Pátého května kolem třiadvacáté hodiny vznikla panika v chatové osadě Malá Peša (třináct domků, osmnáct obyvatel). Bezprostřední příčinou této paniky se stal neznámý počet kvazibiologických bytostí mimořádně odpudivého, ale ještě spíše hrůzného vzezření, které se znenadání objevily v osadě. Bytosti zaútočily na osadu z chaty č. 7 v devíti dobře patrných směrech. Dráhy jejich postupu lze snadno vysledovat podle zválené trávy a skvrn zaschlého slizu na obkladových deskách, vnějších stěnách domů i na oknech. Všech devět tras končí v obytných místnostech dalších chat, konkrétně v chatách č. l, 4 a 10 (na verandách), 2, 3, 9 a 12 (v obývacích pokojích) a 6, 11 a 13 (v ložnicích). Chaty č. 4 a 9 jsou podle všech známek neobydlené.
Pokud jde o chatu č. 7, odkud obludy vpád zahájily, tam někdo určité ubytován byl a zbývalo jen zjistit, co je to zač — zda potrhlý vtipálek nebo neodpovědný moula. Aktivizoval embryoschránky úmyslně, nebo propásl spontánní samovývoj? A pokud ho propásl — stalo se tak z trestuhodné nedbalosti, nebo ze zabedněnosti?
Dvě věci však celou záležitost komplikovaly. Toivo nikde nenašel nejmenší stopu po embryoschránkách. To za prvé. A za druhé zpočátku nemohl zaboha nikde vydolovat žádné údaje o obyvateli (nebo obyvatelích) chaty č. 7.
Leč naše ekumena je zřízena vcelku spravedlivě. Na prostranství se náhle ozvaly zvučné rozhořčené hlasy a během minuty se vysvětlilo, že hledaný obyvatel chaty č. 7 se dostavil zrovna v nejlepším, a navíc ne sám, ale s hostem.
Byl to rozložitý muž, napohled jako odlitý z houževnatého, odolného kovu, navlečený do expediční kombinézy a s celtovým batohem na zádech, z něhož se linuly podivné šelestivé a skřípavé zvuky. Jeho host velmi živě připomínal starého dobrotivého Duremara, který se zrovna vynořil z rybníka tetky Tortilly — dlouhý, dlouhovlasý, dlouhonosý, vyzáblý, v hábitu neurčité barvy, polepeném zpola zaschlým žabincem. Rychle se vyjasnilo, že odlitý obyvatel chaty č. 7 se jmenuje Ernst Jürgen, pracuje jako vrtmistr na Titanu, na Zemi je na dovolené, protože na Zemi každoročně tráví oba volné měsíce — měsíc v zimě a měsíc v létě, no a na ten letní počítá výhradně s Pešou, dokonce vždy se stejnou chatou… Cože, jaké obludy? Jářku, mladý muži, a koho míníte těmi obludami? Vám snad straší ve věži, obluda v Malé Peše, uvažujte trochu: prokristaboha, a tohle si říká havárkář, to nemáte nic lepšího na práci, nebo co?
Duremar se naopak uvedl jako bytost plně pozemská. A co víc, bytost téměř domorodá. Jmenoval se Tolstov, křestním jménem Lev. Avšak nejpozoruhodnější na něm bylo něco docela jiného. On totiž pracuje a trvale žije sotva čtyřicet kilometrů odsud, v Dolní Peše, kde, věřte tomu nebo ne, už několik let prosperuje malá pobočka ne právě neznámé instituce jistého Fleminga…!
Z dále řečeného vyplynulo, že Ernst Jürgen a jeho starý kamarád Lev Tolstov jsou nezřízení labužníci. Rok co rok si dávají sraz tady v Malé Peše, protože pouhých pět kilometrů proti proudu řeky se do Peši vlévá jeden nenápadný přítok, kde žijí kraboraci. To proto tráví Ernst Jürgen každou letní dovolenou v Malé Peše, proto včera večer odjeli i s přítelem Lvem Tolstovem na člunu lovit ty své kraboraky, a právě proto by Ernst i Lev byli havarijní službě opravdu povděčni, kdyby je ráčila laskavě nechat na pokoji, protože kraboraci (a Jürgen zatřásl těžkým vakem, vydávajícím ty nepochopitelné zvuky) jsou poctivě a nefalšovaně čerství jen jednou, a to hned po ulovení…
Ten zábavný hlučný chlapík si za žádnou cenu nedokázal představit, že by se na Zemi — ne tam u nich na Titanu, ne někde na Pandoře, ani na Jajle, ne, skutečně na Zemi! — mohlo vyskytnout něco, co může vyvolat děs a paniku. Mimořádně zajímavý typ dobyvatele kosmu! Vidí, že osada je úplně prázdná, vidí před sebou havárkáře, pracovníka Komkonu-2 vidí taky, respektuje jejich autoritu, ale vysvětlení pro jejich přítomnost je ochoten hledat v čemkoli, jen aby nemusel přistoupit na fakt, že na jeho hřejivě vlídné rodné Zemi taky občas není všechno v pořádku…
Později, když se ho po dlouhém snažení přece jen podařilo přesvědčit, že se tu opravdu odehrála taková menší mimořádka, se cítil málem podveden — nasupil se jako ukřivděné dítě, našpulil rty, vzdálil se demonstrativně od ostatních, vláčeje za sebou po zemi měch se vzácnými kraboraky, usadil se na schůdcích svého domku bokem ke skupince mužů, odvrátil se od nich a už si zřejmě nepřál nikoho vidět a nikoho slyšet, jen chvílemi krčil rameny a úsečně vyplivoval: „A tomuhle prosím někdo bude říkat dovolená… Člověk se sem přivleče jednou za rok, a tumáš…! To mi snad někdo dělá naschvál…!“
Toiva mimochodem víc zajímala reakce jeho přítele Lva Tolstova, Flemingova spolupracovníka a odborníka na konstruování a oživování umělých organismů. Odborníkova reakce byla totiž takováto. Nejdřív naprostá zmatenost, chaos mysli, bezděčné pomžikávání a nejistý úšklebek člověka, který pojal podezření, že si z něho někdo střílí, a to nepříliš oduševněle. Další fáze: Zaraženě svraštělé obočí, pohled prázdný, jakoby upřený do vlastního nitra, zamyšlené pohyby spodní čelisti. A nakonec výbuch profesionálního pobouření: Máte vůbec ponětí, o čem to mluvíte? Máte alespoň elementární představu o problémech, do kterých tu strkáte nos? Viděl jste prosím vás někdy nějaký umělý organismus? Ach tak, jen v televizních novinách… Tak mě pozorně poslouchejte: Umělé bytosti, které by byly s to lézt okny do lidských ložnic, nikdy neexistovaly a ani dnes neexistují. Především jsou na takové výkony příliš pomalé a málo obratné, a pokud se snad občas pohybují, pak nikdy směrem k lidem, ale naopak od nich, protože přirozené lidské biopole je pro ně škodlivé, a vlastně klidně stačí pouhé kočičí… Dál by Lev Tolstov rád slyšel, co je myšleno výrokem „asi tak velikosti krávy“. Pokusil jste se alespoň odhadnout, jakou energii potřebuje embryoschránka, aby se rozrostla v takovou horu biologické hmoty třeba za hodinu?! Prosím vás, vždyť tady by nezůstal kámen na kameni, natož nějaké krávy, vypadalo by to jako normální hodně silný výbuch…!
Připouští Tolstov, že tu došlo k oživení embryoschránek typu, který mu není znám?
Vyloučeno. Takové embryoschránky v přírodě neexistují.
A co se tu tedy podle jeho mínění semlelo?
Lev Tolstov nechápal, co se tu semlelo. Potřeboval by se tu porozhlédnout, aby byl vůbec s to dospět k nějakým inteligentním závěrům.
Toivo ho tedy nechal porozhlédnout se po osadě a sám společně s Basilem zamířil do klubu něco sníst.
Dali si každý obložený chléb s kusem masa, Toivo šel vařit kávu, a vtom to přišlo:
„Ho hu hhech?“ zahuhlal najednou Basil s napěchovanými ústy.
Násilně polkl zvířecí sousto a s očima zahleděnýma někam za Toiva už jasným hlasem nařídil:
„Stroj zastavit! Kampak máme namířeno, junáku?“
Toivo se otočil. Za nimi stál asi tak dvanáctiletý kluk v krátkých kalhotkách a rozhalence, ušatý a opálený. Ryčný Basilův pokyn ho zmrazil těsně před východem z pavilónu.
„No domů!“ odsekl vyzývavě.
„Tak pojď nejdřív sem ke mně, buď tak hodný,“ vybídl ho havárkář.
Chlapec se k němu váhavě přiblížil a s rukama za zády zůstal stát kousek od něj.
„Ty tu bydlíš?“ otázal se Basil, tentokrát trošku lísavě.
„My jsme tu bydleli,“ odpověděl chlapec. „V šestce. Ale teď už nebudem.“
„Koho myslíš tím my?“ vmísil se do hovoru Toivo.
„No mě, mámu a tátu. Teda my bydlíme v Petrozavodsku, sem jen jezdíme na chatu.“
„A kde je máš — mámu a tátu?“
„Spěj. Doma.“
„Aha. Spěj…,“ opakoval Toivo. „Jak se jmenuješ?“
„Kir.“
„Vědí tvoji rodiče, že jsi tady?“
Hoch se ošil, přešlápl z nohy na nohu a řekl:
„Já se vrátil jen na chvilinku. Musím si tu vzít galéru, stavěl jsem ji celej měsíc.“
„Tak galéru…,“ pokýval hlavou Toivo a se zájmem si ho prohlížel.
V chlapcově tváři se nezračilo nic kromě trpělivé znuděnosti. Ze všeho bylo znát, že starosti mu dělá jedno jediné: aby si co nejdřív vzal svou galéru a vrátil se domů, dokud rodiče spí.
„Kdy jste odsud odjeli?“
„Dneska v noci. Všichni jeli pryč, tak jsme jeli taky. A galéru jsme tady zapomněli.“
„A proč jste tak najednou všichni odjeli?“
„Tady byl hroznej cirkus. Copak vy nic nevíte? Tady se teda děly věci! Máma byla celá pryč a táta řek: No to je skandál… A nasedli jsme do glyderu a odletěli… Tak já bych šel… Nebo se to nesmí?“
„Věnuj nám laskavě ještě chvilku. Co myslíš, proč se tu strhl ten cirkus?“
„Protože přišly ty zvířata. Vyšly z lesa nebo z řeky… A lidi se jich lekli, to teda nechápu, lítali sem tam jako splašený… Já spal, vzbudila mě máma.“
„A nelekl ses?“
Trhl ramenem.
„No…. nejdřív jsem se kapku lek… z rozespalosti… Všichni děsně vřeštěj, řvou, běhaj, člověk z toho nebyl moudřej…“
„A pak?“
„Dyť vám to říkám: sedli jsme do glyderu a odletěli.“
„A co ta zvířata, ta jsi viděl?“
Kluk se neočekávaně rozesmál:
„No jasně, že jsem je viděl… Jedno k nám vlezlo rovnou do okna, takový rohatý, akorát že ty rohy nebyly tvrdý, spíš jako šnečí, hrozně legrační…“
„Takže ty ses toho nelekl…“
„To ne, dyť vám to říkám: nejdřív jsem samosebou měl trochu strach, a ne že ne, co bych lhal. Máma vběhla ke mně do pokoje celá bílá, už jsem se bál, že se stalo nějaký neštěstí, třeba s tátou…“
„Chápu, chápu. Ale těch zvířat ses nelekl, jestli jsem ti dobře rozuměl.“
Kir rozmrzele protáhl:
„A proč bych se jich jako měl bát? Byly hodný, legrační… ty jsou přece měkký, takový hedvábný, jako mangusty, jenže bez srsti… Co na tom, že jsou velký? No bože, to je toho! Tygr je taky velkej, a to se ho mám kvůli tomu bát? Slon je velkej, velryba je velká a delfíni taky někdy bejvaj hodně velký… Kdežto tyhle zvířata rozhodně nejsou větší než normální delfín, a jaký jsou hodný!“
Toivo pohlédl na Basila. Ten podivného chlapečka poslouchal s pokleslou spodní čelistí a nakousnutý krajíc držel nepohnutě ve vzduchu.
„A jak krásně voněj!“ pokračoval Kir zapáleně. „Po všelijakejch lesních plodech. Já bych řek, že se živěj malinama, ostružinama a tak… Ty by se měli ochočit, a ne před nima utíkat… co to má za cenu?“ Povzdechl si. „Asi utekli. Teď už je v tajze nikdo nenajde… Ani se tomu nedivím. Tady na ně všichni řvali, dupali, mávali rukama. To se pak člověk nemůže divit, že se báli a utekli! Teď to asi bude těžký přilákat je nějak zpátky…“
Sklonil hlavu a oddal se trudným úvahám. Toivo řekl:
„Rozumím ti. Ale rodiče s tebou zřejmě zajedno nejsou, nemám pravdu?“
Kir beznadějně mávl rukou.
„Nojo… S tátou by to eště šlo, ale máma o tom nechce ani slyšet: prej už tam ani nepáchnu, nikdy, ani zanic! Tak letíme do Lázní. A tam určitě nic takovýho nežije… Nebo žije? Nevíte, jak se jmenujou?“
„Nevím, Kire,“ přiznal Toivo.
„A to tady nezůstal ani jeden?“
„Ani jeden.“
„To jsem si mohl myslet,“ povzdechl si chlapec znovu a zeptal se: „A můžu si vzít tu galéru?“
Ze zcepenění se konečně probral i Basil. Hřmotně se zvedl a řekl:
„Tak jdem, doprovodím tě. Můžu?“ otočil se na Toiva.
„Samozřejmě.“
„A proč byste mě jako měl doprovázet?“ obořil se na něj oprávněně Kir, ale to už Basilova dlaň dosedla na jeho rameno.
„Jen pojď, pojď,“ chlácholil ho. „Celý život sním o tom, jak si jednou prohlédnu opravdickou galéru.“
„Nojo, jenže tahle není opravdická, to je jen model…“
„Tím spíš. Celý život jsem doufal, že jednou někde uvidím model opravdické galéry.“
Odešli. Toivo dopil šálek kávy a také pavilón opustil.
Slunce už citelně připalovalo, na nebi nikde ani mráček. Nad vysokou trávou před domky se mihotaly modré vážky. A skrze toto kovové mihotání jako divuplný denní přízrak plula k pavilónu vznešená stařena s výrazem absolutní nepřístupnosti v úzké hnědé tváři.
Přidržujíc si (pekelně elegantně) čokoládovým ptačím spárkem lem hladké upjaté sněhobílé róby, doplula až k Toivovi, jako by se trávy ani nedotýkala, a zastavila se před ním, převyšujíc ho přinejmenším o hlavu. Toivo se zdvořile uklonil a ona mu v odpověď také pokynula, a to svrchovaně blahosklonně.
„Můžete mi říkat Albína,“ pronesla milostivě příjemným barytonem.
Toivo se chvatně představil. Nakrčila hnědé čelo pod bujnou bílou hřívou.
„KOMKON?! No tak dobrá, když KOMKON, tak KOMKON. Milý Toivo, nebyl byste tak laskav a nesdělil mi, jak mi ten váš KOMKON tohle všechno hodlá objasnit?“
„Co konkrétně máte na mysli?“ otázal se Toivo.
Otázka ji poněkud podráždila.
„Na mysli mám zejména to, můj drahý, jak se mohlo stát, že v naší době, na konci tohoto století, se u nás na Zemi živí tvorové, kteří se u člověka dovolávali pomoci a milosrdenství, nejen nedočkali ani milosrdenství, ani pomoci, ale naopak se stali obětí úkladů, štvanic, zastrašování, a dokonce i přímého fyzického násilí nejhrubšího zrna?! Nechtěla bych jmenovat, ale ti lidé do nich tloukli hráběmi, zuřivě na ně řvali, a dokonce se pokoušeli nalétávat na ně glydery. Nikdy bych něčemu takovému neuvěřila, kdybych to tu nespatřila na vlastní oči. Je vám znám pojem brutalita? Tak tohle byla pravá zvířecká brutalita. Hanbím se do hloubi duše!“
Umlkla, ale pronikavý pohled sveřepých, uhlově černých a velice mladých očí dál ulpíval na Toivovi. Čekala na odpověď a on jen zamumlal:
„Smím vám přinést křeslo?“
„Nesmíte,“ zarazila ho příkře. „Já se tu rozhodně nechystám s vámi vybavovat. Přála bych si jen slyšet váš názor na to, co se stalo s obyvateli této osady. Váš profesionální názor. Co jste zač? Sociolog? Pedagog? Psycholog? Tak mi to prosím vysvětlete. Ráda bych, abyste mi správně porozuměl — mně se nejedná o případné sankce. Musíme se ale přece vyznat v tom, jak se mohlo stát, že lidé ještě včera skvěle vychovaní a civilizovaní… dokonce bych byla ochotna tvrdit báječní… dnes znenadání ztratí lidskou podobu! Víte, čím se člověk liší od všech ostatních pozemských živočichů?“
„Ééé… zřejmě inteligencí, ne?“ plácl Toivo první, co mu slina na jazyk přinesla.
„Nikoli, můj drahý! Milosrdenstvím. Mi-lo-sr-den-stvím!“
„Ach ano, bezesporu máte pravdu,“ přikývl horlivě. „Ale z čeho plyne, že bytosti, které se tu tak nečekaně vyrojily, očekávaly od lidí právě milosrdenství?“
Pohlédla na něj téměř opovržlivě.
„Poslyšte, viděl jste je vůbec?“
„Ne.“
„Tak jak se opovažujete o tom něco soudit?“
„Já se rozhodně nechystám o tom něco soudit,“ bránil se Toivo. „Já se snažím spolehlivě zjistit, co chtěli.“
„Řekla bych, že jsem vám již dostatečně jasně naznačila, že ta boží hovádka, ti chudáčkové doufali v naši pomoc! Ocitli se na pokraji zkázy! Během několika minut měli zahynout! A taky zahynuli, copak vám to není známo? Umírali přímo před mýma očima, měnili se v nic, v prach, a já nemohla nic podniknout, jsem baletka, ne lékařka, ani bioložka, volala jsem, ale copak mě v tom zmatku, v tom hodokvasu brutality a krutosti mohl někdo slyšet? A pak, když se pomoc konečně dostavila, bylo už pozdě, nikdo z nich to nepřežil. Nikdo! A ti divoši…! Opravdu nevím, jak si jejich jednání vysvětlit… Snad to byla nějaká masová psychóza… nebo otrava… Vždycky jsem se stavěla proti houbám v normálním zdravém lidském jídelníčku… Když přišli zase k sobě, nejspíš se zastyděli a někam se rozutekli, každý rovnou za nosem. Našli jste je?“
„Ano,“ přikývl Toivo.
„Mluvil jste s nimi?“
„S některými ano. Ne se všemi.“
„Snad byste mi tedy mohl sdělit, co se s nimi stalo. Co předpokládáte, alespoň předběžně?“
„To máte tak… madam…“
„Můžete mi říkat Albína.“
„Jste velice laskavá. Věci se totiž mají tak… že… pokud jsme k podobným závěrům oprávněni, vypadá to na to, že většina vašich sousedů chápala tento vpád… tuto příhodu poněkud jinak než vy.“
„Přirozeně!“ děla povzneseně Albína. „Což jsem koneckonců měla tu čest vidět na vlastní oči!“
„Tak jsem to nemyslel. Chci jen říct, že se lekli. K smrti se vyděsili. Hrůzou ztráceli zdravý úsudek. Došlo to tak daleko, že se bojí vrátit zpátky. Někteří po tomto zážitku hodlají opustit Zemi navždy. Pokud tomu dobře rozumím, jste jediný člověk, který to úpěnlivé volání o pomoc postřehl…“
Poslouchala ho majestátně, ale pozorně.
„Inu ano,“ zamyslela se. „Asi se stydí tak mučivě, že jim nezbývá než vymlouvat se na strach… Nevěřte jim, můj drahý, nevěřte! To je ta nejprimitivnější, ta nejostudnější xenofobie… Něco jako rasové předsudky. Vzpomínám si, že v dětství jsem se panicky bála pavouků a hadů… A tohle je totéž.“
„Dost možná. Ale něco bych si s vaší pomocí přece jen rád upřesnil. Ty bytosti žadonily o pomoc. Dovolávaly se milosrdenství. V čem ten jejich naléhavý apel spočíval? Pokud jsem vše správně pochopil, tak vůbec nemluvily, dokonce ani nesténaly…“
„Můj milý chlapče! Všichni byli nemocní, oni umírali! Co na tom, že umírali mlčky? Delfínek vyhozený na pláž také nevydá ani hlásku… každopádně ho nikdo z nás neslyší… a přesto chápeme, že potřebuje naši pomoc, a spěcháme, abychom mu ji co nejdřív poskytli… Podívejte se, třeba tamhle jde nějaký chlapec, vy na tomto místě neslyšíte, co říká, ale chápete, že má výtečnou náladu, že je veselý a šťastný…“
Od chaty č. 6 se k nim blížil Kir, opravdu ve skvělé náladě, veselý a šťastný. Basil, který kráčel po jeho boku, uctivě nesl v rukou velký černý model antické galéry a zřejmě pokládal otázky odpovídající situaci, Kir mu odpovídal, rukama naznačoval nějaké rozměry, nějaké tvary, nějaké složité vzájemné vztahy. Člověk by si řekl, že také Basil musí být velkým příznivcem lodního modelářství specializovaného na antická plavidla.
„U všech všudy,“ zadívala se Albína na blížící se dvojici. „To je přece Kir!“
„Ano,“ přikývl Toivo, „vrátil se pro svou loď.“
„Kir je hodný chlapec,“ prohlásila Albína. „Ovšem jeho otec se zachoval nechutně… Buď zdráv, Kire.“
Kir, cele zaujatý svými problémy, ji zpozoroval teprve teď, zastavil se a plaše pozdravil: „Dobré jitro…“ Oživení se z jeho tváře vytratilo. Z Basilovy ostatně taky.
„Jak se cítí tvoje matka?“ informovala se společensky Albína.
„Děkuju, dobře. Teď spí.“
„A táta? Kde je tvůj otec, Kire? Je snad někde tady?“
Kir mlčky zakroutil hlavou a nasupil se.
„Ty jsi celou tu dobu zůstal tady, viď?“ zvolala stařena nadšeně a s triumfem v oku si změřila Toiva.
„Vrátil se pro model,“ připomněl jí inspektor.
„Na tom nesejde. Ale že ses nebál sem vrátit, Kire?“
„Proč bych se jich měl bát, babičko Albíno?“ zavrčel rozzlobeně Kir a už zřejmě přemítal, jak důstojnou starou dámu co nejbezbolestněji minout.
„To nevím, chlapče, to mi bohužel není povědomo,“ odsekla Albína hašteřivě. „Například tvůj otec…“
„Táta se náhodou nelek ani trochu! Teda lek se, ale jen kvůli mně a mámě. Prostě si v tom blázinci nevšim, že jsou hodný.“
„Hodní nebyli, oni byli nešťastní!“ opravila ho káravě Albína.
„Ale co vás nemá, babičko Albíno,“ dohřál se konečně Kir a legračně rozhodil rukama v gestu tragéda od smíry. „Ty jsou naopak veselý, chtěly si hrát! A jak se panečku lísaly!“
Babička Albína se shovívavě usmívala.
Nejsem s to se opanovat a prostě musím zdůraznit okolnost, která Toiva Glumova velice přesně charakterizuje jako profesionála. Být na jeho místě nějaký neostřílený stážista, odnesl by si z debaty s Duremarem skálopevné přesvědčení, že dlouhán se snaží kamuflovat a zamlžovat a že obrázek, jaký si je třeba o věci učinit, je jasný jako facka: Fleming vyvinul embryoschránku nového typu a jeho nestvůry nedopatřením unikly na svobodu, takže se může jít v klidu dospávat a ráno se vše nahlásí nadřízeným.
Zkušený komkoňácký harcovník, dejme tomu Sandro Mtbevari, by se také s Basilem neposadil k šálku kávy; embryoschránka nového typu není žádná legrace, okamžitě by rozeslal nějakých pětadvacet oficiálních dotazů a demarší všem instancím a sám by uháněl do Dolní Peši — popadnout u krku ty Flemingovy výtržníky a flákače, dřív než by si stačili nazkoušet divadýlko s uraženou nevinností v hlavní roli.
Kdežto Toivo Glumov se nehnul z místa. A proč? Protože jeho chřípí už zachytilo pach síry. Vlastně to ještě ani nebyl pach, spíš jen závan. Nevídaná embryoschránka? Opravdu vážná věc, o tom není sporu. Jenže to není ten pach síry. A co hysterie a panika? To už je pravdě blíž. Přihořívá. Ale to nejpodstatnější je někde jinde — prapodivná stařena z chaty č. 1. To je to pravé! Kolem zuří nezvládnutelná hysterie, všichni jsou na úprku, všeobecný zmatek znásobují havárkáři, a ona si požaduje, aby se tu nehlučelo a aby se jí nepřekáželo v klidném spánku. To byla epizoda v rámci tradičních představ nevysvětlitelná. A Toivo se ani nesnažil něco vysvětlovat. Prostě tu zůstal a čekal, až stará dáma vstane, aby jí mohl položit několik otázek. Zůstal tu a byl po zásluze odměněn. „Kdyby mě nenapadlo, že bych mohl posnídat s Basilem,“ vyprávěl mi později, „kdybych se rozjel s hlášením za vámi hned po rozhovoru s tím Tolstovem, zůstal bych pod vlivem dojmu, jako by se v Malé Peše nestalo nic záhadného, snad s výjimkou divoké paniky vyvolané útokem umělých živočichů. Jenže vtom se vynořili chlapec Kir a babička Albína a vnesli do tohoto vznosného, ovšem trošku primitivního schématu podstatnou disonanci…“
„Kdyby mě nenapadlo posnídat s Basilem“ — takhle to pojmenoval. Ze všeho nejspíš proto, aby zbytečně neztrácel čas na pokusy o verbální vyjádření oněch mlhavých a jitřivých pocitů, jež byly tím jediným, co ho donutilo zdržet se v osadě.