DŮVĚRNÉ!
Jen pro členy předsednictva Světové rady
Výt. č. 115
Obsah: Záznam rozhovoru konaného v Leonidově domě (Kraslava, Lotyšsko) 14. 05. 99
Hovoří: L. Gorbovskij, člen Světové rady G. Komov, člen Světové rady, dočasně pověřený funkcí prezidenta sekce Ural — Sever Komkonu-2
D. Logovenko, zást. ředitele Charkovské pobočky ÚMV
KOMOV: To znamená, že od normálního člověka se fakticky ničím nelišíte?
LOGOVENKO: Rozdíl je obrovský, ale… Teď, když sedím tady a mluvím s vámi, liším se od vás jen vědomím, že jsem jiný než vy. To je jedna z mých možných úrovní, mimochodem dosti únavná. Mám s tím jisté obtíže, ale už jsem si zvykl, zatímco většina z nás odvykla definitivně a navždy… Nu a na zmíněné úrovni lze rozdíly zjistit jen s pomocí speciální aparatury.
KOMOV: Chcete říct, že na jiných úrovních…
LOGOVENKO: Ano, na jiných úrovních je vše jiné. Jiný intelekt, jiné fyziologické funkce… dokonce jiná podoba…
KOMOV: A na těch jiných úrovních už nejste lidé?
LOGOVENKO: My vůbec nejsme lidé! Nenechte se mást tím, že jsme se zrodili z člověka díky jinému člověku…
GORBOVSKIJ: Prosím za prominutí, Daniile Alexandroviči, ale nemohl byste nám to celé nějak ilustrovat… Pochopte mě správně, rozhodně bych se vás nechtěl dotknout, ale zatím… zatím jsou to všechno jen slova…Co vy na to? Nějakou jinou úroveň byste nám předvést nemohl pokud by vám to samozřejmě nepůsobilo nějaké problémy? Co vy na to?
LOGOVENKO (s lehkým úsměškem): Ale prosím…
(Ozývají se tlumené zvuky, připomínající svištivý trylek, čísi nesrozumitelné mručení a cinkot rozbíjeného skla.)
LOGOVENKO: Promiňte, myslel jsem, že je nerozbitná.
(Asi desetivteřinová pauza.)
LOGOVENKO: Je to on?
GORBOVSKIJ: Ne… řekl bych… Ale ne, nene, to není on. Támhleten, ten, co stojí na okně.
LOGOVENKO: Okamžik…
GORBOVSKIJ: Stačí, nenamáhejte se, přesvědčil jste mě. Děkuji.
KOMOV: Vůbec nechápu, co se tu stalo. To je nějaké kouzlo… Řekl bych…
(Po dalších 12 minut 23 sekund je záznam hluchý.)
LOGOVENKO:…cela jiný.
KOMOV: Dejme tomu, ale co s tím má společného fukamizace?
LOGOVENKO: Odjišťování hypothalamu vede k destrukci třetí impulsní soustavy. To jsme nemohli dopustit, přinejmenším do chvíle, než jsme se ji naučili obnovovat.
KOMOV: A tak jste uspořádali kampaň za zavedení novely…
LOGOVENKO: Pokud se nemýlím, tu kampaň jste uspořádali vy. Z naší iniciativy, samozřejmě.
KOMOV: A „tučňáčí syndrom“?
LOGOVENKO: Teď vám nerozumím.
KOMOV: Mám na mysli ty fobie, které jste vyvolávali svými pokusy… kosmofobie, xenofobie…
LOGOVENKO: Aha, už jsme doma. Inu, existuje několik různých metodik a postupů, jak v člověku odhalit třetí impulsní soustavu. Já sám jsem přístrojář, ale někteří moji kolegové…
KOMOV: Takže to je vaše práce!
LOGOVENKO: No to se rozumí. Uvědomte si, že je nás velmi málo a svou rasu utváříme vlastníma rukama, právě teď, takříkajíc za pochodu. Připouštím, že některé naše kroky vám mohou připadat amorální, dokonce kruté… ale na druhé straně musíte uznat, že jsme se ani jednou nedopustili činů s nezvratnými důsledky.
KOMOV: Snad. Pokud nepočítáme ty velryby.
LOGOVENKO: Tak to pardon. Žádné snad, ale skutečně. Protože pokud jde o kytovce…
(Po další 2 minuty 12 sekund je záznam hluchý.)
KOMOV:…mě nezajímalo. Snad jste si již povšiml, Leonide Andrejeviči, že naši chlapci sice kráčeli po nesprávné cestě, ale ve všem s výjimkou globální interpretace měli nakonec pravdu.
LOGOVENKO: Proč s výjimkou globální interpretace? Nevím, kdo jsou to ti „vaši chlapci“, ale Maxim Kammerer si naši existenci spočítal naprosto přesně. Zatím jsem nezjistil, jak se mu dostal do rukou seznam našich lidenů, které jsme aktivizovali v posledních třech letech…
GORBOVSKIJ: Promiňte prosím — řekl jste lidenů?
LOGOVENKO: Zatím jsme se ještě nedohodli na jednotném názvu. Většina našich užívá pojmu metahom, tedy „za-člověk“. Jiní dávají přednost výrazu mizit. Já se zasazuji za termín liden, lidenové. Za prvé to koresponduje se slovanským lidé, lid a podobně a za druhé se jedním z prvních lidenů stal náš Adam — Pavel Lidenov. Navíc existuje velmi příbuzný položertovný pojem homo ludens…
KOMOV: Člověk hravý…
LOGOVENKO: Ano, člověk hravý. Ale je tu také trochu tvrdší slovní hříčka — z našeho lidenové lze utvořit anagram nelidové. Takhle už si taky někdo zažertoval… Ale abychom neodbočovali, Maxim seznam lidenů získal, velmi obratně mi ho naservíroval a dal mi tak na srozuměnou, že už pro vás nejsme tajemstvím. Upřímně řečeno to pro mě byla úleva. Byl to totiž přímý popud pro zásadní jednání. Vždyť já už měsíc cítil na svém tepu něčí ruku, snažil jsem se Maxima vyhmátnout…
KOMOV: Myšlenky tedy číst neumíte. Přestože třeba rideři…
(Po dalších 9 minut 44 sekund je záznam hluchý.)
LOGOVENKO:…překážet. A nejen proto. Domnívali jsme se, že to musíme udržovat v tajnosti především ve vašem zájmu, v zájmu lidstva. Byl bych rád, kdybychom si v této otázce udělali opravdu jasno. My nejsme lidé. My jsme lidenové. Nenechte se mýlit. My nejsme výsledek biologické evoluce. Vznikli jsme, protože lidstvo dosáhlo určitého stupně sociotechnologické organizace. Třetí impulsní soustavu by bývalo bylo možné v lidském organismu odhalit už před sto lety, ovšem aktivizovat jsme ji mohli až počátkem tohoto století, a udržet lidena na strmé spirále psychofyziologického vývoje, provést ho všemi úrovněmi až do konečného stadia… tedy, řečeno vaší terminologií, vychovat lidena, to je myslitelné teprve pár posledních let…
GORBOVSKIJ: Okamžik, okamžik! Znamená to snad, že ona třetí impulsní soustava je přítomna v každém lidském organismu?
LOGOVENKO: To bohužel ne, Leonide Andrejeviči. A to je ta největší tragédie. Třetí impulsní soustava se vyskytuje s pravděpodobností jedna ku sto tisícům. Zatím nevíme, odkud a jak se tu vzala. Nejspíš je to výsledek nějaké prastaré mutace.
KOMOV: Jedna stotisícina — to při přepočtu na naše miliardy zase není tak málo… Takže rozkol, jestli tomu dobře rozumím?
LOGOVENKO: Ano. A proto to utajování. Byl bych rád, abyste mi správně rozuměli. Devadesáti procentům lidenů jsou další osudy lidstva a lidstvo lhostejné, nezajímají se o ně. Ale je tu také skupina takových jako já. Nechceme zapomenout, že jsme krev vaší krve, že máme společnou kolébku, a už řadu let si lámeme hlavy tím, jak důsledky tohoto nevyhnutelného rozkolu zmírnit… Uvědomte si, že fakticky se lidstvo štěpí na vyšší a nižší rasu. Lze si vůbec představit něco odpornějšího? Ta analogie je přirozeně povrchní a v zásadě nesprávná, ale před pocitem ponížení při myšlence, že jeden z vás unikl daleko kupředu, za hranici, která je pro sto tisíc dalších nepřekonatelná, se nikam neschováte. A ten jeden se zase nikam neschová před neodbytným pocitem viny, která vinou není. Mimochodem, nejhorší na tom je, že rozkol rozděluje rodiny, přátele…
KOMOV: Takže metahom zpřetrhává všechny tradiční vazby?
LOGOVENKO: To je velice individuální. A není to tak jednoduché, jak si představujete. Nejtypičtější vztah lidena k člověku je vztah velmi zkušeného a věčně zaměstnaného dospělého k sympatickému, ale nesnesitelně otravnému capartovi. A teď si tento základní model aplikujte na dvojice: liden a jeho otec, liden a jeho nejlepší kamarád, liden a jeho učitel…
GORBOVSKIJ: Liden a jeho přítelkyně…
LOGOVENKO: To už jsou tragédie, Leonide Andrejeviči, ty nejotřesnější tragédie.
KOMOV: Vidím, že si problém berete opravdu k srdci. Nebylo by pak jednodušší celé to vaše snažení zastavit? To přece musí být ve vašich rukou…
LOGOVENKO: A nemyslíte si, že by to bylo amorální?
KOMOV: A nemyslíte si vy, že je amorální uvrhnout celé lidstvo do stavu šoku? Vytvářet v psychologii mas všeobjímající komplex méněcennosti, postavit mládež před fakt konečnosti jejích aspirací?
LOGOVENKO: Proto jsem za vámi přišel abychom společně hledali východisko.
KOMOV: Východisko je jediné. Musíte opustit Zemi.
LOGOVENKO: Odpusťte, kdo musí opustit Zemi?
KOMOV: Vy, metahomové.
LOGOVENKO: Gennadiji, já znovu opakuji, že většina lidenů na Zemi nežije. Celý jejich život, veškeré jejich zájmy jsou orientovány mimo Zemi. Vy přece také netrávíte celý život v posteli! Trvale jsou se Zemí spjaty jen porodní báby mého typu a homopsychologové… a pak ještě několik desítek nejnešťastnějších z nás, kteří se nedokážou odtrhnout od rodin a od svých lásek…
GORBOVSKIJ: Aha!
LOGOVENKO: Co jste říkal?
GORBOVSKIJ: Nic, nic, jen vás pozorně poslouchám.
KOMOV: Vy nám tedy chcete naznačit, že zájmy metahomů a pozemšťanů se v podstatě nekříží, že?
LOGOVENKO: Ano.
KOMOV: Je možná nějaká spolupráce?
LOGOVENKO: V jaké oblasti?
KOMOV: To byste měl vědět spíš vy.
LOGOVENKO: Obávám se, že vy nám užiteční být nemůžete. Nu a pokud jde o nás… Víte, znám jeden takový starý vtip. Za těchto okolností zní sice trochu krutě, ale já ho přesto řeknu: Medvěda sice lze naučit jízdě na kole, ale bude z toho mít nějaké potěšení či užitek? Jen se proboha nezlobte a neurážejte. Vy sám jste přece řekl — naše zájmy se nikde nekříží. (Pauza.) Samozřejmě, kdyby mělo dojít k situaci, že Zemi a lidstvu bude hrozit nějaké nebezpečí, přispěcháme vám bez přemýšlení na pomoc a vynaložíme všechny své schopnosti a síly.
KOMOV: I za to zaplať pánbůh.
(Dlouhá pauza, je slyšet, jak bublá kapalina a cinká sklo o sklo, tiché doušky, tlumené supění.)
GORBOVSKIJ: Inu ano, tohle je vážná výzva pro náš historický optimismus. Ale když se nad tím zamyslíme, tak lidstvo zvedalo i hrozivější rukavice. A pak — já vám asi nerozumím, Geňo. Právě vy jste přece před časem tak vášnivě horoval pro vertikální pokrok. Tak prosím, tady ho máte, ten váš vertikální pokrok! V té nejčistší podobě! Lidstvo, které se rozlilo po kvetoucí pláni pod jasnými nebesy, se dere vzhůru. Samozřejmě ne hromadně, ale nechápu, proč vás to tak rmoutí… Takhle to bylo vždycky. A patrně to tak vždycky bude… Lidstvo se k budoucnosti vždy pnulo výhonky svých nejlepších reprezentantů. Géniové byli vždycky naší pýchou, a přitom jsme nehořekovali, že zrovna my k nim nepatříme. A to, co se nám on snaží namluvit — že není člověk, ale liden — to je otázka čistě terminologická… Stejně jste lidé, navíc pozemšťané, tomu nikam neuniknete.
KOMOV: Leonide Andrejeviči, vy mě tou svou lehkomyslností někdy prostě zarážíte. Tohle je opravdu rozkol! Chápete? Rozkol! A vy mi tu s prominutím plácáte nějaká spanilomyslná kázáníčka!
GORBOVSKIJ: A vy jste mi taky horká hlava, milánku. Samozřejmě že je to rozkol! Jenom by mě zajímalo, jestli už jste někdy viděl nějaký pokrok bez rozkolu. Jestli jste někdy viděl nějaký pokrok bez stresů, trpkosti a pocitu ponížení. Bez těch, co pokročí daleko kupředu, a těch, kteří zůstanou vzadu…
KOMOV: Ale jistě, jak jinak! „A ty, co zdupou mě a zničí, uvítám hymnou oslavnou…“
GORBOVSKIJ: Řekl bych, že víc by se hodilo něco jako… ééé… „A ty, kteří mě předstihují, provázím hymnou oslavnou!“
LOGOVENKO: Když dovolíte, Gennadiji Jurjeviči, pokusím se vás utěšit. Máme velmi vážné důvody k předpokladu, že tento rozkol zdaleka není poslední. Kromě třetí impulsní soustavy jsme v organismu druhu homo sapiens objevili také čtvrtou nízkofrekvenční, a teď už i pátou… zatím nepojmenovanou. Co by mohla znamenat iniciace těchto soustav, to zatím ani my — ani my! — nejsme s to domyslet. Ale nedosti na tom. Rozkol už se rýsuje i mezi námi, přímo v našich řadách. Je to nevyhnutelné. Jako monzunové lijáky. (Pauza.) Co se dá dělat? Za sebou máme šest vědeckotechnických revolucí, dvě technologické kontrarevoluce, dvě gnoseologické krize — takže než se nadějete, prosadí si evoluce své…
GORBOVSKIJ: No právě. Kdybychom pěkně seděli na zadku jako Leoniďané nebo Tagořané, žili bychom si jako v bavlnce. Co nás to popadlo, nechat se zlákat zrovna technologií!
KOMOV: To je všechno moc pěkné, ale stejně — co to je, ten váš metahom? Jaké jsou jeho základní cíle? Jaké podněty uznává? Jaké má zájmy? Nebo je to snad tajemství?
LOGOVENKO: V žádném případě…
(Tady záznam prakticky končí, protože po zbývající 34 minuty 11 sekund beznadějně mlčí.) 15.05.99
Zpracoval M. Kammerer
Dnes se při té vzpomínce maně zastydím, ale všechny poslední dny jsem tenkrát prožil ve stavu blízkém euforii. Bylo to, jako by najednou ustalo nesnesitelné fyzické vypětí. Něco podobného zřejmě zakoušel Sisyfos, když mu kámen konečně vyklouzl z rukou a jemu se dostávalo blažené možnosti alespoň chvilku posedět na vrcholu, než zase všechno začne znovu.
Každý pozemšťan se s Velkým zjevením vyrovnával po svém. Ale ať se na místě propadnu, jestli jsem na tom já nebyl přece jen hůř než kdokoli jiný.
Teď, když jsem si vše výše uvedené ještě jednou pročetl, přepadla mě obava, že mé strázně způsobené Velkým zjevením by mohly být nesprávně pochopeny. Může vzniknout dojem, jako bych se strachoval o osudy lidstva. Beze strachu se to pochopitelně neobešlo — vždyť tenkrát jsem o lidenech nevěděl nic vyjma toho, že existují. Takže strach tu samosebou byl. A taky krátké panické myšlené skřeky: „No, a doskákali jsme!“ A pocit katastroficky překotného zvratu, manévru, kdy máte pocit, že kormidlo neudržíte a poženete se neznámo kam, bezmocní jako divoch za zemětřesení… Ale tomu všemu přece jen vévodilo ponižující vědomí profesionální nezpůsobilosti: Tohle nám uteklo! Proklouzlo mezi prsty! Frnklo před nosem! A dobře nám tak, žabařům…
A najednou to všechno opadlo. Mimochodem vůbec ne proto, že Logovenko mě alespoň v něčem přesvědčil a v něco donutil uvěřit. Jde o něco docela jiného.
Na pocit profesionálního nezdaru jsem si za šest neděl zvykl („Muka svědomí jsou nesnesitelná“ — to je jeden z malých a nepříjemných objevů, jichž se člověk dobírá s přibývajícími léty.)
Kormidlo mi z rukou nic nevyrvalo — přenechal jsem je jiným — a dokonce jsem si se značnou dávkou nezúčastněnosti uvědomoval, že Komov jako obvykle příliš dramatizuje, kdežto Leonid Andrejevič je si, věren své přirozenosti, až příliš jistý šťastným koncem každého kataklyzmatu…
Znovu jsem se ocitl na svém místě a znovu mě opanovaly navyklé starosti, například jak zorganizovat stálý a dostatečně koncentrovaný přísun informací pro ty, jejichž posláním je rozhodovat.
Patnáctého večer jsem od Komova dostal pokyn, abych jednal podle vlastního uvážení.
Šestnáctého ráno jsem si k sobě pozval Toiva Glumova. Bez jakýchkoli vysvětlivek a předeher jsem mu dal přečíst záznam debaty v Leonidově domě a za pozornost stojí, že úspěchem tohoto tahu jsem si byl prakticky jistý.
Proč bych taky pochyboval?