Při pohledu shora osada Malá Peša vypadala tak, jak by před čtvrtou hodinou ranní normálně vypadat měla. Ospale. Mírumilovně. Pustě. Desítka různobarevných střech v půlkruhu, před nimi prostranství zarostlé trávou, několik bez ladu a skladu rozestavených glyderů, u srázu nad řekou žlutý pavilón klubu. Řeka se zdála nehybná, velmi chladná a nepřívětivá, u protějšího břehu visely nad rákosím cáry bělavé mlhy.
Na schůdcích před klubem stál se zakloněnou hlavou nějaký muž a sledoval glyder. Jeho tvář připadala Toivovi známá, ale na tom nebylo nic divného, Toivo znal hodně chlapců z havarijních čet, možná každého druhého.
Posadil stroj hned vedle klubu a vyskočil do vlhké trávy. V tak časnou jitřní hodinu tu bylo skutečně zima. Havárkář měl na sobě obrovskou teplou bundu se záplavou speciálních kapes a kapsiček s pouzdry pro všelijaké ty jejich tlakové nádoby, regulátory, hasicí přístroje, zplameňovače a další propriety nezbytné pro účinný výkon havarijní služby.
„Dobrý den,“ pozdravil ho Glumov. „Vy jste Basil, že?“
„Buďte zdráv, Glumove,“ ozval se muž a podal mu ruku. „Nemýlíte se, jsem Basil. Kde jste se tak zdržel?“
Toivo mu vysvětlil, že nulapřeprava tady v Malé Peše z nějakého důvodu nepřijímá a že se tedy ocitl v Dolní Peše, tam si musel vzít glyder a dobrých čtyřicet minut sem letět podél řeky.
„No baže,“ pokýval hlavou Basil a ohlédl se na pavilón. „To jsem si mohl myslet. Víte, ti lidi v panice nulakabinu tak zmordovali…“
„Chcete říct, že zatím se nikdo z nich nevrátil?“
„Přesně tak.“
„A jinak už se tu nic nedělo?“
„Nic. Naši tu asi tak před půldruhou hodinou dokončili zevrubnou prohlídku, nenarazili na nic, co by stálo za řeč, tak vyrazili zpátky, chtěli se hned pustit do analýz. Mě tu nechali, abych sem nikoho nepustil, a já celou tu dobu opravoval nulakabinu.“
„A opravil jste ji?“
„Spíš ano než ne.“
Domky v Malé Peše byly staré — utilitární architektura minulého století, zpřírodnělá organika, barvy stářím jedovatě zjasnělé. Kolem každého stavení neproniknutelná změť střemchy, šeříků, zapolárních jahodníků a hned za půlkruhem domů les, žluté stožáry obrovitých borovic, chvojnaté koruny v šedozelené mlze a nad nimi, na severovýchodě, už dost vysoko nachový disk slunce…
„O jakých analýzách jste to mluvil?“ zeptal se Toivo.
„No, zůstalo tu poměrně hodně stop… Ta ohavnost vylezla zřejmě z támhleté chaty a roztekla se na všechny strany…“ Basil živě gestikuloval rukama. „Na keřích, v trávě a někde i na verandách zůstal zpola zaschlý sliz, nějaké šupiny, hrudky takového nějakého…“
„Dobře, ale co jste viděl vy sám?“
„Nic. Když jsme se sem přihnali, bylo tu všechno úplně stejné jako teď, jen na řece se válela mlha.“
„Takže svědkové tu nezbyli žádní…“ „Nejdřív jsme si taky mysleli, že úplně všichni vzali nohy na ramena. Jenže pak se ukázalo, že to tak není, támhle v tom domku nad břehem si docela spokojeně vegetuje úctyhodně přestárlá osoba, kterou ani nenapadlo, že by měla někam utíkat…“
„Proč?“ podivil se Toivo.
„To nemám ponětí!“ opáčil podle pravdy Basil, povytáhl obočí a rozhodil rukama. „Umíte si to představit? Kolem blázinec, všichni jančí hrůzou, dveře nulakabiny vyvrátili z pantů — a ona nic… Nato se přiřítíme my, rozvineme se do rojnic, šavle hore, bodák vztyč — a ona se pěkně vyštrachá ze dveří jako by se nechumelilo a dosti nedůtklivě a komisně nás žádá, abychom se chovali trochu tišeji, protože pro ten hrozný rámus, co tu tropíme, nemůže spát, abyste tomu rozuměl…“
„To se tu opravdu strhla taková panika?“ nehnul brvou Toivo.
„No to bych prosil!“ zvolal Basil a nabádavě zvedl dlaň. „Když ta mela začala, bylo tu celkem osmnáct lidí. Devět jich pláchlo v glyderech. Pět se jich dostalo pryč kabinou. A tři se bezhlavě vrhli do lesa a tam zabloudili, dalo nám dost práce, než jsme poztrácené ovečky sehnali zpátky do ohrady. O tom nepochybujte, že tu byla panika. Ta tu teda byla… Panika, nějaké příšery, i stopy po nich zůstaly. Ale proč se toho nelekla ta babka, to nám teda zůstává rozum stát. Ona ta babka je vůbec divná. Na vlastní uši jsem slyšel, jak našemu veliteli řekla: “Přišli jste moc pozdě, holenkové. Teď už jim ničím nepomůžete, všichni zahynuli…““
Toivo se zamyslel a zeptal se:
„Co měla na mysli?“
„To nevím,“ broukl Basil nespokojeně. „Přece vám říkám, že je to prapodivná stařenka.“
Toivo pohlédl na křiklavě růžovou chatu, obsahující nepochopitelnou stařenku. Zahrádka přede dveřmi byla o poznání úpravnější než ostatní. Hned vedle stál glyder.
„Ani bych vám neradil, abyste ji vyrušoval,“ doporučil mu Basil. „Radši počkejte, až se sama vzbudí, a teprve pak…“
V tom okamžiku se inspektora Glumova zmocnil pocit, jako by se za jeho zády něco pohnulo, a bleskově se otočil. Ze dveří klubu svítila bledá tvář s široce otevřenýma vylekanýma očima. Neznámý několik vteřin mlčel, pak se jeho bezkrevné rty pohnuly a on sípavě pronesl:
„Pěkně hloupá příhodička, co vy na to?“
„Počkat, počkat!“ zarazil ho dobromyslně Basil a vykročil k němu s dlaněmi výstražně napřaženými před sebe. „Nezlobte se, ale sem nesmíte. Já jsem od havárky.“
Neznámý přesto překročil práh, ale vzápětí zůstal stát.
„Já vlastně ani nehodlám…“ začal a v půli fráze si odkašlal. „Ovšem okolnosti mě nutí… Prosím vás pěkně, Grigorij s Elou už se vrátili?“
Vypadal dosti bizarně. Měl na sobě mohutný kožich až na paty a pod jeho rozevírajícími se cípy se mihly bohatě vyšívané polárnické vysokačky. Na prsou byl kožich rozepnutý a odhaloval pestrou letní síťovinovou košili, jakou v těch dobách s oblibou nosili obyvatelé stepních oblastí. Na první pohled mu mohlo být tak čtyřicet pětačtyřicet let, tvář měl trochu prostoduchou a příjemnou, snad jen nepřirozeně zbělalou — možná úlekem, možná rozpaky.
„Ne, to ne,“ zarmoutil ho Basil a přikročil až těsně k němu. „Sem se nikdo nevrátil, teď tu probíhá vyšetřování a nikoho sem nepouštíme…“
„Počkejte, Basile,“ přitlumil jeho snaživost Toivo. „Kdo to má být, ten Grigorij a Ela?“ zeptal se neznámého.
„Tak to jsem se asi zase natrefil někam jinam, než jsem chtěl…,“ zaskuhral neznámý téměř zoufale a ohlédl se přes rameno, kde se v hloubi pavilónu leskly hladké plochy nulakabiny. „Promiňte, prosím, ale jsem tady dobře v… nnóó… U všech všudy, já už to snad zase zapomněl… Malá Peša? Nebo ne?“
„Ano, jste v Malé Peše,“ přikývl Toivo.
„Ale v tom případě byste měl vědět… Grigorij Jarygin… Pokud jsem mu dobře rozuměl, tráví tu vždycky celé léto…“ Najednou potěšeně vyjekl a zabodl ukazovák do vzduchu: „No prosím, to je ona, to je jeho chata! A na verandě dokonce visí můj plášť!“
Všechno se okamžitě vyjasnilo. Neznámý muž byl svědek, očitý svědek. Jmenoval se Anatolij Krylenko, povoláním byl zootechnik a pracoval skutečně ve stepním pásmu — konkrétně v Azgirském agrokomplexu. Včera na výroční výstavě zemědělských novinek v Archangelsku šťastnou shodou okolností doslova vrazil do svého kamaráda ze školy Grigorije Jarygina, kterého neviděl už dobrých deset let. Jarygin ho přirozeně zatáhl k sobě domů, do téhle… hrome, už se mi to zase vykouřilo z hlavy… jo, správně, do Malé Peši. Strávili tu báječný večer ve třech — on, Jarygin a Jaryginova manželka Ela — zajezdili si na loďce, prošli se po lese, asi tak v deset večer se vrátili domů, do tamté chaty, navečeřeli se a uvelebili se na verandě, že si tam vypijí čaj. Venku bylo krásně světlo, od řeky k domku doléhaly dětské hlásky, večer sliboval být příjemně vlahý a všude kolem kouzelně voněly jahody. A pak Anatolij znenadání spatřil oči…
V této pro celý případ nejpodstatnější pasáži svého vyprávění se Krylenko zdál mírně řečeno poněkud vyšinutý. Jako by marně usiloval o srozumitelné vylíčení odporného, zašmodrchaného snu.
Ty oči se dívaly ze zahrady… hrnuly se blíž a blíž, ale přitom pořád zůstávaly v zahradě… Dvě obrovské oči, ze kterých se člověku už při pouhém pohledu dělalo nanic… Neustále po nich cosi stékalo… A vlevo, kousek stranou, bylo ještě třetí… počkat, byly tři…? A něco se valilo, valilo se to a valilo přes zábradlí verandy, až to přikynulo až ke schůdkům přede dveřmi… A člověk se nemohl hnout z místa. Grigorij se někam ztratil, toho nebylo vidět. Ela musela být někde nablízku, ale vidět ji nebylo taky, jen slyšel, jak hystericky vřeští… nebo že by se chechtala…? Ale to už se rozlétly dveře. Pokoj byl do výše pasu zaplaven roztřesenými huspeninovými těly nějakých živočichů, jen oči těch zvířat byly tam, venku, za keři…
Anatolij pochopil, že začíná to nejstrašnější. Vytrhl nohy ze sandálů, které se přilepily k podlaze, přeskočil stůl, překulil se do lesa, ale kdovíproč se ocitl na prostranství před domy… Uháněl rovnou za nosem a najednou spatřil pavilón s klubem, z otevřených dveří mu do očí šlehl šeříkový lesk stěn nulakabiny a on pochopil, že je zachráněn. Vřítil se do kabiny jako bomba a naslepo mačkal klávesu za klávesou, dokud nezapojil automat…
Tady tragédie končí a zvrtá se spíš ve frašku. Nulapřeprava Anatolije vyvrhla v osadě Roosevelt na ostrově Petra I. To je v Bellingshausenově moři, na teploměru minus čtyřicet devět, rychlost větru osmnáct metrů za sekundu, osada vzhledem k zimnímu období téměř prázdná.
Dlužno podotknout, že automatika v klubu byla i přesto v provozu, všude teplo a útulno, v baru jako bájná duha svítí nádoby s tekutinami, jejichž posláním je prozářit tmu polárních nocí. Anatolijovi ve strakaté košilce a šortkách, ještě celému mokrému od čaje a prožitého děsu, se dostává tolik potřebné chvíle oddechu a on se pomaloučku vzpamatovává. Když se vzpamatoval docela, zmocňuje se ho, jak se ostatně dalo očekávat, nesnesitelný stud. Chápe, že v nastalém zmatku pelášil pryč jako poslední ze zbabělců — o takových zbabělcích doposud jen čítal v historických románech. Vzpomněl si, že opustil Elu a přinejmenším ještě jednu ženu, kterou zahlédl ve vedlejší chatě. Vzpomněl si na dětské hlásky u řeky a uvědomil si, že ty děti taky ponechal napospas osudu. Zmocňuje se ho zoufalý poryv činorodosti, ale pozoruhodné na tom poryvu jsou hned dvě věci: to volání svědomí v duchu nevyvstalo ani zdaleka okamžitě, a když pak přece jen vyvstalo, dosti dlouho koexistovalo s nesnesitelnou představou, že nezbývá než vrátit se tam, na verandu, před ty hrůzostrašné oči, k odporným horám huspeniny…
Hlučná parta glaciologů, která se z mrazivé pláně nahrnula do klubu, našla Krylenka, jak sklíčeně prolamuje spletené prsty: ještě se k ničemu definitivnímu neodhodlal. Glaciologové jeho vyprávění vyslechli s plným porozuměním a okamžitě pojali šlechetný úmysl vrátit se na děsivou verandu společně s ním. Jenže mezitím se ukázalo, že chudák Anatolij nezná nejen nulový index osady, ale zapomněl i její název. Mohl říct jen tolik, že je to nedaleko Barentsova moře, na břehu malé řeky v pásmu borových lesů za polárním kruhem… Glaciologové ho tedy chvatně vystrojili v souladu s místním podnebím a kvílející vánicí ho vlekli do štábu osady — hlava nehlava, přes vysokánské závěje, v doprovodu obrovských medvědovitých psů… Nu a na štábu u terminálu VCI jeden z polárníků dostal v tu chvíli zřejmě nejzdravější a nejrozumnější nápad, že tohle není žádná legrace. Ty obludy určitě buď uprchly z nějakého zvěřince, nebo — hrůza jen na něco takového pomyslet — z některé laboratoře specializované na vývoj a stavbu biomechanismů. Ať už je to cokoli, mládenci, tady by amatérská fušeřina nebyla k ničemu, já bych to nahlásil havarijní službě.
A tak vše oznámili Ústřední havarijní službě. Tam jim poděkovali a řekli jim, že případ berou na vědomí. Za půl hodiny dozorčí operátor služby sám navázal spojení se štábem, sdělil, že jejich zpráva se potvrdila, a poprosil, aby se Krylenko posadil k obrazovce. Anatolij mu alespoň v obecných rysech popsal, co se s ním dělo a jak se proti své vůli ocitl u břehů Antarktidy. Operátor ho uklidnil sdělením, že žádné oběti nejsou hlášeny, manželé Jaryginovi že jsou živi a zdrávi a že ráno už s největší pravděpodobností bude možné vrátit se do Malé Peši, kdežto teď by Anatolij udělal nejlíp, kdyby spolkl něco pro uklidnění a uložil se k spánku.
Anatolij poslechl, zdříml si rovnou na pohovce ve štábu, ale nespal snad ani hodinu, když opět spatřil rozteklé oči nad zábradlím verandy, uslyšel hysterický Elin chechot a procitl trýznivým pocitem hanby.
„Ne, nesnažili se mě tam držet. Zřejmě pochopili, jak mi je… Nikdy by mě nenapadlo, že se mi něco takového může stát. Samozřejmě nejsem stopař ani progresor…, ale i já v životě zažil všelijaké zatrachtilé patálie, a vždycky jsem z nich vyšel přinejmenším se ctí… Vůbec nechápu, co se to se mnou stalo. Pokouším se nějak to všechno zdůvodnit sám sobě, ale nejde to… Je to jako neodbytná noční můra…“ Najednou zatěkal očima. „Třeba teď s vámi sice mluvím, ale uvnitř mám všechno jako z ledu… Že bychom se tu všichni něčím otrávili?“
„Nejste ochoten připustit, že to byla třeba halucinace?“ zeptal se Toivo.
Anatolij zimomřivě škubl rameny a pohlédl k chatě Jaryginových.
„Ne-nevím…,“ vysoukal ze sebe. „Ne, nic takového tvrdit nemohu.“
„No dobře, tak se tam půjdeme podívat,“ navrhl mu inspektor.
„Já taky?“ zajímal se Basil.
„Nemusíte,“ odpověděl Toivo. „Asi se tu budu potulovat dlouho. Vy zatím budete hájit pevnost.“
„A co zajatci, zajatce bereme?“ otázal se Basil věcně.
„Rozhodně!“ zvolal Toivo. „Ty potřebujeme. Každého, kdo něco viděl.“
A spolu s Anatolijem vykročili přes travnaté prostranství. Z nešťastného Krylenka vyzařovala energie a odhodlání, ale jak se blížil k domku, byla jeho tvář stále křečovitější, na lícních kostech vystoupily boule žvýkacích svalů a spodní ret si skousl, jako by musel překonávat krutou bolest. Toivo pochopil, že mu musí pomoct, aby se trochu uvolnil. Asi padesát kroků od živého plotu se zastavil — naoko proto, aby si ještě jednou pořádně prohlédl celé okolí, a začal svého společníka poklidně zpovídat. Viděl někoho v té chatě napravo? Ach tak, tam byla tma A co vlevo? Jaká žena…? Ano, ano, už si vzpomínám, něco takového jste říkal… Takže jen ta žena a jinak nikdo? Nestál tu někde poblíž glyder?
Toivo se vyptával, zatím jediný svědek odpovídal a Toivo s vážnou tváří horlivě přikyvoval a všemožně naznačoval, jak podstatné je pro vyšetřování všechno, co právě poslouchá. Anatolij poznenáhlu pookřál, vnitřní napětí pominulo a na verandu už vstupovali málem jako kolegové.
Byl tam pěkný zmatek. Stůl stál nakřivo, jedna židle převrácená, cukřenka se zakutálela do kouta a za sebou nechala pěšinku krystalového cukru. Toivo se dotkl samovaru — byl ještě horký. Tázavě zašilhal po Krylenkovi. Ten už byl zase bledý a usilovně zatínal zuby. Zrak upíral na sandály, které se k sobě osiřele tiskly pod nejvzdálenější židlí. Patřily zřejmě jemu. Oba byly zapnuté a zdálo se nepochopitelné, jak z nich jejich majitel dokázal vyprostit nohy. Ovšem nějaké zbytky slizu ani na nich, ani pod nimi, ani nikde okolo Toivo nepostřehl.
„Tady se asi domácí kybeři nepěstují,“ podotkl suše, aby Anatolije vrátil ze světa prožité hrůzy zpátky do atmosféry všedního dne.
„Ano…,“ zamumlal tázaný. „Vlastně… Ale kdo je dneska ještě uznává…? Vidíte, to jsou moje sandály…“
„Vidím…,“ ozval se lhostejně Toivo. „Co ta okna, to byla všechna takhle vytažená?“
„Už si nevzpomínám. Ale támhleto určitě bylo, tudy jsem vyskočil.“
„Rozumím,“ broukl Toivo a vyhlédl do zahrádky.
Ano, stopy tu byly. A bylo jich dost: pocuchané a polámané keře, zubožený květinový záhon, tráva pod zábradlím vypadala tak, jako by se po ní váleli koně. Pokud se tu pohybovala nějaká zvířata, pak to byli tvorové neohrabaní, těžkopádní a k domu se rozhodně nekradli, spíš vše pod sebou drtili jako tanky. A mířili z travnatého prostranství křovím, šikmo přes záhon a otevřenými okny rovnou do domku.
Toivo přešel přes verandu a strčil do dveří vedoucích do chaty. Tam žádný nepořádek neshledal. Přesněji řečeno nepořádek, který by po sobě zanechala masivní těla.
Pohovka. Tři křesla. Stolek nikde, ale dalo se předpokládat, že bude zabudovaný do zdi nebo do podlahy. Servisní pult tu byl jen jeden — v pravém opěradle křesla patřícího zřejmě pánovi téhle letní domácnosti. Ve zbylých dvou křeslech a v pohovce našel jen příruční servopanely soustavy Polykrystal. Na zdi proti dveřím visela Levitanova krajina, stará chromofotonová kopie s dojemným trojúhelníčkem v levém spodním rohu, aby se nějaký znalec nedej bože nedomníval, že má před sebou originál. Na stěně vlevo perokresba zasazená do amatérsky vyrobeného dřevěného rámu, pohněvaná ženská tvář. Mimochodem — hezká…
Při důkladnější prohlídce místnosti Toivo na podlaze zahlédl stopy podrážek, někdo z havárkářů patrně prošel obývacím pokojem do ložnice. Zpátky stopy nevedly, muž od havarijní služby nejspíš vylezl z ložnice oknem. Ale dál — podlahu v obývacím pokoji pokrývala dosti silná vrstva jemňoučkého nahnědlého prachu. A nejen podlahu. Také opěradla křesel. Okenní parapety. Pohovku. Nepoznamenané zůstaly jen zdi.
Toivo se vrátil na verandu. Anatolij zničeně seděl na schůdcích přede dveřmi. Polárnický kožich už si stáhl, kdežto na vysoké kožešinové boty zřejmě zapomněl, takže skýtal dosti zvláštní podívanou. Sandálů se ani nedotkl, zůstaly pod židlí, tak jak byly. A zase — nikde kolem žádné stopy slizké vlhkosti, ovšem jak sandály, tak podlahu kolem nich pokryl jako hnědavý pudr týž jemný prach.
„Tak jak se tu cítíte?“ zavolal na něj Toivo od prahu.
Anatolij se i přesto zachvěl a prudce se otočil.
„Ale… už je to lepší, pomalu se dávám dohromady…“
„No výborně. Víte co, vezměte si svůj plášť a klidně jeďte domů. Nebo chcete počkat na Jaryginovy?“
„Ani nevím,“ odpověděl Anatolij nerozhodně.
„Jak si přejete, to je vaše věc,“ pokrčil Toivo rameny. „V každém případě už tu nebezpečí nehrozí a hrozit nebude.“
„Rozumíte aspoň něčemu?“ odhodlal se Anatolij k otázce a vstal.
„Něčemu ano. Obludy tady opravdu byly, ale ve skutečnosti nejsou nebezpečné. Mohou člověka vylekat, nic víc.“
„Chcete tedy říct, že byly umělého původu?“
„Vypadá to na to.“
„Ale proč? A kdo by něco takového měl zapotřebí?“
„Tím se teď budeme zabývat,“ slíbil mu Toivo.
„Tak vy se tím budete zabývat, a oni mezitím… zase někoho… vylekají…“
Anatolij si vzal ze zábradlí svůj plášť a chvíli jen tak postál s pohledem upřeným na kožešinové boty. Vzbuzoval obavy, že si znovu sedne a začne je zuřivě rvát z nohou. Jenže on je asi vůbec nevnímal.
„Vy říkáte, že mohou vylekat,“ procedil pomalu skrz zuby s očima dál sklopenýma k zemi. „Kdyby jen vylekat, ti vás klidně dokážou zlomit!“
Rychle na Toiva pohlédl, ale hned zase pohledem uhnul, už mu přestal věnovat pozornost docela a vydal se pomalu dolů z verandy, do zdupané trávy, přes zohavený živý plot, šikmo přes volné prostranství, celý shrbený, maškara v polárnických vysokačkách a veselé košilce stepního dobytkáře, šel krokem stále chvatnějším ke žlutému pavilónu klubu, ale na půl cestě náhle uhnul vlevo, skočil do glyderu zaparkovaného před sousedním domkem a strmě odstartoval k bledomodrému nebi.
Bylo čtvrt na pět ráno.
Takhle tedy vypadá můj první pokus o beletrizovanou rekonstrukci. Moc jsem se snažil. Má práce byla o to složitější, že v těch dávných dobách jsem se do Malé Peši osobně nikdy nepodíval, ale naštěstí zůstalo k dispozici značné množství videozáznamů, které pořídil Toivo Glumov, havárkáři a Flemingův tým. Takže za topografickou přesnost můžu ručit každopádně. A považuji za možné převzít záruky i za přesnost znění uvedených dialogů.
Mimo jiné jsem tu chtěl demonstrovat, jak tehdy vypadal typický začátek typického vyšetřování. Událost proběhne. Dostaví se havárkáři. Přijíždí inspektor oddělení MU. První dojem (obvykle správný): něčí nepořádnost nebo jalový vtip. A stále rostoucí zklamání: zase nic, zase jen planý poplach, nejlepší by bylo nad tím vším mávnout rukou, vrátit se domů a dospat. Ostatně si myslím, že nic takového v mé rekonstrukci přímo nezaznělo. Říkal jsem si, že si to čtenář domyslí sám.
Teď několik slov o Flemingovi.
To jméno se v mých vzpomínkách mihne ještě několikrát, ale předem upozorňuji, že tento muž k Velkému zjevení žádný vztah neměl. V té době bylo jméno Alexandra Jonathana Fleminga v análech Komkonu-2 legendou. Byl to jeden z nejvýznamnějších odborníků na konstrukci umělých organismů. Ve svém sídelním ústavu v Sydney a také v řadě poboček tohoto vědeckého pracoviště s nepopsatelným elánem a troufalostí mísil, hnětl a pekl celé veletucty prapodivných tvorů, na jejichž zplození už matička příroda neměla dost obrazotvornosti. Jeho spolupracovníci ve svém usilování neustále porušovali platné zákony a omezení diktované Světovou radou pro oblast mezních experimentů. Při veškerém našem čistě lidském obdivu k Flemingovu géniu jsme ho nemohli vystát pro humpoláckou náturu, neomalenost a drzé čelo, to vše rafinovaně propletené s přímo fenomenální prohnaností. Dnes už každý školák ví, co jsou to Flemingovy biokomplexy nebo řekněme Flemingovy živé studně. V dobách, o nichž je řeč, měla jeho proslulost mezi ctěným publikem přídech spíše skandální.
Pro můj výklad je však podstatné, že jedna z filiálek sydneyského Flemingova ústavu ležela právě v ústí řeky Peši, ve vědeckém městečku Dolní Peša, sotva čtyřicet kilometrů od Malé Peši. Nakolik věci rozumím, tak jakmile se můj milý Toivo něčeho takového dopídil, nemohl nezbystřit pozornost a v duchu si neříct: Aha, tak už víme, odkud vítr vane…
Ale abych nezapomněl. Kraboraci, o nichž bude řeč dále a kteří díky jeho snahám spatřili světlo světa, když byl Fleming ještě obyčejným mladým zaměstnancem rybí farmy na Oněžském jezeře, patří k vědcovým nejužitečnějším výtvorům. Tito kraboraci se mohou pochlubit přímo zázračnými chuťovými vlastnostmi svého křehkého masa, ale na celém Severu se bůhvíproč uchytili jen na několika malých přítocích Peši.