Kir s galérou v náručí se jen s obtížemi nasoukal do nulakabiny a zmizel do svého Petrozavodska. Basil si stáhl teplou velebundu, svalil se do stínu na trávník a patrně si zdříml. Babička Albína odplula do svého sídla v chatě č. 1.
Toivo do pavilónu vůbec nevstoupil, prostě se s nohama po orientálsku zkříženýma pod sebe posadil do trávy a vyčkával.
V Malé Peše se nic převratného neodehrávalo. Kovový Jürgen čas od času hýkl cosi z útrob domku č. 7 — cosi stran počasí, pak cosi stran řeky a taky cosi stran dovolené. Albína, stále celá v bílém, vyšla na verandu před svou chatou a usadila se pod slunečníkem. K Toivovi dolehl její hlas, melodický a tlumený — zřejmě s někým rozmlouvala videotelefonem. Několikrát se Toivovu zraku zjevil Duremar Tolstov. Pobíhal mezi chatami, co chvíli klesal do podřepu, prohlížel si hlínu, nořil se do křovin, a místy dokonce lezl po čtyřech.
V půl osmé Glumov vstal, vstoupil do klubu a spojil se s maminkou. Normální kontrolní telefonát. Obával se, že den bude rušný a on už si těžko najde chvilku, kdy by se jí mohl ozvat. Pohovořili si jen tak o všem možném. Toivo vyprávěl, že tu potkal prastarou baletku jménem Albína. Nemohla by to náhodou být ta Albína Veliká, co mu její jméno bzučelo v uších celé dětství? Probrali spolu tento problém a dospěli k závěru, že je to docela dobře možné, ale vlastně tu byla ještě jedna velká baletky Albína, možná o padesát let starší než Albína Veliká… Pak se do zítřka rozloučili.
Zvenčí sem dolehl mocný řev:
„A co raci…? Ljovo, kde jsou raci…?“
Ljova Tolstov se chvatným krokem blížil ke klubu a jen podrážděně mával levou rukou, pravou tiskl k hrudi jakýsi objemný balík. U vchodu do pavilónu zůstal stát a pisklavým falzetem vřískl směrem k chatě č. 7: „Proboha, já se přece vrátím! Hned se vrátím!“ Ale to už si povšiml, že ho Toivo sleduje, a vysvětlil, jako by se omlouval:
„Nebývale zvláštní historie. Tomu musím přijít na kloub.“
Zavřel se v nulakabině a pak se ještě chvíli nedělo vůbec nic. Toivo se rozhodl počkat do osmi hodin.
Pět minut před touto lhůtou se nad lesem vynořil glyder, opsal nad Malou Pešou několik rozmáchlých kruhů, každý vždy o něco nižší než ten předešlý, až měkce dosedl před chatou č. 10, tedy před tou, v níž podle neklamných známek žila rodina malíře. Z glyderu vyskočil urostlý muž, lehce vyběhl po schůdcích na verandu, otočil se a křikl: „Všechno v pořádku! Nikdo a nic tu není!“ Než k nim Toivo přes travnaté prostranství došel, vystoupila z glyderu mladičká žena s vlasy ostříhanými hodně nakrátko a ve fialovém kabátku těsně nad kolena. Rozhodně se neměla k tomu, aby se na verandu nějak hrnula, naopak zůstala vedle glyderu a držela se otevřených dvířek.
Z dalšího rozhovoru vyplynulo, že tím malířem v rodině je právě ona, jmenuje se Zoša Ljadovová a na zdi v chatě rodiny Jaryginových viděl Toivo její autoportrét. Mohlo jí být tak kolem pětadvaceti, studovala na Akademii u Komovského-Korsakova a nic významného zatím nevytvořila. Byla krásná, mnohem krásnější než autoportrét. Toivovi čímsi připomínala jeho Asju — i když, pravda, Asju ještě nikdy v životě nezažil takhle vylekanou.
Muž se jmenoval Oleg Pankratov, zaměstnán byl jako lektor syktyvkarského výukového okruhu, kdežto předtím působil třicet let jako astroarcheolog, pracoval ve Fokinově skupině, zúčastnil se expedice na Kala-i-Mug (jinak zvanou rovněž „paradoxní planeta Morohasi“) a vůbec viděl celý boží bílý svět, jakož i svět černý, šedý a světy mnoha dalších barev. Nápadně klidný, snad až trochu flegmatický chlap, ruce jak lopaty, spolehlivý, pevný, fortelný v každém ohledu, buldozer s ním nepohne, ale ve tváři přitom ruměnec na bílé pleti, modré oči, nos jako brambora a vousiska jako Ilja Muromec…
A rozhodně nebylo nic zvláštního na tom, že během nočních událostí si manželé vedli každý dokonale jinak. Oleg se při pohledu na ty živé cíchy, které se cpaly do okna ložnice, samosebou nemálo podivil, ale nejevil ani nejmenší známky nějakého úleku. Snad proto, že si hned vzpomněl na malou filiálku v Dolní Peše, kterou svého času několikrát osobně navštívil, pocit nebezpečí v něm nevyvolával ani samotný vzhled oblud. Jediné, co si uvědomoval, byla štítivost. Štítivost a odpor, rozhodně ne strach. Zapřel se do nich dlaněmi, nepustil cíchy do ložnice a vyšťouchl je zpátky do zahrádky, což bylo protivné, kluzké a lepkavé, pod dlaněmi mu ty cíchy připadaly nepříjemně poddajné a pružné, a ze všeho nejvíc připomínaly vnitřnosti nějakého obřího živočicha. Teprve pak začal pobíhat po ložnici a snažil se najít něco, do čeho by si ruce utřel, jenže to už se na verandě rozkřičela Zoša a on měl jiné starosti než tu odpornou vazkost na rukou…
Ano, nikdo z nás se nemůže pochlubit, že by se zachoval jaksepatří, ale sesypat se jako někteří, to nejde. Leckdo se z toho ještě pořád nesebral, Frolova jsme rovnou v Sulu museli hospitalizovat a z glyderu jsme ho doslova dolovali po částech, ten nadobro ztratil lidskou tvář… a Grigorjanovi s dětmi se v Sulu nezdrželi ani okamžik, všichni čtyři se o překot vrhli k nulakabině a namířili si to rovnou do Mirza-Čarle. Grigorjan na rozloučenou jen křikl: „Kamkoli, jen aby to bylo co nejdál a navždy…“
Zato Zoša Grigorjanovům rozuměla až moc dobře. Pokud jde o ni, ještě nikdy v životě takovou hrůzu nezažila. A vůbec nešlo o to, zda ty nestvůry byly nebezpečné nebo ne. „Tvrdím-li, že nás všechny štvala hrůza… Ty se do toho laskavě nepleť, Olegu, já mluvím o nás, o obyčejných, totálně nepřipravených smrtelnících, a ne o takových hromotlucích jako ty… Tak tedy tvrdím-li, že nás všechny štvala hrůza, rozhodně to nebylo proto, že bychom se báli sežrání, zadušení, spolykání zaživa a tak dále… Ne, to byl docela jiný vjem!“ Zoše však dělalo velké potíže své dojmy popsat. Nejsrozumitelnější byl zřejmě tento výrok: To nebyla hrůza, to bylo vědomí naprosté neslučitelnosti, nemožnosti pobytu ve stejném prostoru s těmi obludami. Ale nejzajímavější na jejím vyprávění se zdálo něco docela jiného.
Ukázalo se, že nestvůry byly ještě ke všemu nádherné! Byly natolik děsivé a ohavné, že představovaly svého druhu dokonalost samu. Dokonalost odpornosti. Estetické pomezí ideálu odpornosti a ideálu krásy. Kdosi kdysi prohlásil, že absolutní odpornost by v nás neměla vyvolávat stejné estetické prožitky jako absolutní krása. Zoša byla až do včerejšího večera přesvědčena, že je to paradox. Jenže to vůbec není paradox! Nebo že by už byla tak zvrácená…?
Ukázala Toivovi chvatné náčrtky nahozené asi dvě hodiny po té hrůze. Zabrali s Olegem v Sulu jeden volný domek, on ji nejdřív napájel tonikem a pokoušel se ji psychomasážemi postavit na nohy, ale nic nepomáhalo, tak se chopila skicáku a tužky, ba ne, nějaké prabídné pero to bylo, tvrdé a rozskřípané, a jala se překotně, čára za čarou, stín za stínem, přenášet na papír to, co se jí jako příšerná vidina vznášelo před očima a zastíralo celý reálný svět…
Obrázky však neukázaly nic, co by stálo za řeč. Pavučina čar, oko tuší známé rekvizity: zábradlí kolem verandy, stůl, keře, a to vše překrývaly rozplizlé reflexy neurčitých obrysů. Ty nákresy však navozovaly podivnou atmosféru neklidu, neútulnosti, nepohodlí… Oleg soudil, že v nich něco je, i když z jeho pohledu to všechno bylo mnohem prostší a protivnější. Když už jsme u toho, on má k umění daleko. Je jen nekvalifikovaný konzument, nic víc…
Zeptal se Toiva, co se už podařilo vypátrat. Glumov se mu svěřil se svými prvními předpoklady: Fleming, Dolní Peša, embryoschránka nového typu atd. Pankratov pokýval hlavou na znamení souhlasu, ale pak poněkud zasmušile oznámil, že v celé téhle patálii mu skutečně těžkou hlavu dělá… jak to vyjádřit? No, snad přílišná nervozita moderního pozemšťana. Všichni ti lidé práskli do bot jako jeden muž! Aspoň někdo kdyby zůstal a zajímal se, co se to tu pro Kristovy rány děje… Toivo nedal čest průměrného pozemšťana zašlapat do bláta a vyprávěl o babičce Albíne a chlapci Kirovi.
Oleg přímo zázračně ožil. Plácal lopatovitýma rukama do opěradel křesla i do stolu, vítězoslavně pohlížel chvílemi na Toiva, chvílemi na Zošu a se spokojeným pochechtáváním vykřikoval: „Kirjucha… To je panečku chlapík… Já vždycky říkal, že z toho kluka něco vyroste… Ale ta Albína! No prosím, a pak se řekne staromódní snobská noblesa…!“ Na to Zoša žlučovitě namítla, že na tom není nic divného, protože děti a starci jsou jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet… „A taky kosmoprůzkum!“ volal Oleg. „Nezapomeň na kosmoprůzkum, lásko moje milená…!“ Chvíli se ještě položertem polovážně popichovali, když najednou došlo k nečekanému incidentu.
Oleg, který až do této chvíle s papulou od ucha k uchu naslouchal své lásce milené, se jako mávnutím proutku zubit přestal a výraz veselí v jeho tváři vystřídala silná nevole, jako by jím něco do hloubi duše otřáslo. Toivo se podíval tam, kam mířil Pankratovův strnulý pohled, a jeho zraku se naskytla tato podívaná: ve dveřích chaty č. 7 stojí opřen ramenem o zárubeň její dočasný obyvatel, bezútěšný a krutě zklamaný Ernst Jürgen, tentokrát již ne v kraborakoloveckém skafandru, ale ve volných bezových šatech, v jedné ruce svírá plochou plechovku s pivem, v druhé kolosální krajíc chleba s čímsi rudobílým, k ústům zvedá střídavě obě paže a žvýká a hltá a přitom nehnutě civí přes rozsáhlý trávník na vchod do klubu.
„No tak vidíš, tady máš Ernsta!“ zvolala potěšeně Zoša. „A tys měl řeči!“
„Já se z toho zblázním,“ pronesl pomalu Oleg se stále zakaboněným kukučem.
„Jak vidíš, Ernst se taky nelekl,“ upozornila ho ještě jednou Zoša s ne právě zanedbatelným ostnem v hlase.
„To vidím,“ přikývl Oleg.
Musel o tom Ernstovi něco vědět, rozhodně nečekal, že ho tu po včerejšku spatří. Ernst Jürgen tu teď neměl co dělat, neměl stát na verandě před chatou v Malé Peše, pít pivo a přikusovat k němu vařené kraboraky, protože Ernstovi Jürgenovi by teď zřejmě mnohem líp slušel zbabělý úprk bez jediného ohlédnutí až někam na ten jeho Titan a možná ještě dál.
Toivo si pospíšil, aby toto nedorozumění zažehnal, a tak rychle vysvětlil, že Ernst Jürgen včera večer v osadě vůbec nebyl, protože celou včerejší noc strávil na lovu kraboraků několik kilometrů odtud. Zoša zklamaně pohasla, kdežto Oleg, na to by Toivo mohl skoro přísahat, si oddechl málem s úlevou. „No tak to je něco jiného,“ zabručel s ulehčením. „To jste měl říct rovnou…“ A přestože se ho na důvody jeho rozrušení nikdo nevyptával, náhle sám od sebe začal překotně vysvětlovat: prý ho z míry vyvedlo to, že v noci během paniky na vlastní oči viděl, jak Ernst Jürgen všechny rozhrnoval lokty a tím nejzavrženíhodnějším způsobem se hnal do pavilónu, k nulakabině. Teď už ovšem chápe, že se mýlil, že nic takového se odehrát nemohlo, to už je jasné, ale v prvním okamžiku, když zahlédl Ernsta s plechovkou v ruce…
Těžko říct, zda mu uvěřila Zoša, ale Toivo nebral vážně ani jediné jeho slovo. Nic takového se nestalo, žádný Ernst Jürgen se včera Olegovi nezdál, zato o tomhle Jürgenovi věděl něco jiného, mnohem poutavějšího, ale zřejmě tak ošklivého, že se ostýchá o tom třeba jen zmínit…
Ale to už na Malou Pešu dopadl stín a prostor se naplnil sametovým bzukotem, zpoza pavilónu se jako řízená střela vyřítil Basil a v běhu se pěchoval do mamutí havárkářské bundy; nad Malou Pešou už znovu vesele planulo slunce a na prostranství majestátně, aniž by pod sebou ohnul jediné stéblo trávy, jako obrovitý bochník klesl zlatistý a lesklý pseudograv třídy Puma, jeden z nejnovějších, z těch supermoderních, a po jeho obvodu vzápětí pukly četné oválné průlezy a z nich se na trávník vyrojili dlouhonozí, opálení, věcní a hluční muži — vyhrnuli se ven a už vyvlékali z útrob plavidla nějaké skříňky s přísavkami, rozmotávali hadice s různými exotickými nástavci, zablýskali bleskokontaktory, chvatně poletovali sem a tam a ze všech nejvíc poletoval, běhal, mával rukama, tahal bedny a rozvinoval hadice Lev-Duremar Tolstov, stále ještě v hábitu polepeném zaschlým žabincem.