Na první pohled nemají dvě prózy tohoto svazku nic společného: liší se žánrově, vycházejí z naprosto odlišného „prostoru a času“, a dokonce vzbuzují dojem, že nebyly napsány jednou spisovatelskou rukou… Přesto spolu nesousedí náhodou. Pokud pozorně nahlédneme do tvorby bratří Strugackých, můžeme záměr editorů knihy snadno vyložit. POHÁDKA O TROJCE (Skazka o Trojke, 1967) a novela VLNY ZTIŠUJÍ VÍTR (Volny gasjat vetěr, 1985) totiž představují v tvůrčí evoluci předních sovětských autorů vědeckofantastické literatury uzavření vždy jednoho, pro spisovatele i čtenáře nesmírně důležitého období. Obě prózy znamenají svým způsobem bilanci, zhodnocení a pochopení jedné uplynulé tvůrčí etapy.
Období, které ukončila Pohádka o Trojce, za etapu ani nelze považovat. Tvoří ji v podstatě dilogie, v níž první část, rozverná a nakažlivě humorná novela Pondělí začíná v sobotu (Ponědělnik načinajetsja v subbotu, 1965), tematiku zahájila a druhá — Pohádka o Trojce — ji zase uzavřela. Strugačtí mají mimořádně vyvinutý cit pro vyčerpanost tématu, a pokud je tedy tak rychle ukončili, znamená to, že v tomto případě přímo bleskově vyzrávali a pochopili nezbytnost udělat tečku.
Na druhé straně kniha Vlny ztišují vítr představuje závěrečný akord víc než čtvrtstoletí úvah a hledání, najdeme v ní uzavření celého světa, jemuž dnes neřekneme jinak než „svět Strugackých“. Tyto dvě předběžné bilance předložili tedy editoři v jednom celku čtenářskému soudu.
Není žádným objevem, že vědeckofantastická literatura je rodná sestra satiry. Měly společné začátky, vždyť co jiného jsou satirické Pravdivé příběhy Lúkiána ze Samosaty než první „fantastický“ román v dějinách literatury? Oba žánry mají v oblibě hyperbolu, grotesku, absurditu a za svůj hlavní nástroj si vybraly převracení všeho vzhůru nohama. Jeden bez druhého chřadne; satira chtě nechtě „fantazíruje“, zobrazuje svět zkresleně a naruby a tento obraz je všechno jiné než reálný; autor vědeckofantastické literatury posílá naopak hrdiny do svých známých světů — ať už jsou to budoucí věky nebo jiné planety — aby se přitom rozpustile i jízlivě vysmál všemu, co stojí v cestě životu v našem dnešním světě a co hrozí ještě většími a smrtelně vážnými katastrofami v budoucnu. Satira a sci-fi si jsou natolik blízké duchem, laděním a zvolenými zbraněmi, že řada čtenářů otevírá vědeckofantastické knihy už s tím úmyslem, že v nich chce najít satirickou diagnózu dnešních neduhů společnosti…
Pohádková novela Pondělí začíná v sobotu vtrhla do našeho života, života generace, která v roce 1965 zrovna začala přemýšlet, kam zamířit po ukončení školy, doslova jako meteor! Jako tunguzský meteorit, který otřásl světem vědecké fantastiky a rozházel na všechny strany věkovité kmeny „vážné“ nudy, mentorování a únavných přednášek, což tvořilo hlavní náplň tehdejší sovětské science fiction.
V polovině šedesátých let měli už bratři Strugačtí pevné místo ve špičce sovětské sci-fi, čtenáři si je stačili oblíbit mimo jiné pro jiskřivý humor, jenže takový vodopád žertů a kousavých glos ke všemu a všem čtenáři zřejmě neočekávali. Doba přitom nebyla rozvernosti příliš nakloněna. Sláva studentských dýchánků z konce padesátých let, všeobecné opojení z „fyziků“, kteří dokážou navíc ještě šprýmovat, se postupně stávaly legendou. Období vzestupu, oživení a celkového „oteplení“ našeho života po roce 1956 bylo, jak jsme se teprve dnes odvážili přiznat, kratší, než jsme tehdy doufali. I Strugačtí se nechtíc opozdili a jejich Pondělí začíná v sobotu se objevilo jako téměř poslední „sbohem“ odcházející epoše.
Je však neobyčejně zajímavé, že ještě dlouhá léta jsme si na toto období pamatovali právě podle proslaveného opusu Strugackých. Jiskřící, šibalské veselí této knihy, hymnus na živou, osvobozenou, nezištně ušlechtilou vědu, jež se usmívá a sama ze sebe si utahuje, měly pro nás zvuk i tehdy, kdy se realita opět proměňovala nikoli zrovna žádoucím směrem a kdy se měnila i naše nálada a vztah k vědě. Pondělí začíná v sobotu by však zůstalo jen nostalgickým retro, útěšnou pohádkou o dobách minulých, která je ve srovnání se stávající realitou vskutku nemístná, kdyby… Kdyby totiž nezbytnost rychlé korekce vlastních názorů nepocítili jako první sami autoři.
Pohádka o Trojce byla otištěna operativně už v roce 1967 v irkutském časopisu Angara a ihned, vzápětí po nevybíravém rozdrcení v tisku a po „vyvození důsledků“, se proměnila na dvě dlouhá desetiletí v bibliografickou vzácnost. Stydlivě se o ní mlčelo a teprve v roce 1986 byla znovu vydána. Teprve tehdy čtenář (ovšem už z dalšího pokolení, které novelu četlo poprvé) mohl sám posoudit, že Strugačtí nenapsali nic hanlivého, nic, co by „podrývalo“ a znevažovalo svět, v němž žijeme a pracujeme.
Hořká, naježená a neučesaná kniha je prodchnuta láskou k tomuto světu a bolestivým prožíváním všeho, co mu překáží na cestě vpřed (v dnešní době to můžeme teprve plně docenit!). V těch dávných dobách Strugačtí jako jedni z prvních pochopili nutnost právě takové „neučesané“ pravdy. Cesta prvních bývá vždy trnitá, plná pastí a léček, ale také ušlechtilá. Dnes, kdy vracíme čtenářům nejeden příklad „pravdy za každou cenu“, pravdy vyřčené dávno předtím, než se stala normou našeho života, zaujímá novela Strugackých důstojné místo mezi knihami bojujícími za pravdu.
Z literárního hlediska není Pohádka o Trojce bez kazů. Její syžet je spíš volný, jednotlivé epizody nejsou vždy plně skloubeny a ostrá satira Strugackých nabývá občas podoby přespříliš zlostné a mění se místy v jízlivý pamflet. Když ovšem pohlédneme na toto dílo z výšin dvou posledních desetiletí, nezbývá nám než závidět pronikavost jejich pohledu. Před dvaceti lety dokázali spatřit to, čemu se teprve v poslední době z tribuny XXVII. sjezdu KSSS dostalo přesného a pravdivého zhodnocení. Nebudu se podrobně zabývat syžetem a postavami, a tím méně humorem — není nic horšího než vtip, který vyžaduje dodatečné rozbory a vysvětlování. Chci se však zmínit o jednom závěru, k němuž autoři Pohádky o Trojce dospěli.
Kdo jsou členové všemocné Trojky, která ze šestasedmdesátého patra nám už známého Výzkumného Ústavu Belzebubismu, Eskamotérství, Cyklopologie, Najádologie a Imaginárních Cirkulací (VÚ BECNIC) řídí veškerou jeho činnost? Strugačtí jsou nelítostní ve své lakonické odpovědi: „kanalizátoři“, kteří se doškrábali k moci. Nejsou to jen obyčejní diletanti, kteří vládnou vědě, racionalizují a utilitarizují nevysvětlitelné jevy — ne, to by bylo příliš úzké. Jak název — zvláštní nebo mimořádná „trojka“ (starší generace si jistě pamatuje, jak „trojky“ nahradily svého času soudnictví, zákon i právo), tak podivné číslování pater a řada dalších nápadných detailů jednoznačně ukazují, že záměr Strugackých je hlubší a zásadnější.
Je to kniha o byrokratech, kteří mají řídit živý proces a přitom o něj neprojevují ani profesionální, ani čistě lidský zájem. Je to kniha o lidech, kteří považují nejen za přílišnou námahu, ale dokonce za nebezpečnou činnost, kdyby pronikali do podstaty tohoto procesu, kdyby se v něm snažili vyznat, kdyby přijímali pozitivní rozhodnutí a pomáhali věci. O to větší úsilí však vyvíjejí při nafukování mýtu o své nezaměnitelnosti „u kormidla“, přičemž nevynášejí soudy jinak než „hlasem lidu“ (vzpomeňme si na uštěpačné a ve své podstatě hrozivé fráze z úst Lavra Fedotoviče: „lid dává přednost jízdě v pohodlném kabrioletu“, „lid nepotřebuje neznámé hrdiny…“. Je to příběh o těch, kteří kolem svého křesla nepřetržitě budují hluboce členěné opevnění z hradby papírů a kteří se uvnitř obávají všeho nového, „neinventarizovaného“, co se nevměstná do Prokrustova lože byrokratických zákazů a omezení, zkrátka bojí se jakéhokoliv projevu skutečného života.
Nejhrozivější stav přijde však až tehdy, když se do takových rukou dostane Velké Kulaté Razítko, s jehož pomocí potvrzují, uzákoňují všechny své banální obavy a převádějí nesmysly, které zplodila jejich hlava, do reálné roviny směrnic. Čtenáři Strugackých vědí až příliš dobře, k čemu tento způsob řízení ve vzdálené i nepříliš vzdálené minulosti vedl. V roce 1967 byl právě nejvyšší čas se zamyslet, k čemu ještě vést může.
Vedle obecnějšího záměru, jímž je tedy pamflet na byrokracii, si Strugačtí očividně stanovili ještě dílčí úkol, který se projevil přinejmenším v rozhodně nikoli náhodném výběru dějiště. Je to až neuvěřitelné… Budiž, ať je šestasedmdesáté patro vystaveno zlovůli Trojky, ale pod ní přece sídlí Výzkumný Ústav! Copak by roztomilí, bystří, mladí rytíři vědy s čistými ideály připustili, aby se ve zdech „chrámu“ rozmohlo něco takového?! Že by zrovna jejich věda dala život zlověstné Trojce, která své zločiny vykonává jménem vědy a evidentně nemá nejmenší strach z reptání „dolních pater“?
Uprostřed šedesátých let, kdy novela vznikla, byla věda skutečně považována za magickou hůlčičku: věda dokáže všechno, všechny obšťastní a přivede lidstvo do zlatého věku rozkvětu… Myslíme si dnes totéž?
Strugačtí časně prohlédli skrytou „červotočinu“ obdobné apoteózy vědy. Věda je sice čistá, posvátná, ale dělají ji jen lidé. Věda vyžaduje kapitálové investice a ty vkládají právě lidé, často vědě na hony vzdálení. Věda může znamenat zhojení, lék, ale také jed. Proto sám fakt zaujetí pro vědu nemůže posloužit jako odpustek za podlost, trestuhodné omyly a protilidskost.
Při definitivním účtování musíme konstatovat, že ani přístroje, ani vzorce nenesou vinu na tragédiích Challengeru a Černobylu, na „chemizaci“ a ekologické krizi, na bombách a raketách trvale namířených na lidstvo. Vina leží právě na těch lidech, kteří nejhlasitěji ze všech proklínali vědu. Na těch, kdo vpustil do zaslíbeného království „kanalizátory“, omezence a ještě je vyzbrojili — byla to nedomyšlenost, chyba nebo trestuhodná nedbalost? — Velkým Kulatým Razítkem a kdo pak později v sobě nenašel dost sil a schopností (nebo prostě odvahy) postavit se proti Vuňukovům a jejich nohsledům.
Po přečtení této maximálně čestné knihy buďme k sobě také čestní. Mladí sympatičtí hrdinové, mágové, kteří všechno hravě zvládali, se před zlověstnou Trojkou, před agresivním úřednickým diletantismem úplně rozklepali a nechali se porazit (nebo skoro porazit — přece nemůžeme brát optimistické finále Pohádky o Trojce vážně!).
Na rozdíl od řady svých kolegů, kteří dospěli k obdobným závěrům o roli vědy ve společnosti — i když později —, Strugačtí nemají tendenci vrhat se do opačné krajnosti a vynášet obviňující verdikt nad vědou vůbec. Stejně jako dřív zůstávají věrni tvrzení, že věda je chrám, jenže v něm neslouží svatí a netělesní andělé, ale lidé se svými velkými vášněmi, ale i malostí, s honosnými myšlenkami, ale občas i zlými úmysly, směřováním k vznešené pravdě, ale zároveň i k vznešenosti postů a vavřínů. Na tom není nic strašného ani ohromujícího, i když někdy může šokovat už jen obyčejný pohled do zrcadla. Taková je prostě realita a nesmíme se utěšovat falešnými iluzemi — vědecké tituly a řády ještě nikoho nezbavují obtížné zkoušky lidskosti.
Byl takový závěr před dvaceti lety nepochopitelný a předčasný? Zřejmě ano. Ovšem kvalitní science fiction vždy trpí za svou „neaktuálnost“, „předčasnost“. Bije totiž na poplach, jakmile ucítí sotva znatelný zápach spáleniny, dlouho předtím, než všichni kolem — i ti, kteří se nejvíc rozhorlovali nad jejím „panikařením“ a „zhušťováním barev“ — zařvou: „Hoří!“
Druhý výsledek bilancování bratří Strugackých najdeme v novele Vlny ztišují vítr. Její problematika je však rozsáhlejší, obecně zásadnější, autorská cesta k „bilanci“ tu byla dlouhá a spletitá, proto se musíme u tohoto díla Strugackých zastavit zevrubněji.
Představa o sci-fi jako o literatuře „popisující budoucnost (s důrazem na prvním slově) se zrodila v dávných dobách, kdy ještě neexistovala skutečná vědeckofantastická literatura, ale kvetla literární utopie, k jejímž úkolům patřilo právě posouzení otázek budoucího uspořádání světa. Veškeré literární utopie vznikaly s jediným cílem — předvést současníkům žádoucí obraz společenského pořádku. Přídomek žádoucí s sebou zákonitě nesl jiný — v dohledné době nedosažitelný, a tak utopie odkazovala čtenáře do jakési neurčité budoucnosti.
S vědeckotechnickým pokrokem se situace principiálně změnila. Především se objevila vědeckofantastická literatura, jež sice byla dědičkou utopie, ovšem její hlavní úkoly byly zcela odlišné. Za druhé se kardinálně změnilo samo pojetí budoucna. Zkrátka utopie je vždy statická, protože představuje nejzazší mez tužeb, ukončení sociálního vývoje lidského společenství. Svět budoucnosti v nejlepších dílech dnešní science fiction znamená vždy novou zátočinu, za níž se otevírá další a další prostor…
Takto začali před čtvrtstoletím budovat svůj svět budoucnosti bratři Strugačtí. Pokud si první sborník povídek sestavených do cyklu Návrat. Poledne 22. století (Vozvraščenije. Polděň XXII veka, 1962) zachoval ještě nádech utopičnosti, pak v dalších knihách, které na něj navazují a jsou s ním spjaty jednotným časoprostorem a společnými hrdiny, nabyl svět Strugackých podoby skutečného světa: složitého, vnitřně bohatého a několikavrstevného světa, který se dramaticky vyvíjí. Neobývají ho žádní bozi (Lidé jako bozi se jmenovala proslulá utopie H. G. Wellse), ale lidé, a proto čtenáře nenudí žádné další setkání s ním.
Na počátku Strugačtí možná usilovali o jistou ukončenost obrazu budoucnosti (nesmíme zapomenout, v jaké to bylo době, abychom porozuměli odpovědi spisovatelů na sociální objednávku tehdejší vědeckofantastické literatury), později však prvotní schéma se vší rozhodností opustili. Jejich svět „Poledne“ — ve druhé redakci z roku 1967 se kniha jmenuje Poledne 22. století — začal produkovat dramata, „nezaplánované“ etické kolize, obnažily se i jeho vnitřní rozpory, zkrátka tento svět se rozbouřil, ožil a vytrhl se z předem načrtnutých kolejí.
Tak se pod perem talentovaných spisovatelů naznačený výsledek sociálního vývoje, konečné stadium společnosti (komunismus — přirozeně jak se v roce 1962 jevil umělcům a tehdy nejen jim) proměňuje v Marxův počátek skutečných dějin.
Úplného ztotožnění čtenářů se svým uměleckým světem dosahují Strugačtí postupným, od jednoho díla k druhému, vtahováním do „své“ budoucnosti. Čtenář si na ni zvyká, seznamuje se blíž s jejími obyvateli a po nějaké době se v ní začíná cítit jako doma. Přitom nestačí rozestavit ve vzdálených zákoutích tohoto světa srozumitelné ukazatele — zmínky o již známých událostech a detailech, ale k úspěšnému zabydlení v neznámém světě jsou nezbytní také zdatní průvodci. Jsou to hrdinové světa Poledne a nikoli postavy konkrétní knihy z cyklu.
Strugačtí velmi efektně využívají metodu postupného seznamování čtenářů s hrdiny. Každá konkrétní próza — k cyklu bezprostředně patří díla Ničivá vlna (Daljokaja raduga), Špunt (Malyš), Chlapec z planety Giganda (Paren iz preispodněj) a také trilogie o Maximu Kammererovi — má samozřejmě své protagonisty, ale ukazuje se, že ti ve vědomí čtenářů nevytvářejí komplexní obraz budoucnosti „podle Strugackých“. Naopak druhořadé (v konkrétním díle) postavy přecházejí z prózy do prózy, jsou neustále připomínány a citovány, a tak formují duchovní, mravní a intelektuální charakter této budoucnosti.
Vzniká překvapivý efekt reálného, vlastně trvale nedopsaného světa, zosobněného v obrazech lidí; v každém novém díle Strugackých se obrací ke čtenáři další a často neočekávanou stránkou. Je zajímavé, že se tu vyvíjejí a nabývají psychologickou hloubku právě „druhořadí“, avšak při bližším pohledu hlavní hrdinové světa Strugackých. Podle nich de facto soudíme o stavu věcí v tomto světě.
Obraťme se hned k nejpůsobivějšímu příkladu, jímž je odborník na kontakty s mimozemským rozumem Leonid Gorbovskij. S výjimkou rané prózy Ničivá vlna nenapsali Strugačtí ani jedno dílo, kde by vystupoval jako hlavní hrdina. Objevuje se vždy jen epizodicky, neustále se o něm mluví, je citován, slouží jako vzor, a přitom sám nějak překvapivě šikovně dokáže „unikat“ upřenému čtenářskému pohledu. Ovšem jeho neviditelná přítomnost ve světě Poledne se projevuje všude a jeho morální autorita si podřizuje i čtenáře.
Vytvořením tohoto jediného obrazu Strugačtí vyřešili smutně proslulý „problém“ kladného hrdiny. V době, kdy kritika spílala takzvané „velké literatuře“ za to, že takového hrdinu nepředstavuje, mládež horující pro dílo Strugackých se už pevně rozhodla, kdo bude jejím vzorem. Bez Gorbovského — bez kouzla jeho osobnosti, bez jeho lidskosti, bez jeho odvahy, jíž je cizí jakákoliv póza, a konečně bez jeho nevšední moudrosti a přesného morálního hodnocení — si sotva umíme představit svět Poledne. Snad žádný jiný hrdina Strugackých není tak pevně spjat s pojmem „svět budoucnosti podle Strugackých“.
Když si vybavíme všechno, co jsme si o Gorbovském přečetli, máme pocit, že by to vystačilo sotva na hrdinu kratičké povídky… Nikde nenajdeme ani rozsáhlé popisy, ani biografické údaje o Gorbovském, ani bohatý řetěz událostí, které by se k němu pojily, ani jeho vlastní výroky o „smyslu života“, a přitom cítíme vedle sebe člověka, s nímž v duchu mluvíme, polemizujeme, radíme se…
Proč dílo Vlny ztišují vítr vyvolalo v naší paměti právě tento obraz? Proč ne obraz Maxima, zesnulého Sikorského, proč ne obraz Maji Glumovové a jejího syna, ale právě obraz Leonida Gorbovského, který se tu objevil všehovšudy v jediné epizodě na posledních stránkách prózy?
To má svůj důvod a Gorbovského jsme vůbec nepřipomněli náhodou.
Na otázku, o čem je tato novela Strugackých, můžeme zhuštěně odpovědět: o konci světa Poledne. Nejedná se tu však ani o přírodní katastrofu, ani o zkázonosné dílo lidských rukou, ale o vnitřní, zřejmě zákonité ukončení další etapy jeho vývoje. A také o vstupu společnosti, kterou Strugačtí po čtvrtstoletí popisovali, do nové fáze, v níž už tato společnost nejspíš nebude oním známým světem Poledne.
Neurčitost tvrzení je tu zcela na místě, neboť Strugačtí nic určitého netvrdí, pouze předpokládají. Aby se čtenáři samostatně dopracovali k pochopení této pro řadu z nich dosti nepohodlné myšlenky, je syžet díla až nadměrně překombinován a zatížen vedlejšími syžetovými liniemi, které záměrně odvádějí od toho hlavního. Vzpomínající hrdina příběhu komplikovaně vyšetřuje sérii záhadných událostí, vychází však najevo, že toto vyšetřování k ničemu nevede. Znovu se na horizontu vynořuje známý problém „progresorství“, ale pak jakoby „uvázne“ a je odsunut stranou. Logika syžetu směřuje zdánlivě k jasnému finále, když vtom na posledních stránkách dostane všechno diametrálně odlišný směr.
Copak tu Strugačtí nejsou najednou s to zvládnout materiál? K tomuto nejprostšímu závěru jistě někdo dospěl, ale existuje ještě jiná „verze“, která vykládá — pro Strugacké opravdu netypickou — rozbředlost syžetu díla. Je možné, že problém, který tentokrát nadhodili, byl pro nepřipraveného čtenáře tak neočekávaný a závěr, pro autory samé od počátku jasný, byl tak nesnadno stravitelný, že spisovatelé… zaváhali. Zarazili se jako každý člověk, který musí sdělit svým blízkým nepříjemnou zprávu.
Pružinu morálního konfliktu stlačili autoři jako nikdy dřív. Před obtížnou morální volbou se tu už neocitl jeden člověk, ale společnost jako celek. Svět Poledne jako by ustrnul na prahu… Čeho? Svého konce? Nebo nové etapy? A my, čtenáři Strugackých, vzrušení a zamyšlení, a dokonce mírně rozpačití (v rozpacích se očividně ocitli i hrdinové knihy) jsme najednou zatoužili po rychlé myšlenkové audienci u Leonida Gorbovského. Zachtělo se nám vyslechnout jeho názor na události, jeho hodnocení a prognózu budoucnosti, protože tolik věříme jeho moudrosti a bezúhonnému mravnímu zákonu v jeho nitru… Později jeho hodnocení uslyšíme.
Problém volby je v novele Vlny ztišují vítr posunut na novou kvalitativní úroveň. Pokud ve všech předcházejících knihách cyklu — v situacích často nelidských — volí jednotliví hrdinové, pak v posledním díle se veškeré lidstvo ocitlo tváří v tvář problému všech problémů: otázce vlastní budoucí existence. A také problému zachování lidskosti v sobě samém, když se objeví lákadlo stát se nadčlověkem.
Nad vším dominuje problém, avizovaný už v raných prózách Strugackých, problém, morální volby, zastavení se před často neviditelnou mezí oddělující lidskost od nelidskosti. Otázka nespočívá v tom, zda jsou lidenové popsaní v díle „nadlidmi“. Pro Strugacké je mnohem důležitější rozhodnout, nakolik lidští zůstali ve světě Poledne lidé.
Trilogie o Maximu Kammererovi provází autory patnáct let: Obydlený ostrov (Obitajemyj ostrov) vyšel v roce 1970, poslední část Vlny ztišují vítr v roce 1985. V životě hlavního hrdiny uběhlo ještě víc času. S Kammererem, tehdy ještě chlapcem, jsme se seznámili na vzdálené planetě Sarakš, když se jako zapálený mladík rozhodl bez váhání zamíchat do místních záležitostí. A loučíme se se starým mužem, který hodně prožil a viděl a rozhodl se, že sepíše paměti. Za sedmdesát let mnoho promyslel, nabral životní zkušenosti a moudrost a svět Poledne jako by dospíval spolu s ním.
Připomeňme si, jak se dostal chlapec na planetu Sarakš. Rozhodl se, že se bude s batohem na zádech toulat po horách a po lesích. Odvaha, rozhodnost, čestnost a poctivost úmyslů — to všechno do Maxima vložila společnost, která ho vychovala. Jedinou věc mu tehdy ještě nemohla poskytnout — zkušenost, ale to je, jak se říká, věc, která se dostaví časem. Maxim navíc podle měřítek dvacátého století (společnost na Sarakši se našemu dnešku příliš nevzdalovala) je skutečný nadčlověk: vidí ve tmě, snáší radioaktivitu, střely ho nezabíjejí… V umírajícím, zuboženém světě na Sarakši mohl takový člověk skutečně převrátit všechno vzhůru nohama. A také by jej převrátil, kdyby ho včas nezastavil Rudolf Sikorski, pracovník Galaktické bezpečnosti, který už dlouhá léta spolu s kolegy zachraňoval tuto hynoucí planetu. Maxim v Obydleném ostrově se rychle rozhodoval, rychle jednal, s jeho ušlechtilým zápalem nemůžeme necítit. Jediným jeho „nedostatkem“ bylo mládí, které si těžko zvyká na myšlenku, že historii nedělá pouhé ušlechtilé nadšení. Maxim prostě nemohl předvídat všechny důsledky svého „útoku kavalérie“ na cizí dějiny. Rudolf Sikorski se mu musel postavit do cesty, aby zchladil žár zeleného mladíčka, aby ho naučil doopravdy pracovat, místo aby jen konal „hrdinské činy“.
Na stránkách Obydleného ostrova ještě nezaznělo slovo progresor, objeví se až v Broukovi v mraveništi (Žuk v muravejnike, 1979), ale nad podstatou progresorství se čtenáři poprvé zamysleli zřejmě v Obydleném ostrově. Dlouhá, vyčerpávající, nezištná — a navíc téměř vždy nevděčná práce, to je tedy vměšování do cizího života, do cizí historie. V závěrečné části trilogie slyšíme, že uplynulo sedmdesát let od Maximových eskapád a práce na Sarakši stále pokračuje a k ukončení má zřejmě daleko. Kolik času bude ještě třeba?
Co je to tedy — svědectví o bezmocnosti Maximových kolegů progresorů? Copak je principiálně nemožné poskytnout pomoc obyvatelstvu jiné planety, aby se zbavilo sociální bídy, postavilo se na nohy a mohlo se v plné míře považovat za lidstvo? Autoři spíš odvážně vyzývají, abychom si jednou provždy uvědomili, že jakékoliv vměšování, „pomoc pokroku“ v jiném, cizím, ne úplně pochopeném světě představuje proces trvající desetiletí, ne-li staletí. Proces, který vyžaduje úmornou práci stovek lidí, pomalé, obtížné prodírání kupředu, při němž je třeba opatrně připravovat a ověřovat každý krok.
V Obydleném ostrově je Maximovi všechno jasné: udělá to a to, a obyvatelé planety budou nadšeně vítat „osvoboditele“. A jakmile skončí oslavy, začnou s elánem budovat nový život. Maximův „ostrov“ chlapečka rychle zocelil, a co v jeho vědomí opracovat nestačil, vzal na sebe Sikorski. Byl starší, moudřejší a měl navíc sociální a historickou zkušenost. Je zapojen do činnosti, která vnějškově není ani pro něho samotného přitažlivá a na svých bedrech nese jakoby náklad budoucích desetiletí stejně vyčerpávající práce, již zatím může jen tušit. Doba snění a opojení vlastní všemocností pro mladého Maxima nenávratně skončila, na Sarakši skončilo jeho mládí. Pouze jeho nebo mládí celého světa Poledne?
V próze Brouk v mraveništi se znovu setkáváme se známou dvojicí. Maxim je zralý čtyřicátník, má za sebou už i solidní zkušenost profesionálního pracovníka Komkonu-2. Jeho šéf Sikorski je už stařec. Je to důležitý detail, který pomáhá autorům, aby ponechali otázku hodnocení odvíjejících se tragických událostí otevřenou. Strugačtí záměrně vybudovali syžet tak, aby každý krok Sikorského bylo možné se stejnou oprávněností hodnotit jak v jeho prospěch, tak proti němu. Analogicky dvojznačné jsou i signály rozhozené obratně po textu — detaily, vysvětlivky, epizody. Čtenář, který je přesvědčen o vině Sikorského, si přečte tyto signály jako důkazy „stařeckého marasmu“ šéfa Komkonu-2 nebo jako důkazy toho, že nevydržel tlak odpovědnosti, že se morálně zlomil. Tytéž „signály“ si však přečtou i obhájci Sikorského, najdou tu nemálo argumentů, že špatný odhad důsledků v případě s hypotetickou supercivilizací Poutníků vede téměř vždy k tragickým koncům. Lev Abalkin jedná v závěru ne jako člověk a nezaregistruje pomocnou ruku Sikorského, nabídnutou v poslední chvíli už čistě lidsky, bez instrukcí a mimo plán operace.
Pro spisovatele byl důležitý konflikt mezi povinností a svědomím, který je tíživější tím, že pro Sikorského jsou tyto dva pojmy identické: na jeho bedrech spočívá odpovědnost za bezpečnost lidí na Zemi a bez nich by se o žádné lidskosti už nedalo mluvit.
Autorské upozornění na věk Sikorského nikoho podle mého nemůže zmýlit. Čtenáři, seznámení se světem Poledne, jsou a priori přesvědčeni o nenahraditelnosti Sikorského na místě velitele Komkonu-2. Ve společnosti popsané Strugackými musí být na odpovědné a nevděčné místo postaven jenom ten, kdo je zvládne nejlépe ze všech, kdo přijde na nejoptimálnější řešení a kdo nezačne jednat, dokud nepromýšlí všechno do nejmenších podrobností. A když se rozhodne, neodmítne hodnotit sám sebe nejpřísněji ze všech.
Prohlásit, že úkoly pracovníků Komkonu-2 jsou obtížné, neznamená nic. Posláním této organizace je ochraňovat klid třiceti miliard pozemšťanů před možnými útoky z vesmíru, a proto musí její zaměstnanci pracovat doslova v nelidských podmínkách. Nikdo totiž vlastně neví, jaká překvapení lze očekávat od Neznáma skrytého v kosmu. Tajemná supercivilizace Poutníků, o níž se dovídáme z útržkovitých informací v celém cyklu, nemusí být přece ani přátelská, ani nepřátelská. Prostě cizí… Poutníci nejsou možná ani humanoidi a sotva se kdy podaří objasnit, co chtějí od pozemšťanů. Když se v Broukovi v mraveništi dovídáme o „kosmických nalezencích“ (Lev Abalkin je jeden z nich), vychází najevo, že obavy jsou oprávněné. Pozemská civilizace byla mimo svou vůli zavlečena do neznámého experimentu, a kdo může zaručit, že jeho důsledky nebudou pro ni osudové?
Proto je potřebný Komkon-2 a proto Rudolf Sikorski nese po čtyřicet let na svých bedrech tíhu nelidské odpovědnosti. Jakmile byl skrytý program vložený Poutníky do Abalkina spuštěn, nemá Sikorski už čas na rozmýšlení. Je nucen jednat a jednat najisto. Nejjednodušší je Sikorského jednoznačně odsoudit a připomenout si trýznivou otázku Dostojevského: může být šťastná budoucnost postavena na krvi jednoho nevinně zabitého dítěte? Jenže Strugačtí neukazují abstraktní filozofický problém vzájemného vztahu cíle a prostředků, ale individuální lidské drama. Celá situace je vystavěna tak, že zkoušku lidskosti neprodělává jen Sikorski, ale svět Poledne vůbec. Co je to za šťastnou budoucnost, kde lidé trpí takovými duševními mukami, kde musí být obětován člověk, aby bylo zachráněno lidstvo?! Strugačtí se odpovědi nevyhýbají, ale zároveň neodpovídají ani zjednodušeně. Přece jen zřejmě ve svůj jasný svět věří a svou vírou nakazili i čtenáře. Budoucnost podle Strugackých si prese všechno zasloužila právo na přívlastek šťastná. Nikoli utopicky bezstarostná, ale šťastná. Bezstarostnost je přece jen úděl bohů; lidé nemohou žít bez dramat a tragédií, nemohou se vyhnout kruté volbě. Sám život si diktuje, aby člověk platil za zvědavost, za touhu poznávat a pronikat do Neznáma.
Co když ti, kdo zanechali na vzdálené planetě inkubátor s „nalezenci“, chtěli právě vyzkoušet stupeň lidské zvědavosti? A což vzájemný poměr této zvědavosti s morálkou a s moudrostí, která by se měla projevit ve správném odhadu důsledků? Nikoli náhodou se v závěru Brouka v mraveništi objevil Gorbovskij, který zformuloval přesné a odvážné hodnocení událostí: ve chvíli, kdy lidé ochutnali jablko poznání, sami vlastně spustili program budoucích testů morálky a lidskosti a vzali na sebe morální odpovědnost za všechno, co bude následovat…
Štěstí tohoto světa, budoucnosti „podle Strugackých“, nespočívá v umělé izolaci před jakýmikoliv problémy, před „věčnými otázkami“ bytí a před často neřešitelnými etickými hádankami, na jejichž zadávání jsou Strugačtí mistři. O takovém štěstí může snít měšťák. Pro lidi žijící ve světě Poledne spočívá štěstí a zároveň i spolehlivá záruka budoucnosti v možnosti trvalého prověřování sebe sama v lidskosti.
To znamená: přijímat rozhodnutí, když to diktují okolnosti, dělat chyby, a to také znamená soudit se za ně co nejpřísnějším metrem, neomlouvat je „objektivními podmínkami, ale učit se na nich a usilovat o to, aby se neopakovaly. A to ještě znamená: jednou provždy se vzdát škodlivé, člověka nedůstojné iluze, že lze žít bez problémů.
V Broukovi v mraveništi vidíme očima Maxima Kammerera pouze události čtyř osudných dnů, jimž — a také předešlým čtyřiceti letům — se ještě dostane od něho zhodnocení. Zato se Sikorským se tu loučíme navždy. Došel až na hranice lidských možností. Finále Brouka v mraveništi představuje v jistém smyslu kritický práh progresorství vůbec. Události přece lze interpretovat jako „progresorskou činnost hypotetických Poutníků v soustavě lidstva“ (tato věta zazněla později v závěrečné části trilogie) a pak bude hodnocení jednoznačné.
Ovšem nutný byl zřejmě i tragický příběh Lva Abalkina, i Sikorského dilemata, aby lidstvo opojené technickou všemohoucností provedlo přísnou revizi svých představ o morálce a lidskosti. Přinejmenším jsme vůbec nemuseli pochybovat, že Maxim si z prožitých událostí vezme poučení. A to znamenalo, že po Broukovi v mraveništi jsme oprávněně mohli očekávat od Strugackých návrat do světa Poledne a nové setkání s Kammererem.
K tomuto setkání právě došlo. Pokusme se nahlédnout do novely Vlny ztišují vítr z hlediska předešlých úvah. V první řadě si musíme analyzovat, jak se změnil Maxim a spolu s ním celý svět Poledne.
Maxim je nyní člověk, který skutečně hodně prožil a mnoho věcí si ujasnil. Zatímco v Obydleném ostrově byla jeho volba přece jen volbou nezkušeného mladíka a v Broukovi v mraveništi byl pod tlakem okolností zbaven možnosti volit a pouze přihlížel tragédii Lva Abalkina a Sikorského, v posledním díle musí volit sám. Ostatně spolu s celou společností. Dokonce ani jeho spolupracovník Toivo Glumov se volbě nevyhnul a volil zcela neočekávaně, čímž Maxima zasáhl přímo do srdce. Celá společnost je nucena volit, protože se jako celek ocitla na rozcestí.
Nebezpečí nepřišlo z hvězd, ale přikradlo se neočekávaně „zevnitř“, dozrálo tady, na Zemi… Když ponecháme stranou veškeré detaily, kterých je až příliš mnoho na to, aby nás nedonutily zbystřit pozornost, zbývá hlavní problém: co dělat s tou částí lidstva, u níž se vlastně znovu rozběhl dávno zastavený evoluční mechanismus a která se před očima ohromeného Maxima a jeho kolegů proměňuje… V koho? Nebo v co?
Je však jisté, že v něco nelidského, možná jsou lepší než lidé, možná horší, ale v každém případě to nejsou už lidé. Jsou to lidenové, další stupeň vývoje rozumu na planetě.
Kvalitativní skok ve vývoji však neprodělali všichni pozemšťané, což vnáší do konfliktu napětí. Příliš dlouho jsme si na svět Poledne zvykali jako na svět komunistické budoucnosti, na svět stejných možností, a tady se najednou před Maximovýma očima rodí zjevná nerovnost, rozdělení na „vyšší“ a „nižší“. Lidenové se s lidmi nudí, „odcházejí“ a trhají onu neviditelnou pupeční šňůru, která je spojovala s mateřským lůnem — lidskost. Strugačtí by nebyli Strugackými, kdyby se omezili na abstraktní úvahy, ale ponořili svého hrdinu až po krk ještě do individuálního problému volby. Dívat se za odcházejícím dítětem znamená pro rodiče vždycky zkoušku. Vyrůstají z pout rodičovské péče, odcházejí, ale i když jejich touhy a představy jsou odlišné od rodičovských, morálka v nich zůstává stejná. Jinak bychom museli připustit, že byly špatně vychovány. Svět Poledne nemůže na pochopení spoléhat, protože lidenové nejsou přece jen lidé a jejich morálka není lidská. A znají vůbec morálku v našem pojetí?
Proč autoři podrobili svůj svět takové ponižující zkoušce? Co vůbec lidem zbývá v takové situaci?
O tom se můžeme jen domýšlet. Strugačtí jako obvykle dávají přednost kladení otázek a nesdělují správná řešení. Donutit čtenáře, aby se jaksepatří zamyslel, odvést ho od otřelých řešení — v tom vidí autoři svůj hlavní úkol. A v tomto díle kladou víc otázek než v kterémkoliv předcházejícím…
Ovšem náš rozhovor nezačal náhodou u hrdinů světa Strugackých a záměrně se objevilo jméno Leonida Gorbovského jako svého druhu morálního arbitra tohoto světa. Z nemnoha epizod spjatých s Gorbovským lze vydedukovat autorskou pozici.
V prosluněném, bezoblačném světě Poledne došlo k rozkolu, lidstvo se rozdělilo na dvě části — na lidi a lideny (ty druhé bychom vlastně k lidstvu neměli počítat). Naštěstí mezi nimi prozatím nepanuje nepřátelství, ale lidé a lidenové se stále víc rozcházejí a tento proces nelze zřejmě zastavit. Jakási nitka vzájemného porozumění ještě existuje, ale kdo může s jistotou prohlásit, jak dlouho bude trvat to „ještě“? Bohužel však nikdo z lidí neví nic o cílech lidenů. Můžeme jen tušit, jak se budou vyvíjet další vztahy mezi „rodiči“ a tak zvláštními, od domova odtrženými „dětmi“… Do nejedné hlavy se vkrádá smutná myšlenka: Není to konec lidstva? Nezůstanou v brzké době ve světě Poledne samotní lidenové?
Nad touto perspektivou se zamyslel i Kammerer. Nemohl jinak, protože do jeho rukou je vložena povinnost zajistit bezpečnost lidstva a hrozba zániku lidstva je přitom tak reálná!
Jsou hrdinové románu rozrušeni, upadají do zoufalství nebo se pokoušejí, což by bylo ještě horší, jako kdysi Sikorski, vyřešit všechny problémy zbraněmi? Takovou variantu bylo možné předpokládat, protože důvod ke zneklidnění byl. Tato varianta by byla reálná… pro člověka dvacátého století, ale ne pro obyvatele století dvaadvacátého! Bez ohledu na tragičnost situace končí totiž novela optimisticky. Svět Poledne se nechystá ukončit svou vlastní existenci.
Ke kritickému prahu přistupují lidé klidně a důstojně. Nepodléhají panice, nežárlí na „děti“, které se jim ve vývoji tolik vzdálily. Nikdo se nepokouší skrýt za „ospravedlňující“ okolnosti, nikdo nevyzývá k likvidaci této hrozby lidstvu. I tragický případ Lva Abalkina, i trápení Sikorského, i jeho osudový výstřel tedy byly potřebné. Z dávných lekcí byly vyvozeny závěry. Ať si to lidstvo přeje nebo ne, lidenové jsou v jistém smyslu jeho děti. „Problém lidenů“ nelze jednoduše uložit do archívu. Před světem Poledne se opravdu otevírá nová spirála vývoje, nové klubko „neřešitelných“ problémů, které však musí být vyřešeny. A copak hledat řešení neznamená žít, pohybovat se kupředu a vyvíjet se? O tom v díle jasně mluví Leonid Gorbovskij. Čtenář si nemůže nepovšimnout scény smrti Gorbovského, která se však vůlí autorů nekonala.
Smrt Gorbovského by pro tvůrce světa Poledne znamenala i jeho konec, definitivně zataženou oponu. „Zabít“ oblíbeného hrdinu lze jen tehdy, když už autor nemá ani o světě co říct. Zpočátku nabýváme dojmu, že autoři chtějí vskutku oponu zatáhnout. Mrzutý stařec unavený životem a umírající v mukách, to by měl být Gorbovskij? Pro autory je tato scéna podle všeho nejdůležitější v celém díle. A připravili tu čtenářům opravdu překvapení. Dochází k něčemu nemožnému: Gorbovskij při zprávě o lidenech, o Toivovi, o výsledku Maximova vyšetřování přestává umírat! Toto zvláštní spojení plně odráží stav věcí: smířený umírající Gorbovskij znovu zahořel zvědavostí, energií a láskou k životu a umírat přestal. Který jiný syžetový motiv by nám řekl víc o autorském postoji!
Umělecká intuice Strugackých zapracovala i tentokrát neomylně. Našli potřebný obraz a další dlouhé úvahy už odpadají. Jakmile Gorbovskij vstal ze smrtelného lože, protože jako jeden z prvních pochopil, že lidenové představují jen konec jedné etapy, přestávku před další cestou vpřed, znamená to, že ani svět Poledne neskončil. Prošel jen krizí, nic víc.
Znovu je třeba přemýšlet a jednat. Jednat a opět všechno od začátku promyslet. Je těžké být člověkem, ale na tom nelze nic změnit. A pokud se někdy zrodí iluze vyřešení všech problémů, budou zřejmě muset vyrůst zase nějací jiní „lidenové“, aby včas lidem připomněli jejich povinnost myslet.
Smysl věty přenesené do názvu lze chápat různě. Vlny ztišují vítr… V textu byla pronesena vlastně náhodně, ale ve finále ji komentuje Gorbovskij, a to stačí k tomu, aby pozorný čtenář získal k této větě uctivý vztah. Navíc někdo z hrdinů ještě prohodil slovo „bozi“ („údělem bohů je vyvolávat vítr“).
Znovu jsou lidé postaveni proti bohům? Ovšem pokud je vítr údělem bohů, co znamenají „vlny“, které jsou s to postavit se větru a zabránit „božímu záměru“? Nejsou to vlny lidskosti v člověku, které ponechávají člověka tváří v tvář s jeho lidskými problémy? Být člověkem není břímě, je to povinnost, čestná nezbytnost, je to život sám. Novela bratří Strugackých tedy znovu připomněla vědomí povinnosti být člověkem.
A to je druhá bilance tohoto svazku.
Dvojice próz bratří Strugackých vyšla právě včas, v době, kdy se čtenáři pod vlivem nejnovějšího sociálního vývoje ještě aktivněji zapojují do procesu výstavby budoucnosti. Ani vědeckofantastická literatura nedokáže vykreslit její definitivní podobu. Ale právě tato literatura znovu připomíná, že budoucnost nemůže být bezmračná a „růžová“, že ještě přijde mnoho problémů, které lidstvo bude muset promyslet a zhodnotit.
Ale copak by tomu mohlo být jinak — v lidské budoucnosti?