Prezidentovi sektoru Ural — Sever
Datum: 13. června 94
Autor: M. Kammerer, vedoucí oddělení MU
Téma: 009 Návštěva staré dámy
Obsah: Smrt I. Bromberga
Prezidente!
Profesor Isaac Bromberg náhle skonal v sanatoriu Běžinova luka 11. června t.r. ráno.
Žádné poznámky k modelu Monokosmos a vůbec žádné poznámky týkající se Poutníků nebyly v jeho osobním archívu nalezeny. Pátrání pokračuje.
Lékařskou zprávu o úmrtí přikládám.
M. Kammerer
Přesně v tomto poradí si uvedené dokumenty přečetl můj mladý stážista Toivo Glumov počátkem roku 95 a je pochopitelné, že podobné listiny na něj nevyhnutelně musely udělat zcela jednoznačný dojem a stejně nevyhnutelně ho musely inspirovat ke zcela jednoznačným předpokladům, tím spíš, že potvrzovaly jeho nejčernější očekávání. Sémě padlo do úrodné půdy. Bez meškání vyhledal zmíněnou lékařskou zprávu, a když z ní nevytěžil nic, co by potvrzovalo jeho podezření, jež se zdála tak samozřejmá a přirozená, vyžádal si slyšení u mě.
Velmi dobře si na to ráno vzpomínám: bylo šedé, zasněžené, s pravou uralskou vánicí za okny mé pracovny. Možná právě pro ten kontrast, proto, že tělem jsem byl tady, na zimním Urale, a mé oči nepřítomně sledovaly pramínky roztálé vody na sklech, kdežto zraku mé mysli se vybavila tropická noc nad teplým oceánem a uprostřed té noci se ve fosforeskující pěně, která měkce nabíhala na písčitou pláž, pohupovalo nahé mrtvé tělo. Právě jsem dostal z ústředí zprávu o třetím smrtelném případu na ostrově Matuku.
V tom okamžení přede mnou stanul Toivo Glumov, já zaplašil chmurné vidiny a vybídl jsem ho, aby se posadil a svěřil mi, co má na srdci.
Bez dlouhých cirátů se mě zeptal, zda se vyšetřování okolností smrti doktora Bromberga považuje za uzavřené.
S mírným podivem jsem odpověděl, že ke skutečnému vyšetřování vlastně ani nedošlo, stejně jako nebyly zjištěny žádné podezřelé okolnosti úmrtí starce téměř stopadesátiletého.
A kde jsou v takovém případě doktorovy skici a poznámky k modelu Monokosmos?
Vysvětlil jsem mu, že podobné poznámky s největší pravděpodobností nikdy neexistovaly. Nejsprávnější bude předpokládat, že dopis doktora Bromberga je plodem čiré improvizace. Doktor Bromberg byl skvělý improvizátor.
Má tedy všemu rozumět tak, že dopis doktora Bromberga a hlášení M. Kammerera o jeho smrti Prezidentovi se vedle sebe ocitly náhodou?
Díval jsem se na něj, na jeho tenké, velice rozhodně sevřené rty, na umíněné čelo, do něhož padal pramen světlých vlasů, a bylo mi dokonale jasné, CO by ode mě momentálně chtěl slyšet. „Ano, Toivo, ano, můj chlapče,“ očekával Toivo od svého šéfa. „Já si myslím přesně totéž co ty. Bromberg mnohé tušil, to proto ho Poutníci odrovnali a zmocnili se jeho neocenitelných poznámek.“ Jenže já si pochopitelně nic takového nemyslel a pochopitelně nic takového svému chlapci Toivovi neřekl. A neměl jsem ani zdání, proč se ty dva dokumenty ocitly pohromadě. Nejspíš opravdu náhodou. Což jsem hned dodal na vysvětlenou.
Nato se mě otázal, zda se Brombergovým myšlenkám dostalo alespoň náznaku nějakého praktického ověření.
Odpověděl jsem, že některé aspekty Brombergova memoranda se v současné době zkoumají. Všech osm modelů, zmiňovaných v memorandu, je už při trochu kritičtějším pohledu snadno zranitelných. Nu a pokud jde o Brombergovy závěry, okolnosti se nezdají příliš příznivé tomu, abychom je brali vážně.
Křečovitě se nadechl a odhodlaně zaútočil otázkou, zda se studiu Brombergových myšlenek hodlám věnovat třeba já, vedoucí oddělení Maxim Kammerer. Konečně se mi tak naskytla možnost ho potěšit. Uslyšel ode mě, co slyšet chtěl.
„Ano, můj chlapče,“ řekl jsem mu. „Právě proto jsem tě do svého oddělení přijal.“
Odešel oblažen. Ani on, ani já jsme tehdy neměli potuchy, že Toivo právě v tuto minutu učinil první krok k Velkému zjevení.
Jsem psycholog-praktik. Ať mi do rány přijde kdokoli na světě, mohu bez falešné skromnosti konstatovat, že v každém okamžiku umím velice přesně odhadnout jeho nálady, stavy ducha, směr toku jeho myšlenek a jsem s to dosti spolehlivě předvídat, jak se dotyčný zachová. Kdyby mě ovšem někdo vybídl, abych vysvětlil, jak to dělám, kdybych měl slovy vyložit a vykreslit, co se v mém vědomí odehrává, ocitl bych se ve velmi nezáviděníhodné situaci. Jako každý empirický psycholog bych se musel utíkat k analogiím ze světa umění a literatury. Odvolával bych se na hrdiny Shakespearovy, Dostojevského, Strogovovy, Michelangelovy či na hrdiny Johanna Surda.
Toivo Glumov mi nejnápadněji připomínal Mexikána Riveru. Na mysli mám čítankovou povídku Jacka Londona. Z dvacátého století. Nebo možná z devatenáctého, už si přesně nevzpomínám.
Původním povoláním byl Toivo Glumov progresor. Odborníci na tuto oblast lidského konání mi sdělili, že z něj mohl vyrůst progresor světové extratřídy. Progresorské eso. Měl k tomu ty nejlepší předpoklady. Skvěle se ovládal, byl to muž kromobyčejně chladnokrevný, se vzácně bleskovou reakcí, a navíc to byl rozený herec a mistr improvizace. Jenže zhruba po třech letech progresorské práce si bez sebemenšího zjevného důvodu zažádal do výslužby a vrátil se na Zemi. Sotva prošel rekondiční kúrou, napojil se na VCI a bez většího úsilí dospěl k závěru, že jedinou organizací na naší planetě, která by mohla mít něco společného s jeho novými životními cíli, je Komkon-2.
Poprvé jsem ho spatřil v prosinci čtyřiadevadesátého roku; sršel mrazivým odhodláním znovu a znovu odpovídat na mé otázky, proč právě on, takový dokonale zdravý a všemožně podporovaný příslib, najednou opustí svou práci, dosavadní patrony i kamarády, boří pečlivě připravené osobní plány a hatí naděje, které se do něho všeobecně vkládaly… Na nic takového jsem se ho samosebou neptal. Vlastně mě ani nezajímalo, proč už nechce být progresorem. Spíš mi vrtalo hlavou, proč zničehonic zamířil ke kontraprogresorům, dá-li se to tak říct.
Jeho odpověď se mi zaryla hluboko do paměti. Proti mysli je mu sama myšlenka progresorství. Pokud na tom netrvám, nerad by se obíral podrobnostmi. Je prostě progresor, který má k progresorství jednoznačně negativní vztah. A tam (ukázal palcem přes rameno) ho cele opanovala jedna veletriviální představa: zatímco on, mávaje kordem, hopká po kočičích hlavách arkanarských náměstí, tady (píchl si ukazovákem pod nohy) si to nějaký čiperka v módním duhově zbarveném pláštíku a s metavizírkou přes rameno vykračuje po náměstích řekněme dnešního Sverdlovska. Nu a pokud to on, tedy Toivo Glumov, může posoudit, tahle prostinká myšlenka zřejmě osloví jen málokoho, a když už by náhodou oslovila, pak pohříchu v praštěně humoristickém či romantickém hávu. Kdežto jemu, Toivovi Glumovovi, tato představa už dlouho nepopřává klidu: Nesmíme žádným bohům dovolit, aby zasahovali do našich pozemských záležitostí, protože „přítelem bohů je vítr, jenž plachty vzdouvá, však rovněž bouře rozdmychává“. (Později jsem tento citát s obrovskými nesnázemi vyhledal — pocházel z Verbliebena.)
I necvičené oko by v podobné situaci hravě postřehlo, že patří na katolíka, jehož katolicismus jde mnohem dál než papežův — v tomto případě můj. Tak jsem ho bez dlouhých průtahů přijal do oddělení a nasadil na téma Návštěva staré dámy.
Byl to perfektní pracovník. Energický, iniciativní, neznající únavy. A měl ještě jednu vlastnost, v jeho věku velmi Vzácnou — neúspěchy ho nepřipravovaly o elán a chuť do práce. Negativní výsledky pro něj neexistovaly. A co víc, negativní poznatky pátrání mu dělaly stejnou radost jako ty tolik vzácné pozitivní. Jako by se hned od počátku smířil s tím, že za jeho života se stejně na nic určitého nenarazí, a uměl těžit profesionální uspokojení ze samotné (často dosti nudné) procedury analytického rozboru i MU podezření téměř nevyvolávajících. Výtečné bylo i to, že mí ostřílení spolupracovníci Gríša Serosovin, Sandro Mtbevari, Andrjuša Kikin a další se díky jeho přítomnosti v oddělení jaksi ukáznili, přestali šaškovat, viditelně polevili v planém ironizování, zato přidali na věcnosti, a ne že by si z něj snad přímo brali příklad — o tom nemohlo být ani řeči, byl pro ně příliš mladý a příliš neopeřený — ale jako by je nakazil svou seriózností, zdravou zažraností do tématu, a nejvíc je, myslím, vždy ohromovala ona těžká nenávist vůči objektu jeho práce, která doslova prýštila ze všech pórů jeho těla a jíž oni sami byli dokonale prosti. Jednou jsem se jen tak mezi řečí zmínil před Gríšou Serosovinem o snědém chlapci Riverovi a brzy nato jsem zjistil, že všichni tuto Londonovu povídku vyhledali a přečetli si ji.
Stejně jako Rivera neměl ani Toivo žádné přátele. Obklopovali ho věrní a spolehliví kolegové, a také on sám byl věrný a spolehlivý partner do jakéhokoli podniku, ale opravdové kamarády si nikdy nepořídil. Asi proto, řekl bych dnes, že být jeho přítelem bylo příliš nesnadné: Nikdy a v ničem se sebou nebyl spokojen, takže nikdy a v ničem neslevil ani těm ostatním. Žila v něm taková ta nelítostná zaměřenost na cíle, jakou jsem dřív zaznamenával jen u velkých vědců a špičkových sportovců. Při které na nějaké kamarádíčkování není pokdy…
Ačkoli, jednoho přítele přece jen měl. Vlastně přítelkyni. Mám na mysli jeho ženu Asju Stasovovou, jinak též Anastasju Pavlovnu. Když jsem se s ní seznámil, byla to okouzlující drobná osůbka, živá jako rtuť, s jazykem jako meč, nadobyčej náchylná k překotným soudům a nepředloženým názorům. Proto se atmosféra jejich domácnosti téměř vždy blížila bojové a považovalo se za vyslovenou rozkoš sledovat (samozřejmě zpovzdáli) jejich neustále propukající slovní potyčky.
Byla to podívaná o to rozkošnější, že v normálním, rozuměj pracovním, ovzduší Toivo působil dojmem člověka spíše pomalého a nemluvného. Jako by ho neustále zaměstnávala nějaká velice důležitá, zevrubně promyšlená idea. Ale v Asjině společnosti to neplatilo. Jedině v její společnosti. Vedle ní se z něj stával Démosthénés, Cicero, apoštol Pavel: hlásal věčné pravdy, budoval maximy a — ať se na místě propadnu, jestli to tak nebylo! — dokonce špičkoval…! Bylo těžké si jen představit, nakolik různí byli tihle dva lidé — mlčenlivý a rozvážný Toivo Glumov Zaměstnaný, a jiskřivě duchaplný, řečný, filozofující, beznadějně omylný a své omyly zapáleně hájící Toivo Glumov Domácí. Doma dokonce i jedl s chutí. Dokonce byl ochoten u jídla střečkovat a vymýšlet si. Asja pracovala jako gastronomka a degustátorka a vařila zásadně sama. Tak to chodilo v domácnosti její matky a stejně to vypadalo i u její babičky. Celá tradice, jíž se Toivo nikdy nepřestával nadšeně obdivovat, vyvěrala v rodině Stasovově z hlubin staletí, z oněch nemyslitelných dob, kdy ještě neexistovala molekulární kuchyně a docela obyčejný karbanátek bylo nutno zhotovovat v přísné posloupnosti nepředstavitelně složitých a nepříliš vábných procedur…
A pak měl Toivo také maminku. Dennodenně, ať pracoval na čemkoli, si vždy našel pár minut, aby se s ní po videokanálu spojil a vyměnil s ní alespoň několik slov. Říkali tomu kontrolní zavolání. S Májou Glumovovou jsem se dlouhá léta znal, ale okolnosti našeho seznámení byly natolik smutné a tísnivé, že později jsme se již nikdy nesetkali. Nikoli mou vinou. Vlastně ničí vinou. Stručně řečeno o mně měla to nejhorší mínění a Toivo o tom věděl. Nikdy o ní se mnou nemluvil. S ní o mně ovšem hovořil nejednou — to jsem se dověděl až mnohem později…
Tahle rozdvojenost ho bezpochyby dráždila a deptala. Nemyslím, že by se před ním Maja o mé osobě vyslovovala nějak nelichotivě. A za naprosto nepravděpodobný považuji předpoklad, že by synovi vyprávěla strašlivý příběh smrti Lva Abalkina. Nejspíš to vypadalo tak, že když Toivo zavedl řeč na svého bezprostředního nadřízeného, prostě se tomuto tématu chladně vyhnula. Jenže pro něj bylo i tohle ažaž.
Vždyť Toivo se na mě nedíval jen jako na normálního šéfa. Protože on mě chápal jako jedinou spřízněnou duši, jako jediného člověka v celém Komkonu-2, jenž zcela vážně a bez jakýchkoliv úlev respektoval problém, který Toiva bezezbytku pohltil. Mimoto se ke mně choval s obrovskou pietou. Říkejte si co chcete, ale jeho šéfem byl legendární Mak Sim! Toivo ještě ani nebyl na světě, a Mak Sim už na Sarakši vyhazoval do vzduchu paprskové retranslační věže a zápolil s fašisty… Stal se z něho nepřekonatelný Bílý Vezír… Organizátor operace Virus, po jejímž skončení ho sám Velkoprezident poctil přezdívkou Big Bag! Toivo byl ještě školáček, a Big Bag už pronikl do Ostrovní říše, přímo do Metropole… jako první pozemšťan… a ostatně i jako poslední… To všechno samozřejmě byly hrdinské skutky čackého progresora, jenže přece stojí psáno: Progresora může překonat zase jen progresor! A Toivo Glumov byl nekritickým vyznavačem téhle prosté myšlenky.
A ještě něco. Toivo neměl nejmenší zdání, co bude podnikat, až bude zásah Poutníků do záležitostí Země s naprostou jistotou dokázán a potvrzen. Tady historické analogie ze stoletých dějin pozemského progresorství neplatily. Pro vévodu Irukánského byl odhalený pozemský progresor démonem nebo praktikujícím černokněžníkem. Pro kontrašpionáž Ostrovní říše byl stejný progresor obratným agentem, vyslaným z Pevniny. Ale jak nazírat odhaleného poutnického progresora ze zorného úhlu pracovníka Komkonu-2?
Bývá zvykem odhaleného černokněžníka postavit na hranici, i když k zahození není ani zavřít ho do kamenné kobky a tam ho nutit, aby vlastní výkaly přeměnil ve zlato. V případě odhaleného špióna z Pevniny zase bývá zvykem přetáhnout ho na svou stranu nebo zlikvidovat. K jakému zvyku se však uchýlit v případě odhaleného Poutníka?
Toivo odpovědi na tyto a další jim podobné otázky neznal. Odpovědi na takové otázky nemohl poskytnout ani nikdo z okruhu jeho kolegů a známých. Většina lidí vlastně nepovažovala celou tuto historii za dostatečně seriózní. „To máš stejné, jako by ses ptal, co máš dělat, když se do lodního šroubu tvého člunu zamotá hastrmanův plnovous. Máš ho trpělivě rozmotávat? Nelítostně uříznout? Nebo vodníka popadnout za límec a vytáhnout na hladinu?“ Se mnou Toivo o podobných zádrhelech nerozprávěl. A nerozprávěl o nich podle mého názoru proto, že už od samého počátku přesvědčil sám sebe, že Big Bag, že fenomenální Bílý Vezír, že rafinovaný Mak Sim už tohle všechno dávno a dávno promyslel, proanalyzoval veškeré představitelné varianty, navrhl detailně propracované postupy a nechal si je u nejvyšších instancí schválit.
Nechal jsem ho při tom. Alespoň prozatím.
Je třeba říct, že Toivo Glumov byl celkem vzato člověk apriorních názorů. (A jak taky jinak, při jeho fanatismu?) Například si za žádnou cenu nechtěl připustit nějaký vztah mezi tématem Návštěva staré dámy a už drahnou dobu zpracovávaným programem Rip Van Winkle. Případy náhlých a naprosto nevysvětlitelných zmizení mnoha lidí v sedmdesátých a osmdesátých letech a jejich stejně nečekaných a nepochopitelných znovuobjevení byly jediným bodem Brombergova memoranda, který Toivo rezolutně odmítal zkoumat a vůbec ho brát na vědomí. „To se musel přepsat,“ tvrdil Toivo. „Nebo mu jen dobře nerozumíme. K čemu by Poutníkům bylo, aby lidé bez vysvětlení mizeli?“ A to pro něj Brombergovo memorandum bylo učiněným katechismem, pracovním programem na celý zbytek života… Zřejmě nemohl a nepřál si připustit, že by Poutníci měli takovou téměř nadpřirozenou sílu a moc. Podobné uznání by jeho práci nadobro degradovalo a zbavilo ji jakékoli ceny. A vskutku, jaký smysl by mělo pokoušet se sledovat, vypátrat, popřípadě polapit bytost, která je kdykoli schopna rozpadnout se ve vzduchu a zase se dát dohromady na libovolném jiném místě…?
Ale při všem svém tíhnutí k předpojatosti se nikdy nepokoušel táhnout proti již zjištěným a potvrzeným faktům. Vzpomínám si, jak mě ještě jako holobradý novokřtěnec naší branže přesvědčil, abychom se zapojili do vyšetřování tragédie na ostrově Matuku.
Tímto případem se přirozeně zabýval sektor Oceánie, kde o nějakých Poutnících nechtěli ani slyšet. Ale záležitost to byla svrchovaně unikátní, bez sebemenší analogie v minulosti (a pevně doufám, že k ničemu podobnému nedojde ani v budoucnu), takže mě i Toiva začlenili do týmu bez námitek.
Na ostrově Matuku odnepaměti čněl k nebi starý, teď již zpola zhroucený radioteleskop. Kdo a proč ho tam vybudoval, se přes veškeré úsilí nepodařilo zjistit.
Ostrov byl považován za neobydlený, navštěvovaly ho jen nahodilé party delfinářů a snad také náhodné párečky, které v průzračných zátokách na severním pobřeží ostrova zasněně pátraly po perlách. Brzy se však přišlo na to, že několik posledních let žila na ostrově zdvojená rodina Hlaváků. (Dnešní generace už pomalu zapomíná, kdo jsou to Hlaváci, proto připomínám, že je to rasa inteligentních kynoidů z planety Sarakš, která po jistou dobu udržovala s pozemšťany velmi těsné kontakty. Tito velkohlaví mluvící psi nás ochotně doprovázeli po celém vesmíru a na naší planetě dokonce měli cosi jako diplomatické zastoupení. Před nějakými třiceti lety se však z blízkosti lidí stáhli a víc už s nimi styky nenavazovali.)
Na jižní straně ostrova se rozkládal okrouhlý záliv vulkanického původu. Byl nepředstavitelně špinavý a jeho břehy se potáhly odpornou pěnou. Všechno to svinstvo bylo s největší pravděpodobností organického původu, protože k sobě lákalo nespočetná hejna mořských ptáků. Jinak ovšem byly vody zálivu bez života. Dokonce i vodní řasy se tu množily jen zdráhavě a neochotně.
A na tomhle ostrově docházelo k vraždám. Jedni lidé zabíjeli jiné lidi, a to bylo natolik příšerné, že se po dlouhé měsíce nenašel nikdo, kdo by se odvážil něco takového oznámit hromadným sdělovacím prostředkům.
Dosti rychle se ukázalo, že viníkem, přesněji řečeno příčinou tragédií byl obrovitý silurský měkkýš, obludný reliktní hlavonožec, který se usadil na dně zálivu. Zřejmě ho tam před časem přivál tajfun. Biopole tohoto netvora, který čas od času vyplaval nad hladinu, mělo na psychiku všech vyšších živočichů osudový vliv. Konkrétně u lidí toto biopole vyvolávalo katastrofální pokles pozitivních motivací, člověk se v jeho dosahu měnil v asociální individuum schopné zabít přítele jen proto, že jeho košili upustil do moře. A individua opravdu zabíjela.
Nu a Toivo si vzal do hlavy, že zmíněný hlavonožec je ve skutečnosti Brombergův Monokosmik v zárodečné fázi. Nutno přiznat, že hlavně zpočátku, kdy jsme neměli po ruce žádná fakta, vypadaly jeho konstrukce dosti přesvědčivě (pokud vůbec lze mluvit o přesvědčivosti logiky budující na fantastických předpokladech). A museli byste vidět, jak jen krůček za krůčkem dotčeně ustupoval pod tlakem stále nových údajů, jež poskytovali otřesení znalci hlavonožců a paleontologové…
Definitivně ho dorazil jeden student biologie, který kdesi v Tokiu vyhrabal japonský manuskript ze třináctého století, uvádějící popis této nebo takovéto stvůry (cituji podle vlastního deníku): „V mořích na straně sluneční spatřiti lze katacumoridako barvy purpuru, se spoustami dlouhých tenkých oudův, kterak vyhřezají z okrouhlé mušle s čepelemi a hroty, oči hnilobné, tělo všecko ohavnými boláky pokryté. Když netvor ten na hladinu vyplouvá, leží na ní ostrůvku podoben, puch nevýslovný kol sebe šíří a dští cos bílého, aby ryby a ptactvo všeliké přivábil. Když se shromáždí, lape je oudy svými bez výběru a živí se jimi. Za měsíčných nocí se kolíše na vlnách s očima k nebesoum pozdviženýma a rozjímá o propastných vodách, co vyvrhly ho vzhůru. Dumy tyto jsou natolik chmurné, že deptají člověka kdejakého a ten se pak tygru připodobňuje.“
Vzpomínám si, že když to Toivo dočetl, několik minut v hlubokém zadumání mlčel, nakonec si povzdechl — přísahal bych, že s úlevou — a řekl:
„Ne, to nebude ono. A je to dobře, protože to by bylo příliš odporné.“ V jeho představách by Monokosmos klidně mohl být odporný, ale přece jen ne takhle strašlivě. Monokosmos reprezentovaný silurskou chobotnicí se do jeho způsobu uvažování jaksi nemohl vměstnat. Mimochodem naprosto stejně, jako se tenhle měkkýš — se svým jeduplným biopolem, s rozevíratelným pancířem a zejména pak věkem odhadovaným na čtyři sta miliónů let — nevměstnával do naprosto žádných představ povolaných odborníků.
Takže první závažný případ, do kterého se Toivo Glumov zakousl, skončil víceméně ničím. Takových plácnutí do vody se později dopracoval nejednou, ale uprostřed roku 98 mě požádal o svolení zabývat se materiály o masových fobiích. Souhlasil jsem.