Informační hlášení
č. 013/99
Komkon-2
Ural — Sever
Datum: 26. března 99
Autor: T. Glumov, inspektor
Téma: 009 Návštěva staré dámy
Obsah: Fukamifobie, geneze novely Zákona o povinné bioblokádě
V průběhu prošetřování vzniku masových fobií za posledních sto let jsem dospěl k závěru, že v rámci tématu 009 by se předmětem našeho zájmu měly stát i okolnosti, které provázely zrod známé novely Zákona o bioblokádě, již Světová rada schválila 2. 02. 85.
V potaz je třeba vzít zejména tato fakta:
1. Bioblokáda (známá také pod názvem Tokijská procedura) se na Zemi i v celé Periférii systematicky aplikuje už asi 150 let. Termín „bioblokáda“ nutno považovat za neprofesionální, přejatý z novinářského slovníku. Odborníci Tokijské proceduře říkají nejčastěji fukamizace, na počest sester Natálie a Hosiko Fukamiových, které tuto metodiku poprvé teoreticky zdůvodnily a prakticky ověřily. Smyslem fukamizace je zvýšení přirozené úrovně přizpůsobivosti lidského organismu vnějším podmínkám (bioadaptace). Ve své klasické podobě se fukamizační zásah do organismu uplatňuje výhradně u novorozenců, počínaje poslední fází prenatálního vývoje plodu. Z informací, které se mi podařilo získat, vyplývá (samozřejmě za předpokladu, ze jsem všemu správně porozuměl), že celý fukamizační cyklus se skládá z dvou etap.
Použití séra UNBLAF (kultura „živonosné baktérie“) několikanásobně zvyšuje odolnost organismu vůči všem známým virovým, bakteriálním i sporovým infekcím a také vůči všem jedům organického původu. (V tom vlastně spočívá podstata bioblokády.)
Odjištění hypothalamu mikrovlnným zářením rapidně zmnožuje schopnost lidského těla adaptovat se na takové fyzikální činitele vnějšího prostředí, jako je tvrdá radiace, nepříznivé plynné složení atmosféry nebo vysoká teplota. Mimoto se výrazně rozšiřují možnosti organismu při regeneraci poškozených vnitřních orgánů, zvětšuje se rozsah viditelného spektra, prohlubuje se citlivost na psychoterapii a podobně.
Úplný text fukamizační instrukce uvádím níže.
2. Fukamizační procedura se do roku 85 na základě Zákona o bioblokádě prováděla povinně. Roku 82 byl Světové radě předložen návrh novely tohoto zákona, který počítal se zrušením povinné fukamizace novorozenců narozených na Zemi. Novela, předpokládala náhradu fukamizace takzvaným „dospělostním očkováním“, určeným osobám, jež dosáhnou věku šestnácti let. Roku 85 Světová rada (s převahou pouhých 12 hlasů) novelu Zákona o povinné bioblokádě schválila. V souladu s novelou byla povinná fukamizace zrušena a rozhodování o jejím provedení či neprovedení se tak ocitlo plně v kompetenci rodičů. Jedincům, kteří se v kojeneckém věku fukamizaci nepodrobili, se dostalo práva později odmítnout i „dospělostní očkování“, ovšem v tomto případě ztráceli možnost působit v profesích předpokládajících velké fyzické a psychické vypětí. Podle údajů VCI žije dnes na Zemi asi milión adolescentů, kteří neprošli fukamizaci, a zhruba dvacet tisíc osob, které odmítly „dospělostní očkování“.
Instrukce
k provádění etapové prenatální
a postnatální fukamizace novorozenců
1. Metodou celého sudého čísla určíme přesný termín počátku porodu. (Doporučované diagnostické pomůcky: rádioimunitní analyzátor NYMBUS, diagnostické sady FDH-4 a FDH-8.)
2. Nejméně 18 hodin před započetím primárních stahů určíme objem plodu a obsah plodové vody (každou z uvedených hodnot ZVLÁŠŤ).
Poznámka:
POVINNĚ uvažujeme Lazarevičovu korekci. Propočty provádíme VÝHRADNĚ podle nomogramů Ústavu bioadaptace, které respektují rasové diference.
3. Stanovíme odpovídající dávku séra UNBLAF. Úplné, stabilní a trvalé imunizace vůči bílkovinným podnětům a organickým sloučeninám bílkovinné a haploidní struktury dosahujeme dávkou 6,8094 gamamolů na gram lymfatické tkáně.
Poznámka:
a) Stoupne-li objemový index nad 3,5, dávku zvyšujeme o 16 %.
b) Při vícenásobném porodu se celková dávka séra naopak snižuje o 8 % na každý další plod (tedy u dvojčat o 8 %, u trojčat o 16 % atd.).
4. 6 hodin před započetím primárních stahů břišního svalstva rodičky vstříkneme přední stěnou břišní o-injektorem vypočtenou dávku séra UNBLAF, zásadně ze strany proti zádíčkům plodu.
5. 15 minut po porodu provedeme scintigrafii novorozencova brzlíku. Pokud zjistíme hodnotu brzlíkového indexu nižší než 3,8, vpravíme do pupeční šňůry doplňkovou dávku 2,6750 gm/g séra UNBLAF-U.
6. Při zvýšené teplotě novorozence OKAMŽITĚ umístíme do sterilního boxu. První přirozené krmení se povoluje nejdříve 12 hodin po odeznění zvýšených teplot.
7. 72 hodiny po porodu přistupujeme k mikrovlnnému odjištění hypothalamických zón adoptogeneze. Topografické vymezení zón stanovujeme za pomoci programu BINAR-I. Obsahy hypothalamických zón musí odpovídat těmto hodnotám:
1. zóna: 36–42 neurony
2. zóna: 178–194 neurony
3. zóna: 129–135 neuronů
4. zóna: 460–570 neuronů
5. zóna: 460–510 neuronů
Poznámka:
Jakmile ukončíme všechna měření, přesvědčíme se o ÚPLNÉM vstřebání porodního hematomu.
Získané informace poskytujeme BIOFAK-IMPULSU.
RUČNÍ KOREKCE IMPULSU JE KATEGORICKY ZAKÁZÁNA!
8. Novorozence umístíme do operační komory BIOFAK-IMPULS. Při orientaci hlavičky OBZVLÁŠŤ DŮSLEDNĚ DBÁME, aby odchylka na stupnici „stereotaxis“ nepřekročila hodnotu 0,0014.
9. Mikrovlnné odjišťování hypothalamických zón adaptogeneze provádíme po dosažení B-hladiny hloubky spánku, což odpovídá 1,8–2,1 mV alfa-rytmu na encefalogramu.
10. Veškeré propočty POVINNĚ zanášíme do osobní karty novorozence.
K podstatě událostí, které v únoru roku 85 vedly ke schválení novely Zákona o bioblokádě, jsem shromáždil tato upřesnění:
1. Za půldruhého století fukamizační praxe nebyl zaznamenán jediný případ, kdy by tento zásah způsobil fukamizované osobě sebemenší újmu na zdraví. Není proto divu, že až do jara 81 byly případy, kdy matka fukamizaci odmítla, mimořádně vzácné. Naprostá většina lékařů, s nimiž jsem tuto záležitost konzultoval, do uvedené doby o něčem takovém nikdy neslyšela. K útokům na fukamizaci z pozic teoretické a propagandistické povahy ovšem došlo nejednou. Připomeňme si alespoň nejmarkantnější příklady tohoto druhu v našem století:
Ch. Debouques: Smíme sestrojovat člověka? Lyon 32
Posmrtné vydání poslední knihy významného (dnes již pozapomenutého) antieugenika. Druhá část knihy se cele soustřeďuje na kritiku fukamizace jakožto „nepokrytě úskočného vpádu do přirozených poměrů v lidském organismu“. Zdůrazňuje se tu nezvratný charakter způsobených změn vyvolaných fukamizaci („…nikdy a nikomu se ještě nepodařilo znovu zajistit jednou odjištěný hypothalamus…“), ale hlavní důraz se klade na okolnost, že tato typicky eugenická procedura, jíž je požehnáno autoritou celosvětového zákonodárství, funguje po dlouhá desetiletí jako nepěkný a vábivý precedens pro další eugenické experimentování.
K. Pumiwur: Rider — práva a povinnosti, Bangkok 15
Autor této publikace, viceprezident Všesvětové riderské asociace, příznivec a propagátor co nejaktivnějšího podílu riderů na stěžejních snahách lidstva, se proti fukamizaci staví na základě vlastních statistik. Tvrdí, že fukamizace v člověku údajně potlačuje rozvoj riderpotence, a přestože se procentuální zastoupení riderů v epoše fukamizace nesnížilo, nenašel se za celé toto období ani jediný rider, který by se co do výkonnosti dal srovnat s ridery, kteří působili koncem 21. a počátkem 22. století. Proto volá po zrušení povinné fukamizace pro začátek alespoň v případě riderského potomstva. (Veškeré materiály, s nimiž operuje uvedená kniha, jsou ovšem beznadějně zastaralé — ve třicátých letech se zaskvěla celá plejáda riderů neuvěřitelné výkonnosti: Alexander Soleba, Piotr Dziomny a další.)
A. Xesis: Kámen úrazu, Athény 37
Známý teoretik a věrozvěst noofilismu věnoval svou brožuru ostré kritice fukamizace, ostatně kritice spíše poetické než racionální. V rámci představ noofilismu, pojímaného jako svébytná vulgarizace Jakowitzovy teorie, je vesmír nejvlastnějším působištěm nookosmu, do něhož se po fyzické smrti přelévá mentálně emocionální kód osobnosti člověka. Zdá se, že Xesis podstatu fukamizačního zásahu vůbec nepochopil. (Podle záznamů VCI po schválení novely ani jediný člen Kongregace noofilistů nepřipustil fukamizaci svých dětí.)
J. Tosiwill: Člověk troufalý, Birmingham 51
Tato monografie je dosti typickým vzorkem celé knihovny knížek a brožur propagujících postupné zmrazování technologického pokroku lidstva. Pro všechny publikace tohoto druhu je příznačná apologetika ustrnulých civilizací typu světa tagorského nebo biocivilizace Leoniďanů. Technologický pokrok Země je označován za překonanou etapu, jejíž historická mise skončila. Expanze lidstva do vesmíru se tu vykládá jako sociální marnotratnictví sui generis, které perspektivně neslibuje nic než strašlivé zklamání. Člověk moudrý se postupně mění v člověka troufalého, který v honbě za kvantitou racionálních a emocionálních informací obětuje kvalitu. (Implicitně se tak naznačuje, že informace o psychokosmu mají nesrovnatelně vyšší cenu než informace o vnějším kosmu v nejširším smyslu tohoto slova.) Fukamizace prokazuje lidstvu špatné služby zejména proto, že napomáhá přerodu člověka moudrého v člověka troufalého, jelikož rozšiřuje a fakticky stimuluje jeho tíhnutí k rozpínavosti. Autor navrhuje, aby se lidstvo v první etapě vzdalo alespoň odjištění hypothalamu.
C. Oscoview: Pohyb po vertikále, Kalkata 61
C. Oscoview je pseudonym vědce nebo skupiny vědců, kteří zformulovali a uvedli v život dnes už všeobecně známou myšlenku takzvaného vertikálního vývoje lidstva. Dešifrovat pseudonym se mi zatím nepodařilo. Mám však mnoho důvodů pro předpoklad, že se za ním skrývá buď předseda Komkonu-1 G. Komov nebo někdo z jeho souvěrců z Akademie sociální prognostiky. Uvedený titul je první „vertikalistickou“ monografií. Celá šestá kapitola tohoto díla je věnována podrobnému zkoumání veškerých aspektů fukamizace — biologických, sociálních i etických — z pohledu základních teoretických východisek hnutí za vertikální vývoj. Za největší nebezpečí fukamizace je v tomto případě považována možnost jejího nekontrolovatelného vlivu na genotyp. Jako důkaz této teorie se poprvé (alespoň pokud se mi podařilo zjistit) uvádějí údaje o četných případech dědičného přenosu vlastností fukamizovaného organismu. Poukazuje se tu na víc než sto případů, kdy biologický mechanismus plodu již v mateřském lůně začal konstituovat antičástice, které normálně v organismu vytváří sérum UNBLAF, a přes dvě stě případů, kdy se dítě narodilo s již odjištěným hypothalamem. Nadto bylo údajně zaregistrováno asi třicet případů přenosu této dispozice už na třetí generaci. Zdůrazňuje se tu, že ač takové jevy zatím nepředstavují bezprostřední nebezpečí pro rozhodující část lidstva, stávají se výmluvnou ilustrací faktu, že fukamizace není ani zdaleka prozkoumána tak dobře, jak tvrdí její agilní propagátoři. Je třeba říct, že celé toto pojednání je vybudováno nesmírně kvalifikovaně a pečlivě a zformulováno tak, aby zapůsobilo s patřičným efektem. Několik působivých odstavců je věnováno například takzvaným G-alergikům, pro které může být odjištění hypothalamických zón škodlivé, ba smrtelně nebezpečné. G-alergie je neobyčejně vzácný stav organismu, snadno identifikovatelný už u plodu v matčiných útrobách, a proto nepředstavující žádnou hrozbu; takový novorozenec se prostě druhé fázi fukamizace nepodrobí. Ovšem v případě, kdyby G-alergik odjištěný hypothalamus zdědil po někom z předků, bude medicína bezmocná a na svět přijde nevyléčitelně nemocný člověk. C. Oscoviewovi se podařilo vypátrat jeden takový případ a nelituje barev na jeho plastické vylíčení. Ještě apokalyptičtější obraz autor načrtává, když vypodobňuje svět nedaleké budoucnosti, v němž se fukamizované lidstvo rozpoltí na dva genotypy. Tato monografie vyšla v několika vydáních a při diskusi k novele zřejmě sehrála ne právě bezvýznamnou úlohu. Zajímavé že, že poslední vydání této knihy (Los Angeles 99) už neobsahuje ani jedinou zmínku, která by se týkala fukamizace: patrně bychom tomu měli rozumět tak, že novela autora plně uspokojila, zatímco osudy 99,9 % lidstva nadále fukamizovaného ho nezajímají.
Poznámka:
V závěru tohoto oddílu považuji za důležité zdůraznit, že uvedené příklady jsem vybíral a anotoval podle toho, nakolik závažné připadaly mně osobně. Snažně proto prosím o prominutí, kdyby snad má chatrná erudice vyvolala nelibost.
2. První odmítnutí fukamizace, které stálo u zrodu celé odmítací epidemie, bylo zaznamenáno v porodním pokoji vesnice K’Sava v rovníkové Africe. 17. 04. 81 všechny tři rodičky, které byly během dne na pokoj přijaty, nezávisle jedna na druhé a každá jinou formou, ale naprosto kategoricky personálu zakázaly provádět na jejich budoucím dítěti fukamizační proceduru. Rodička A (první porod) zdůvodnila své rozhodnuti přáním manžela, který nedlouho předtím nešťastnou náhodou zahynul. Rodička B (první porod) se odmítnutí ani nesnažila nějak motivovat, avšak už sebemenší pokusy ji to rozmluvit u ni vyvolávaly hysterické stavy. „Nechci, a dost!“ opakovala. Rodička C (třetí porod, odmítla poprvé) byla velice uvážlivá, klidná a svůj postoj zdůvodňovala neochotou rozhodovat o osudu dítěte bez jeho vědomí a souhlasu. „Až vyroste, vyřeší si to sám,“ prohlásila.
Zmíněné motivace uvádím proto, že jsou typické. S nepatrnými odchylkami a variacemi se k nim „odmítačky“ uchylovaly v 95 % případů. V literatuře se ustálila následující klasifikace. Odmítnutí typu A: Zcela racionální, ale v zásadě neověřitelný motiv, 25 %. Odmítnutí typu B: Fobie v krystalické podobě — hysterické, iracionální chování, 65 %. Odmítnutí typu C: Etické důvody,10 %. Odmítnutí typu V (vzácné): Co do formy i obsahu neuvěřitelně rozmanité poukazy na náboženské přesvědčení, přívrženectví k exotickým filozofickým školám apod., asi 5 %.
18. dubna došlo ve stejné nemocnici k dalším dvěma odmítnutím a identické případy hlásily i jiné porodní pokoje regionu. Koncem měsíce už se případy nesouhlasu s fukamizací daly počítat na stovky, vyskytovaly se ve všech regionech zeměkoule a 5. května přišlo první sdělení o nesouhlasu s fukamizací mimo Zemi (Mars, Velký Syrt). Epidemie odmítání fukamizace pokračovala chvílemi intenzivněji, chvílemi slaběji až do roku 85, takže v okamžiku schválení novely celkový počet „odmítaček“ dosáhl 50 000 (0,01 % všech rodiček).
Zákonitosti vzniku a šíření této epidemie byly velmi dobře a s vysokým stupněm věrohodnosti fenomenologicky prozkoumány, ale tyto výzkumy nakonec žádné přesvědčivé vysvětlení nepřinesly.
Podařilo se například zjistit, že epidemie měla dvě hlavní ohniska: jedno v rovníkové Africe a druhé na severovýchodní Sibiři. Nabízí se analogie s pravděpodobnými ohnisky šíření lidstva, ale taková analogie přirozeně vůbec o ničem nevypovídá.
Druhý příklad. Odmítnutí byla vždy individuální, ovšem v postiženém porodním pokoji jako by jeden nesouhlas automaticky plodil další. Tento jev dal vzniknout termínu „N-článkový řetězec odmítnutí“, přičemž N mohlo dosahovat dosti vysokých hodnot. V porodním pokoji govekajské gynekliniky „řetězec“ propukl 11. 09. 83, ustal až 21. 09. a postihl všechny rodičky, které postupně do pokoje přicházely, takže celkovou délku „řetězce“ vytvořilo devatenáct žen.
V některých nemocnicích epidemie vznikaly a zase zanikaly opakovaně. Například v Bernském kojeneckém paláci se epidemie vyskytla celkem dvanáctkrát.
Přesto prese všechno v drtivé většině porodních pokojů na Zemi o odmítacích epidemiích v životě neslyšeli. Stejně tak nebylo o nesouhlasech s fukamizací nic známo ani ve většině mimozemských enkláv. Ovšem v místech, kde epidemie byly zaznamenány (Velký Syrt, základna na Saulu, Lázně), probíhaly přesně podle, zákonitostí typických pro Zemi.
3. Příčinám vzniku fukamifobie je věnována obsáhlá literatura. Seznámil jsem se s nejsolidnějšími pracemi, které mi doporučil profesor Derujod z Lhaského psychologického ústředí. Nejsem dostatečně kompetentní k tomu, abych mohl připravit přehled těchto prací, ale kloním se k závěru, že nějaká všeobecně uznávaná teorie vzniku fukamifobie neexistuje. Proto se omezím na to, že doslovně uvedu část svého rozhovoru s profesorem Derujodem.
OTÁZKA: Považujete za možný vznik této fobie u zdravé a úspěšné ženy?
ODPOVĚĎ: Přísně vzato je to nemožné. U zdravého člověka se fobie vždy dostavuje jako důsledek přílišného fyzického nebo psychického vypětí. A takto postiženého jedince můžeme jen těžko označit za zdravého a úspěšného. Jiná věc je, že člověk, zejména v našich převratných dobách, si zdaleka ne vždy uvědomuje, že je blízek zhroucení… Subjektivně se může považovat za úspěšného a dokonce spokojeného, takže z laického hlediska může vznik fobie vypadat jako jev naprosto nevysvětlitelný…
OTÁZKA: A co v případě fukamifobie?
ODPOVĚĎ: Víte, v jistém smyslu gravidita ještě dnes zůstává obestřena tajemnem… Pro ilustraci snad stačí uvést, že jsme teprve nedávno pochopili, že psychika těhotné ženy je psychikou binární, výsledkem ďábelsky složitých interakcí definitivně zformovaného vědomí dospělého člověka a prenatální psychiky plodu, o jejíchž zákonitostech zatím nevíme prakticky nic. A pokud si k tomu přičteme nevyhnutelné fyzické stresy, nevyhnutelné neurotické jevy… To vše zkrátka a dobře vytváří velmi příznivou půdu pro vznik fobií. Ovšem činit z toho závěr, že s přispěním takto laděných úvah jsme alespoň zčásti nastínili vysvětlení tak podivuhodného úkazu… To by bylo ukvapené. To by bylo krajně ukvapené a neseriózní.
OTÁZKA: Dá se mluvit o nějakých rozdílech mezi „odmítačkami“ a ostatními rodičkami? Na mysli mám třeba fyziologické diference, nebo psychické… Probíhaly už podobné výzkumy?
ODPOVĚĎ: Spousty. Ale dokázat něco konkrétního se nepodařilo. Já osobně jsem vždy měl a doposud mám za to, že fukamifobie je univerzální, stejně jako například nulapřepravní fobie. Jenže nulapřepravní fobie je jev velice rozšířený — podvědomý strach z prvního nulového přesunu zakouší víceméně každý, bez ohledu na pohlaví a profesi, a pak tento strach beze stopy mizí… zatímco fukamifobie je stav — naštěstí! — kromobyčejně vzácný. Zdůrazňuji naštěstí, protože léčit tuto fobii jsme se zatím ještě nenaučili.
OTÁZKA: Pokud jsem vám dobře rozuměl, profesore, zatím nebyla objevena ani jediná konkrétní příčina, která by fukamifobii vyvolávala.
ODPOVĚĎ: Spolehlivě ne. Ovšem nejroztodivnějších teorií a hypotéz už tu bylo plno, celé desítky.
OTÁZKA: Například…
ODPOVĚĎ: V podezření byla například propaganda odpůrců fukamizace. Na citlivou duši, k tomu ještě poznamenanou těhotenstvím, taková propaganda mohla mít určitý vliv. Nebo dejme tomu hypertrofovaný mateřský pud, instinktivní potřeba ochránit své dítě před veškerými myslitelnými vlivy vnějšího prostředí včetně těch prospěšných… Chcete něco namítnout? Nemusíte. Naprosto s vámi souhlasím. Všechny podobné předpoklady v nejlepším případě objasňují jen velice úzký okruh otázek. Nikdo ještě nedokázal vysvětlit ani takový úkaz jako „řetězec“, ani geografické zvláštnosti výskytu… a už vůbec nikdo nechápe, proč to všechno propuklo zrovna na jaře jedenaosmdesátého roku, a to nejen přímo na Zemi, ale i velmi daleko od ní…
OTÁZKA: A proč to všechno skončilo v pětaosmdesátém — to se objasnit dá?
ODPOVĚĎ: Představte si, že ano. Představte si, že už samotný fakt schválení novely zcela prokazatelně sehrál rozhodující roli v náhlém zastavení epidemie. I tady samozřejmě zůstává mnoho nejasného, ale to už jsou jen podružnosti.
OTÁZKA: Co o tom soudíte vy — nemohla epidemie vzniknout jako důsledek nějakých neopatrných experimentů?
ODPOVĚĎ: Teoreticky se to připustit dá. Ovšem svého času jsme si ověřovali i tuto hypotézu. V současné době se na Zemi žádné pokusy, které by mohly vyvolat masové fobie, neprovádějí. A navíc nezapomínejte, že fukamifobie prakticky zároveň zasáhla i kolonie mimo Zemi…
OTÁZKA: Jaké pokusy by případně byly s to epidemii vyvolat?
ODPOVĚĎ: Zřejmě jsem se nevyjádřil dost přesně. Mohl bych vám vyjmenovat celou řadu, mám-li se tak vyjádřit, technických postupu, jejichž pomocí lze i u vás, dokonale zdravého člověka, vypěstovat nějakou fobii. Ale pozor, zdůrazňuji NĚJAKOU! Dejme tomu, že ve vašem případě uplatníme určitý režim ozařování neutrinovým koncentrátem — po jistém čase se dostaví fobie. Ale jaká? Bude to strach z prázdnoty? Nebo strach z výšky? Či dokonce strach ze strachu? To vám předem zaručit nemohu. Takže o tom, že by se snad v člověku dal vyvolat nějaký přísně vyhraněný druh tísně jako fukamifobie, strach z fukamizace… Ne, o tom nemůže být řeč. Leda snad v součinnosti s hypnózou. Ale jak takovou kombinaci navodit prakticky…? Ne, ne, to by bylo příliš vágní a neseriózní.
4. Při vší své geografické (a taky kosmografické) rozšířenosti případy fukamifobie zůstávaly přece jen jevem v lékařské praxi mimořádně vzácným a samy o sobě by sotva vedly k nějakým změnám v jurisdikci. Fukamifobická epidemie se však z problému medicínského velmi rychle stala událostí zabarvenou aspekty sociálními.
Srpen 81. První zaznamenané protesty otců, zatím ještě povýtce soukromé povahy (stížnosti adresované místním a regionálním zdravotnickým správám, jednotlivé interpelace u místních Rad).
Říjen 81. První společná petice 129 otců a dvou porodníků, adresovaná Komisi pro ochranu matky a dítěte při Světové radě.
Prosinec 81. Na XVII. světovém kongresu Asociace porodníků se proti fukamizaci poprvé staví skupina lékařů a psychologů.
Leden 82. Ustavuje se akční skupina VEPI (pojmenovaná podle iniciál zakladatelů), sjednocující praktické lékaře, psychology, sociology, filozofy a právníky. Nu a právě skupina VEPI zahájila a do úspěšného konce dovedla kampaň za schválení novely.
Únor 82. První mítink odpůrců fukamizace před budovou Světové rady.
Červen 82. Formální vznik opozice proti zákonu přímo uvnitř Komise pro ochranu matky a dítěte.
Další chronologie událostí, jak se zdá, už tak zajímavá není. Doba, kterou Světová rada potřebovala na všestranné posouzení a schválení novely (tři a půl roku), je vcelku typická. O to netypičtější mi připadá poměr mezi počtem řadových přívrženců novely a mohutností profesionálního štábu. Normálně čítá skupina požadujících změnu zákona nebo zákon nový přinejmenším deset miliónů lidí, zatímco profesionální tým, který kvalifikovaně reprezentuje jejich zájmy (právníci, sociologové a odborníci na danou oblast lidského vědění), tvoří několik málo desítek osob. V případě hnutí za novelu, jehož se zúčastnily samy „odmítačky“, jejich manželé, příbuzní a přátelé, prostě sympatizující a lidé, kteří se k této iniciativě přidali ze světonázorových či náboženských důvodů, vlastně nikdy nešlo o akci opravdu masovou. Celkový počet členů hnutí se pohyboval kolem půl miliónu. Zato pokud jde o sbor specialistů, jen samotná skupina VEPI měla v okamžiku schválení novely ve svých řadách 536 mužů a žen.
5. Po schválení novely nesouhlasy s fukamizací neustaly, i když jejich výskyt rapidně poklesl. Nejpodstatnější však je, že během roku 85 se od základu změnil charakter epidemie. Celý jev už od této chvíle nelze dost dobře za epidemii označovat. Veškeré doposud platné zákonitosti („řetězce odmítnuti, geografická ohniska) najednou vymizely. Každé odmítnutí je teď naprosto nahodilé a ojedinělé, přičemž motivace typu A a B se neuplatňují vůbec a „odmítačky“ se rozhodující měrou odvolávají na novelu. To je zřejmě důvod, proč dnes lékaři odmítnutí fukamizace za projev nějaké fobie prostě nepovažují. Pozornost však na druhé straně zasluhuje fakt, že četné rodičky, které svého času fukamizaci kategoricky zatracovaly a čile se angažovaly v prosazování novely, najednou o tento problém úplně ztratily zájem a při porodu se vydobytého práva vůbec nedovolávají. Z žen, které v letech 81–85 fukamizaci odmítly, jich při dalších porodech učinilo totéž sotva 12 %. Třetí odmítnutí fukamizace nutno považovat za raritu: za posledních 15 let bylo registrováno jen několik málo případů.
6. Považuji za nezbytné zvlášť zdůraznit dvě okolnosti:
a) Téměř úplné vymizení fukamifobie po přijetí novely se obvykle vysvětluje dobře známými psychosociálními mechanismy. Moderní člověk je ochoten akceptovat jen taková omezení a povinnosti, které vyplývají ze základních etických postulátů společnosti. Jakákoli omezení nebo povinnosti jiného druhu jsou přijímány s pocity (nereflektované) nepřízně a (instinktivního) vnitřního protestu. Je proto přirozené, že po dosažení dobrovolnosti fukamizace člověk ztrácí pro odpor důvod a začíná se vůči ní chovat neutrálně jako vůči každému jinému lékařskému zákroku.
Tyto představy plně chápu a víceméně respektuji, přesto se však nemohu ubránit jiné eventuální interpretaci, která by pro nás v rámci tématu 009 byla nesmírně zajímavá. Stručně ji lze vyjádřit takto: výše uvedenou genealogii zrodu a zániku fukamifobie lze bez jakýchkoli potíží vykládat jako výsledek cílevědomého, dobře promyšlené akce jisté inteligentní síly.
b) Fukamifobická epidemie se časově dokonale kryje s náhlým výskytem „tučňáčího syndromu“ (viz mé hlášení č. 011/99).
Sapienti sat.
T. Glumov
Dnes už mohu se skálopevnou jistotou tvrdit, že pravé toto informační hlášení Toiva Glumova má na svědomí onen posun v mém vědomí, který mě nakonec přivedl až k Velkému zjevení. A přestože to dnes může vypadat komicky, tento posun započal přívalem tichého bezděčného vzteku, který ve mně vyvolaly drsné a nedvojsmyslné Toivovy narážky na údajně zlověstnou úlohu „vertikalistů“ v historii novely. V originále hlášení jsem tyto řádky podtrhl tlustými čarami; moc dobře si pamatuji, že jsem mladého stážistu tenkrát hodlal řádně vypeskovat za nezřízené fantazírování. Jenže mezitím už na můj stůl dospěly první informace o Čarodějově návštěvě v Ústavu podivínů, v hlavě se mi konečně rozsvítilo a hned jsem měl plno důležitějších starostí než vláčet chudáky podřízené na kobereček.
Ocitl jsem se v kruté krizi, protože jsem neměl s kým takovou pohromu probrat. Za prvé mě nenapadala vůbec žádná účinná opatření. A za druhé jsem si nedovedl představit, s kým za těchto okolností o věci mluvit můžu a s kým ne. Až mnohem později jsem se chlapců vyptával, jestli jim v těch (pro mne) příšerných dnech roku 99 něco v mém chování nepřipadalo podivné. Sandro tenkrát po uši vězel v tématu Rip van Winkle, sám se potácel ve stavech blízkých šoku, a tak si ničeho nevšiml. Gríša Serosovin tvrdil, že jsem tehdy častěji než jindy inklinoval k tomu, abych jeho otázky a názory ponechával bez odpovědi a na veškeré iniciativy z jeho strany reagoval jen záhadným úsměvem. No a Kikin, ten zůstává vždy a za všech okolností Kikinem — už tenkrát mu přece všechno „bylo jasné“. Toiva Glumova muselo mé tehdejší chování bezesporu přivádět na pokraj šílenství. A taky přivádělo. Jenže já tehdy skutečně neměl ani nejmenší představu, jak se zachovat: Své spolupracovníky jsem jednoho po druhém vyháněl do Ústavu podivínů a pokaždé jsem čekal, co se z toho vyklube, jenže ono se pořád nic neklubalo, já do Charkova vyštval dalšího a znovu jsem čekal. V té době Gorbovskij doma v Kraslavě umíral. V té době se Athos-Sidorov znovu chystal k dlouhodobému pobytu v nemocnici a nikdo nemohl zaručit, zda se z ní ještě někdy vrátí.
V té době se Daňa Logovenko poprvé po mnohaleté odmlce vnutil ke mně domů na šálek čaje, celý večer se oddával vzpomínkám a překotně přitom drmolil strašlivé banality.
V té době jsem se ještě pro nic konkrétního nerozhodl.
A vtom beztak neklidnou hladinu rozčeřily události v Malé Peše.
V noci z 5. na 6. května mě vytáhla z postele havarijní služba. V Malé Peše (na říčce Peše, vlévající se do Českého zálivu v Barentsově moři) se zničehonic vyrojily nějaké nestvůry, které způsobily nepředstavitelnou paniku mezi obyvatelstvem chatové osady. Do postiženého prostoru se okamžitě vypravila havarijní skupina, vyšetřování probíhá.
Podle litery předpisů a v duchu zvyklostí bylo mou povinností vyslat na místo takové události svého inspektora. Vyslal jsem Toiva.
Informační hlášení inspektora Glumova o situaci v Malé Peše a krocích, které hned na místě podnikl, se bohužel ztratilo. V každém případě se mi nepodařilo je najít. Nu, a protože bych si moc přál ukázat čtenáři, jak Toivo při tomto vyšetřování postupoval, pokud možno co nejpodrobněji, nezbývá mi než rekonstruovat veškeré tehdejší dění v Malé Peše na základě vlastních vzpomínek a debat s dalšími aktéry celé téhle nevšední historie.
Každý jistě snadno nahlédne, že rekonstrukce, kterou právě na stránkách svých pamětí předkládám (a vlastně také všechny rekonstrukce následující), obsahují kromě naprosto věrohodných fakt také lecjaké popisy, metafory, epiteta, dialogy a mnohé další náležitosti beletristického jazyka. Nic naplat, přece jen moc potřebuji, aby čtenář před sebou spatřil živého Toiva, takového, jakého si ho pamatuji já. A na to by jen dokumenty nestačily. Ostatně, pokud je někomu libo, může mé rekonstrukce považovat za svého druhu svědeckou výpověď.