého pána vyhýbal a krčil rameny, jako by chtěl naznačit, že má v zásobě kontraargumenty slušných ráží, ale teď nepovažuje za vhodné je uplatňovat. Komov svraštil husté černé obočí a mlčel také.
„E-che-che-che…,“ zaskřehotal Gorbovskij. „Tak přesvědčit vás se mně nepodařilo. No dobrá, přistoupíme tedy k urážkám. Když dokonce i takový zelenáč jako tady náš milý Toivo dokázal… ééé… vyčenichat ty mazané progresory, tak jací to k čertu jsou Poutníci? Přemýšlejte trochu: Snad si nemyslíte, že taková supercivilizace by nedokázala svůj program upravit tak, abyste si vůbec ničeho nevšimli? Protože jaká je to k čertu supercivilizace, když jste ji tak rychle vyčmuchali? Panstvu se splaší velryby, a tumáš, oni za to můžou Poutníci! Táhněte mi z očí a nechtě mě aspoň v klidu umřít!“
Všichni jsme vstali. Komov mi polohlasně připomněl:
„Počkejte na mě v salónu.“
Přikývl jsem.
Toivo se Gorbovskému zmateně uklonil. Stařec ho ovšem neuznal za hodna povšimnutí. Pohněvaně hleděl do stropu a pohyboval šedými rty.
Já s Toivem jsme vyklidili bojiště. Pečlivě jsem za sebou zavřel dveře a zaslechl, jak slabě mlaskla clona akustické izolace.
V salónu se Toivo okamžitě posadil na pohovku pod nástěnnou lampou, položil dlaně na pevně sevřená kolena a znehybněl. Mě si nevšímal. Měl teď jiné starosti.
(Dnes ráno jsem mu řekl:
„Půjdeš se mnou. Budeš referovat Komovovi a Gorbovskému.“
„Proč?“ zeptal se ohromeně.
„Snad si nenamlouváš, že bychom se obešli bez Světové rady?“
„No dobře, ale proč já?“
„Protože já už s nimi mluvil. Teď je řada na tobě.“
„Dobře,“ přikývl a stiskl rty.
Toivo Glumov byl bojovník. A nikdy neustupoval. Dal se jedině bez pardonu odrazit.)
Teď byl odražen. A já tomu zpoza rohu přihlížel.
Chvíli připomínal sochu, potom bezmyšlenkovitě prolistoval mentoschémata rozložená na nízkém stolku a počmáraná různobarevnými poznámkami lékařů. Nakonec vstal a začal s rukama založenýma za zády přecházet po temné místnosti z kouta do kouta.
V domě se rozhostilo vatové ticho. Nebylo slyšet ani hlasy z ložnice, ani šumění lesa za dokonale zataženými okny. Toivo neslyšel dokonce ani zvuk vlastních kroků.
Po pár minutách si oči na šero zvykly. Gorbovského salón byl zatížen spartánsky. Nástěnná lampa (se stínidlem vyrobeným evidentně podomácku), velká pohovka a u ní zmíněný nizoučký stolek. Ve vzdáleném nejtmavším rohu několik sedadel zjevně nezemského původu, určených pro zjevně nezemské zadnice. V koutě naproti snad exotická dřevina, snad starožitný věšák na klobouky. To byl celý interiér, pokud nepočítáme pootevřená dvířka vestavěného domácího baru nacpaného tak, že musel ukojit opravdu libovolné chutě. Nad barem visely obrázky v průzračných pouzdrech, největší velikosti dětského skicáku.
Toivo přistoupil ke zdi a zahloubal se do obrázků. Byly to dětské kresbičky. Akvarely. Kvaše. Perokresby. Malé domečky a vedle nich obří holčičky, jimž borovice nesahají ani po kolena. Psi (nebo snad Hlaváči). Slon. Tachorg. Nějaká kosmická konstrukce — možná fantastický hvězdolet, možná hangár. Toivo si povzdechl a vrátil se na pohovku. Po celou tu dobu jsem ho nespustil z očí.
Zrak se mi zamlžil slzami. O prohraném boji jsem už nepřemýšlel. Tam za dveřmi umíral Gorbovskij — umírala epocha, umírala živá legenda. Galaktický pilot. Výsadkář. Objevitel civilizací. Zakladatel Velkého Komkonu. Člen Světové rady. Dědeček Gorbovskij… To především — dědeček Gorbovskij! Právě dědeček! Byl jako z pohádky, vždy dobrý a vlídný, a proto měl vždycky pravdu. Žil zkrátka v epoše, kdy dobro vítězilo. „Ze všech myslitelných řešení vybírej vždy to nejdobrotivější.“ Ne nejslibnější ani nejracionálnější a v žádném případě to nejefektnější — nejdobrotivější! Nikdy taková slova nevypustil z úst a o svých životopiscích, kteří mu je připisovali, se vyjadřoval velmi neuctivě, rozhodně v takových pojmech nikdy neuvažoval, a přesto právě tato okřídlená fráze vyjadřovala samu dřeň jeho života. Nu a už vůbec by se ona slova nemohla stát receptem, protože lidská dobrota není zdaleka dána každému, to je stejný talent jako třeba hudební sluch nebo jasnovidectví, jenže ještě mnohem vzácnější. A plakat se Toivovi chtělo proto, že umíral nejdobrotivější z lidí. Na jeho náhrobku bude vytesáno: Byl nejdobrotivější ze všech…
Řekl bych, že Toivovy myšlenky směřovaly právě touto pěšinkou. Vše, s čím jsem perspektivně počítal, stálo na předpokladu, že Toivo uvažoval takto.
Uplynulo třiačtyřicet minut.
Dveře se náhle rozlétly. Všechno bylo jako v pohádce. Nebo jako ve filmu. Gorbovskij, v pruhovaném pyžamu nepředstavitelně dlouhý, vychrtlý a veselý, vstoupil nejistými krůčky do salónu a kostkovaný pléd, který se třásněmi zachytil za knoflík, vláčel za sebou.
„Á, ty jsi ještě tady!“ pronesl s radostným zadostiučiněním, obraceje se ke zkoprnělému Toivovi. „Všechno je před námi, můj chlapče! Všechno je před námi! Máš pravdu!“
Po těchto záhadných slovech potácivým krokem zamířil k nejbližšímu oknu a vytáhl roletu. Do salónu vtrhlo oslnivé světlo, my bezmocně zamžourali a Gorbovskij se opět zahleděl na Toiva, který ve vojáčkem pozoru strnul pod nástěnnou lampou. Pohlédl jsem na Komova. Ten upřímně zářil, blýskal cukrově bílými zuby a málem předl jako kocour, který zrovna žere zlatou rybku. Vypadal na oblíbeného parťáka, kterému vyšla báječná recese. Tak to taky vlastně bylo.
„To není špatné, to rozhodně není špatné,“ broukal si Gorbovskij. „Dokonce výborné!“
S hlavou skloněnou ke straně se blížil k Toivovi, neomaleně si ho prohlížel od hlavy až k patě, a když došel až k němu, položil mu ruku na rameno a lehce je stiskl kostnatými prsty.
„Pevně doufám, že se na mě nezlobíš, chlapče. A já měl přece taky pravdu… A ta příkrost, to je z podráždění. Řeknu ti, že umírat, to je ta nejprotivnější zábava, jakou znám. Už si z toho nic nedělej.“
Toivo mlčel. Samozřejmě naprosto ničemu nerozuměl. Tohle představení si vymyslel a zorganizoval Komov. Gorbovskij věděl přesně tolik, kolik mu toho Komov považoval za nutné sdělit. Uměl jsem si moc dobře představit, jaký rozhovor se mezi těmi dvěma v ložnici odehrál. Toivo Glumov ovšem nechápal nic.
Uchopil jsem ho za loket a řekl Gorbovskému:
„My odcházíme, Leonide Andrejeviči.“
Kývl na souhlas.
„Jistě, jen běžte. A děkuju. Moc jste mi pomohli. Ještě se uvidíme, a ne jednou!“
Když jsme dům opustili, Toivo se mě zeptal:
„Nemohl byste mi náhodou vysvětlit, co to všechno má znamenat?“
„To snad vidíš sám — zatím si to s umíráním rozmyslel.“
„Ale proč?“
„Nezlob se na mě, Toivo, to je dost slabomyslná otázka…“
Chvíli uvažoval a pak řekl:
„Však ji taky vyslovil slabomyslný. Chci říct, že ještě nikdy v životě jsem neměl tak živý pocit, že jsem idiot… A děkuji vám za péči a účast, Big Bagu.“
Jen jsem se ušklíbl. Mlčky jsme po schodišti sbíhali k přistávací plošině. Zezdola proti nám kráčel nějaký muž. Byl to zástupce ředitele Charkovské pobočky ÚMV Daniil Logovenko, celý zrůžovělý a moc a moc ustaraný.
„Zdravím tě,“ řekl mi. „Nejdu moc pozdě?“
„Moc pozdě ne. Jsi očekáván.“
A vtom Logovenko s tím nejspiklenečtějším výrazem ve tváři, jakého byl mocen, mrkl na Toiva Glumova a pokračoval ve výstupu, tentokrát už o poznání rychleji. Toivo se nespokojeně zaškaredil a ohlédl se za ním.